Umírání v domácím prostředí

Ne nezdá , mnel sem to podobně.

Za těch 10 dní ste se stihla rozloučit a duševně připravit, proto tak málo emocí a úleva.

Zemřela mi doma maminka. Netrvalo to deset dnů, ale její odcházení bylo několikaměsíční. Když přišla ta poslední chvíle, paradoxně přišla velká úleva, že už netrpí. Všechny slzy jsem vyplakala během těch několika měsíců.

Vůbec nejste emočně plochá. Ono se to nahlas asi nesluší říkat, ale očekávaná smrt blízkého člověka po vážné nemoci, kdy se ví, že vyléčení je nemožné a v následujících týdněch či měsících nemocný zemře, je pro pozůstalé obrovskou úlevou. Nejvíc stresující je období před smrtí, kdy se nemocný zhoršuje, rodina za ním běhá po špitálech, řeší se co dál, kam dát do hospicu, nebo jestli budou síly na to dochovat člověka doma. Příbuzní běhají kolem nezachranitelného, svůj život a potřeby upozaďují kvůli někomu, kdo už nemá šanci na život. Zvíře v tu chvíli necháváme milosrdně a bez bolesti utratit, člověk a jeho okolí si to musí vyžrat do konce.

Když mi táta umíral na rakovinu plic s metastázami v mozku a kostech, modlila jsem se večer aby už umřel, aby proboha už umřel a nedožil se onkologických bolestí. A když mi moje sestra volala, že nad ránem ve spánku umřel, první moje slova byla to je dobře.

A když umírala manželova babička, o kterou jsem se 2,5 roku starala, měnila jí pleny a myla zadek, když jsem se dozvěděla diagnózu nádor na žlučovodech a že do dvou mesíců zemře, měla jsem vyloženě radost. Radost z toho, že brzy skončí moje útrapy spojené s péčí o nepohyblivou plně inkontinentní obézní osobu.

Dle mého to s "emoční plochostí" nemá nic společného, stalo se prostě to, co jste čekala, že se stane a více bych to nerozebíral. Ani fakt, že jste se od dědy vzdálila a on zatím vydechl naposled nepovažuji za něco trestuhodného, čas jeho smrti jste stejně nijak ovlivnit nemohla...

K předchozímu dodám, že smrt během krátké nepřítomnosti ostatních osob je dost běžná.

Zájemcům o téma umírání a neobvyklých jevů s ním spojených doporučuji knihu neurovědce dr. Petera Fenwicka a jeho manželky Elizabeth The Art of Dying.

Ne nejste emočně plochá. Smrt je stejně přirozená, jako zrození. To jen většina z nás se bojí i přirozené smrti a cosi si namlouvá. U mladého vždy můžeme litovat, co mohl ještě udělat. U starouška, co je již slabý, nebo nemocný je smrt normálním ukončením pobytu na světě a vysvobozením pro něho i okolí. Tak to prostě je. Vůbec s tím nesouvisí, jak jste emočně citlivá.