Jak zapomenout

Poplakat si, zavzpomínat na pěkné chvilky a dát sobě čas na smutek.

Postupně najít činnost, která tě baví a tou činností se přivést na jiné myšlenky.

A když bude vhodná příležitost, tak si pořídit nové domácí zvíře. Nebo pokud domácí zvíře už nechceš, tak můžeš zkusit pomáhat v nějakém útulku s péčí a venčením zvířat - pokud na to máš sílu a čas (a až budeš trošku srovnaná).

Dobrý den, zapomenout? Tak to rozhodně ne - vzpomínku si uchovejte, bolest zmírní čas (zná to každý, kdo měl někdy domácího mazlíka a měl ho rád). Zdravím!

Pravděpodobně nikdy nezapomenete, ale bolest časem ustoupí a vzpomínka zůstane zasunutá kdesi hluboko v podvědomí. Vzpomínka se ale občas vynoří při nějaké příležitosti, jako je třeba teto Váš dotaz.

Je to snad už 40 let. Měli jsme krásné bílé kotátko. Jednoho dne se cosi přihodilo a kotátku bylo zle. Sotva lezlo a při pokusu o napití upadlo do misky. Dodnes brečím, když si vzpomenu na jeho zoufalý pohled, kterým mě prosilo o pomoc. Když jsme dojeli k veterináři, bylo už pozdě.

Také se takhle ptám. Dorotka už se mnou není víc 2 roky a přesto se v posteli opatrně otáčím, abych ji nezalehla. Večer, potmě, šoupu nohama, abych na ni nešlápla, zhasínám telku o trochu dřívě, povinnost večerního bleskového venčení stále zůstává. Nějak ten čas, o kterém se tvrdí, že díky němu se zapomene, nefunguje.

Musis si pripomenout, ze kdyby to bylo naopak, ze si na Tebe ani nevzpomene.
A zrejme by Te i ohryzala, kdyby treba skoncila zavrena s tvou nenalezenou mrtvolou v byte.

Naše milovaná jezevčice Kika nám 9.5. ochrnula, měla výhřez plotýnky. Hned jsme s ní odjeli na kliniku Jaggy do Brna, kde nám ji zoperovali a vrátili domů. Bylo to hodně složité, bydlíme ve 2. patře bez výtahu a ten 11,5kg pes mi dával zabrat - nesměla už nikdy chodit po schodech. Nosili jsme ji. Nesměla nikam vyskočit a odnikud seskočit, přitom 10 let spávala na křeslech a na gauči. Nechápala, proč jí to nedovolíme. Docela slušně se rozchodila, ale 4.6., ani ne 4 týdny po operaci, nám ochrnula znovu, i když jsme ji hlídali. Prostě na rovné cestě zničehonic. Protože měla 13 let, nadváhu a šelest na srdíčku, prognóza další operace byla nejistá a po konzultaci s veterinářkou v Kobeřicích, kam jsme s ní běžně jezdili, jsme ji nechali uspat. Teď je s námi v zahradě pod jabloněmi. Byli jsme hrozně žalostní. Já jsem kvůli ní zůstala už doma z práce a přišla jsem o milovanou práci i o milovaného psa. Po 6 týdnech pláče a trápení našel manžel v útulku někde u Břeclavi takovou žlutou lištičku asi šestiletou (štěně bychom už nedochovali, máme roky) a už ji máme doma. Mazlivějšího psa jsme snad neviděli. Najednou můžeme o Kikče mluvit bez žalu, protože Kristy nám úplně otočila myšlenky. To je moje rada, dejte svoji lásku a svůj domov dalšímu zvířeti.