Co vás donutilo vyhledat odbornou pomoc?

Proplouvám životem dá se říct, že v pohodě. V mnoha věcech si dovedu poradit sama. Byla jsem vedená k samostatnosti, překonávání překážek, nikdy jsem se hned z nějakého úspěchu nekácela a nehysterčila. Nikdy jsem nenaříkala na poničené nervy, netrpěla bolestmi hlavy a to jsem léta pracovala s dětmi. Člověk si může mnoho svých problémů logickým myšlením odstranit i sám. Záleží ale na jeho povaze, zda to dokáže.

Nechci tady vypadat jako superhrdinka, ale psychologickou pomoc jsem nikdy nevyžadovala a doufám, že ji potřebovat nebudu. Vím, že člověk může trpět psychickými problémy, ale co sama neznám, pohlížím na to je tak, že to někde okolo mě možná existuje. Ale na mě si to nepřijde. Tak at mi to ještě nějaký ten rok vydrží. Jaga.

Ve 2 řádku je chyba, mělo tam být "z neúspěchu." Omlouvám se. Jaga.

Mám RS od r. 1985¨, v r.2O04 velmi vážný úraz,v r. 2014 další úraz, nechodím, moc toho nezvládnu ale i vyplet skalka se dá v leže. Ze své nemohoucnosti jsem si dokázala dělat legraci, vnučky byly motor, jejich babi to zvládneš mě hnalo. Nicméně letos to nějak vygradovalo, rakovinný nádor, ledvina co mě nikdy nebolela v trapu, nejdřív nefro a pak plenkové kalhotky. Babi to zvládneš přestalo fungovat, psychika v .. .,degradace ženství, nemohoucnost bez pomoci, pocit ponížení a zbytečnosti. Psycholožka s mokrým diplomem si pochvalovalovala jak krásně umím vše vysvětlit, jak úžasně to zvládám, chodila si pokecat v nemocnici týden denně. Pomohla mi hodně, uvědomila jsem si totiž, že když se s tím nesrovnám, nepomůže mi žádná tableta na uklidnění a zbylo by jen skočit do Macochy. Jsem léto na chalupě a tak už zase pleju leže i když pak mě musí manžel zvedat, osprchovat a přebalit. Docela mě štvou lidé, co se sypou z malicherností, ti mladí, co po měsíční lásce vidí svět černě a skáčí pod vlak, ti co se hroutí kyž se jim nelíbí v práci, to co skočí z okna když se nedostanou na vysněnou školu. Život není rozkvetlá zahrada, je to stálý boj a je na každém z nás bojovat, život za to stojí, vždycky je nějaká radost, něco pozitivního. Nevím co máte za problém ale je to jen váš boj, věřím, že vyhrajete. L.

Zdravím

Myslím že vás to donutí stejně jako u jiného "fyzického" zdravotního problému, tzn, jakmile selžou všechny prostředky jimiž si člověk může pomoci sám a "bolest" se stává permanentní nesnesitelnou, pak není jiné cesty a člověk najednou ví že "musí". Dokud ještě "zvažujete" a nevíte zda ano/ne, pak to ještě není tak hrozné, jakmile dospějete do bodu kdy si nevíte rady, jste zoufalý a nejde to prostě dál, tak to je vždy tou poslední kapkou která člověka donutí navštívit lékaře, to je stejné jak u fyzického tak u psychického problému... Sám třeba lékaře nevyhledávám, ale tělo si vždy řekne samo, jakmile to je např. se zubem nohou čímkoli dlouhodobě nesnesitelné no tak prostě musím a jdu...