Nejste přihlášen/a.
S příchodem posledního školního roku (maturitního ročníku), který strávím na gymnáziu, pocituju nesnesitelnou úzkost z toho, že se sem za několik měsíců už víckrát nepodívám a zároveň cítím obrovský strach z toho, co bude - na jakou vysokou půjdu. Jelikož jsem z vesnice vzdálené asi 15 kilometrů od města, ve kterém chodím na gymnázium a do tohoto města příliš často nejezdím, dochází mi, že ani učitele už možná nikdy nepotkám. Děsně se mi stýská už teď, kolikrát z toho i brečím. Děsně bych si přál být ještě ve druháku nebo alespoň ve třetáku, ale jak začal tento školní rok, vždy na mě ještě více dolehne a více do pláče mi je, když nějakého oblíbeného učitele pozdravím a nebo s ním prohodím pár slov. Když sedím na chodbě sám, koukám do blba a málem se vždy rozbrečím. Uvědomuji si, že to asi není normální. Všichni ostatní se už těší až budou na vysoké a až vypadnou, já ale cítím naprostý opak. Pořád vzpomínám na to, co jsem tu za ty tři roky zažil, jaké jsem měl první pocity při vstupu na tuto školu. Jsem zoufalý, nemůžu najít řešení této situace. Až bláznivě jsem si tuto školu oblíbil. Už, když vstupuju do té krásné staré budovy gymnázia, se cítím úplně jinak, než v jakékoliv jiné škole. Často si například představuji, jak se tady učilo v době první republiky atd. Často si čtu historii této školy, zamiloval jsem si i město. Vyučující, které jsem si oblíbil, jsou hlavně tři starší učitelky. Je mi hodně líto, že je už potom nebudu nikdy potkávat, protože, když jsem na gympl ještě nechodil, také jsem je nikdy nepotkal. Chci se zeptat, setkal jste se také někdo s takovými pocity? Popřípadě, co by mi mohlo pomoct. Mám strach, že ani neodmaturuji. Nemohu se pořádně soustředit na učení a jsem pořád takový smutný a nemám z ničeho radost. Vnímám tento rok absolutně jinak, mám ze školy úplně jiné pocity. Vím, že se říká, že změna je život, já mám ale úplně odpor ke všemu, hlavně jít na vysokou školu. Do nekonečna bych nejraději studoval na tomto gymplu. Nejvíce citím smutek nad tím, že už nikdy neuvidím mé učitele.
Neber to tak tragicky, to je život. A buď hodně rád, že jsi takovou fajn školu zažil. Né každý má to štěstí. On není všem dnům konec. Maturanti se většinou pravidelně scházejí. Po roce, po dvou, někde co pět let. A zvou si na ty srazy své oblíbené učitele. Některý dokonce vystuduje a vrací se tam jako kantor. Tak si sepiš kontakty na všechny spolužáky / telefony, mail. adresy/ a zkus takové srazy organizovat. Nám se to daří přes 50 let. Na prvním srazu si dohodnete termín pro budoucí roky. Třeba poslední sobota v květnu. To si každý uloží do hlavy, aby s tím počítal. Pokaždé si projdeme školu, sedneme do lavic ve své třídě. Fotky s sebou. Jsou z nás babky a dědové, ale ty lumpárny si pořád pamatujeme, kdo kterého učitele čím vytočil, co jsme komu provedli a dnes se za to stydíme nebo se tím bavíme. A pak sedíme do noci v blízké hospodě nebo děláme srazy s noclehem...Máš zřejmě vztah k historii. Můžeš dělat průvodce po svém městě. A jestli se dáš na kantořinu, tak máš v těch dobrých učitelích vzory.
"že ani učitele už možná nikdy nepotkám. Děsně se mi stýská už teď, kolikrát z toho i brečím" - týjo, (z mého pohledu) pěknej cíta... (já se koukal na SŠ vyučující trochu jinak - některý jsem viděl s odstupem jako spíš krávy, hovada, jiný mě moc nebraly/i, tak jeden mě trochu víc imponoval... (celý to bylo zabarvený i předchozím režimem, zde nebudu rozvádět), ale samozřejmě můj přístup vychází z mého (asi ne ideálního) osobnostního profilu;
v podstatě vy jste ten správnej - vidíte věci intenzivně, zřejmě máte smysl pro autenticitu (nebo se aspoň pro nedocenitelnou hodnotu lokality (v jejím prožívání)), dokážete (ve svém věku!) cítit vřelej vztah ke starším jedincům - autoritám... (jen trochu postrádám smutek nad blížící se ztrátou kolektivu spolužáků - to asi je trošku příznačné, co?... (-: );
("já mám ale úplně odpor ke všemu, hlavně jít na vysokou školu. Do nekonečna bych nejraději studoval na tomto gymplu" - jakože výrazná úzkostná neprůbojnost, lpění na dosavadním...? - nemám žádný pojem o psychologii, nemůžu relevantně komentovat...);
pro (případnouz VŠ by mělo platit - mnohem více všeho free - režim, volný čas... (tudíž i na zážitky); na druhou stranu se nedá vyloučit, že s postupujícím časem už nebudete vidět věci tak prvotně ostře, naléhavě, intenzivně... (neboli svým způsobem hůř, oploštěnějc);
rada - když už prožíváte současnost tak intenzivně (a k tomu spíš od ostatních netradičně), možná by stálo za to svoje pocity, prožitky vtělit do textu na papír, případně do jiného vyjádření; netuším, jestli by tak mohlo vzniknout něco pozoruhodného (odlišného od od běžného a očekávatelného (pod)průměru), ale možnost tu třeba je; nakolik by to pomohlo vám, taky netuším, ale kdyby vzniklo něco více-méně zajímavého...;
no a jinak bych mohl doplnit jen obligátní připomínky typu, že spousta zajímavých prožitků a zážitků vás naopak čeká dík další změně a že vůbec by byl nesmysl vázat se na konec nesamostatného dětství / začátek osamostaňování, že to pravé nutně musí být před vámi... - to je obecně pravda, otázka je, nakolik pro vás t.č. přínosná (ale ta (případná) VŠ fakt může přinést novou kvalitu, velmi příjemné intermezzo, když už je velmi mnoho možného, a ne tak moc závazujícího, svazujícího, otravného...);
a s maturitou radši moc neblbněte - to by nebylo dobrý si ji posrat dík popisovaným pocitům; bohužel psychologa coby případnou pojistku vám asi doporučit nemůžu, protože pro jejich vytíženost byste se k němu nejspíš dostával dost těžko;
a odpověď na otázku: s takovými pocity jsem se u sebe nejspíš nesetkal, anebo dost zvnějšku (ne tak intenzivně prožité), ale poněkud jim rozumím - dost ujíždím na hodnotě neměnnosti, stálosti, asi chápu prožívání hodnoty nějakého místa...; nojo, zkuste trochu ubrat
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.