Nejste přihlášen/a.
Pro dítě může být čtvrnáct roků nekonečně dlouhá doba, ale důchodci, který je doma již třeba deset let, připadá mu to jako chvilička. A stále se to zrychluje. I když vzpomínky jsou hezká věc a zkušenosti důležité, lepší je však se zaměřit svoji mysl na přítomnost. V přítomném okamžiku je mnohem větší síla, než v minulosti.
Vidím to sama. Kdysi v dětství se mi zdál každý den neskutečně dlouhý, nabitý hrami, příhodami a dobrodružstvím. A dneska každý den uteče, jako když tleskneš rukama. Vzpomínám, jak jsem slavila padesátiny, připadá mi to včera a ono je tomu už 16 let. Neuvěřitelné.
Mám takovou vzpomínku. V dětství byly mým koníčkem rostliny, jezdívala jsem o prázdninách každoročně na přírodovědné tábory, kde jsem byla štastná. Jezdila s námi jako vedoucí paní V., která se mi tehdy v dětském věku, zdála neuvěřitelně, neskutečně stará. Byla to silná paní s tlustými brýlemi a pevnou trvalou na hlavě. Ale znala, věděla a uměla zabavit děti. Moc jsem ji zlobila, ale současně jsem ji měla strašně ráda.
Uběhla léta, vdala jsem se, měla děti. Dcera šla v mých šlépějích, byla dobrá v přírodopise. Asi ve 3. třídě ji škola vyslala do krajského města na účast v soutěži. Vezla jsem ji tam. V Domě dětí /dříve pionýrů / jdeme po chodbě, vtom se otevřou dveře a proti nám jde "moje" paní V. Nezměnila se ani o píď. Zůstala jsem paf. Mezi dneškem a minulostí ležela dlouhá řada let. Zůstala jsem koukat jako trdlo. A najednou ze mě vylítlo: Paní V., vy jste ještě...? přiznám se, chtěla jsem dodat NAŽIVU. Naštěstí jsem včas vzala zpátečku: Vy tady ještě pořád pracujete? To je ale hezké!
Hezky jsme si popovídaly, zavzpomínaly. A já pochopila, že tehdy, když jsem byla dítětem na táborech, bylo naší "staré" vedoucí zhruba 30-35 let. Ale byla pro nás, rozjívence, strašně "stará". Prostě dětské oči hledí na svět jinak, než oči dospělých. Jaga.
Je to tak. Moji synové chodí/chodili do školky, kam chodil i jejch tatínek a mají stejné učitelky. Holkám je něco kolem 60, takže tatínka učily, když jim bylo kolem 30 a tenkrát mu přišly hodně staré.
Mě spíš fascinuje, že když na ulici potkám učitele, které jsem viděl naposled u maturity (12 let), tak se ke mě hned hlásí. A taky se vůbec nezměnili. Zato já...
Ke mně se hlásit nemůže-bo jsem maturoval v Martině, z profesorů z učnáku či učitelů, ZDŠ taky ne nebot jsem byl v Prostějově a nyní žiju hezkých pár let v JH.(40 roků)
Ale , když jsem byl někdy v roce 2000 v lázních Aurora v Třeboni, tak na parafínové terapii jsem se setka se starší ženou. Neustále jsme na sebe koukali , až se osmělila a zeptale se. Byla to učitelka z MŠ v Krasicích kde jsem jako 3 letý začal chodit a ona jako "čerstvá" učitelka po studiu nastoupila do oné školky.
Na srazu po 50 letech od maturity jsme měli k sobě blízko, jako by ty roky mezi tím vypadly. I ta vůně těch chodeb, i světlo na schodišti bylo, jako tenkrát..
To my na srazu devítky také. Jakoby se vztahy zakonzervovaly, prostě pokračovaly přesně jako ve škole. (Holky se snažily i vizáží vypadat stejně.) Tak nad tím koumám, jestli je to totáčem? Je fakt, že k stáru čas utíká rychleji - nebo je člověk zpomalený, než všechno nové projde přes zkušenosti z minula, trvá to - rok? Otázka pro psychology.
Krásný zážitek. Tohle každý neumí.
Je vidět, že jste citlivý a vnímavý. Každý se rád vracíme do dětství, školních let.
Stejná situace, proč ne. 14 let, jak ten čas letí.
Když člověk vede vnouče do první třídy, tak si mnohdy vybaví i svůj první den ve škole. Já si to pamatovala přesně po 58 letech.
Vzpomínám si na svůj první den ve škole v roce 1961, jako by to bylo včera. Šla jsem s rodiči, tatkovi se houpala na krku těžká Flexareta, že mě bude fotit. Šla jsem hrdě a koukala, jestli se všichni koukají. Měla jsem důvod - měla jsem na zádech ČERVENOU TAŠKU. Takovou neměl nikdo jiný, jen spolužák Picek. Tehdy se nic pěkného takřka nedalo koupit. U školy mi Helena, asi o 3 roky starší, než já, strčila do ruky svazek pomačkaných aster. Před chvílí se děti praly a kytkami se mlátili po hlavách. Teď jsem tedy to koštátko dostala. Helena zahuhlala: NA A A SE TI VE ŠKOLE LÍBÍ.
Posadili mě do 1. lavice k Evičce, kterou jsem už znala. Přede mnou ležel nový červený penál, slabikář a početnice. Mám je dodnes schované.
Jsou to prostě chvíle, na které se nedá zapomenout. Jaga.
Ano, přesně tak, také mě usadila starší holčina s copánky, měla jsem tašku po bráchovi a krásné žlutavé šaty s kostičkama. A navíc, na lavici lístek s papírovou značkou /razítkem/ - kohoutek.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.