Nejste přihlášen/a.
To, že dnes u nás panuje zvyk, že se mladí lidé "nevezmou" je nešvar, který se u nás rozmohl z vypočítavosti a ne z nějakého volnomyšlenkářství, anebo moderního vnímání instituce manželství a rodiny. Pořád se všude mluví o matkách samoživitelkách, které se vydávají za chudinky, které jsou na výchovu svých dětí samy a ono to tak ve skutečnosti vůbec není. Nepopírám, že nějaké případy jsou oprávněné, ale drtivá většina mladých lidí se rozhodne podvádět stát a čerpat ze společné kasy peníze, které jim nepatří. Neustále čtu, jakou zátěží společnosti jsou ti osmdesátiletí důchodci, protože se jim musí vyplácet důchod a tím že "užírají" z krajíce právě nejvíc těm "chudinkám samoživitelkám" a někdy to v jiných diskuzích vypadá, že by snad bylo nejlepší lidi od sedmdesátky "shazovat ze skály", aby zbylo na ty mladé vyžírky. Jenomže tito staří lidé přispívali do společné kasy celý svůj předchozí život, na rozdíl od těm "samoživitelek" a jejich partnerů, kteří do společné kasy zatím nepřispěly ničím, ale naopak z ní neustále chtějí čerpat. A aby tady někdo neoponoval tím, že ty dnešní samoživitelky jsou prospěšné státu tím, že mají děti, tak připomínám, že ty děti ti dnešní důchodci měli také! A tenkrát, kdy je měli oni, tak stát žádné takové vyžírky nepodporoval a nepodporoval ani ty opravdové matky samoživitelky. Dokonce čtu, že i za ten coronavirus vlastně mohou zase ti důchodci a že kvůli nim došlo k tomu "lockdownu", protože oni prý nedodržovali předpisy . Chtěla bych vidět, kolik těch osmdesátiletých letos muselo za každou cenu na hory, k moři, nebo do restaurací, hospod, "diskoték", nebo na fotbal, nebo se jinak srocovat, aby mohli kolem sebe účelně šířit tu nákazu. Je to samozřejmě pitomost. Záměrně píši o těch osmdesátiletých, protože na ty jsou zde největší stížnosti a ti by si podle některých zasloužili zemřít rychle, aby tady už neotravovali a nebrali peníze těm mladým.
Na jednu stranu jsem z lidí podobného smýšlení zděšená, ale na druhé straně mám i pocit zadostiučinění, protože na ně totiž také dojde. A na některé z nich už docela brzy a podle toho, jak "pracovití" jsou dnešní lidé v produktivním věku, jak nepodvádí, nejsou na "pracáku", nepobírají žádné příspěvky od státu a pilně přispívají do společné kasy, se oni teda opravdu mají na co těšit. A to i kdyby žádný coronavirus neexistoval. Ono je totiž v populaci procentuálně mnohem víc těch lenochů, nic-neumělů a sobeckých vyčůraných vyžírků, než těch sedmdesátiletých a osmdesátiletých důchodců, kteří ještě mnozí svým potomkům a jejich potomům, finančně pomáhají z toho svého důchodu.
S vaším příspěvkem plně souhlasím, ale celé jste to shodila tím závěrem, jak chudáci důchodci vypomáhají ze svého bědného důchodu dětem a vnukům. Vždyt to znamená, že nedokázali pořádně vychovat své děti, které se neumí postarat sami o sebe. Taky znám případy, kdy umřeli staří a mladí, tedy už přes 50, museli prodat barák, protože by to finančně neutáhli a po čase skončili na ubytovně. A ti jejich staří rodiče taky byli kdysi "hrdí", jak mladým pomáhají. Takhle to přece nejde.
Sisi, ale já jsem nikde nepsala, že by byli důchodci chudáci. Napsala jsem pouze realitu a samozřejmě se to netýká všech důchodců, ale existují, zrovna tak, jako existují ti, kteří to nedělají protože buďto nechtějí, nebo nemají důvod, nebo na to nemají. Je to o lidech a o rodině. A nemyslím si, že by zrovna ti, kteří pomůžou svým potomkům, protože mohou, museli své děti vychovat špatně. V životě se může stát ledacos.
A to, že existují i takoví, kteří jsou schopni vlastní rodiče okrást, to samozřejmětaké existuje. Ale to už bychom to moc rozebírali.
Jsem jednou vdaná a sice 45 let. Nebyla to vždycky procházka růžovým sadem, ale když se tak dívám dnes zpátky, neměnila bych. Ve vyšším věku si člověk váží toho, že není sám, že na něj doma někdo čeká, že si má s kým popovídat, zasmát se, podělit se o starosti. Že je někdo, komu na mě záleží, kdo má třeba strach o mě. A že nekomunikuje jenom s kocourem.
Manželstvím se tak nějak utvoří a učešou vztahy celé rodiny. Mají společné děti, společný majetek, společné příjmení. Patří prostě všichni k sobě. Není to jako: matka Horáková, partner /už několikátý/ Novák, děti Okurka a Pěnkava.
Přitom, když všude čtu, jak zle se mají samoživitelky, mohu říct, že ze svého okolí znám ze všech žen, které se za samoživitelky vydávají, pouhou třetinu, které jimi opravdu jsou. Ty ostatní mají partnery, fungují jako běžné rodiny, jenom za to, že nejsou sezdaní, dostávají od státu přilepšení. Není tedy každý tím, co nahlas tvrdí. Takže pro některé lidi je manželství radostí, pro jiné naopak neakceptovatelné.
Mám ráda verše Stěpana Ščipačeva. Dneska se to už nenosí, byl to přece "rusák". A ten napsal verše, které jsou víc, než pravdivé. Posuďte sami:
Lásky si važte, už teď, v mládí a s léty dvakrát vroucněji.
Láska - to není vzdychat, hladit, vodit se s lunou v aleji.
Přijdou i mraky, nečas, tíseň, pak, zkřehlí - kdo vás zahřeje?
Láska je jako dobrá píseň. A píseň složit - těžké je...
Já vůbec nevím, jaká je výhoda toho, žít na psí knížku. Možná jedině pár let ze začátku vztahu, bez dětí. Ale to je pořád spíš chození, i když bydlí spolu. Pokud se začne budovat rodina, měla by mít pevné, vážně brané hranice a nenechávat žádné kličky. Ale stejně tak si myslím, a to je velmi nepopulární názor a v mnohých případech i nevhodný, že důvod k rozvodu: "Už mě to nebaví, nudím se a Pepa odvedle je mnohem zábavnější" není správný a je k dětem nevhodný. Ano, pokud se partneři začnou nenávidět, je lepší se rozejít, ale soužití je složitá věc, kde tolerance a rozum mají být na prvním místě, to však lidé moc neumí. Já se taky rozvedla, i když v dobrém, pořád se vídáme, bavíme, slavíme s dětmi svátky, ale že i ten velmi klidný rozchod děti poznamenal je prostě fakt. Už bych to podruhé bez velmi vážného důvodu (týrání, alkoholismus partnera a pod.) neudělala.
Ano, jsem ženatý, podruhé a lituji jen toho prvního. Ale ne moc, mám z něj perfektní dceru.
Co se svobody týká, na tu ten papír nemá vliv. Jak si to zařídím, takové to mám. Ovšem v případě jakékoli nenadálé/smutné události na jakékoli straně je partner víceméně zajištěn a poměry jsou jasné. Kdežto bez glejtu jen utře nos a odtáhne.
@liska5: Ale já ven nechci, takže to univerzálně neplatí
V manželství žiji 40 let a jsem spokojená. Ovšem chcete-li vědět jak se dnes po zkušenostech s dcerou na manželství dívám, je to jinak. My se brali velmi mladí a odjakživa nebylo moje a tvoje, bylo naše. Dcera když její ex udělal dluhy, přišel o byt a td. mu vysvětlovala, že zadlužil ji a své děti, nepochopil dodnes, přece to je jen jeho problém, jsou to jeho dluhy a on nemusel své tehdy manželce o ničem říkat.
Já su stará baba vdaná 37 let a za mě teda jo. Ovšem když nad tím přemýšlím, tak manželství je výhodné pro společnost, protože je jasné, kdo ke komu patří a také to zjednodušuje majetkové vztahy. Jinak dnes už to asi nemá valného smyslu, když baba může kdykoliv odejít od chlapa a stát ji bude živit.
25 let svoji. Manželství určitě! Souhlasím s názory, že stát si vyžírky typu "samoživitelka" vymodeloval sám. Osobně znám jen jednu skutečnou samoživitelku, ostatní jsou prostě jen záměrně nesezdaní. Lidé, kteří jsou dnes důchodci, neměli takové pracovní tempo, jaké je dnes požadováno po mladých. Naši prarodiče šli do důchodu i v 57letech. Je pravda, že se nemohli válet na pracáku, ale tempo v pracích a normy prostě byly jiné. Ve škole nás učili "rodina základ společnosti." "Hromádka" však není rodina. Velice snadno se totiž z ní utíká. Čemu se divit, že společnost má méně a méně tzv. "sociálního kapitálu," tedy že je zde méně důvěry, empatie atd.? Jaká asi bude další generace a jaké podhromádky vytvoří, když sama nezažila bezpečné a stabilní zázemí, měla 3-5 rodičů místo dvou?
Manželství je oboustranný závazek, veřejný slib, který charakterní člověk těžko poruší. - Čert mě může vzít, když slyším "můj přítel, moje přítelkyně", a přitom spolu mají už dvě děti. Přítele nebo přítelkyni máme na něco úplně jiného než manžela či manželku! Ti nás přece "podrží", když mě manžel/ka opustí, at už z vlastní vůle, nebo přirozenou cestou. Lituju všechny, kteří váhají před branou manželství!
Jó tyhlety zásady. Nejdřív svatba, pak auto, pak dovolená u moře, pak první dítě... Nějak tak to bylo v Básnících, ne? My to máme s teď už manželem prostě jinak. Nejdřív jsme spolu skočili do postele a pak teprve spolu začali chodit, však jakýpak ztrácet čas, když to nefunguje v posteli, nebude ani ve vztahu. Po letech si pořídili první dítě, pak se zasnoubili, pak druhé dítě a pak teprve po prověřeném asi 13 letém vztahu a se dvěmi dětmi jsme se vzali, abychom se nemuseli rozvádět. Letos o Vánocích spolu budeme spolu 16 let.Myslíte, že je lepší, jak zde někteří tak propagují, když se lidé vezmou ještě ve fázi zamilovanosti, rychle si pořídí děcko, a když zamilovanost opadne a život mají díky dítěti převrácený naruby, zjistí, že parter není takový, jako si vysnili a buď ničí rodiny a rozvádějí se, nebo žijí v dlouhodobě neštastném vztahu tzv. kvůli dětem?
A těch 13 let jste žili jako manželé se vším všudy, nebo jste byla vedená, jako matka samoživitelka? Ale asi Vás moje otázka naštve, což chápu. Třeba to není Váš případ, ale také znám takové případy. Napřed několik let i se dvěma dětmi jako matka samoživitelka s tím samým partnerem a až poté svatba.
Četla jsem "Ti nám přece "podrží", když mě manžel/ka opustí" - tak nevím, zda to svést na špatný zrak nebo se jít stydět
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.