Nejste přihlášen/a.
Dobrý večer. Chtěl bych se vám zde svěřit se svým vnímáním světa. Vždycky jsem si o sobě myslel, že jsem jiný. Někdy výjimečný, jindy prostě divný. V období puberty mi diagnostikovali obsedantně-kompulzivní poruchu a byla mi doporučena psychoterapie, ale tam jsem nechodil. Měl jsem hodně strach o své blízké a abych se toho pocitu zbavil, tak jsem si začal sepisovat různé nesmysly a utíkal jsem do toho světa, cítil se bezpečně. Později v období adolescence jsem byl několikrát převezen do nemocnice kvůli dušnosti a bušení srdce. Tam mi zase diagnostikovali panickou poruchu a bylo mi řečeno, že bych měl navštívit psychiatrické vyšetření, ale tam jsem také nechodil. Později, když už jsem jaksi dospěl jak fyzicky, tak psychicky, začínal jsem mívat hodně velké výkyvy nálad. Měl jsem silné euforické stavy, kdy jsem se cítil opravdu báječně a vnímal jsem jakoby celý vesmír a uvědomoval si všechnu energii kolem sebe. Pak ale následovaly propady do hluboké deprese, kdy jsem ztěží vstal z postele a navíc se k tomu přidružily i silné úzkostné stavy. Bohužel depresivní stavy byly častější. Tehdy mi jeden můj kamarád, který trpěl bipolární poruchou řekl, že se cítí naprosto stejně jako já. Pak jsem si něco přečetl na toto téma a zjistil jsem, že hodně lidí, kteří trpí bipolární poruchou mají též obsedantně-kompulzivní poruchu i panickou poruchu a úzkostné stavy jako já. A když jsem si to všechno uvědomil, tak v podstatě úzkosti i záchvaty paniky najednou jakoby přestaly. U psychologa jsem byl akorát v období puberty, kdy mi našli právě OCD, od té doby ne, takže nemůžu 100% tvrdit, že jsem bipolární, ale opravdu se tak cítím a myslím si, že to má hodně společného. Každopádně jsem chtěl napsat, že moje stavy se zlepšili a dokážu je více kontrolovat, když si je skutečně uvědomuju. Chtěl bych se vás tedy zeptat, zda je tu nějaký odborník, který mi mé domněnky potvrdí či vyvrátí nebo zda se tu najde člověk, který má podobné zkušenosti buď sám se sebou nebo s někým z rodiny či přátel. Děkuji za odpovědi a přeji pěknou noc.
Takovéhle poruchy nejsou nic neměnného nebo pevně daného. Sklony určitě zůstanou, ale nebyl bys první ani poslední, kdo postupem času (a zvláště s odezněním puberty, která určitě ničemu nepomůže) srovnal. Projevy jsou vždy trochu individuální a ve skutečnosti není zase tak hrozně důležité, abys měl přesnou škatulku, jako abys se svou nemocí dobře naložil.
Ovlivňuje ti nějak život, zhoršuje jeho kvalitu, musíš se kvůli tomu omezovat nebo nepřiměřeně přizpůsobovat? Pak by byla na místě léčba. Pokud je to tak nějak v mezích, jsi soběstačný, nezatěžuješ lidi kolem sebe a jsi schopný s nimi přiměřeně vycházet, pak se to jistě můžeš naučit zvládat sám, když chceš. Jen by bylo skutečně dobré být pevně přesvědčen a odhodlán k tomu, že v případě zhoršení naběhneš k doktorovi. Hned, bez přemýšlení: naprogramovat se k tomuhle řešení. A to zhoršení samozřejmě nastat může: stres, obyčejná chřipka, delší dobu mizerné počasí, nebo klidně nic.
Je určitě dobré si uvědomovat o co jde, to nemůže nepomoct. Už jen ta úleva je pozitivní, protože i když zrpávy nejsou dobré, je to alespoň něco, s čím se dá pracovat. Jen je to stejné jako s ostatními nemocemi: trpím na rýmu, tak budu nosit šálu, trpím na depky, tak si nastavím život s pravidelnými rituály tak, abych byl schopen fungovat i když vlastně nefunguju. Nezbývá než držet palce, abys už měl pokoj ;o)
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.