Minule stoleti vs dnesni doba

S odpovědí se to má tak, že mnoho lidí vzpomíná na to, co bylo před mnoha léty. Ale bylo by dobře, kdyby si uvědomili, že není problém klidně žít jako tenkrát. Zbavit se touhy po věcech, po horách jídla, po zajímavém zboží v krásných obalech. Neměl by být problém zrušit kosmetiku, když stačí Maryna, prací prostředky, a vynechat drogerii. Koupit Namo a Hanku a prát ve Vireně. Chodit pěšky, nevozit se tak často v MHD a svým vozem pouze a jen na Dušišky na hřbitov a na dovolenou pod stan. Když tolik lidí na to všechno s takovou láskou vzpomíná, proč tak nežijí? Není probém, stačí jen chtít. Dát pryč všechny číčoviny, na jejichž pořízení musel půl života pracovat a druhou polovinu života věnovat tomu, aby je udržel v provozu. Proč to lidé chtějí, když se dříve bez toho úplně klidně obešli?! Tenkrát lidé měli k sobě blíže, byli přáteli a sousedy. Co každý z nás udělal v současné době pro to, aby ty přátele měl, aby si s nimi poseděl, popovídal. Ne oni! Ale my! Každý z nás. Jsme pokrytci. Slzíme, jak bývalo dobře, ale žijeme, z vlastní volby, v konzumním světě, podporujeme ho svou touhou vlastnit, mnohdy za každou cenu. Viz rvačky před obchody, před dvoudenními svátky a v době akcí. Žijeme honbou za pocitem MÁM.

Nejsem jiná, také jsem ráda, že MÁM, ale je to moje volba, má zodpovědnost.

Dobrý den, budou Vám odpovídat pamětníci, budou vzpomínat na mládí a to bude mít vliv na to, jaké dostanete odpovědi - zřejmě hlavně pozitivní (vzpomínky na bezstarostné mládí). Vynechám politiku a zmíním alespoň hudbu. Ta byla (dle mého názoru) lepší a více poslouchatelná (hlavně ta zahraniční). Ovšem, např. moje matka tento názor nesdílela a vzpomínala zase na hudbu svého mládí, tak to bude otázka generační, i když jsem zaznamenal, že i dnešní mladí mají v oblibě retro-hudbu (jak se tomu dnes říká). Zdravím!

Zůstanu u těch 60. let. Škola byla jen dopoledne 5, u starších 6 hodin, ale i v sobotu! To jen 4 hodiny. Odpoledne jsme dvakrát týdně chodili do sousední vsi Sokola cvičit. Tělocvična zadarmo s cvičitelkou, co nám dávala záchranu na nářadí nebo pískala házenou. Já chodila ještě na tři obory do Lidové školy umění, dnes ZUŠ. A na škole bylo plno kroužků od vaření, přes gymnastiku, basket, po pěvecký sbor. Se školou jsme chodili i k zubaři, celá třída na prohlídky. A preventivní lékařské prohlídky byly ve škole. Holky do Áčka, kluci do B třídy, vyslíct do půl těla, měřili nás, vážili, kontrolovali ploché nohy a rovnou páteř a doktor poslechl srdíčko. A když bylo očkování, tak k nám přijeli a brali třídu po třídě. Rodiče se tady nestarali.

Technické služby se zaměřily na důležité náročnější práce, tak se konaly často brigády. Přijelo auto s hráběma a motykama a večer byly sady uklizené a spuštěn vodotrysk před školou. Hrabali a pleli vedle sebe staří mladí. Většinou se listí i pálilo a bylo veselo.. Na jaře jsme chodili s pionýrem 100 jarních kilometrů. Kdo je měl potvrzené, dostal diplom a odznáček. Starší třídy na základce chodily už bez vedoucího. Vylezli jsme na Bořeň, vyfotili se tam. Za týden nám ve Fotografii vyvolali černobílé fotečky, jako důkaz dobytí cíle. Fotilo se tak, že jsi musel umět podle počasí nastavit clonu, tipnout metry, žádná automatika. A hodně se fotky vyvolávaly doma v komoře při červené žárovce, do vývojky, opláchnout a do ustalovače. Pak se sušily na šňůře a pokládaly do leštičky.

V obchodě byla zelenina a ovoce, jen co u nás rostlo, a poněkud ušmudlané od hlíny. Pomeranče jen na vánoce, chleba 2 druhy, rohlíky , máslo na váhu, výborné jogurty ve skle, s bandaskou do mlékárny, kde ti nalili odměrkou dva litry.. nebyly plasty a mikroten. sáčky. nosili jsme si svoje tašky, sítovky, vajíčka byla v papírovém pytlíku.Ráno jsme jeli do školy za 30 haléřů. Tolik stála známka na pohlednici. na dopis 60hal. Ale většinou jsme táhli ulicí pěšky. Že by někoho přivezli autem rodiče, to musel mít nohu v sádře. Aut bylo tak málo, že se na dnešní okresní silnici, co je problém přejít, skakaly panáky a hrála vybíjená a těch pár aut za odpoledne jsme pustili.

Televizi měli v baráku jen jedni sousedé, tak jsme u nich všechny děti sledovaly na malé obrazovce velikosti 30x20cm vsedě na podlaze Závod míru...A někdo může pokračovat.

Pěkně to napsala babkazov, já bych jen doplnila, že život byl ve všech ohledech mnohem jednodušší. Vše bylo jasně dáno a určitý řád, at se to někomu líbí nebo ne, prostě byl, což se o dnešní době říct nedá. Dříve totiž platilo přísloví - Když se kácí les, létají třísky. Dnes má tříska mnohem větší cenu než les - myšleno aforicky. Např. ještě v 70. letech jsem měla spolužačku, která byla z velké rodiny a otec odešel jinam. Matka se snažila vyjít, jak se dalo, často neměli maso třeba 14 dní a nějaké sociální dávky se neřešily. Dnes by podobná rodina dostávala od státu prachy apod. o kterých se spoustě normálních lidí ani nesní. Kdo byl blbý, tak byl blbý, uplatnění našel. Dnes má každý nárok na všechno, vysoké školy studují i lidé, kteří by před 30 lety nedosáhli ani na maturitu a pak to jde všechno do státní správy, protože normální podnikatel by tato důležitá hovádka nanic nezaměstnal. Podobných příkladů je více. Prostě dnešní paranoidní hyperkorektní společnost si zvýhodňováním , no, jak to napsat - blbých? méně inteligentních? těch, co nic neumí? podřezává větev sama pod sebou a ty konce si raději nechci představovat. Nejhorší je, že vyrůstá generace mladých bez jakýchkoliv pracovních návyků - i to, že rok děcka nechodily do školy je poznamená na celý život, a spousta lidí jen čeká, že se o ně někdo postará. Jenže tohle nemůže dlouhodobě fungovat.

V těch 60. letech nebyly hypermarket. já pamatuji jen Bílou Labut v Praze. Jinak všude plno malých obchodů. I na vesnicii bylo papírnictví, oděvy a galanterie, řezník, pekař, mlékárna, drogerie. Dnes je tamtéž jen jeden jediný Vietnamec. Ti se tu objevili až po 90.roce. Hodně se tedy šilo a pletlo doma. Střih podle němec.časopisu Burda. kalhoty, sukně,hlavně ty parádní do tanečních. Do těch jsme chodili úplně všichni v prváku na střední. To byla doba prvních riflí. Sháněly se Bony na nákup lepších věcí ze západu v Tuzexu. Takový obchod byl tuším jen v krajských městech. Jinak na takový mražák se stála fronta i přes noc, kolo Favorit bylo přes známost a plno zboží bylo podpultové, jen pro známé nebo za úplatu. V 70. letech jsem ještě všechno na děti šila. Šatičky kabátky, kalhoty z manžestru, kšiltovky, plavky, povlečení. Háčkovala jsem dečky na kočárek a vyšívala ubrusy do obýváku. Byt jsme dostali od manželovy práce do dvou let.. Do té doby jsme bydleli u rodičů. Městské byty byly běžné. Dostali jsme dekret a městu platili nájem. Na dovolenou se mohlo jen do Bulharska, Vých.Německa, Rumunska, Polska. Jugoslávie / Chorvatsko,.../ nebyla pro každého. nám ji opakovaně zamítli. A k Černému moři jezdila elita, jako primáři a ředitelé dolů ap. Hodně se jezdilo na chaty nebo zahrádky za město...