Nejste přihlášen/a.
Dobrý den,
dělám pro malou neteřinku sbírku psích příběhů, ke které pak udělám ilustrace.. Pejsky miluje, je ve věku, kdy se učí číst, tak aby jí to co nejvíce bavilo .
Vymýšlím různé příhody, ale nejlepší scénáře stejně píše sám život. Proto bych Vás poprosila, jestli máte nějakou vtipnou historku se svým pejskem, nebo pokud Váš pejsek umí něco jedinečného. Nebo cokolliv vtipného se psí tematikou. Podělte se prosím Poprosím i rasu a jméno pejska, ráda pak nasdílím obrázky, jestli bude zájem .
Tuhle v unoru jdeme do lesa s nasim 40kg vlcakem.
Ja, manzelka a dcera.
Nejprve okoukneme, jakou skodu zase zpusobili divocaci, pes jich par vysteka z krovi a jde se dal.
Jdeme kolem bazantnice, co tu ma mistni myslivecky spolek a manzelka z dalky kouka, v klecove pasti na kuny co tam maji je chycena kocka.
Holka si kus dal hraje se psem na voditku a ja se jdu podivat, jestli je chcipla. V noci mrazy, nehejbala se...fakt sem myslel, ze bude po ni.
Ale jak prijdu bliz, tak vyskoci, sici a lita po kleci jak zbesila.
Tak ze ji pustim.
Ale nejak mi v te chvili nedoslo, ze dcera ma jen 35kg.
Otevru padaci dvirka a kocka samozrejme okamzite vystrelila jak namydlenej blesk.
A hned jak ji pes zbystril tak samozrejme okamzite za ni.
A ted ta situace.
Po louce pelasi kocka, za ni bezi pes, za nim se po brise veze dcera, za ni bezi manzelka a marne krici at se pusti. Dcera statecne drzi a reje nosem v zemi, ja to s humorem sleduji a povzbuzuji dceru, at drzi.
Na konci louky se precejenom pustila, kocka je pryc, pes je pryc, dcera spinava, manzelka zadychana.
Dojdu za nima na konec louky, piskame na psa a pomalu se vracime pres louku zpet.
Kdyz sme asi v pulce louky, tak se ozve praskot a sustot a my si rikame, ze se pes vraci.
Najednou se z krovi z lesa vyriti stado divocaku a za nima nas pes.
A maji namireno primo k nam.
A ted ta situace.
Ja utikam k bazantnici a tahnu za sebou plandajici dceru, manzelka utika za nama a pobizi nas, za nama divocaci a za nima nas pes s plandajicim jazykem a voditkem.
Po chvili samozrejme, jak si nas vsimli tak to stocili jinam.
A pes s jazykem az na veste toho uz mel kupodivu asi dost, protoze uz pak za nima dal nebezel.
Venku pršelo a psinečce Dorotce se nechtělo ven. Musely jsme, protože čurat se musí. Oblékla jsem ji šustákový overal, abych ji nemusela sušit a fénovat a česat a sama jsem se oblékla. A? A pejsek nikde nebyl. Volala pískala jsem, prošla jsem celý byt. Všude ticho a prázdno. Už jsem začala panikařit, když jsem si všimla malého hrbolku na zastlané posteli. Než jsem se oblékla, psina si vlezla, v té šustce, pod peřinu v mé posteli, jakože fakt nikam nejde!
Jedna trochu smutná, dnes už spíš nostalgická. Poprvé jsem byl u své budoucí ženy doma. Ne k představení, jen si potřebovala něco vyřídit, tedy jsem zůstal stát mezi dveřmi a ani nešel dál. Takže jsem ušel pozornosti všech členů rodiny, krom toho nejmladšího, Bena, německého ovčáka. Byl poslední z vrhu, postavou spíš jako fenka. Mezi těmi dveřmi tak nějak nevěděl, jestli mě má zahnat nebo přivítat a já byl za mírný poplatek, šunku z vánočního chlebíčku, přijat do smečky. Léta plynula a kdykoli jsme se ženou přijeli, dělal nám společnost a později, už coby senior, hlídal dceru. V kočárku i na jejích prvních průzkumech zahrady. Jednou jsme přijeli a Ben nikde. Ležel před chalupou a nemohl se postavit. Sobota, léto, sežeňte veterináře... No, nakonec se podařilo a my vyrazili na veterinární kliniku, asi 70 kilometrů daleko. Kočár zůstal před chalupou a jeho místo v kufru zaujal Ben. Odnesli jsme ho na dece, ani nezvedal hlavu. Cesta to byla neveselá, jel jsem jako s křištálovým lustrem a celou cestu koukal do zpětného zrcátka, kde bylo vidět zlověstné nic. Dovezli jsme ho relativně v pořádku, vyfasovali kapačky a s ani ne tříletým děckem na plenkách strávili na chodbě kliniky nekonečných 10 hodin naplněných obavami a nadějí. Na konci dne Ben viditelně ožil a ušel i těch pár kroků do ordinace. Vyšetření proběhlo v pořádku a my, vybaveni léky, mohli vyrazit k domovu. Ben stál mezi námi a panem doktorem. "No, tak asi dobrý, tak si ho zavolejte a můžete jít." "Bene, jdeme". Nic. Ben upřeně pozoroval pana doktora. "Bene!" Zase nic, žádná reakce. Doktor udiveně zvedl obočí. "Nojó, pane doktore, když on už je taky hluchej jako pařez". Obešel jsem psa obloukem, abych se dostal do jeho zorného úhlu a potom jsme spořádaně vyrazili k autu. Do auta jsem ho ještě zvedal a zase položil do kufru. Ujeli jsme tak kilometr a já ze zvyku pohlédl do zpětného zrcátka. Ve výhledu dozadu mi bránily dvě černé uši. Ó, díky...
Ještě jedna, poslední. Kamarádovi umřel pejsek, Filípek, dlouhosrstý jezevčík. Aby nebyl dlouho smutný, pořídili mu náhradu. Fenečku, taky jezevčici, ale hladkosrstou. Jmenovala se Betka. Jenže Betka nebyla štěňátko, ale už mladý pes. Vzali si ji od příbuzných, z rodiny s malými dětmi, které ji evidetně nedaly chvíli klidu. Takže Betka adoptovala zahradu a členy rodiny, ale už ne nás kamarády. Neměla zkrátka ráda děti a dávala to jasně najevo. Z celé party jakžtakž tolerovala moji maličkost. Uzavřeli jsme jakousi dohodu. Když přijdu, ona ztropí kravál a já budu dělat, že ona tam vůbec není. Ona mě na oplátku nepokouše a až se uklidní, nechá se třeba i podrbat. Takhle to fungovalo řadu měsíců, možná i déle než rok.Pak se Betce narodila štěňata. Událost. Deset kňučících válečků. Jdeme se podívat na štěňátka. Jenže jak? Na dvoře velká papírová krabice vystlaná dekami a ve vchodu tlama plná ostrých zubů. Neradno tam strkat ruce. Zvolili jsme lest a Betku vylákali ven.V bedně jsme pak patřičně zredukovali počet chlupáčů. To samozřejmě nemohlo zůstat bez povšimnutí. Jenže žádná scéna se nekonala. Betka zkontrolovala "počty", shlédla unesená štěňátka a když zjistila, že jim není ubližováno, unaveně se natáhla zpátky na deku. Tak jo, kluci. Na chvíli mi je ohlídejte a já si odpočinu. Od té doby z ní byl normální pes, jen ta naše příchodová scénka zůstala. Divadlo pro okolní svět. Z Betky se stal nerozlučný parták na výpravy po okolí.
To je krásný Děkuji! je fakt, že jediný pes, co mě kdy kousnul byl jezevčík, vlezla jsem mu do zahrady a to jsem neměla dělat neměla jsem mu to za zlé
Endynka byla krásný černý voříšek. Prvních pár let prožila štastně, pak měla hnusné období. Zůstala sama na zahradě u domu. Rodinní příslušníci ji občas přijeli nakrmit, ale často byla o hladu a musela se o sebe postarat sama. Myši, ještěrky, motýli... Odvedla jsem si ji domů. Nebyl to náš první pes. Ti předchozí měli vždy plné misky a neměli důvod se nějak přiživovat. Při nějaké rodinné oslavě jsem z nedostatku místa položila tác s chlebíčky na chodbu na schody. No, Endynka je našla a dobrou polovinu jich spořádala. Zlobit jsem se na ni nemohla.
Teď mám Roryho. Desetikilový černý vlčáček původem z východoslovenské cikánské osady. Nebyl u nás dlouho, když jsme zase něco slavili. Snacha přivezla krásný dort. Situace se opakovala. Dort zůstal bez dohledu na stole. Pejskovi se zřejmě vrátily vzpomínky na doby nedostatku a do dortu se pustil. Rozruch v rodině byl veliký, ty ty ty slyšel několikrát. Je velmi chytrý, zapamatoval si, že potrava na stole není pro něj, a nikdy už to nezopakoval.
No, pro malé děti to asi nebude zábavné a nebyl to náš, ale cizí anonymní pejsek. Asi tak velikosti Dorotky, říkejme jí třeba Fifinka.
Šel jsem v rámci udržování kondice kus cesty z práce pěšky. Bylo po dešti a cesta mezi vesnicemi byla samá louže a bláto. Asi tak třicet metrů přede mnou si na cestě mezi ploty povídaly dvě starší paní. Společnost jim dělala Fifinka. Jak jsem se tak blížil, za plotem jsem zaregistroval pohyb. V malém domečku tam na kraji vesnice bydlí se svojí o mnoho let mladší paní Pavlínkou jistý písničkář Honza. Jenže Fifinku, narozdíl od mě nezaujala přítomnost Honzy za plotem, ale moje maličkost. Zbystřila a pak bez varování vyrazila. "Fifi, ne", snažila se panička zabránit nevyhnutelnému. Fifinka nabrala dráhu rovnou ke mně, bláto - nebláto a jala se mě radostně vítat. S ohledem na stav mých kalhot od kolen dolů, výš Fifinka naštěstí nevyskočila, jsem její city nemohl sdílet. To už jsme byli na úrovni Honzy, který celou scénu pozoroval přes plot. Komentoval to slovy: "To víte, touha je touha." A pak o něco tišším hlasem dodal. "Já bych moh vyprávět"...
Nemohu odolat a musím dát ještě jednu příhodu. Muž zůstal doma, že buce dělat nové kachlíky v kuchyni. Ráno jsem vystřelila do práce a se psem jsem nebyla, protože s ním zajde muž. Když jsem přišla z práce, Endy mě vítal a jako blázen štěkal a běhal ke dveřím a zpět. Pozornost jsem věnovala novým kachlíkům a ne psovi. A ten šel k muži, díval se vyčítavě na mě, zvednul nožku a čural mu na nohu strašnou spoustu moči, jako by čekal konec světa. Muž s ním nebyl a on to držel přes noc a celé dopoledne. A přesně obvinil toho, kdo za to může.
Pojmenovali jsme ho Andy. Přišel průkaz původu a tam Adat ze Šternberské Strže. Přišli jsme na cvičák a tam 3 Andy holky, fenky. Takže dostal jméno Endy. Byl to chytrý pes a když se nudil, přinesl doma balonek a běžel do kuchyně, sednul si k oknu a štěkal. Já jsem zavřela dveře a obcházela byt. Po cestě jsem někam šoupla míček. Otevřela dveře a zavolala uuuž! Oběhnul rychle byt a pak pomalu, systematicky, dokud nenašel. A také mi hlídal pruty na rybách, hlásil pohyb "policajta", když jsem v přívěse vařila kávu. A naučila jsem ho hledat houby. To se naučil rychle, ale štěkal a rozhrabal. To chvíli trvalo, než jsem odnaučila hrabat. Měli jsme i nějaké zkoušky a byl jediným krycím psem na Severní Moravě. Bylo po něm víc jak 40 štěňat. V 11ti letech se dceři zaběhnul. Byl upravený jak na výstavu, na krku měl na stahováčku adresu i telefon. Někdo si ho nechal. Hodně dlouho jsem to nemohla rozdýchat. Pak byla Bubu, na fotce, ta se dožila 15ti let. A pak jorkinka Dorotka 18,5 let.
Kníráčci mají dvojí srst. Jemnou podsadu a tvrdší horní. Trimují se, tedy ta horní, tvrdá se vytáhá a podsada strojkem ostříhá. Je to fajn, není v bytě ani chlup. Dnes už se upravují jinak a mají i jemnější srst, dokonce i vlnitou. Ani ouška, ani ocas se nekupírují. Ani se mi věřit nechce, jak dávno to všechno bylo. Endy před víc jak 40ti lety a Bubu snad před 35ti lety. Bubu, v PP měla Hera, ale říkali jsme ji Bubu. Fotka je z výstavy. Červená stužka-dobrá.
Vzala jsem Čerta /černý středně velký pes rasy "vestaj" - vesnické tajemství/, auto a vypravili jsme se spolu na houby. Zaparkovala jsem u lesa. Hub bylo dost, měla jsem krásné úlovky, pes se držel nedaleko mě, poslouchal. Hezké odpoledne. Takhle jsme si spolu užívali často.
Najednou pes zmizel. Když jsem na něj volala, objevil se - ale jak vypadal! Od čumáku až k ocasu byl celý pomatlaný něčím, co připomínalo míchaná vajíčka. A smrad, až ptáci padali z větví!
Nějaký houbař měl prostě průjem, vykonal, nezahrabal a milý Čert využil situace a okamžitě se v tom vyválel. Připnula jsem mu vodítko a mazali jsme k autu. Ale co dál? Cestou jsme potkali další houbaře a paní jen řekla: No ty ale vypadáš!
Do auta jsem ho vzít nemohla. Vést vedle auta taky ne. Vodítko nebylo dost dlouhé,aby z okénka dosáhlo dolů, navíc řidič sedí do silnice a psa na vodítku by si sám snadno přejel. Případně by ho přejel někdo jiný. Nevěděla jsem si rady. Domů to bylo asi 8 km.
Nakonec jsem v kufru auta objevila starou zelenou modrákovou soupravu. Zapomněla jsem ji tam, když jsem vnoučatům dělala vodníka. Teď byla dobrá. Roztáhla jsem kalhoty, navlékla na psa a než se stačil vzpamatovat, byl uvnitř, navíc ještě ovázaný kabátem, jako kus salámu. Šup do kufru a jelo se.
Přijedu domů a babička se ptá: Kde máš psa? Otevřela jsem kufr, vytáhla zmítající se balík. Babička lomila rukama: Můj bože, co se tomu psovi stalo? Povídám - Babi, nic, jenom ho musíme vyvařit na 100 stupňů. Pak vymáchat, vyždímat a pověsit.
Psa jsem vyklepala z modráků, natáhla gumové rukavice a začala s očistou. Vůbec se mu to nelíbilo. Koupala jsem ho 3 x, pořád měnila vodu, přidávala šampon a pes pořád smrděl jak čínský veřejný dům.
Když mě to přestalo bavit, přinesla jsem si voňavku ve spreji psa po koupeli důkladně ovoněla. To neměl nikdy rád. Hned na mě začal dělat zuby. Ne, nevrčel, nebyl agresívní ani nechtěl kousnout, ale ukázáním zubů protestoval a dával najevo, že s mým konáním není vůbec spokojený.
A dlouho trvalo, než zase začal vonět jako pes a ne jako veřejný záchodek. Jaga.
Dneska už Čertíčka nemám, ale vzpomínám na něj pořád.
@aja: Sice pěkné povídání, ale kolik jste toho požila? To se opravdu nedá číst.
Z úcty k ostatním čtenářům si vždy po sobě článek přečtu a chyby opravím. Taky mi občas něco unikne, ano. Ale je to slušnost k ostatním, ne předkládat takovéhle paskvily. Opravdu to po sobě neumíte opravit? Jaga.
I proto je zde možnost "Opravit příspěvek."
Děkujiiii jsou to super příběhy s tou rybou jste mi přesně připoměla, mého Tobyho, jak se ovoňěl mrtvou srnou a pak nechápal proč tak vyvádím, to byl takový puch, i přes mytí, že jsem uvažovala, že ho nechám přes noc na zahradě ale nenechala
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.