Nejste přihlášen/a.
Ahoj, dobrý den.
Chci se Vám svěřit, napsat Vám. Prosím o nějakou zpětnou vazbu, reakci. Je pro mne složité o tom mluvit s někým blízkým, takže tohle je snažší a navíc mám za to, že jsou zde inteligentní a vzdělaní lidé.
Je mi 22 let a v tomhle věku, by si asi spousta lidi řeklo, že mají život před sebou. Já ale často přemýšlím nad smrtí. Ale nepřemýšlím nad smrtí v tom smyslu, že bych si chtěl vzít život. Spíš v tom smyslu - jak dlouho tady budu? Co je po smrti? Kolika let se do žiju? Jak umřu. Atd.
V poslední době v mé rodině zemřelo dost lidí. Poprvé kdy mi zemřel opravdu někdo blízký byl před 7 lety dědeček. Bylo mi skoro 15 let a v té době si člověk myslel, že ti lidi tu nějak jsou a budou tady věčně, ale není to pravda. Navíc v té době jsme měli jet na dovolenou a můj vnitřní pocit mi říkal, že ho mám ještě navštívit, sice už nevnímal ale byl jsem tam u něj. Za dva dny zemřel a to už jsem byl na dovolené, kde jsem se to dozvěděl.
Před rokem a třičtvrtě mi v jeden týden zemřela mamka a babička. Mamka tragicky, babička ve špitalé přirozeně. S mamkou jsem mluvil jako poslední po telefonu 5 minut předtím než zemřela. Před třičtvrtě rokem zemřel kmotr na akutní leukemii, byl v Brně ve špitále na transfuzi, jel jsem tam za ním a čekali jsme ve stacionáři na sanitku, i když byla ta covidová doba dobře rozjetá tak mě sestry nevyhodili. Před odjezdem jsme si ještě podali ruku. Druhý den ráno zemřel. To se mi ještě to ráno před budíkem na distanční výuku zdál sen, kdy mi babička říká, že kmotr zemřel a zdálo se mi to v tu dobu, kdy zemřel. Babička mi to volala o dvě hodiny později. Nemohl jsem tomu uvěřit.
Víte, kromě toho, že mě opustilo dost lidí za poměrně krátkou dobu, mě trápí tady ty věci, které se staly. Jsem věřící, ale ani já nevím co si mám myslet. Jestli opravu existuje nějaké nadpřirozeno. Jinak si to nedokážu vysvětlit. A chci se tady vypsat Vám lidem. Protože mám strach jak by to psycholog začal rozpytvávat a naopak někdo jinej fundovanější může být šarlatán.
Díky.
Ve Vašem věku jsem nikdy neměla na smrt myšlenky. Inu, mladost - radost. Jen mi všichni lidé vyššího věku připadali velice staří.
Bylo mi 17 a umřela mi babička, mamčina mamka. Bylo jí 70 let. Při kremaci mamka velice plakala a vyváděla. A já si v duchu říkala: proč ta mamka tolik pláče, vždyt ta babička se dožila tak vysokého věku, byla přece tak STRAŠNĚ STARÁ. Také mi jí bylo líto, ale pro mě to byl velice starý člověk.
Dneska mi sedmdesátka pomaloučku klepe na dveře a ten pocit, že sedmdesátník je "tak strašně starý" už nemám. Zato o smrti uvažuji častěji. Mnoho lidí, kteří žili v naší vesnici a okolí, už chybí. A já si říkám: s panem H. byla vždycky taková legrace, ten nikoho nezarmoutil. A paní P., to byla nějaká kuchařka! Co receptů od ní mám. A už tady nejsou, škoda.
Prostě, jak člověk stárne, o smrti asi uvažuje častěji a hlouběji. Vy jste ale mladý, užívejte si života, bavte se...na podobné smutné myšlenky máte ještě hodně času. Asi 50 let. Jaga.
Váš zážitek s "oznamovacím" snem je celkem častý. Příbuzní se takto přicházejí rozloučit a někdy oznamují i konkrétní věci důležité pro potomky, jež jim nestačili sdělit za života (např. kam schovali peníze). To se vymyká vysvětlení materialistické vědy a svědčí to o přetrvávající existenci jedince v nefyzické podobě.
V tématu Reinkarnace jsem už zmínil karmu, podle níž vypadá naše současná i budoucí situace, včetně délky života, smrti a další existence. A protože je karma individuální, je individuální i délka života, způsob smrti atd. Existují metody, jak to přibližně zjistit, ale protože existuje i svobodná vůle, lze to změnit pomocí vhodného know-how (a není třeba za to platit šarlatánům).
V případě sebevrahů ale není o co stát. Pokud si mysleli, že nynější utrpení je nesnesitelné a sebevraždou se ho zbaví, tak budou nepříjemně překvapeni. Popisují to sebevrazi, které se podařilo zachránit. Jednu takovou osobu znám. Byla dlouho traumatizovaná a nechtěla zacházet do podrobností, jen mi potvrdila, že dobu strávenou navenek v komatu prožila v oblasti utrpení zvaném naraka, peklo.
Když přijde člověk v krátké době o několik svých nejbližších , tak ho to prostě musí sebrat. Ono ho to sebere, lepí se na něho různé myšlenky k přemýšlení.ale stejně v sobě najde ještě tu sílu vyrovnat se s tím. A jak píšete, určitě to není na psychiatra, to jenom v tom případě, že by jste nějak vážně zkolaboval. Hodně lidí by vám řeklo, že máte život před sebou, tak je to pravda, počkejte až budtete mít svou rodinu, pak budete mít světlejší myšlenky, děti vám přinesou radost. Ale s tím nadpřirozenem si někdy také lámu hlavu a přemýšlím. Mně např. když zemřel tatínek, tak asi do roka, co odešel, se mi zdál sen, že si prý přijde pro souseda. Soused byl sice hodný, ale jeho paní děsná fúrie,semetrika. A pán opravdu zemřel do týdne. Nikdo nevěděl, že je nemocný a najednou parte na dveřích.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.