Tchýně často volá manželce

Zdravím. Toto ovšem není problém vaší tchýně, ale vaší manželky. Navrhněte ženě, at se spolu domluví na tom, že matce manželka 1-2x týdně zavolá sama – aby se tchýně vypovídala, ale tchýně nebude volat, pokud nepůjde o život. Pokud budou stejně "vykecávat", seberte se vy a beze slova odejděte z bytu – na dlouhou dobu. To ženě začne vadit a bude věc řešit. Protože za kým vy odcházíte? Ida

Já bych během hovoru vaší manželky s matkou zvolala do telefonu: Právě večeříme /souložíme/, prosím nerušit! A třeba to tchýni dojde, když to uděláte opakovaně.

Stejný problém mám už 25 let s mojí maminkou. Když její každodenní večerní telefonáty začaly, odešla čerstvě do důchodu a starala se o manžela o 9 let staršího, který byl v ID s Parkinsonem. Chápala jsem, že potřebuje komunikaci s někým, kdo dokáže reagovat normálně (otci se už hodně po lécích měnila psychika). Po 10 letech pak otec zemřel a telefonáty nabraly jiný směr. Trochu se mi dařilo to korigovat, ale tenkrát měla maminka jakýsi tarif, kdy mohla mluvit půl hodiny zadarmo, postavila si hodiny k telefonu a tu půlhodinu striktně dodržovala. Nemusím popisovat, jak nám to narušovalo večerní program, ale neměla jsem sílu té osamělé chudince kázat levity. Když jsem ji požádala, aby volala v jinou dobu, začala být vyděšená, že mě ruší. Tak aby se bála mi zavolat, přece jenom už měla své závažné zdravotní problémy, i infarkt jsme řešili, to jsem nechtěla. Kdykoli zazvonil telefon, zacukala mi kůže na páteři. Když jsme chtěli s manželem úplné soukromí, vypínali jsme na pevné lince zvuk, ale stejně jsem měla blbý pocit. Po několika letech mamince umřela její nejmilejší sestra a obě kamarádky, všechny v průběhu tří let, které jí také vyplňovaly telefonem večerní samotu a trochu mě chránily před nesnesitelnou délkou telefonátů o ničem. Pamatuji si tu bezmoc, když jsem seděla u pevné linky, sluchátko u ucha, a hypnotizovala hodiny, aby si xakru pohnuly, v kuchyni nádobí, v pračce prádlo... a maminka rozšafně hatláma patláma, ale víc vlastních sourozenců nemám, takže jsem to brala jako svůj úděl.

Dnes, kdy má maminka skoro 83 let a pomalinku se ztrácí, nemám už takové negativní pocity, Telefonáty jsou krátké, každodenní spíš z důvodu jistoty, že je mamka v pořádku, a já si říkám, jednou ti nezavolá, budeš spokojenější?