Nejste přihlášen/a.
Ahoj, je mi 20, studuji VŠ, mám ráda přírodu, hudbu, vše... asi i miluji život - je to pravda? Ani vlastně nevím. Moje otázka je směřována na zkušené lidi, co vědí, co znají, co zažili pocit, který já ted mám, že nevím, kam život položit a pak přišli na to, co s tím. Řikám si, mým denním cílem bude se celý a každý den co nejvíce smát, ale ono to prostě nejde... proč, to nevím. Mám přítelkyni, kterou bych měla nejradši za kamarádku (pouze), ale bojím se ji opustit, zejména proto, že pak budu myslet na to, jak se kvůli mně trápí, nebudu mít klid ani na svůj jiný život. To, co spolu zažíváme, je krásné, ale můžeme to zažívat i jako kamarádky. Já si přeju ÍT, chci doma pořádat večírky, mít spoustu přátel, ale takhle jsem jen s ní a když jsem bez ní, tak je mi ouzko. Když bych měla být mezi přáteli i s ní, tak se také necítím dobře. Problém je, že i bez ní bych toho asi ani nebyla schopna a ona je pro mně jakési útočiště, útěk před světem... a pak na ni svádím, že jen kvůli ní jsem pořád doma.
Chci být společenská.
Bojím se lidí. Asi.
Nikdo mi není dost dobrý.
O každém si myslím, že mě musí mít za trotla.
Neřešit, co si o mě lidé myslí.
Chci koníčka, který mě naplní (a že toho zkouším fakt hodně)
A POŘÁD NEJSEM SPOKOJENA.
Poradtě, děkuji všem.
vozejček, jestli jsem to dobře pochopila, tak Tebe trápí asi nejvíc to, že jsi zamilovaná do ženy. A nevíš si s tím rady, hledáš, tápeš, chceš si hodně věcí ujasnit a úplně se v tom všem nevyznáš. Je to tak? Jestli ano, trápíš se zbytečně. Žij život tak jak ti (vám oběma ) vyhovuje. Netrap se tím co si myslí jiní. Nebuď zmatená z toho, že je něco pro tebe jinak, než je obvyklé.Najděte si společné přátele, které vás budou brát se vším všudy. Netrap se pro to, co si myslí ostatní. Užívejte si života. Ze všeho nejdřív si ujasněte mezi sebou co si přejete, co očekáváte jedna od druhé a pak se vydejte dál za svým životem.Společně , nebo každá zvlášt. I to se může stát. Ale to také není žádná tragedie. Možná je to jinak, ale takle jsem si Tvůj dotaz vysvětlila a tohle ti můžu ve zkratce poradit. Zatím ahoj, Karina
Milá a vážená slečno, nejsem moudrý kmet ani superinteligentní "pan dokonalý" a v životě jsem nasekal spoustu chyb, které byli důsledkem mého sobectví, egoismu, namyšlenosti a hlouposti... pak se mi podařilo nacházet světýlka štěstí ve chvílých kdy jsem nemyslel na sebe, ale na své bližní a třeba i na úplně neznámé lidi... pak mi docvaklo, že člověk není na světě sám a když se smíří s tím, že lidé už jiní nebudou a celá tisíciletí se nezměnili a dalších pár století to nebude jinak, pak má daleko víc možností seberealizace mezi lidima a s pomocí lidí se posune dál. Ale jde o to pracovat a žít pro druhé, aby oni mohli žít pro vás... je to zvláštní matematika..
rozdělte svůj život na sto virtuálních bodů a těchto sto budů rozdělte jako energii a čas mezi padesát lidí. Nenechte si nic pro sebe. Až to uděláte, můžete si být jistá že každý s obdarovaných vám to vrátí dvakrát, pokud mu za to stojíte. Tím získáte energii od padesáti lidí násobenou radostí těch lidí z toho že jim věnujete svoji energii. A pak zkuste těch sto bodů investovat jen sama do sebe... utratíte je za sebelítost a depresi ze samoty a osamocenosti...
a co z toho plyne? Jen to, že at si dáte jakýkoliv cíl, a bude cíl pro druhé, budete bohatá a štastná...
to je jen můj názor a jistě vám jej nechci nutit, ale snad vám to pomůže v přemýšlení. Přeji vám mnoho zdaru a štěstí
Je to krásný, opravdu, myslím, že Vaše odpověď má něco do sebe, ale mohu se zeptat, jak dát energii a čas těm padesáti lidem? Myslíte tím 50 lidí za celý život? A jak jim dát energii - to, že je budu chválit, či něco podobného? Mám neustále pocit, že něčím vynikat, být nějak jiná, než se začnu naplno bavit s lidmi, tak se chci cítit taková, jaká bych chtěla být, kdybych byla taková, jaká jsem, tak se nebavím s nikým) čili to chce dávku herectví a to nevím, jak udělat. ne se přetvařovat. ale jak sebe změnit. já jsem velmi komunikativní, usměvavá, ale pořád je mi to jakoby málo. ...
Jak dát energii lidem... myslím, že docela fungují obyčejné věci jako je úsměv, pár slov ve výtahu se starou sousedkou, ocenit práci staré zapšklé účetní, pedantskému investorovi pochválit jeho pedantství s tím, že se od něj učíte, atd.
Víte, většina lidí má podobný problém jako máte Vy a myslím, že i já jej mám v určité míře. Jak se bavit s lidmi, jak s nimi vyjít a přitom být svůj... někdy by mohlo pomoct, vcítit se do strachu těch lidí a pomoci jim v komunikaci... lidé jsou někdy dost odtažití jen proto že se bojí komunikovat. Očemkoliv, o počasí, o situaci na blízkém východě, o vesmírném programu, o skvělém pořadu v televizi, o novém Troškově filmu... Také je užitečné brát lidi takové jaký jsou. Když si s někým povídáte a máte dojem, že mluví úplné nesmysli, tak mu to nedávat najevo, že si o něm myslíte že je to blbec, jen zkuste ten jeho názor s ním probrat dopodrobna a pak mu vezkratce říct svůj...
Myslím, že pracovat na sobě znamená ne herectví, ale uzpůsobení se lidem tak, aby jim s váma bylo dobře. S melancholikem si poplačte, sangvinikovi řekněte vtip, s cholerikem si zanadávejte na poměry a s flegmatikem si můžete odsouhlasit, že je vám vlastně všechno fuk...
minulý týden jsem třeba pochválil pěkný kytky jedné paní zahrádce. Nikdy jsem tu paní neviděl, ale přišlo mi to jako dobrý nápad, když jdu kolem plotu a za plotem kytky o které někdo pečuje, tak ty kytky pochválit. Proč asi ta paní ty kytky vystavuje světu do ulice? Jen tak pro sebe? to si je mohla dát do dvora a kochat se sama. Ale ona je nasadila do ulice pro všechny kterým by se mohli líbit. A to je potřeba ocenit. Ne pochlebovat, ne pokrytecky pochválit za každou cenu, ale najít na tom něco co se mi líbí a to ocenit. Té paní to udělalo radost a povídala o těch kytkách, rudbekie to byli myslím. Pak jsme se s úsměvem rozloučili. Včera jsem tu paní potkal v obchodě. Usmáli jsme se na sebe a pozdravili. Bylo to milé pro nás oba a mě to nabilo energií, že je někdo komu stojím za to aby mě pozdravil. Je to jen taková prkotina, ale je to o rozdávání energie.
Tím že poznáme druhé, formujeme sebe. Nechtějme se měnit tak abychom se líbili sobě, ale abychom byli milí druhým. Všechno ostatní přijde samo.
Vozejčku, na Vás se mi líbí to, že máte chut na sobě pracovat a nebojíte si přijít pro názor k druhým lidem. To je prvopočátek cesty k lidem.
Jiříku, kdyby to zas nebylo ve volné diskusi, hned bych dala bodíka. Ty jsi hrozně sympatický člověk, už jenom tím, co píšeš a o tom to je.
Mě takhle hodně k lidem otevřeli cestu pejsci. Málokdo projde bez povšimnutí, když projdou ti moji dva chrochtající, beznosí, kamarádští psi, jeden táhne kupředu, druhý neustále protestuje, toho táhnu já. Ale vždycky zablokují cestu kolemjdoucímu a vyvalí na něj ty svoje kukadla s prosbou o pohlazení.
Měla jsem zajímavý zážitek z bývalého zaměstnání, ženský kolektiv. Jedna dnes už kamarádka, se mi asi po měsíci svěřila. Říkala. "Víš, jsem moc ráda, že jsme kamarádky, já se bála na začátku co jsi zač, protože na první dojem jsem z tebe měla strach." Vůbec jsem to její sdělení nechápala, proč strach? To se tvářím tak hrozně?
Opravdu, zkuste někdy dát s úplně cizím člověkem řeč. Nebojte se, všimla jsem si, že jsou lidi dneska hrozně opuštění.
troti, ale vůbec Vám nemusí být 20, pokud máte o 40 víc, tak je tady U3V a další naplnění života. Jinak Jiříku, moc hezky jste to napsal. PT /stařenka/
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.