Vzpomínáte na své mladí

Já jsem poválečná, hned ten rok. Ale snažím se nesrovnávat, je to nesrovnatelné, je to jiný svět, kterému občas nerozumím. Vzpomínky se samy hrnou. Ale co jsem dělala včera, to se musím hodně zamyslet. Nesmírně jsem osudu vděčná, že jsem první generací bez válek a bojů. Fakt, první,. Stále byly boje a bojůvky a války a bída a hlad. Kéž by to vydrželo pro všechny další generace.

Na své dětství vzpomínám často. Ale je pravda, že se asi nedají srovnávat 2 období, mezi kterými leží víc jak 50 let.

Myslím si, že dnešní děti si vystačí samy s mobilem a elektronikou. Méně se pohybují, venku nejmíň. Dřív jsme spolu drželi pohromadě. Občas byla nějaká pračka či nadávky, ale druhý den byl opět mír. Neřešili jsme, proč si mě někdo odebral z fejsbuku, proč mi nedal lajky. Vzpomínám na společné bojové hry v lese, pod hlavičkou Pionýra. Nikdy jsem tam nezažila nic, co by zavánělo politikou. Jen prima hry a fajn vedoucí Míla. Na podzim pamatuju pouštění draků, které jsme si vyráběli sami. A pečení brambor na poli v ohýnku z natě. To už dneska asi děti nezažijí. Maximálně igelitového draka z OBI.

Velkou změnou prošlo dětské oblečení. Dnes musí mít děti všechno většinou nové, my dědili po sourozencích či dětech příbuzných. Ano, dneska jsou se starším oblečením oblíbené sekáče, ale pro děti je asi něco jiného, mít onošené oblečení "z ciziny", než po bráchovi Pepovi.

Pokud mi naši koupili třeba nový svetr, bylo mi jasné, že ve škole bude mít ten stejný třeba 10 dalších děvčat. Do malé textilní prodejny na vsi přivezli zboží, bylo tam třeba 15 svetrů v různých velikostech, ale jen v jednom provedení. I tak byly za 2 dny pryč. Takže originalita v oblečení pokulhávala.

Jezdili jsme na kolách, lyžovali, sáňkovali, bruslili na rybníku. To už také dneska není. Málokdy je taková zima, aby rybník zamrzl. Před pár lety se to stalo. Popadly jsme s vnučkou brusle a šup na led. A byly jsme tam úplně samy. Kdysi tam probíhaly líté boje mezi hokejisty "Kanady a Švédska," plno dívek fandilo, teď nikde nikdo.

Měli jsme své povinnosti. Třeba každý den jít slepicím na kopřivy. Dát čistou vodu k pití. Sebrat vajíčka. Ráno před odchodem do školy přinést ještě z prodejny bandasku mléka, aby babička mohla vařit. Nabrat v kůlně košík dřeva, přinést do kuchyně, vyrovnat ke kamnům. Nebyly to těžké úkoly, ale pravidelné. Musela jsem je udělat. A tím si zvykat na povinnosti.

Jak jsem už psala, život jde dál a srovnávat nelze. Nemohou dnes třeba děvčátka chodit ve staré oprané zástěrce, jako my. Ale připadá mi, že to dětské kamarádství už není jako dřív. Zalezou každý do svého bytu a pokud spolu promluví, je to obvykle jen prostřednictvím SMS nebo emailu. Tím ale přicházejí o hodně. Jenže když to neprožili, nechápou, co ztratili. Jaga.

Moje matka (99) by si s vámi popovídala jak bylo, ale bohužel už to nejde. Pokud budete chtít nějaký detail, např. když chodily jako děti na pole sbírat k sedlákovi klásky obilí, nebo její maminka na panské, večer se scházely pod lípou a zpívaly, tak vám to ve stručnosti sdělím co vím.

V padesátých letech jsem prožívala dětství, každá doba je vždy v něče náročná. Vždycky je v současnosti jinak než "bejvávalo", vždy se říká, že za našich mladých let se tohle nemohlo dít. V něčem se historie opakuje stále dokola, děti byly vždycky hodné a zlobivé, pilné i lenoši. Na jednu stranu jsou děti zapřažené a přetížené různými kroužky tak, že nemají prostor vytvořit si kvalitní vztahy. Na druhou stranu má mládež úlevu od různé práce fyzické, což také není dobré. V mém dětství se mi vše jevilo jako prosté a jednoduché, takové čisté. Ovšem to byl pohled dítěte, nevím, jak se život jevil mým rodičům zrovna v těch padesátých letech.

Já vím, jak jsem snědla máslo pro celou rodinu, které bylo na lístky. Ten humbuk kolem žravého batolete je asi moje první vzpomínka.

Já su taky stará baba, vaše vzpomínky jsou moc pěkné, já raději na svoje dětství moc nevzpomínám. Faktem je, že dnešní generace je první, která nezažila, že by něco nebylo - někde jsem to četla a je to tak. Také je známo, že nadbytek vede ke degeneraci. No a to teď začínáme mít.