Nejste přihlášen/a.
Odpovím co nedělat. V žádném případě do ničeho netlučte. Já se snažil zachovat klidnou vánoční atmosféru a byl se odreagovat za rohem. Praštil jsem pěstí do vypolstrovaných dveří (nejsem přece magor, abych mlátil pěstí do tvrdého). No a ty dveře zas tak poctivě vypolstrované nebyly a já měl několik týdnů o zábavu postaráno.
bublink: To půjde těžko. Naposledy, když jsem si stoupnul mezi futra a zapružil v kolenou, skončil jsem s lehkým otřesem mozku . Ale je fakt, že když jsem se sbíral ze země, nebyl jsem nasranej ani trošku. Takže to možná funguje .
Zdravím
Vyřvat se, vyhulákat zanadávat jestli to nejde v dané situaci tak někde "za rohem", nebo "bouchnout třeba do stolu" (aby to ale vydržel ty běžné jsou většinou křapky) pak jít třeba ven rozdýchat to, vypovídat se tj. ten "chronický dojezd" a vnitřně si o tom sám se sebou také popovídat co a jak se k tomu postavit jak se s tím smířit jak to případně řešit ten "problém" tu příčinu jde-li to tedy...
Dobrý den,
když jsem rozčílená nebo mě něco (někdo) ustavičně štve, většinou vymyslím nějakou kravinu, abych si ulevila.
Příběh 1: Už druhý den netekla v naši ulici voda, bylo ještě v době, kdy nebylo připojení k internetu běžné, proto u voznice s vodou byla většinou i cedule, do kdy voda nepoteče. Byla jsem naštvaná, protože voda přestala téct ve chvíli, kdy jsem si barvila hlavu. Naštěstí jsem měla pár litrů odstáté vody pro kytičky. Druhý den jsem už začala mít nerva. Chodila jsem po bytě sem a tam a klela. Vzala jsem mobil a rozhodla jsem se zavolat na spravující firmu, kdy vodu pustí. Byla jsem vzteklá, ale nechtěla jsem být nepříjemná na operátorku, proč vůbec? A tak jsem spustila s takovým tím cikánským přízvukem, že kde se na té voznici pouští teplá voda? Že ze všech kohoutů teče jenom studená. Po docela dlouhém rozhovoru, že děcka po včerejší studené koupeli už do vany nedostanu, jsem s jásotem paní operátorce oznámila, že už asi chlapi přišli na teplou vodu z voznice, že koukám z okna a oni pod voznici naskládali polínka a dělají oheň. "Už jsme na to přišli, paní!" Zděšená operátorka si ještě jednou nechala zopakovat adresu a rychle se rozloučila slovy: "Hned tam někoho posílám" "To nemusíte, pa..."
Příběh 2: Bydlela jsem vedle čerpací stanice, na které jsem toho času i pracovala. Provozní si tam vzal takového dědu - kibice. Do všeho strkal nos, každému radil, každého poučoval. Lezlo to všem na nervy a zákazníci to trpěli jen díky tomu, že ten kecal uměl dokonale a za dobrou cenu ručně umýt auto, i zevnitř a v tom neměl konkurenci. Ale to jeho věčné zevlování po prodejně a opruzování. Člověk si nedal ani v klidu kafe. Už tam byl dědek a už mlel. Jednou do mě hudroval a jak jsem se nesoustředila, sekla jsem se při vracení peněz. Když jsem si to uvědomila, zákazník už byl dávno pryč a protože peníze nepočítal a šoupnul přímo do peněženky, nepočítala jsem ani já, že by se s nimi vrátil. Tenkrát mi došla trpělivost. Večer po směně jsem sedla k internetu a zjištovala na bazarech sběratelů, které kousky jsou v kurzu, které si nenechá sběratel ujít a přijede se podívat, i kdyby to měl být fake. A našla jsem: originální esesácká uniforma a samopal MP40. Napsala jsem inzerát, že toto děděk nabízí a k vidění to je na naší čerpací stanici. Uvedla dědkovo telefonní číslo a bylo vymalováno. Mobil mu nepřestal zvonit. I na pevnou linku volali. Asi 4 měsíce. Nebyl den, kdy by se některý zájemce nezastavil osobně. Bylo mi ho líto, dědka. Asi jsem to přehnala, ale nemohla jsem se přiznat. Zhruba po roce, kdy už jsem měla jiné zaměstnání, jsem se jednoho večera vracela domů kolem čerpací stanice. Zezadu, kde jsou mycí boxy, svítila do tmy bílá tabule s černými písmeny: RUČNÍ MYTÍ S OBSLUHOU. Hned jsem si vzpomněla na kibic dědouše s mávaje mikrohadrem věčně gestikulující rukou,. Vzpomněla jsem si na tlustý černý centrofix v kabelce. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Dopsala jsem na tabuli stejně velkými písmeny: NAHOŘE BEZ.
Takových příhod je víc. Když mě někdo naštve, udělám mu lumpárnu. Když jsem rozčílená, protože nemohu nic dělat, věřím v pomoc Vesmíru, Boha, nebo jak to nazvat, protože to funguje. Jestli to někomu přijde celé trapné, tak ano, je to takové nedospělé. Ale paní se ptala, tak popravdě odpovídám, co pomáhá mně.
Včera jsem byla naštvaná sama na sebe, nemohla vstát z postele, převléknout se bez pomoci, zkrátka pocit bezmoci a zbytečnosti, světa už jsem měla tak akorát. Sedla k internetu a hledala cenu euthanasie, našla a pak si řekla, že ty peníze umím utratit i lépe, šla si zacvičit, sice mi to moc nešlo ale zlost mě přešla.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.