Lokální patriotismus + přestěhování

Nestanete nikdy, Ves je srdeční záležitost

Stěhovala jsem se jen jednou v životě, po sňatku v roce 1975. U manžela žiji dodnes. Bylo to stěhování z vesnice na vesnici, asi 20 km od sebe. Ale: původní obec byla taková vybavenější, měla MŠ, školu, poštu, obchod...Blízko husté lesy, plno hub a lesních plodů, 3 rozlehlé rybníky, z toho 2 koupací. Podhůří hor, velice hezká příroda, okolí, výhledy...

Vdala jsem se do vesničky bez ničeho, žádná prodejna, nic. Rybníček jeden, bez přítoku, nebesák, polovyschlý, takový bahňák pro kachny, koupat se nedalo. Do lesa daleko. Uprostřed vesnice ohyzdné šedivé plechové kůlny, sklady, bylo tam zemědělské středisko. Když se narodily děti, nebylo možno jít s kočárkem ani na procházku, obcí vede jen silnice 3. třídy, takže se šlo jeden den doprava a druhý doleva. Kočár jsem drhla od bláta každý den. Po polních cestách se jezdit nedalo, bláto, výmoly, nerovnosti...

Protože tu žiji skoro 45 let, nezbylo mi, než si zvyknout. Ale dodnes mám často před očima mou původní vesnici, rybník, louky se vstavači a upolíny, lesy s konvalinkami, křemenáči. Vrátila bych se hned, ale už není kam...Jaga.

Jsem opravdu těžký lokální patriot.

Na vystěhovalecký pas jsem se kdysi přestěhovala za manželem do ciziny, jeho vlasti. Žili jsme tam, pracovali jsme i po světě, tchyni a tchána jsem tam měla tak hodné, že takoví nebývají ani vlastní rodiče, milovala jsem celou rodinu. Abych se naučila jazyk a hlavně gramatiku, hodně jsem četla knihy v tom jazyce. Po 10 letech manžel zemřel a já jsem se s malými dětmi vrátila do Prahy.

Když mi celník česky řekl : Vítejte doma, rozplakala jsem se. Protože jsem si uvědomila, že jsem nikdy nepřestala milovat svoji rodnou zem. Jsem tedy patriot, protože jsem si jinde nezvykla i při dobrých životních podmínkách a to v blízkosti moře, manžel byl námořník i dobře placené práci. Doma je doma...

Já myslím, že je všechno hlavně o lidech, se kterými máte ta místa spojená. Já mám takhle už tři srdeční záležitosti. Na jednom tom místě jsem byla ani ne rok, ale k srdci mi přirostlo neskutečně...nejspíš právě díky těm lidem, co jsem tam potkala a zážitkům, co s nimi mám.

Neříkám, že to trvalo ausgerechnet sedm let, ale nějaký ten rok ano.

Nestanete nikdy, Ves je srdeční záležitost

Řekl bych, že se tak nestane nikdy. Já jsem rodilý Kroměřížan a cítím se jím být i po 25 letech po přestěhování se do desetitisícového města na Vysočině. Z pragmatického hlediska to sice není špatné místo k žití - díky své profesi cestuji po celé republice, takže vím, že bych nikdy nechtěl žít v severních Čechách, zejména Ústí, Most. podobně severní Morava - OV a pod jsou proti tomu, kde bydlím noční můrou , naopak se mi velice líbí jižní Morava a jižní Čechy. Takže se dá říct, že jsem spokojen s místem kde nyní žiji, postavil jsem si tu dům, mám dobré zaměstnání, město je geograficky dobře položeno z hlediska mé profese - je ve středu republiky, takže do Varů Liberce, Budějovic i do Ostravy dojíždím v rozumných časech. Ale pokud se bavíme o patriotismu - tak jsem stále kroměřížský patriot.

Narodila jsem se v malém městě do rodinného domu, po svatbě se přestěhovala na vesnici a od tama po 5 letech do BRNA do paneláku. Všude jsem byla doma hned a bez problémů. V bytě v Brně jsem spokojená a na léto jedeme na chalupu na vesnici. Vaše přání zahřálo u srdce a tak i vám hezký den. L

Jiná možnost

Narodil jsem se ve velkém městě a jsem zde rád celý život. Vždy tu bylo mnoho možností vyžití, kultura, sport a pod. aktivně i pasivně. A mohu říci, že jsem patriot a pokud jsme kdekoli, doma i v cizině, vždy rád upozorním na naše město (které je navíc ve světě dost známé).

To bude mít každý jinak. Já si musela sednout a sepsat si města a obce napříč republikou, kde jsem žila. Tím pádem jsem absolvovala ZŠ, SŠ i VŠ každou na dvou místech a pak učila na osmi školách. Ale když se ohlédnu zpět, tak nejvíc doma jsem se cítila tam, kde jsem prožila dětství a krásná léta do těch mých 18ti. Dodnes mi obrázky těch měst visí nad počítačem. Teď žiju stovky km jinde, ale natolik dlouho /35let/ a v krásném prostředí, že už jsem se stala místním velkým patriotem.

Moje máti měla svoji rodnou obec v Čechách a i když pak žila na více místech a nakonec čtyřicet let na Moravě, pořád mluvila česky, nepřejala ani akcent ani místní výrazy a jezdila se pokaždé podívat domů do rodné obce pod Brdy.

Jiná možnost. Žiji už na šestém místě, nicméně z vlastní vůle (tedy po odchodu od rodičů) pouze na druhém. Líbí se mně tady a mám v plánu zde dožít. Už se stěhovat nechci. Je tady božský klid, mám tu lékaře, zubaře, sousedé jsou v pohodě, čarokrásné okolí vhodné k výpravám. Víkendové nájezdy otravných Pražců lze přežít. V poslední době se zde také neuvěřitelně přemnožili Ukrajinci, ale ti nemají k místu žádný vztah; jakmile nadnárodní kapitál zavře nedaleké montovny, zase odtáhnou jinam.