Jak poznám fejeton?

Krásné poledne

Ve škole jsme dostali za úkol napsat fejeton a já at dělám co dělám, mám pocit, že místo fejetonu píšu vyprávění nebo něco úplně jiného. Mohli byste mi, prosím, poradit, zda to, co jsem napsala je skutečně fejeton, popř. jak z toho fejeton udělat?

Blbec s akvárkem
Stály jsme s Klárou u pokladny v supermarketu. Klára kolem sebe rozhazovala vyzývavé úsměvy a já se tvářila..No tvářila jsem se, jako by mi uletěly včely.
Navíc mě neskutečně vytáčel pokladní, který se vtíral do hovoru s každým zákazníkem, kterého obsloužil a tvářil se při tom, jako by se nechumelilo.
"Slečno, kdybyste se usmála, hned byste byla krásnější!". Zkoušel to i na mě.
Ale já byla pevně rozhodnutá nepovolit: "Pane, kdybyste nekecal, hned byste byl rychlejší!". Když jsem to řekla, Klára po mě šlehla vyčítavým pohledem. Nejspíš byl ten nebohý pokladní její potencionální kořist..
"Nechtěla byste někdy někam jít?" Zkoušel to na mě dál. "Jako se mnou.." dodal spěšně, asi abych to dobře pochopila. Tak otráveně jako já určitě nevypadala ani Sněhurka, když snědla otrávené jablko. "A nechtěl byste někam jít vy?" Slovo někam jsem vyslovila zvlášt pečlivě, dokonce jsem při tom trochu povytáhla obočí, aby bylo všem jasné, jak to myslím.
V tom okamžiku jsem cítila, jak mě spalují plameny pekelné, které po mně očima vrhala Klára.
"Bys taky mohla bejt trochu vstřícnější. Pak si nestěžuj, že jseš pořád sama. Aspoň usmívat by ses mohla, né?!" Peskovala mě jako malou holku.
"Nojo, mami..". Takže jsem se spletla. Klára v něm neviděla kořist pro sebe, ale pro mě. Evidentně byla odhodlaná mi ho sama ulovit a nejspíš i předžvýkat.
"Hele, a co to rande dneska? Půjdeš tam?"
"Co? Jako s tim blbcem z Penny?" Koukala jsem na ní vyjeveně.
Přestože jsme pořád stály skoro před marketem, moje drahá kamarádka si už na pokladního ani nevzpomněla.
"Jakym? Já myslela Tadeáše..!" Valila na mě ty svoje neuvěřitelně modré oči.
"Jo aha. No já nevim. Asi nepůjdu.."
"Holka, ty jseš ztracenej případ!"
"Hm, tak mi kup mapu, ty chytrá!" Prolítlo mi hlavou, ale nahlas jsem řekla jenom to "Hm"
Na to rande jsem nakonec šla. Pravda, sice ne tak úplně dobrovolně, ale šla jsem tam.
Seděli jsme v kavárně. Vybral jeden ze dvou zapadlejších stolků se dvěma mini gaučíky naproti sobě. On cucal kafe, já jenom zelený čaj, protože mi jiný neoslazený čaj nechutná, n kafe jsem neměla chut a sladit jsem nemohla. Ne, nedržela jsem žádnou stupidní dietu "Jak shodit deset deka za deset vteřin".
"Hele, a co ty vlastně děláš?" Ptala jsem se, aby nezbyl prostor pro další trapné mlčení. Dokonce jsem se čas od času snažila alespoň trochu zasmát nad jeho vtipy.
"Bože, on se chová jak sto letej dědek.." Chtělo se mi křičet.
"No, já teď mám tady brigádu jako dopravní policista, defakto."
"Vážně? A nejmenuješ se náhodou Nehoda?" Po tom, co na mě divně podíval jsem dodala: "Máš na košili napsané T.N.. Někde jsem četla, že příjmení často prozradí povolání.." Zkusila jsem zapříst hovor a snad mu i trochu nahrála ke vtipu. Můj letmý padáček však pan dopravní policista jaksi nevychytal.
"Ty sis všimla? To mi tam vyšila mamka.."
"SOS!" křičel zase žaludek.
"No já se vlastně jmenuju Náhoda. A o ničem takovym jsem nečetl. Já čtu radši o akvarijních rybiřčkách. Máš doma akvárko?"
To jsem málem smíchem vyprskla ten čaj na stůl. Větu "Máš doma akvárko" jsem slyšela naposledy snad někdy ve třetí třídě. Už ani nevím, co se tím tenkrát sledovalo, ani jaká odpověď byla správná.
"Ne." Řekla jsem stroze, abych nevybuchla smíchy.
Akvarista! No to by mi tak ještě chybělo, vytírat po něm louže pod akvárkem!
Poněvadž dokázal každé téma zabít hned na začátku, o moc víc jsme si toho už neřekli. No jo, no. Osmnáctiletý kluk chovající se jako sto letý dědek a ještě navíc akvarista. To by byl