Nejste přihlášen/a.
Přemýšlím kde začít ... jsem dost velký introvert, který opravdu nesnáší lidi. Jejich faleš, přetvářku. Nejradši bych vůbec nevycházela z domu, ale bohužel už jsem nucena si najít práci, a to bez kontaktu s lidmi prostě nepůjde. I když si 100x dokola říkám, že nemám řešit, co si o mě myslí, jak se na mě dívají, tak stejně mi to v té hlavě pořád šrotuje a nevím jak se toho zbavit. Když už s někým mluvím, jsem šíleně nervózní, dávám pozor na to, co říkám, jaký mám tón hlasu... A když už řeknu nějakou blbost, tak to beru jako obrovský selhání a mám problém s tím dotyčným dál mluvit, protože si připadám hrozně hloupá. A dál, jak si uvědomit kdo vlastně jsem? Já to vůbec nevím, nevím jak to poznat. Připadá mi, že nemám na nic svůj názor, protože je děsně hloupej... Nemám názor na hudbu, filmy .. teda líbí se mi určitý druh, to je jasný, ale kdybych to měla říct PROČ, tak to nedokážu. A co teprve něco, co by mě naplňovalo. Vůbec nevím co by to mohlo být... Do ničeho se nedokážu pořádně ponořit. Asi proto, že mi ten život přijde tak zbytečný, jak se zabavit, když jsem úplnej samotář? S lidmi už nic zkoušet nebudu, ani po internetu jim nejsem dost dobrá, takže s tímhle už končím. Posledních 14 dní mám takový úzkostný stavy, že vlastně ani nevím kdo jsem, že mě z toho až bolí u srdce, jak mě to trápí. Nevíte někdo jak z toho ven?
Dobrý den, trošku chápu jak se cítíte, i já jsem dost introvert... ale - úplně bez lidí se žít opravdu nedá,... pokud navíc máte i úzkostné stavy - úplně nejlepší by bylo vyhledat nějakou odbornou pomoc /psychologa/ - není to žádná ostuda, chodí k němu tisíce jiných. Vím, nebude to snadné, ale pokud opravdu chcete svůj život změnit, tak se musíte sama rozhodnout, pomoc vyhledat a opravdu na sjednané schůzky chodit. Odborník vše s Vámi probere /pokusí se najít příčinu Vašich problémů/, poradí vhodnou terapii... bez Vaší pomoci to ale nepůjde. Opravdu musíte chtít především Vy sama něco změnit - pokud tohle dokážete /CHTÍT/, tak jste na poloviční cestě k úspěchu. Moc držím palečky at to dokážete.
Je to bída - lidi jsou falešní a přetvařují se kudy chodí, přesto ti na jejich mínění záleží tak moc, že trpíš každou vyslovenou větou... buď nejsou tak hrozní oni, nebo se nemá cenu trápit nad tím, že bys mohla být tak hrozná ty
Ale na takové věci ve skutečnosti nikdy moc nefungovala logika.
Protože k tomu mám sama sklony, pamatuji si dobře tu cestu ven... spočívala do značné míry v uvědomění si, že tu nejsem jenom JÁ. Protože ono je to celé o já - já já já, všichni mě řeší, všichni mě vidí, všechno dělám špatně! A je úplně jedno, že se člověk stará o druhé, naslouchá jim, pomáhá. ("Mám ve tváři dost chápavý výraz? Neusmívám se té historce moc křečovitě? Nebude si myslet, že mu pomáhám proto, abych vypadala dobře?") Je to takové podivně do sebe zahleděné já, kterému dlouho trvá si uvědomit, že i ti druzí řeší především sebe a z mého já vnímají - no, minimum Ale ani to zase tak nepomůže. Nejvíc ze všeho to chce jakýsi důsledný vnitřní trénink, kterým se člověk naučí určité věci pominout. Nemyslet na ně, neřešit je. Dělat věci co nejvíc správně, ale zatrhnout si veškeré nimrání. Nejde to rychle ani snadno, ale stojí to za to - protože, koneckonců, nic jiného nezbývá, a čím dřív se začne, tím dřív to bude snesitelné.
Nemusíš být lev salónů a mít na všechno sofistikovaný názor, který by se dal tesat do mramoru. Je však v tobě nějaký vnitřní konflikt a rozhodně si musíš ujasnit, jestli jsi samotář, kterému vadí lidi a přitom má pocit, že musí být společenský, nebo lidi ve skutečnosti potřebuješ a jenom k nim nemůžeš najít cestu a tak se snažíš být samotář; obojí je pěkná ptákovina. A pak už se jen podle toho zařídit. Je dost zaměstnání, kde je člověk jako kůl v plotě, stejně jako urpostřed hromady lidí. Výtečná jsou taková, kde je styk s lidmi, abych tak řekla, předepsaný - jak se má chovat například prodavačka a o čem má mluvit je dané, takže neřešíš nic kromě toho, že si musíš zvyknout.
Hlavní je bojovat, nepřidávat si k tomu všemu ještě pocit rezignace. Nech si pomoct od odborníka, jak tu zaznělo, dost možná ti to celé ulehčí a nebudeš muset sama objevovat dávno objevené cesty. Kdo jsi, je jasné: někdo, kdo za to stojí.
Jo, a založ si blog a piš depresivní romány na pokračování. Střevo by bylo a udělá ti dobře se z toho vypsat
Introvert tu byl už kdysi řešen, neprůbojnost...
Napřed je si třeba uvědomit proč! Co se týká lidí nejsou přece všichni takoví, takže nelze paušalizovat. Otázka je i v jakém prostředí se pohybujeme, že na takové lidi narážíme. Jak je přitahujeme sami.
V každém případě to chce! chodit mezi lidi a trénovat, mluvit, mluvit, mluvit. Přirozeně, moc se nekontrolovat, pak je to strojené a hodnocené. Prostě být přirozený.
Kdo jsem? Tak si lehnout a přemýšlet nad sebou, také je vhodné si to napsat. Jaké mám klady, zápory. Mít zájmy. Prostě jít ven, mezi lidi, usmívat se.
A když nic, tak za psychologem, jiná cesta (mimo provaz) není..
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.