Nejste přihlášen/a.
Hezký sváteční večer,
ani nemám otázku, jen se potřebuji svěřit se svým trápením. Dnes jsme se po 7 letech rozešli s mým přítelem. Já 32, on 34. Důvod rozchodu? Řekla jsem mu, že bych s ním chtěla rodinu, děti. (Samozřejmě jsem to naznačovala už dřív). On řekl, že děti teď nechce. Náš vztah už dlouho procházel krizí. Nicméně nejsem taková ta žena, které tikají hodiny a potřebuje mít s kýmkoliv děti, to ne. Chtěla jsem s ním, když už jsem tak dlouho spolu, i přes všechny vztatahové problémy.
Když jsme se před 7 lety seznámili, užívali jsme si života, často jsem chodili pít, párty sem, párty tam. Já z toho postupem času "vyrostla", ač se stála ráda s kamarády opiju, on to má jako náplň týdne, na kterou se těší. Často se opije i sám. Jako právě včera. Akceptovala jsem to hodně dlouho, se všemi možnými hádkami, co si dovedete představit, ale včera už to na mě bylo moc, když jsem ho našla opilého v noci v obýváku, když jsem šla na záchod. Ráno jsem mu řekla, at se teda finálně rozhodne, co chce, a at se rozhodne hned. Řekl mi, že rodinu a děti se mnou nechce. Nechal mě brečet na zemi a bylo mu to jedno. Jen řekl, že ho to celé taky mrzí.
Zažili jsme spolu spoustu dobrého. Cestovali jsme, hodně jsme si rozumněli v mnoha věcech. Máme hodně společného. Přesto jsem cítila už dlouho, že to není ono. Ale asi jsem se stala psychicky závislou, nevím, strašně mě to vzalo a nedokážu si představit život dál. Vůbec. Absolutně vůbec. Jsem na dně. Nechápu, jak se mohl ráno při rozchodu chovat tak stoicky, ledově, chladně. 7 let jako by pro něj bylo 7 měsíců. Zažili jsme tak hrozně moc. Moji vážnou nemoc a další věci. A přesto je to pro něj takhle. Chce si raději užívat, dál kalit s kamarády, než mít děti.
Cítím se tak, že mi ve 32 skončil život. Všichni vdaní, ženatí, děti, druhé děti, rodiny. Já teď musím začít nový život. Mám pocit, že to nedám, že to zkrátka nepřežiju. Že už nemůžu být ve svém věku štastná a někoho si najít. Už mě taky nebaví jen tak chodit ven a potkávat lidi. Už jsem chtěla mít klidný rodinný život. Klidně ne mít dítě hned, ale vědět, že do budoucna... někdy. Ale on to tak prý nemá. Nechce. Poprosila jsem ho, at aspoň na jednu noc odjedu pryč. Necham mě ležíčí na zemi, brečící, a odešel. Po 7 letech vztahu. On - 34 - má vše před sebou. Já - 32 - konečná. Měla jsem to ukončit dřív, já vím. Moje chyba, já vím. Dlouho vztah nebyl ideální, ale furt jsem doufala, že to zvládneme.
Necítím se tak, že bych to zvládla. Nemám žádnou motivaci, nic. Vím, že si za to můžu sama.
Ještě bych ráda doplnila, že to jeho opití doma nebylo jen včera, to se děje docela často.
Zaprvé bych vás rád alespoň virtuálně objal
Dále jen uvedu že jak to popisujete tak ani jeden z vás neudělal skutečnou chybu.Není nic špatného na tom že máte oba své priority a neštastné na tom je pouze to že u každého jdou(přinejmenším v současnosti) jiným směrem.
Sám budu mít zanedlouho 37 let a sám vlastní rodinu nemám a jen sleduji jak se stává opak pravdou téměř pro kohokoliv koho jsem znal ale naději neztrácím.Kdybyh byl s vysněnou milovanou osobou se kterou bych se navíc už dostatečně vybouřil a ona si přála založit rodinu tak bych osobně neváhal vůbec-a už vůbec ne pokud by alternativou byla ztráta té osoby.Ale nechci odsuzovat vašeho přítele který tohle má prostě očividně jinak a pak za to nemůže stejně jako vy za to že toužíte po dítěti a vlastní rodině.Tenhle rozpor už rozbil spoustu vztahů.
Nehněvejte se ale na sebe že nejste věštkyně a že jste se zamilovala a doufala ve společnou harmonii.Chladně působící způsob jakým od vás odešel pěkný opravdu není a jistě šel zvládnou mnohem lépe a citlivěji ale nejspíš sám nevěděl co dělat a dost možná si to teď někde vyčítá.A možná ne-už byste ho měla znát dostatečně abyte měla představu jestli jednal zkratkovitě nebo mu prostě empatie scházela dlouhodobě.
Ale hlavně a především ve 32 vám život rozhodně neskončil!Jste pořád mladá žena ne že ne!Život máte stále před sebou a nejlépe uděláte když se ho budete snažit i nadále každičký den co nejvíc naplno využít ke splnění svých snů.Vím že pokud někoho milujete tak je pro vás už samotná představa být s kýmkoliv jiným nepříjemná ale pokud přítel v dohledné době své priority nezmění tak na něj nečekejte.Život se nikdy kvůli nikomu nezastaví-v dobrém i ve zlém a z vašich řádků je jasné že to cítíte sama.Na světě je dostatek jiných mužů kteří buď sami rodinu založit chtějí nebo vás budou především milovat a mít pochopení pro vaši touhu a budou se proto snažit dát vám po čem nejvíc toužíte.
Ve svých 36 letech sám úzkostně přemýšlím o podobných záležitostech a cítím strach z toho jestli mi nakonec přeci jen v určitých věcech neujede vlak.Nebuďte na sebe příliš tvrdá-nemáte za co.Žíjte jak nejlépe dokážete a pokuste se co nejdříve navázat vztah nový.Vím že tohle nejde na povel a cítit k někomu skutečnou lásku není něco co příjde během života často ale snažit se o to je mnohem lepší než se oddávat depresy-ta vás nikam dál teprv neposune.
S úctou a ještě dalším obětím,
nikdy neztrácejte naději.
P.S: mám mnoho kamarádek kterým je už dost přes třicet,rodinu by už měly(protože chtěly) ale z různých důvodů jim to dosud nevyšlo ale nevzdávají se.Mám i takové které jsou naopak jako váš přítel a děti naopak doteď nechtějí.
Tak já bych doporučila toto:
v tomto stavu jsi ještě nebyla, že? A tak víš co? Užij si ho, a to zcela a beze zbytku. Chceš brečet, hroutit se, litovat se?No jasně - a hezky naplno, pokud možno.A taky s obecenstvem, které tě bude litovat. Jo a taky hlasitě.Jestli to myslím vážně?No ano, a víš proč? Protože ti dojde, že za to nestojí, nestojí za to, abys vypadala opuchle, neupraveně, aby o tobě mluvili jako o chudince. Tímto si projde každá a vidíš snad, že by jim ten stav zůstal? Na každou bolest máme určité množství slz, a až je vybrečíš, tak prostě už žádné k této situaci nebudou. Takže čím dřív, tím lépe. A navíc - uplakánky nemá nikdo rád. Ano, chvilku s tebou budou soucítit, ale pak jim to poleze na nervy, a přeci jen - raději si popovídají s veselým člověkem, než s dospělou, která je přesvědčená, že se jí hroutí svět a bla bla bla...
mám svoji osvědčenou terapii - je mi mizerně?někdo mi ublížil? Nahlas se začnu litovat... jo jo, není nad to se slyšet, jaké bláboly to říkám
Tak začni
Je to smutné čtení. Podobného pána bych za partnera rozhodně nechtěla. Vy byste chtěla mít svatbu a děti s opilcem? Mnoho žen si myslí, že "po svatbě přestane", ale není to pravda. Právě naopak. S tímhle pánem bych si rozhodně nepředstavovala klidný rodinný život. Zapalte v kostele svíčku a poděkujte, že je konec. Nic lepšího se stát nemohlo.
O sobě píšete, že jste chlastala taky, ale že jste z toho "vyrostla". Ale přesto se občas s kamarády opijete. Proč tedy chcete děti při takovémto způsobu života? Jít s kamarády na tah, přikulit se opilá? Kde budou zatím děti? Brečet doma? Litovala bych je. Musela byste se nejdříve změnit, "zmaminkovatět". Zatím si myslím, že nemáte všechny předpoklady být dobrou mámou, když máte podobné občasné úlety. I když píšete, že je to jen občas, nebyla byste dobrý vzor pro děti. Já jsem například nikdy neviděla svou matku opilou. Ano, na plesy chodili, na svatbách jsem s ní byla, jistě něco ochutnala, ale ožralá nebyla nikdy.
Vzpamatujte se, přestaňte se opíjet s kamarády. Mezi nimi byste stejně nového partnera nenašla, jsou to "kamarádi z mokré čtvrti." Zklidněte se, vztah nelámejte přes koleno. Časem se třeba s někým seznámíte. Ale už jste poučena, dbejte tedy, abyste potkala někoho lepšího, než byl současný partner. Ve 32 letech život rozhodně nekončí, to si jenom sama namlouváte. Hlavu vzhůru, úsměv a hledání jiných hodnot, než plné sklenice. Jaga.
Rodiče mi vyprávěli...chodili spolu pět let, od maminčiných sedmnácti. A pátý rok si je zavolali na kobereček otcovi rodiče a jasně mu řekli: "Buď si ji vezmi nebo se rozejděte. Ničíš jí život, na co čekáte? Vztah se musí vyvíjet, ne stagnovat ve vzduchoprázdnu". Nu, poslechli a byli spolu dost štastní až do smrti. Tohle jsem slyšela jako mladá holka a dodnes s tím naprosto souhlasím. Natahované vztahy, kde nedojde k přirozenému vývoji - svatba, děti, jejich výchova atd. se stanou jen setrvačným přežíváním. Takové to užívání si je prima, ale nic se nemá přehánět. Tak máte, paní nebo vlastně slečno, poučení pro příště, chlap, který netouží si vás připoutat a nadělat vám děti, dokud jste v kondici, ten vám štěstí nepřinese. Dejte se do kupy, dokud jste jakžtakž mladá a nedělejte chůvu a matraci sobeckému ožralovi.
Zdravím. Oni jsou 2 "druhy" kluků. Jedni jsou kluci tzv. na chození = ti jsou velmi zábavní, umějí "zapařit", umějí "pustit chlup", s ničím si nedělají hlavu, většinu času tráví v posilovně – tedy i výstavně vypadají, práci neberou vážně, prostě borci => a všechny holky nám takového závidějí, všechny by ho chtěly, všechny ho obletují. A pak jsou ti nenápadní, jemní a sympatičtí, vychovaní, chytří a vzdělaní s dobrou prací, spolehliví, zodpovědní, citliví, milí a empatičtí, sportující pro zdraví, s kterými "za mlada" ztratíme pár slov jen, aby se neřeklo = to jsou kluci pro život, mezi kterými si jednou vybereme manžela a otce svých dětí. No a u vás došlo k tomu, že čas s klukem na chození vypršel a je na čase najít si kluka pro život. Vy už jste dospěla, jak sama říkáte "vyrostla jste z toho", zatímco váš kluk na chození jím zůstane navždy. Po čase tito borci těch pár korun, co dají dohromady, nechají v hospodě, jejich vtípky "zfousatí", zuby a vlasy prořídnou – a holky už je neobletují. Přiožralí borci je tedy trapně nahánějí, zatímco sami jsou naháněni tou chudinkou doma, strhanou, neštastnou, se řvoucími dětmi na rukou. Myslím, že nemáte čeho litovat. Zavzpomínejte na to hezké a zábavné, odpoutejte se od kluka na chození dokud je čas, a rozhlédněte se po klukovi pro život. Držím vám palce. Ida
Samozřejmě, je to čerstvé, bolí to, jste na dně. Zcela normální pocity, které by prožívala každá žena. Chlapi až tak ne.
On odchází, on to zvládá lépe.
Dáte to, nebojte se, my ženy jsme silné. Máte ještě čas/věk, oklepat se, dát se do pořádku, hlavně na něj nečekat, že se vrátí.
Postavíte se opět na vlastní nohy, najdete sebehodnotu a přijde nový partner a s ním i společné děti.
Teď to tak nevypadá, je vám hrozně, ale věřte, že nejlepší roky máte ještě před sebou. Zbavila jste se ochlasty a až se trochu uklidníte, chodte hodně do přírody, najděte si hezkého koníčka a hlavně za každou cenu nehledejte novou známost jako náhradu. Někde na vás čeká jiný muž a až bude ten správný čas, tak ho potkáte.
Není to tak zlý, horší to mají ženy, které mají v tvém věku už 2 děti, právě ty to mají těžké si někoho najít, ne každý do takového vztahu půjde. Zažili jsme spolu spoustu dobrého. Cestovali jsme, hodně jsme si rozumněli v mnoha věcech. Možná to nenapíšu sluníčkově, ale takový vztah je z mého pohledu(nemusí být ten správný) jen SNOBÁRNA. To bylo jen kamarádství a sex.
Kvalitu vztahu bych hodnotil podle toho, jak jsou schopni dva lidé vychovávat děti, jak se umí podporovat, společně zvyšovat kvalitu života-vzdělání, zdravý životní styl (do toho vaše večírky achlast nepatří)
Máš pravdu, můžeš si za to sama, mohla jsi mít týpka a dvě děti-rodinu.Ale ještě někoho určitě najdeš, není to tak zlý
To je ta zákonitá sedmička. Neobviňuj se! Asi to tak mělo být. Sedm zajímavých let. Těch nelituj, máš na co vzpomínat. Muselo to skončit, aby byl nový začátek. Jednou dokonce řekneš, že bylo dobře, ze jste se rozešli. To je prostě život! Jednou jsi dole, jednou nahoře. Teď jsi volná, svobodná. Utři si slzy a nadechni se do nové etapy! Dáš to! Hlavně abys byla zdravá! Teď se soustřeď na sebe, abys byla fit a krásná ! Třeba změň účes, něco pěkného si kup, přestavěj byt. Začni s novým koníčkem. Jen neseď a nelituj se. Někam vyraz! ...
Citát: Byl jsem na dně. Najednou někdo zespoda zaklepal.
Hezký den
Z vašeho příspěvku je patrné, že dítě je pro vás priorita, a jakby ne, je to přirozený "program" s tím nic neuděláte, pudy. Tak na nic nečekejte a řeknu to "na tvrdo" udělejte to jako mnoho žen v mém okolí, zkrátka někoho zbalili, ačkoli spolu teď už většinou nežijí a nechali si uplést dítě, mají dítě jsou spokojené mají to pořešené, buď pak zůstanete s tím otcem nebo se rozejdete na tom nezáleží...
Já vím zní to blbě, ale at chcete nebo ne tak to prostě dneska chodí. Když se rozhlédnu kolem sebe, ženský který o chlapa v podstatě "nezavadili" nikdy jste je s nikým neviděla nikdy nikoho "neměli" ale prostě věk a pudy klepaly na dveře tak šup, "intelektuálka" si našla řekněme někoho kdo k ní vůbec nesedí a šup dítě je na světě a vidíte zase jen ji a to dítě otec je hodný všechno ale byl je a zdá se že asi bude vždy "stranou" nežijí spolu... Další to samé o chlapa nezavadila najednou má dítě chlapa neměla nemá vypadá že nechce ale má dceru... a tak dále... Čili co ty ženské udělaly? Ony nechtěly nějaké svatbičky a lásečky atd. chtěli děti hotovo, šup a už ho měly jakmile ho měly chlap je nezajímal a nezajímá ačkoli nejde vždy o nějaké otřesné asociály... A pak se nedivte že je tolik samoživitelek, mnohé z nich chtěli jen to jedno dítě nic víc nic míň...
janm, souhlas, tak to chodí, ale je to děsný zvyk. Výsledkem jsou nervozní ženské v sociálním statusu "přežívám s odřenou hubou", děti bez otců, takže vychovávané dost nepřirozeným způsobem, osamělé baby ve stáří, protože dítě bez otce jen málokdy dospěje v zcela bezproblémového jedince. A sociální problém jak hrom. Tahle rada mi prostě připadá horší než "pořiďte si raději pejska".
Není to zase tak černé jak to vypadá, ty matky o kterých jsem psal jsou v podstatě "spokojené" ony vyhověly svým přirozeným pudům splnili si sen a žijí a baví se jen tím dítětem, oni ho v podstatě mají jako toho pejska, však takové ty velice hluboké až přehnané vztahy některých žen ke zvířatům co myslíte že to je, převlečené mateřské pudy to je příroda když ji vyhoví pocítí spokojenost když ne "trpí" tak je to zařízeno aby je to donutilo k rozmnožování. Jak ženská začne propadat "záchvatům" brek pláč apod. a ještě k tomu začne žadonit že si chce pořídit zoufale nějaké zvíře = je to jasné pudy se ozvaly jedinou cestu kterou mají je pořídit si dítě rychle a hned tak to bohužel funguje. Říká se "chce dítě" a má se za to že "svobodně chce potomka", nic není vzdáleno pravdě víc než toto, zkrátka pudy zavelí tak "chce", tady nic nevymyslíte, proto to mnohé řeší jak jsem psal a budete se divit jsou spokojené chlapa mít i mohou ale často nechtějí .
janm, nerada, ale nesouhlasím. Ono mít dítě je roztomilé a zábavné tak do šesti let, pak nastává spíš série problémů, spousta práce a potíží a roztomilost je pryč. Hormony to vše nezachrání, bohužel. Mám mimo jiné takovou kamarádku - už třicet let skuhrá, že je sama, že syn si neumí najít holku jako ona neuměla najít pořádného chlapa, syn jí visí na krku víceméně dodnes...a to není výjimka.
Však o tom píšu, já neříkám že je to dobré já říkám že žena "musí," ona se totiž nerozhoduje, spouští se program pud a ten pracuje automaticky a slepě a bezohledně a jakmile se spustí a pokud pracuje dobře tak to často psychicky ta ženská "neunese" do té doby, do které si nějakým způsobem to dítě nepořídí kdyby si ho adoptovat měla... Že si zadělá na trochu radosti ale doživotních starostí je věc druhá, já to tazatelce neradím, já konstatuji že nemá jinou cestu, jakmile propadá brekům natolik že to už nezvládá a nedokáže to zvládnout pak jinou cestu než pořídit si dítě nemá, ten hlavní důvod v tom odstavci se dá shrnout do jedné věty : "Chci dítě", vlastně musí mít dítě pudy to tak velí tak jako u miliard jiných žen na celém světě... Jinak cokoli si tady na tom světě člověk pořídí ho jednou bude stát velké problémy úsilí a bolesti hlavy, protože to tady tak je zařízené, tento svět je v podstatě "defektní" již ve své podstatě, lidé se pořád chtějí propracovat k nějakému "ideálnímu stavu", ideální partner, ideální rodina ideální dítě, práce, atd. atd., není větší iluze než toto je to nesmysl. Příroda to tak nastavila : "Rozmnož se a zachovej za každou cenu, zbytek si přemýšlej plkej a trap sám to mně nezajímá" tak praví "příroda".
Dobrý večer, tady autorka příspěvku. Nezlobte se, ale nemáte pravdu. Netoužím po dítěti. Toužila jsem po rodině s ním, po posunutí vztahu s ním. Ne jen tak pro nic za nic po dítěti, to opravdu ne.
Dobrý večer
Možná, jenže některé ženy si to jakoby neuvědomují je to podvědomé. Znal jsem jednu co hrozně moc toužila mít (jako "milovnice zvířat") opičku, no zkrátka živou opici, až by kvůli tomu i brečela. No a potom se jí narodilo první dítě a byla spokojená , rozumíte? Ale dítě nechtěla chtěla opici. Zkrátka někdy člověk ta žena to vnímá "zaobaleně", neuvědomuje si že její prioritou to dítě je (ne u každé) Čili chce napřed chlapa pak chce rodinu a samozřejmě chce dítě, ty děti vypadají jakoby to bylo něco navíc, ne je to to hlavní proč to všechno většinou chtějí i když jsou i takové které děti nechtějí. Ale je to jen můj osobní názor, to samozřejmě není nic proti ničemu ani nikomu.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.