Nejste přihlášen/a.
Zajímalo by mě, jaké máte mezigenerační vztahy. Osobně je vnímám jako dobré, ale vadí mi, že všude se propaguje mládí, to ti dříve narození nemají nárok na slušný život? Já sama i z okolí vím, že rodiče vždycky dali najíst nejdřív dětem, většina dělala pro děti to nejlepší, snažila se z nich vychovat slušné lidi v dobré víře, že se jim to jednou- třeba ne materiálně-ale vrátí. Všude slyším a čtu, že lidé dříve narození jsou zvyklí šetřit, nic už nepotřebují. Ještě že většina starších na to nedbá a snaží se život užít. Říkám mladým, at s dětmi jedou třeba jen na výlet, ten život tak rychle uteče, pořád si člověk říkal, až budu v důchodu, budu cestovat, jezdit na výlety a představuje si mnoho aktivit, ale jak sleduji, mnoho se ani důchodu nedožije. Jsem štastná, že naše děti sice občas něco utrousí, ale mám u nich zastání. Mám pocit, že se to zveličuje, aby společnost byla rozdělená. Na jednom hřbitově jsem četla nápis : Co jste Vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i Vy.
Můj názor je ten, že dost lidí ze starší generace se domnívá, že stáří je samo o sobě nějaká zásluha. Není. To, že je někdo starý, ještě samo o sobě neznamená, že je taky moudrý a hodný úcty. Takže to mezi generacemi logicky občas zaskřípe. I proto se snažím "žít mladě", navzdory tomu, že po tomto světě běhám už 40 let.
Máte pravdu - stáří není žádná zásluha. Ono se říká, že se stářím přichází moudrost. Bohužel často člověk vidí človíčky, v jejichž případě se stáří dostavilo samo. Navíc není pochyb, že na tom nikdy v životě nebyli lépe.
jezevec : ve Vašem věku jsem se cítila na vrcholu sil, jak duševních, tak fyzických. Pracovala jsem ve vedoucí funkci, děti odrůstaly, bydlení jsme měli, sice jsme nejezdili na drahé dovolené, ale často va výlety, léta trávili na chatě, odkud jsme dojížděli do práce. Když někomu bylo třeba 50 let, tak jsem si říkala, jak je starý , jak šly roky - a to hodně rychle, tak moje vnímání světa se s nimi posunovalo. Normálně se člověk vnitřně cítí stále stejně, pokud neřeší každou vrásku , každé kilo a každý sebemenší neduh, který zákonitě přichází,zajímá se o dění kolem sebe a pořád jen nenadává, má šanci s mladými vycházet v pohodě.
Nemám s tím problém, protože mne jen tak někdo nevytočí a neovlivní . Věkově by se dalo říct, že už jsem za "zenitem", ale já to tak zatím necítím, protože pořád něco tvořím a vymýšlím. Naštěstí mi zdraví zatím slouží. Mám dva syny, jednomu je 50 let a druhému 40. Vztahy máme normální, protože jsme všichni soběstační. Rozdělení společnosti osobně nepocituji, asi proto, že si vystačím sama. Na nikoho nespoléhám a od nikoho nic nechci. A doufám, že to tak zůstane. A ano, to co jste četla na hřbitově znám, protože to je nejběžnější hřbitovní slogan. To najdete na každém hřbitově a na mnohých hrobech. Já jsem měla procházky hřbitovem hodně ráda už jako mladá. Vůbec na mne hřbitov depresivně nepůsobil, ale spíš tak nějak tajemně. Chodívala jsem tam sama na procházky a nejraději jsem měla ty úplně opuštěné hroby. U nich jsem zůstávala hodně dlouho a zkoušela se "spojit" s těmi, co tam leželi a kdysi žili. A někdy se mi to v mé fantazii i dařilo. Ale teď už to nedělám a nechodím tam, protože teď už tam leží ti, které jsem já znala a milovala a to už je jiné a bolí to. Ale já asi nebudu standardní případ...
Ano mám stejný pocit, v 50 jste prostě stará a tečka,mladí dnes moc nechtějí slyšet naše názory - jsou prý zastaralé ,oni na to vše také příjdou jen potřebují dozrát.I my jsme byli mladí a vše si dělali podle sebe,když rodiče dávali rady do života také sme je nechtěli poslouchat. Faktem je že čím je člověk starší tím víc dává rodičům za pravdu.Život opravdu strašně rychle uteče,i mě příjde jako okamžik když sem prvního syna dovezla domů a dnes mě je 50 a první syn slaví 30...je to neuvěřitelný.Já mám s dětmi krásný vztah,vždycky sem se jim snažila vše vysvětlit stylem - takhle bych to udělala nebo rešila já ale vy se musíte rozhodnout jak to uděláte a jak to vyřešíte.Několikrát mi dali s odstupem času za pravdu.
"Co jste Vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i Vy." To jsem taky četla na hřbitově. Je to depresívní místo. Mám vždycky pocit, když jdu ze hřbitova, že tam za chvíli budu taky. Jsou veselejší místa, například u vody, v lese na procházce, prostě kdekoliv jinde.
Nezlobte se, ale mám pocit, že na Vás jde podzim.
No mně trochu vadí, že někteří mladí opravdu vidí seniory jako někoho, kdo jim ukrádá z talíře. Neuvědomují si, že my jsme celý život poctivě pracovali a chceme taky i ve stáří důstojně žít. A na mnohé jsme museli dlouho čekat, zatímco oni chtějí všechno hned.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.