Nejste přihlášen/a.
Klidně pište nějaké své vzpomínky na věci, které již zmizely. Vzpoměl jsem si, že ještě v cca půli 80. let se naposledy objevily snopy a panáci ze samovazu na jedné záhumence. (mám silný dojem že se na Hané panákům říkalo jinak, ale už si nevzpomenu) Pak si ze stejné doby pamatuji v podhůří Orlických hor pole s pokoseným lnem, který se nechal takto odležet, aby změkl venkovní stonek a šlo lehce zpracovat vlákna v našem tehdejším tradiční textilním průmyslu. Namátkou si pamatuji ještě v 80. letech běžné telegrafní sloupy (stejné konstrukce snad 100 let), pak šly s modernizací počátkem 90. let tyto dřevěné sloupy s X "drátky" k zemi, obdobně tradiční vysoké dřevěné sloupy vedení 22kV. Líbily se mě také asi Marocké sardinky pěkně ještě postaru zaletované cínem víčko s tím jazýčkem na otvírací otočný klíček. Nebo nesrovnatelně kvalitnější mléko ještě v silnostěných vratných 1L lahvích, kde pod Al víčkem byla silná vrstva smetany na povrchu mléka. V podobných 0,250L lahvích byl moc dobrý jogurt. Nebo "černé hodinky", které nastaly při častějších výpadcích elektřiny než dnes a běžně se ještě zapálila petrolejka. Vše tu bylo ještě v 80. letech.
Vzpomínám, vzpomínám...ty panáky na polích pamatuji. Skládaly se z jednotlivých snopů, svázaných sisalem, na konci takový dřevěný roubík. Byla jsem na prázdninách na vesnici u příbuzných. A teta poslala svého syna, tedy mého bratrance a mě, at jdeme na pole sbírat klásky. Byli jsme stejně staří. Když jsme přišli na pole, on řekl: "Co se s tím budeme sbírat." Sáhl do panáku, vytáhl jeden ten snop a poručil. "Vem to vepředu, já vzadu." A šupajdili jsme domů. Teta nám sice nadávala, ale snop si nechala. A ten bratranec se potom stal příslušníkem VB. Vzpomínám na to dodnes.
Na jaře, když byla půda vlhká a tvárná, hrály se kuličky. To byly, panečku, souboje. Dnes vidím omladinu sedět v parku na lavičce a čučet do mobilů. My hráli jako o život. Kamarád Honza byl o 2 roky starší než já a obehrál mě v mžiku o 20 kuliček. Papírový pytlík se 100 kuličkami stál korunu, látkový šitý se 100 kuličkami byl za 2 koruny. Přesto jsem tu křivdu Honzovi nemohla zapomenout. Dneska už nežije, odpustila jsem mu, co mi jiného zbývalo?
V obchodě se prodávalo mléko do přinesených bandasek. Měli jej ve velikých hliníkových konvích, na boku visela odměrka - 1litr, s hákem na pověšení. Než jsem šla do školy, musela jsem babičce přinést z prodejny mléko, aby měla na vaření. Vzpomínám si, jak jsem hrdě hlásila prodavačce: Dneska prosím dva LITRE, paní SMUTNOVÁ. Jmenovala se Smutná, ale když se říkalo paní Smetanová, Pechmanová, Kolmanová, myslela jsem si, že se musí říkat paní Smutnová. Při čekání v prodejně mě vždycky v regálu přitahovaly láhve s krásně modrou tekutinou. Byl to nějaký alkohol, jmenovalo se to Raketa. Nikdy jsem to neochutnala, když jsem vyrostla, už se to nedělalo. Ale dodnes vidím tu krásnou modrou barvu.
Kouzelný večer byl "pálení čarodějnic." Byla jsem zadobře s místním hrobníkem. Ten za rok při zametání hřbitova opotřeboval hodně koštat. A já si je mohla před čarodějnicemi odnést. Tatka mi je vysmolil, napustil čímsi, aby dobře hořela. To jsem se pokaždé u ohně vyřádila. Měli jsme ve vsi kasárna s českými vojáky. Ti pokaždé dělali ohňostroj. Běhali jsme po polích za padáčky. Kdo nějaký ukořistil, byl za opravdového borce.
Čekávaly jsme jako děti už od 12 hodin ve frontě u řeznictví. Paní řeznice začala prodávat až v 15 hodin, když přijely z města autobusy s parcujícími. Ale my, děti, museli matkám držet místo, aby se na ně dostalo něco pořádného. Masa nebylo nikdy dost. Jednou jsem to nechala plavat a odešla k dětem na hřiště. Mamka tak neměla strategické místo. proto se na ni dostalo už jen hovězí vemeno, všechno ostatní bylo pryč. Řeznice jí poradila, at to hodně dlouho vaří a pak obalí jako řízek a osmaží. Bylo to děsné, jako osmažená gumová holínka. Dostala jsem velikánský kus, který jsem musela jíst, za to, že jsem nedržela místo ve frontě. Kdyby mě babička nevysvobodila, věřte, že to neštastné vemeno žvýkám ještě dnes.
Se školou jsme povinně chodili sbírat mandelinku. Z domova jsme si museli každý přinést sklenici od hořčice.
Ve škole jsem zažila kouzelné uhelné prázdniny. Myslím si, že to bylo v lednu 1966. Nebylo ve škole čím topit, ta velká násypná kamna byla věčně hladová. Nechali nás doma týden a pak ještě jeden. Ten rok byla spousta sněhu, velké mrazy a my si užili všech zimních radovánek dosyta.
Mohla bych psát a vzpomínat hodiny a hodiny. Pamět mám velice dobrou a všechno to mám živě před očima. Bohužel, je to dávno, tak 55 - 60 let zpátky. Jaga.
Á, kruciš! Omlouvám se - děti MUSELY matkám držet místo. To jsem ale ostuda.
O vojácích jao českých se zmiňuji proto, že časem po roce 1968 museli odejít a vystřídali je vojáci sovětští. Těm se všude říkalo "rusáci." V zámku pobyli hodně roků. A padáčky nestříleli. A když konečně odešli, nechali po sobě pěkný bývalý zámek v neutěšeném stavu. Škoda zámku i parku kolem.
tomaso : pokud žijete pouze přítomností, jste o mnoho ochuzený. I přítomnost bude jednou možná minulostí, pokud člověk zná pouze přítomnost, na co žije? Proč by měl mít děti, proč by něco budoval,kdyby to nedělal pro budoucnost a ne jen pro svoje pohodlí? Normálně člověk doufá, že po sobě tady zanechá nějaký otisk, chce pro děti lepší budoucnost. Pokud vás nezajímá, jak se žilo dřív, jak můžete s klidným svědomím využívat třeba dnešní technologie, používat vynálezy předků atd? Bez obdivu k vědcům , k lidem, kteří to, co máme, vynalezli. Chápete, co jsem tím chtěla říct?
Samozřejmě že mléko za socíku ve vratných skleněných lahvích bylo nej, mělo ještě neodstředěnou smetanu, nešizené jako dnes. Pak to stejně soudruzi pohřbili v cca půli 80. let nastoupilo hrůzné igelit pytlík balení. I ten chleba byl lepší než ze stejné dnešní velkopekárny bývalé Hanka dnes Penam. Maso v konzervách bylo ještě maso, takový segedín ze sklenice...naopak tzv. Ostravské klobásy stály za nic.
Naši měli malé políčko, kde pěstovali brambory a někdy oves. To jsme potom panáky pomáhaly jako děti stavět. Pamatuju, že se muselo stočit povříslo, udělat snop a stavět panáka. Potom jsme u strejdy, který měl mlátičku, obilí mlátili. Taky jsem u toho pomáhala. Ale to je ta 55-60 let zpět.
Na začátku 60 let jsem jako malé dítě jezdil s koňmi po poli. Byli to koně mého dědy, které mu již nepatřili, páč mu je sebrali, jako kulakovi.
Takže pamatuji.
Nebo koncem asi 60. let zkoušeli jézédáci inovativní metodu rozmetání hnoje a to tak, že do připravených pravidelných "šachovnic" kupek hnoje střelmistr rozmístil nějakou malinkou nálož trhaviny a takto zkoušeli rozmetat hnůj. Nejhorší bylo ale zavezení hlubokých "roklí" čili po hanácke žmol (které vznikly za statisíce let působením vodní eroze) smetím a hlínou a vytvoření lánů. Pamatuji ještě v 80. letech spousty čolků v tůních, dnes tam sotva jsou ty tůně.
Myslela jsem, že vymizela mandelinka bramburová, ale minulé léto se mnou dvě plavaly v bazénu. Tak jsem koukla k sousedům za plot a oni tam měli políčko s bramborama.
Ano, také pamatuji na strniště, po kterém jsme chodily paběrkovat klásky a poté měly, jako děti, pobodaná lýtka do krve. Paběrkovat jsme chodily i hrách a kukuřici. Nás děti to tedy nebavilo, samozřejmě. Asi tak před 60 lety.
Mléko z mlékárny v naší bandasce a máslo nakrájené do papíru z velkého bloku. Ale viděla jsem, že i takto krájené máslo se pořád dá koupit, třeba v OC Fénix na Vysočanské ve firmě laformaggeria.com/...
Asi i v ostatních jejich prodejnách. Tvarohy mají vynikající, zde je pořád ještě kvalita. laformaggeria.com/...
Ta italská velkosýrárna je u Litovle kousek (taliány vlastněná), největší zpracovatel mléka v česko-500 000L deně. Sýry vozí do celého světa, parmezány i do itálie, ale tady je prodávají až o 100% dráže než v itálii...máslo je jejich vlastně "odpadní" produkt, cpou ho horem dolem i zaměstnancům. Jinak práce tam je čirá otročina s těma asi 35kg kolama sýrů se logicky manipuluje převážně ručně na 12hod směny. Vozí se zrát ty kola sýra do itálie a pak částečně zase zpátky tady cca 5% pro český trh za extra výrobní přirážku 100%. Děs.
Je to ruční práce, nelze úpně zautomatizovat, ale co jsem tam koupila, tak to nemělo chybu.
Přeprava sem a tam - at žije zelený úděl, hlavně at nám starým neříkají, že ničíme, či jsme zničili planetu.
Ten sklad podzemní v itálii mají komplet plně automatický, jezdí tam robotické zakladače, jen nevím zda ten sýr i otáčejí při zrání až 2-3 roky, tomu moc nevěřím. Předpokládám že to páni sýrárník fabrikanti také vybudovali napůl z dotací EU. Co vím tak odběr mléka z Hané a vrchovin Nízkého Jeseníku prochází extra totální kontrolou podle kritérií vhodnosti na ten "italský" sýr parmezán, stačí tam nějaké stopy antibiotik nebo čeho a neproběhne optimální proces utváření charakteristik pro tento typ sýra a třeba se jim v těch kolech udělaly bubliny jako v ementálu atd. Jeden majitel má masku lidového vysmátého taliána, druhý bratr je jak z Milánské Mafie vzhledově. viz. net.
Kromě panáků byly na lukách na Valašsku při sušení sena vidět (snad ještě občas jsou) "ostrévky", na kterých bylo seno navršeno. Krajina vůbec měla jiný ráz. Z věcí, které se vytratily, vzpomínám třeba na spoustu různých "udělátek" jako například kovová škrabadla na zablácené boty u vchodů, o které se daly zout i gumové holínky, klepadla na koberce, staré patníky u cest s protaženými ocelovými lany. Vzpomínám také na školní závěsné tabule s obrázky, na kterých se učila jednotlivá písmena. V bytech shnovací garnýže a na nich záclony se šňůrami po straně a na konci s takovým skleněným závažím opatřeným gumovým kroužkem a také klasické zatahovací rolety se šňůrkou a plastovou úchytkou. Jako dítěti se mi na starém kredenci líbily do obloučku vytvarované, nařezané proužky skla. Svůj půvab měl i bar v sekretáři s vnitřním osvětlením. Nebo valcha, na které babička občas prala za použití mýdla s jelenem. Struhadlo na řepu s obrovskými oky. No a aby ta nostagie byla úplná, ztratila se také spousta dětských her, které dnešní děti už bohužel nejspíš neznají, protože ven s vrstevníky hrát nechodí, ale my dříve narození jsme u nich zažili spousty radosti a veselí.
"Krucifixy" s krásně vyřezávanými kříži s listy a porcelánovým Ježíšem, ten máme doma ještě, ale bude cca nejmín 100 let stár. Litinové kříže na hřbitovech, ty jsou k vidění už jen v pohraničí z 19. a počárku 20. století.. Tatíček Masaryk na porculánovém talíři, máme doma. Fotky ze svatého příjmání s obrovskou svíčkou kupodivu přežilo i v socíku, nepřežilo ale převrat, aspon tady o tom nevím. Sečení trávy na seno i kolem silničních pankétů, dneska by se na to každý tak akorát vybodl. Po škole pěkně s vozíkem přes les do kopce na brambory dosbírávání co zbylo nebo řepy, dneska by ti smradi se na to mohli... vlastně už nejsou ani ty pole s brambory. Lis na vepřové škvarky neuvěřitelně přecizně vyrobený nu a pravá domácí zabijačka s pašíka doma krmeného, který dokázal přeskočit i metrovou zídku ve chlívě aby mohl rýt na dvoře rypákem a divočit. O prázdninách trhání desítek rybízů do výkupu. Kohout na mé dětské hlavě atd. atd.
Ty kostry ze stromů - "sušáky" sena jsou vidět např. ve filmu "Stíny horkého léta" točeného na Valašsku
noa malozemědělco kosili kosama a vázala se povřísla, nebo obilí špagátem s placatým dřívkem na jednom konci, chodilo se na otýpky do lesa na zatápěn a před měnou v roce 1953 byly potravinové lístky, teda potraviny na příděl..já mlátil na mlátičce ještě v r. 1965, ale také se mlátilo pomocí cepů..
Panáky se stavěly, samozřejmě, a také byla mlátička, kam se ty snopy ručně přisunovaly. Ratatata...Byla taková zeleno-červená. Nafoukáním slámy vznikl stoh a do toho zanášely slepice. Sbírání vajíček bylo letní prázdninové dobrodružství. A jenom z velmi dávna pamatuji řadu sekáčů, kteří kosili louku a ženy pak seno obracely a sušily. Trvalo to dlouho. Krásná zvolnavá doba. Teď na tu louku přijede kulak s technikou a seno je v pár řadách, rozhazované a sušené a pak sbalené do balíků a odvezené natotata s velmi málo pracujícími. Louka prošla meliorací, tj. odvodněním, je bez vrbinatého ostrůvku uprostřed. Fádní, odvodněná.
Po lese chodil hajný s výrem na předloktí. Do kůrovcem sežraného lesa, který míval ten hajný kdysi v opatrování, loni vletěli Sováci s lesním kombajnem a tvrdili, žee John Deere byl Slovák. Harvestor:
Šlehačka ze smetany nejde ušlehat do tuha jako dřív.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.