Nejste přihlášen/a.
Asi bolestná otázka, necht odpovídá jen ten, kdo nebude smutnit, nechci vyvolávat smutky. Jen mi vrtá v hlavě cosik z psychologie? Prostě jak dlouho trvá, než se člověk smíří s odchodem (smrtí) svého blízkého? Rodiče? Já vždycky myslela tak půl roku, pak už člověk jen vzpomíná. Jo, je to rok a zrovna co se stalo dneska. Zapovídal se se mnou pán. Já byla na procházce s pejskama, on stál na balkoně a choval vnoučátko. Povídali jsme si snad 5 minut a já najednou plný oči slz. Přišel mi stejný jako táta a jako blázen jsem musela rychle ukončit hovor (asi trochu nechápal) a utéct.
Je to normální?
Myslím, že je to normální... To, že se s něčím takovým smíříte ještě neznamená, že vás některé vzpomínky nedojmou, to je přece běžné...
Taky si myslím, že u "cizích" lidí se s tím smíříte, u hodně blízkého člověka se s tím nemusíte smířit nikdy. Myslím, že co se týče třeba rodičů, nejde ani tak o smíření jako o to, že si zvyknete na myšlenku, že nejsou, nic jiného nezbývá... A občas vám prostě přijde líto, že tady nemůžou být...
Dery díky. Já se lekla, že už jsem na psychiatra. Všichni (kromě babi, jeho maminka) jsou už v normě a já mám takové vlny. Měsíc v pohodě, pár dní na hromádce. Taky mě naprosto rozhodila máma (nevl), když mi v neděli jen tak, mezi řečí řekla, že rozsekala na dříví tátovo křeslo. Nebylo to od ní cílené, vůbec si to neuvědomila co to může způsobit, jen se chlubila s tím jak uklízí dle ní staré krámy. Pro mne to jsou svátosti. Připadám si opuštěná.
Ono zas nejde schovávat každou věc, je dobré nechat si něco na památku a zbytek zlikvidovat. Možná se s tím máma vyrovnává právě takto. Někdo se potřebuje zbavit všeho, aby o to stále nezakopával a vše si nepřipomínal...
Jj, to mi manžel taky říkal. Já nosím na krku jeho vojenskou známku a fakt když jí sundám, přijdu si ohrožená. Asi blbnu, přijde mi, že mě chrání.
Díky za podporu.
Bussi, ale víte, že mě to taky už napadlo? Jen v tom budou mít zmatek, pokud podle DNA zjistí, že ta mrvola je žena.
28.7.2010 ... v květnu jsem se dozvěděla, že má divnou bouli v tváři, v červnu první operace, v červenci první ozářky ... a taky poslední. Pořád že prý do švestek bude v pořádku, já už tušila, že ne a přesto mě to zaskočilo. Ne to, že zemřel, ale přesně jak říká Dery. To, že tu není. Je to jediný člověk, kterému jsem mohla říct naprosto vše, nikdy mě nepodrazil a ani já jeho. Kolikrát mám starost a hned si vzpomenu, že bych mu volala, či psala. Přitom nebyl žádný supr rádce, mě pomohl i s tím, když mi napsal at nevymýšlím blbiny. :D Prostě kámoš, velký náčelník.
Mařenko,toto je naprosto normální stav,každý jsme jiný,a každý máme práh bolesti také jinýObzvláště po tak "krátké"době jako je jeden rok.Má drahá a milovaná maminka odešla navždy před 20ti lety,a stále jsem se s tím nesmířila,a nikdy se nesmířím,velmi mně chybí,a snad není dne,kdybych si na ni nevzpoměla,nosím ji stále v srdci i v duši.Čest její památce
Wamp, tak teď nevím, co na to říct. Snad můžeme být rádi, že jsme měli tu čest poznat tak úchvatné lidičky, kteří v nás zůstali.
K tomu není co dodat,a je to opravdu štěstí,poznat dobré dušičky v našich životech,také věřím,že smrtí všechno nekončí!Maminka byla mou nejlepší kamarádkou a nejlepší a nejkrásnější rádkyní v mém životě.Věděla jsem,že jí mohu vše říci,i ona mně,a že svá "tajemství"zachováme.Ovšem,co se týče třeba snů,tak o ní se mi nikdy nezdálo,což je zvláštní.Taktéž je to i s mou milovanou babičkou,která zesnula ve svých 95letech,a která,to musím říci,do prakticky poslední chvíle svého života byla soběstačná!I přesto,že přežila svého manžela(dědečka),a také své tři milované dcery,strašně plakala,jak ji to bolelo,ale žila a pracovala pro nás,pro vnoučata,samozřejmě,že jsme ji pomáhali,a ona nám dávala ještě tolik síly,že se to ani nedá popsat!Pekla nám její super buchty,vařila nám naše oblíbené mňamky jako třeba Škubánky s mákem,chlupaté knedlíky s uzeným,uhlířinu,aj.,aj.Ještě běhala na zahradu,i tam lítala jako "šmetrlink,"a veškeré produkty,které natrhala,tak ještě dokázala zpracovat,a to opět pro nás.A těch moudrých rad,které nám dávala...Boží to žena,neznám druhou takovou babičku!
I její duši přeji mír a klid,a to na Věky věkův!A pokoj všem dobrým dušičkám,které jsme měli tu čest je poznat,a žít s nimi!
Tolik mi chybí,a tolik to bolí,šmarjáááá,už zasejc bulíííííím
Wamp, mě se o tátovi zdálo jenom jednou, jinak vůbec. Taky to nechápu. Ale to jednou mě prostě zase utvrdilo v tom, že tu jsou. Měla jsem před soudním řízením, (mimochodem táta té soudní při, kterou jsem začala já moc nefandil, ale palce mi i přesto držel. říkal že to nevyhraju a já mu i chvíli nevěřila, protože přes 3 stání jsem to měla téměř v kapse) Jsem odběhla.. no a před tím čtvrtým, pro mě vítězným stáním jsem měla sen. V tom snu se mi přetrhl řetízek na krku, cítila jsem jak se veze po kůži dolů. Uvědomila jsem si, že je to ten velký, od táty. Sehla jsem se pro něj k zemi a najednou cítím, jak na mě někdo smutně kouká. Zvednu hlavu, řetízek v ruce a přede mnou táta. Hrozně smutně se podíval, otočil a odešel. Ten sen jsem si vybavila po probuzení a hned ho zapoměla. Soud jsem nečekaně prohrála na celé čáře. Když jsem šla ze soudní síně, první co mě napadlo bylo. "Tys to říkal, viď?".. On mi to přišel ještě říct.
Brrrrrrrrr,běhá mi mráz po celém těle,nicméně,slyšela jsem již mnohokráte,že mrtví chodívají nás živé varovatA dnes už "sem" nejdu,jsem sama doma a bojííím,bojííím
Mně zemřel děda,ted 14 to byl měsíc co jsme ho pochovali.Hrozně jsem ho měl rád,snad tím,že jsem jedem čas u nich byl,protože mamina byla hodně nemocná a byla v nemocnici a ještě jsem nechodil do školky,tak mě hlídal děda a babi,tak asi tady jsem si vytvořil to velké pouto.Ted mi moc chybí.Vykopal jsem mu i hrob,to jsem ale předtím nevěděl jak to bude bolet.Sice babi mi to říkala,ale já jinak nemohl.Šel jsem i do lesa a ořezal smrkový strom,větve a dal do hrobu,aby cítil vůni domova,tak jsem to vnímal.A také jsem přinesl velký šutr z potůčku a dal na hrob.Každý den musím jít na hrob a tam si s ním chvilku povídám,bulím tam taky,nestydím se.Doma každý den pak chvilku posedím v jeho trucovně a zahraji nějakou jeho písničku na heligonku.Také si na kole zajedu ke křížku a tam posedím.Nejsou to dlouhé hodiny,ale i ty minuty mi pomáhají,abych se uklidnil.Ale tady u babi je bez něho moc smutno.Babičku musím pořád do něčeho nutit,aby nemyslela.Ona se snaží přetvařovat,ale mě neoblafne,Když hraju na heligonku,tak si někdy ke mě sedne a poslouchá.Taky nevím jak to bude dlouho bolet.Nejhorší budou asi vánoce.Ostatní děcka to nějak vzaly líp.Ted tady byly a když jsme šly ke křížku,tak každý z nás nezapoměl na sešit,kde jsme měly všechno napsané co nás děda učil a každý jsme čekaly, že děda začne dávat hodinku.Ale nepřišel.
Rika se, ze cas hoji rany. To je pravda, sice hoji, ale nezahoji je uplne. Na povrchu rana trochu zavadne, ale staci nejaky podnet a zase se otevira. Ja mam sve rodice moc rada a uz ted se desim, ze se jednou probudim a oni budou pryc...
Nejhorsi predstavu mam, kdyz se s nimi pohadam. Co kdyz je za hodinu cestou z prace srazi auto? Co kdyz prijde nejaka srdecni slabost a ja jim pak uz nestihnu rict, ze me to mrzi a ze je mam moc rada...?
Martino, já začala mít stejný strach, takové to uvědomění si života a neživota někdy od pětatřicátého roku. A začala jsem dělat to, co se bojíte, že nestihnete. Třeba jednou za čas vypadal náš telefonát takhle. "Čau tati, hele víš, že tě mám hrozně moc ráda?" ... "Prosím tě a co potřebuješ? (se smíchem)"... "Nepotřebuju nic, jen jsem ti chtěla říct, že tě mám ráda.".. "No tak to jsem rád, ale neboj, zase budeš v pořádku." To už se smál naplno, ale já cítila v tom smíchu, že je ho to potěšilo.
Fakt. Máte chut jim říct, že je máte ráda? Udělejte to. Líbí se vám něco, co by se líbilo jim? Kupte jim to a nečekejte na vánoce.
U nas je problem, ze jsme si s tatou nikdy moc nerikali, ze se mame radi... on mi to rekne obcas, kdyz prijde podnapily:D a ma touhu si se mnou povidat, ja to jemu reknu obcas, on na to proste moc neni. Ale po hadce jsem mu nechala udelat dzbanek s vyrytym napisem Tak uz se nezlo tati... mam te rada! - a moc se mu libilS mamou je to jednodussi, ale ta je zase naladovejsi a vic drzi na bratra, coz me casto stavi do pozice te "zle".
Doufam, ze tu budou jeste hodne dlouho, i kvuli brachovi, kteremu je 15, i kvuli tomu, aby me mohli vest ke svatebnimu oltari a mohli si pak pochovat vnoucatka..
Ale Vas rozhovor s tatinkem je krasny Moc
Marti, ani netušíte, jak moc Vám rozumím. Táta taky pil, nedokázal strávit smrt mojí mámy, jeho první holky. Neznám, co to je sedět tátovi na klíně, pusu mi dal jen na narozeniny při gratulaci, pohlazení taky ne. Prostě to neuměl. Znám, moc dobře znám jak byl otevřenější poté, co se napil. Já mu nerozuměla někdy až do svých 25 let! Bože, tolik ztraceného času, to jsem si říkala kolikrát. Pak najednou, nevím jestli jsem dospěla či co, viděla jsem ho jinak. Ne jako tátu, ale jako kámoše. A byl to bezva kámoš. A až po jeho smrti, co po ní, až někdy za půl roku ségra našla v jeho tajném trezoru pramínek mých vlasů, první zoubek, prstýnek z pouti...
A víte co je zajímavé? Můj manžel je to samé. (až na ten alkohol) Ten má osypky, už když ho pohladím já, natož aby to dělal on. Někteří chlapi takoví jsou. Mají to srdíčko uvnitř, schované, ale je tam.
Mařenko, můj táta je to samé v bledě modrém. U nás jsme se nikdy nelíbali, neobjímali - prostě se to u nás nenosilo. A taky tátovi rozumím víc, když jsem starší...
Prave proto mam pocit, ze jsem pro nej neco min nez bracha Jsem clovek, co vyzaduje, aby mu byla laska a naklonnost vyjadrena (mozna prave proto, ze jsem to nemela?), nastesti pritel ji vyjadruje prave takto. Ale tata se na me nesel podivat do tanecnich, nesel na muj maturitni ples - to jsou pro nej saskarny, vysoka skola, kterou jsem si vybrala, je pro nej coby inzenyra jen "unikova", kam chodi ti, co nemaji na prava, medinu a na VUT...
Maruško, jak dlouho to trvá nebude asi stejné u všech, třeba někdo se nesmíří nikdy. Záleží zda jsme smrt milovaného blízkého čekali, vzhledem k zdravotnímu stavu, nebo nás opustí náhle a tragicky naše milované dítě, nebo někdo, u koho jsme to nečekali. Mně zasáhla smrt mají nevlastní babičky. Strašně jsem brečela, byla jsem na pohřbu vyřízená, klidně bych byla v noci u hrobu, vůbec jsem se nebála. Dnes to odeznělo a na hřbitově bych noc asi netrávila. Ale dlouho se mi o ní v noci zdálo, já měla takovou radost z její blízkosti, že jsem se radostí ze spaní budila. Také to odeznělo. Ráda na ni vzpomínám, dívám se na fotky, vyprávím o ní vnoučátkům, ale ta intenzita je pryč, zemřela před 35 lety. - stařenka
Mně umřel tatka letos v červenci. Takže nedokážu odpovědět, protože zrovna na dnešek jsem kvůli tomu celou noc nespala.
Je to celkově zvláštní, člověk se s tim vyrovnal snad asi hned, ale tak zvláštně to bolí a to asi nepřejde myslím nikdy. Myslím, že já jsem ve fázi, kdy to nejhorší možná ještě přijde... to mi můžete povědět vy. I když mně je ale 21 let...
a vás už podle mě bude čekat už jen to lepší, jen ty hezké vzpomínky. První rok je dle mého mínění nejhorší.
Tralala, to máte pravdu. Je mi to líto, přijměte mou nejupřímnější soustrast. Pokud to chcete povědět, jak jsem to měla já, tak...
V červenci šok, stál mi mozek a oči brečely. Nějak jsem to nedokázala rozumem pobrat. Hrozně jsem se bála dědického řízení, jestli se to v rodině nějak nepohádá, naštěstí se nic nedělo. Ten strach asi vytlačil to ostatní. Pak jsem byla tak nějak v klidu, dala jsem fotky do alba, občas si poplakala. Jenže od chvíle, kdy jsem album dodělala, leží ve skříni a já nemám odvahu se do něj podívat. Dokonce ani v Jablonci jsem ještě nebyla. Nějak si neumím představit situaci, že zazvoním u domu a otevře někdo jiný, než táta. Tak to nepokouším. Spíš to jsou takové nárazové chvíle, kdy vám toho človíčka něco, či někdo silně připomene. Jenže každý jsme jiný, ségře se o tátovi půl roku zdálo.
Přeji hodně sil.
Mařenko je to normální, člověka co jsme milovali máme v srdci už na vždy, manželova babička je po smrti 15 let a jelikož to byla moc hodná žena, myslím na ní často a když prohlížím fotky mám v očích slzy. Můj otec zemřel před 10 lety a atˇmi ten nahoře odpustí nechybí mi pro život jaký žil ale i tak, jelikož se přece jen našlo něco pozitivního si na něj občas vzpomenu.
Víte, Mařenko. já si myslím, že rok je docela krátká doba. Chce to opravdu čas. Já už taky nemám otce a taky, když si na něho vzpomenu, přijde na mě ještě občas smutek. Od pohřbu jsou to 3 roky. Tím, že na své mrtvé vzpomínáme, jakoby tu s námi pořád žili. Jste úplně normální. Z vašeho psaní tady na poradně je patrné, jak vám na vašem tatínkovi záleželo. Tak je přeci jasné, že budete na něho dlouho vzpomínat se slzou v oku.
Wamp. Tak, tak... Mě babička umřela před více jak třiceti lety. A vzpomínám na ni stále častěji. Dnes už bez smutku. S úsměvem a s láskou.
Mařenko, V pondělí se mi narodil vnouček. Mnoho radosti, ale také dost smutku. Dozvěděli jsme se, že jeho maminka (moje dcera) je moc nemocná. Seděla jsem u ní dlouho do noci, mlčely a koukaly na toho maličkého. A najednou jsem cítila, že je tam s námi můj tatnek, který umřel letos na vánoce. Určitě se ten šibal jeden přišel podívat na svého prvního pravnuka . Vyhrkly mi slzy a dcera mi povídá : Děda se přišel podívat, viď?
Mařenko, tohle chce čas. Víš, časem budeš na tatku vzpomínát s úsměvem. Teď je to ještě příliš "živé"... A Tvůj tatínek je tu stále. Vždyt on je v Tobě...
Tak, Sebi a už bulím jak želva želvovatá. Věřím tomu že tu jsou s námi. Kolikrát i hodně, hodně blízko. A ten pocit mě uklidňuje, třeba ségru to děsí, nevím proč. Kolikrát vyprávěla, že se jí o tátovi zdálo a když se probudila, cítila v pokoji kouř z jeho cigaret. (nikdo doma nekouří). Mojí tetě se o jejím zesnulém tatínkovi zdálo po pěti letech. Prý s ní chodil v jejim obchodě, měl radost jak se jí daří a spokojený odešel. Prý tenkrát nastal zlom a od té doby je ve zvláštním klidu.
Sebi, dceři držím palce. Moc a moc. At se brzy uzdraví.
Mařenko, úplně normální. Já si myslím, že tak dva roky to trvat může - než si člověk zvykne, než doopravdy přestane těkavě sahat po telefonu a pak vzdechnout "jo vlastně..." ... Já třeba nikdy nepoznala pradědečka, umřel dva roky před mým narozením. Ale celá rodina na něj hrozně často vzpomíná, citujeme jeho oblíbené hlášky - i my "děti". On je tak s námi dodnes! A jak mě mrzí, že jsme se neznali! Vážně, kolikrát mě napadne, jaká je to škoda, jak je mi to líto - a to jsem ho nikdy neviděla, a taky po něm svým způsobem smutním. Znám ho z fotek, ale neslyšela jsem jeho hlas. Ale prostě tu je se vzpomínkami dědy, mámy, je v našem domě, který postavil. Když nechcete, nemusíte o blízkého člověka přijít tak docela.
A ještě bych chtěla říct, že s úmrtím rodičů nebo prarodičů se člověk ještě asi vyrovná docela "snadno", protože od malička věděl, že rodiče jednou musí odejít. Myslím, že daleko víc s někým zamává smrt zcela nečekaná, smrt kamaráda nebo sourozence, někoho, kdo nás měl třeba i přežít... Ale já věřím tomu, že duše neumírá, že nemizí. To prostě nejde. Život musí překonat od stvoření tolik překážek, že je zázrak, když se člověk vůbec narodí a dožije dospělého věku... A to pak má skončit jen tak, smrtí? Všechny nápady, myšlenky a osobnost toho člověka? Jak uznávám vědu a pokrok, tak o definitivnosti smrti mě nepřesvědčí nikdo. Hlavu vzhůru, Mařenko, věřte, bude zase dobře!
Claire, děkuju. Máte pravdu, na pohřbu jsem se nejvíc bála o babičku, jeho maminku. Myslela jsem si, že to nemůže přežít, že jí to urve srdce. Je to ale moje beruška sedmistatečná. A velký vzor.
Na definitivnost smrti taky nevěřím. Asi týden po rozloučení s tatínkem se mi babi trošku svěřila. Měla mrtvičku a říkala, že najednou cítila, jak jí něco táhne pryč z těla, do zvláštního klidu a ticha. A hrozně moc se jí tam chtělo, jako by tam byl ráj. (není pobožná, ale jinak to neuměla pojmenovat). A najednou si uvědomila, že ještě odejít nemůže, protože tu má ještě práci. V tu chvíli se prý probudila. Zvláštní, že?
Mařenko, nic není definitivní...
Já před několika měsíci potkala umřelého dědu. Už to byly dva roky, co umřel - a najednou šel proti mě, ve městě, kde v životě nebyl. Krve by se ve mě nedořezal. Ale beru to jako znamení, signál, že naši blízcí jsou pořád s námi.
Byla u mě teď kamarádka a vyprávěla mi zajímavou zkušenost. Zabil se jí tatínek při autonehodě, když jí bylo tak 8 let. Byla v "andělské poradně" a hodně se jí ulevilo.
Její známé manželovi (je to složité ) umřel bratr. Od té doby byl pořád zkroušený (dokonce prý chodil shrbeně), na hřbitově každý den. "Andělka" řekla, že jeho zesnulý bratr mu "sedí za krkem", poprosily anděly, aby bratr již definitivně odešel. Najednou byl její manžel jako vyměněný, narovnal se a konečně se se smrtí bratra smířil.
Možná se to někomu bude zdát jako hloupost, ale já na tyhle věci věřím. A víra tvá tě uzdraví.
Slyšela jsem už podobné příběhy, věda se pokouší to vysvětlit, ale to je běh na dlouhou trat. A co - stejně se pravdu všichni dozvíme, to je matematická jistota. Ale pro mě smrt duše neexistuje. Mám takové heslo : "Budu žít věčně. Umřu, jen kdyby mi to nevyšlo." :D A taky mi nikdo nevymluví, že hračky o samotě ožívají. Protože mají přece duši
Každý jsme jiný, každý to bere jinak, na každého to jinak působí, každý je jinak citlivý. Otázka jak blízký, nejhorší je asi smrt děcka. Nejbližší příbuzní mohou bydlet daleko, pak vztahy, city zřejmě nejsou tak inzenzívní. Jaké měli vztahy mezi sebou... Kdo vidí často smrt asi to bude též brát jinak. Nelze prostě paušalizovat a ani odsuzovat, jsou přece i tací, co si řekou .. konečně.. na druhé straně zase přehnané smutnění, zvl. na veřejnosti...
Buss, nedávno byl někde článek o "spalovači mrtvol" - v krematoriu. Popisoval, že spálil i vlastní dítě - syn mu umřel jako malý na rakovinu. Tomu tedy říkám síla.
To tedy. Ale Míšo, bylo mi v první chvíli líto, že jsem nebyla ve chvíli odchodu s ním. Byla bych mu ráda já osobně zavřela oči, podvázala bradu, umyla ho a doprovodila. Vyprovodila jsem takhle hodně cizích, vlastní odešel sám. Možná je to tak lepší, ale i tohle dovedu pochopit. Babička takhle vyprovodila dědu. V tichosti, pomalu a s láskou.
Mařenko, už jsem ti to psala tehdy, když tvůj tatínek umřel. Měla jsem se tehdy jet za dědou "rozloučit" na Moravu. Viděla jsem jej naposledy ještě měsíc před smrtí, to ještě vnímal - ptal se na školu, na přítele. Večer před tím, než jsem za ním měla jít "naposledy", tak umřel. Vyčítala jsem to jemu, že na mě "nepočkal", vyčítala jsem to sobě, že jsem nepřijela dřív. Nešla jsem se pak na něj podívat ani v rakvi. Prostě si ho pamatuju pořád ještě jako "svého", kdy vnímal a byl to "děda". Umřel nám v hospicu zároveň spolu s pánem, který tam s ním poslední měsíce ležel. Tak si představuju, jak se chytli kolem ramen a spolu vykročili... tam.
Mně to trvalo asi tři roky, než jsem se smířila se smrtí mojí maminky - nemohla jsem o tom s nikým mluvit, abych nezačala brečet, nebo i když jsem na ní myslela... protože to bylo nečekané a rychlé. I dneska mně podobné téma jako toto rozbrečí... často na ni myslím, ale už klidněji... myslím, že mi bude chybět vždycky, ale už jsem s tím smířená...
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.