Nejste přihlášen/a.
Přišla jsi k nám jako malý uzlíček vážící 2,5 kg.Minulí majitelé se tě s těžkým srdcem museli vzdát,protože jejich syn měl alergii.Naše rodina žila do té doby bez pejska, domovem nám ale prošla jiná zvířátka - bílé myšky,křeček,morče. V autě jsi mně ležela na klíně a dívala se na mě svýma krásnýma hnědýma očima se zvědavou otázkou, kdo jsi? Budeš na mě hodná?Proč si mě moji dosavadní páníččci nenechali a po třech měsících posílají pryč? Mluvila jsem na tebe a zdálo se, že posloucháš i rozumíš. Doma jsi nám v kuchyni udělala první velkou loužičku, pak vyběhla na zahradu a s čumáčkem u země pečlivě zkoumala celý prostor.Neboj,jiný pejsánek u nás ještě nebyl, jsi naše prvnička.Přesto jsi hledala nějaké PSMS.Když jsi zjistila marnost svého počínání, spokojeně se vrátila dovnitř k plné misce a tím začal tvůj nový život. Čas utíkal, z malého něžného a trochu ustrašeného člena rodiny se stala suverénní dáma vážící skoro pět kilo, nebojící se žádného většího psa a tvrdě hájící svoje práva jak v domě tak i na chatě. Žádná dovolená se bez tebe nekonala, nadšeně jsi vždycky utíkala k autu když bylo zřejmě, že se někam vyráží.Pokud už tempu pochodu nestačily tvoje krátké nožičky, spokkojeně se usadila do mého batohu, odkud jsi zvědavě pozorovala svět kolem sebe.A samozřejmě jsi kolem jdoucím turistům hlasitě oznamovala, že jsi také na výletě ,at tě nepřehlédnou.Byla jsi naší chloubou,láskou,zábavou, náš život jsi velice obohatila a nejvíc si to asi uvědomuji až teď,kdy už s námi nejsi. Byla jsi i maminkou dvou synů,pečlivě ses o ně starala i když tvoje láska měla své meze.
Jedenáct a půl roku, skoro 4 tisíce dvě stě dnů jsi byla součástí naší rodiny, bez rozdílu nás všechny milovala a při každém návratu domů jsi v prvním patře čekala s hlavičkou prostrčenou mezi zábradlím a tetelila se radostí, že jsme zase spolu.Kvalitní krmení,pravidelné návštěvy veterinářka i zdravá strava nezajistily,aby se ti vyhnula ošklivá nemoc trápící hlavně lidi - rakovina lymfatických uzlin. Začalo ti otékat bříško,byla jsi hodně unavená, ležela v pelíšku a jenom očima sledovala každý můj pohyb.Při spaní v naší posteli jsi dříve měla oblíbené místo u nohou, v této těžké době ses ke mně tiskla až u hlavy a já tušila, že jsi zmatená z té nestvůry,která ti rostla v bříšku,uzlinách a tvrdě ukrajovala čas tvého života.Návštěva kliniky potvrdila verzi místní veterinářky, dávali ti 2-3 měsíce života. I za to jsem byla vděčná,ale osud byl zákeřžnější,tolik času nám nedal. Už po pár dnech,kdy ti na klinice napíchli všechny uzliny aby zjistili míru postižení, jsi začala mít silné bolesti.S každým krokem jsi s bolestí táhla neúměrně zvětšenou slezinu i játra, naříkala, pila jenom vodu a to pouze z mé dlaně, odmítala jakékoliv lahůdky, zoufale ses ke mně tiskla a tvůj smutný pohled se na mě upíral s jedinou otázkou.Budu ještě dlouho trpět?
Ne, nebudeš. Pro slzy nevidím ale pošlu tě tam,kde utrpení končí.Na smutné rozhodnutí jsem zůstala sama, rodina bylo zrovna mimo domov.Když jsem tě o víkendu vezla na kliniku, ležela jsi v kabeli bez hnutí a já tě jenom hladila.Nevím, jestli tvoje dušička něco tušila, ale připadalas mě se svým osudem smířená.Přesto jsi v čekárně i přes apatii a bolest zaregistrovala velkého vlkodlaka.Pozvedla ses a krátce i zlobně na něho štěkla.Ještě jsem tady !Drobná kanyla,kterou ti bezbolestně zavedli do pacinky zajistila přechod mezi bolestí a klidem. Během dvou sekund jsi odešla přes Duhový most a ve mně zůstala jenom velká prázdnota a slzy.Malou rakvičku vyplněnou tvým oblíbeným pelíškem jsme umístili na chatě do malého hrobečku,kde zpívají ptáci,svítí sluníčko a je klid.
Odpočívej v pokoji a snad se ještě někdy někde setkáme.
Věřte, že kolegové Vám dobře radí. Na takové bolesti pomůže nejvíc štěně. My jsme to měli podobně, loni začátkem prosince jsme museli nechat uspat psa, který byl, podobně jako ten Váš spíše členem rodiny, než zvířetem na hlídání. A stejně tak jsme jeho ztrátu všichni obrečeli a ještě dnes se mi to nepíše lehce. Ale takový je život, s tím nikdo nic nenadělá.Tak jsme začátkem srpna koupili štěně a ne že bychom na vše zapomněli, ale je to zase o hodně veselejší
Dobrý den...přesně vím jak Vám je ...já už tohle rozloučení zažil 2x-fenečka buldočka -nádor na krku-8 let...fenečka Beagle Betynka nádor na mléčné žláze taky mladý pes...když jsem četl Vaše řádky měl jsem slzy v očích a vím přesně jak Vám je...tady pomůže jenom další štěňátko i já mám teď už dva roky další fenečku beagla Bejlinku a když jsme na procházce a nejen tam tak mnohdy vzpomínám na ty dvě kamarádky co už jsou na druhé straně..věřím že se s nimi zase setkám tak jako se svými blízkými co už tu taky nejsou...pěkný den
Chápu Vaši bolest a žal... já takhle před necelými třemi lety naposledy vyprovázel svou první hafinu Yorkshírku a pro slzy neviděl.
Po pár měsících to prázdné místo v srdci i v domě zaplnila malinkatá čivavka. Ta teď leží kousek ode mne a nejspíš nechápe proč u toho datlování do klávesnice posmrkávám a po tvářích se mi koulí slzy.
Opatrutje se.
Bylo jí 14,5 roku a o konkrétní nemoci nevím, podle mne to bylo věkem. Na staří přišla o zuby, takže jsme přešli na měkkou stravu. Než jsme jeli naposled k veterináři tak přestala žrát, polehávala, působila zmateně, narážela do věcí. Poslední den jsem ji našel pomočenou a pokálenou. Umyl jsem ji a přesvědčil sám sebe, že mě čeká poslední věc co pro ni mohu udělat. Vypadala, že ještě zkouší bojovat. Šla k misce a sežrala pár soust. Já byl v tu chvíli úplně zoufalý jestli jsem se neunáhlil. Po chvíli se zase motala, byla zmatená a měla problémy se udržet na nohou. Ten její zoufalý pohled vidím dodnes. Tak jsem se rozhodl, že opravdu nemá smysl ji nějak trápit. U veterináře působila smířená s osudem, klidná. Vypadala, že je ráda, že je u mne a držím ji v náručí a hladím až do poslední chvíle.
Omlouvám se, víc toho nenapíšu, brečím tu jak želva.
Nechci to číst, už teď brečím. Znám to. Jednalo se o kocourka už je to několik let, také jsem o tom tady psala. Nikdy jsem na něj nezapomněla a nezapomenu, i když mám další dvě kočičky a pejska. Ale pořiďte si jiné zvířátko, pomůže to. Sice ne tak, že na tohoto pejska zapomenete, ale trochu se Vám uleví. Já mám moc ráda kočky a tady kde bydlím, mi bohužel některé skončily pod koly aut, protože kočka chce svobodu a nemůžete ji doma uvázat, když máte zahradu a baráček. Takže já jsem oplakala už 4 kočičky, ale ten jeden kocourek, který umřel jinak, byl pro mne výjimečný od prvního okamžiku. Nebudu to tady vypisovat, to bych zase nespala. Ale je mrtvý a já truchlím už několik let. Ne v jednom kuse, ale vzpomenu si často, a bolí to pořád stejně.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.