Nejste přihlášen/a.
Bývá dost častá situace, kde matka není v pořádku, ani dítě na tom není dobře. Jinými slovy, štastná matka rovná se štastné dítě. Vy se postarejte o sebe a navštivte nějakého odborníka, psychologa nebo psychiatra.
Problém bude někde v rodině. Také jsem se chtěla v deseti letech "zasebevraždit". A tyto choutky se peridocky vracely. Vždycky to ale bylo po nějakém výprasku. Tenkrát se to dělalo, dneska už asi ne. Tak to jsem se pokaždé cítila nemilovaná a tak jsem se jim chtěla pomstít tím, že umřu a oni budou muset brečet, ale už bude pozdě. Chacháá. Tak jsem to dokonce i zkoušela udělat. Jednou s provazem. Ale to bylo moc nebezpečné, raději jsem od toho odstoupila v momentě, kdy pode mnou prasklo chlívové okénko a já na tom provaze zůstala opravdu nebezpečně viset za krk a dalo mi hodně práce se ze smyčky dostat. No a pak to bylo v zimě a všude plno sněhu a mráz veliký. U nás za barákem byl takový lesík a v něm byl veliký kráter, ještě zbytek z války. Když totiž bombardovali továrnu Koramo, tak se netrefili a ta puma spadla do toho lesíka. No a po válce tam vesničané do toho kráteru vozili všelijaký odpad. Tak jsem si řekla, že se půjdu do kráteru dát zmerznout. Bylo to také kvůli tomu, že odtamtud bylo dobře vidět na trat, tak abych si zkrátila při tom umírání dlouhou chvíli, řekla jsem si, že budu počítat vagóny projíždějících vlaků, aby mi to lépe uteklo. Zahrabala jsem se teda mezi ty všelijaké kastroly a střepy až po krk a čekala na smrt. Tenkrát ale tolik vlaků zase nejezdilo, tak jsem se začala nudit a hlavně mi byla šílená zima. Už si nepamatuji jak dlouho jsem to umírání vydržela, ale nakonec jsem se schlíple vyhrabala a vrátila se celá promrzlá domů a dostala nařezáno znova, protože jsem si roztrhla kabát a punčochy a byla jsem celá zaneřáděná od toho svinstva, co bylo v tom kráteru. A nejhorší na tom bylo, že jim vůbec nedošlo, jak blízko jsem byla svého vykoupení z očistce a že oni, mí tyrani byli ušetřeni strašných výčitek svědomí nad zmařeným dětským životem...
No a protože pak už mne žádný jiný geniální postup, jak si vzít život a při tom neumřít, nenapadl, tak jsem o tom začala psát šíleně srdceryvné povídky.
...to jste měla divoké.Já byla "slabší čaj"já třeba jen spala na koberci,nebo bez deky...ale jediný účinek byl,že já byla dolámaná a rodičům to bylo fuk.Ted se snažím vybavit si všechny ty pocity ,protože chci porozumět svým dětem,nechci se chovat jako rodiče (aby se mi děti chtěli pomstít,abych truchlila a měla svědomí)
suzymon
to je přesné,naši nás nebili,občas nějaká facka nebo zatahání za vlasy, ale opravdu s mírou,pouze 2x jsme dostaly se sestrou výprask, z mého pohledu nespravedlivě a to jsem si říkala,že se zabiju, at naši litují , ale odradilo mě, že to nebudu vidět,že u toho nebudu. A pak jsem měla hodně jiných zájmů a na umírání nebyl čas.A taky nikde nebyly návody,jak umřít bezbolestně. Ale pokud na to myslíš často,opravdu to není v pořádku. Jedině poradit se s doktorem nebo alespoň s někým,komu věříš.
Jasně. Souhlasím. Když to tazatele drží až dosud, tak by vyhledat pomoc nějakého, třeba školního psychologa mohl. Navíc dneska už to děti mají daleko snazší než my, protože my jsme tenkrát takové vymoženosti neměli. Úplně mě teď rozesmála představa, jak já tenkrát vyhrožuji dědovi, když mne řezal řemenem, nebo otloukal mou hlavou zeď v kuchyni , že si půjdu stěžovat k psychologovi, nebo nějakému ochránci "týraných" dětí. Mne vychovali prarodiče a jediný člověk který mě měl opravdu rád, byla babička. A ironií osudu byl fakt, že ona byla nevlastní. Jinak příslušníky mé opravdové rodiny, jsem byla opravdu taková jaksi "nemilovaná". Asi to bylo proto, že znajíce sami sebe tušili, co se ve mně skrývá a tak se to ze mne snažili vymlátit, dokud byl čas. Moc se jim to ale asi nepovedlo. Kdepak, geny jsou geny, s tím nehneš.
Tak já bych řekla,že v tomhle věku to je časté,běžné (neříkám,že v pořádku)
V pozdějším věku tohle lidé nedělají,tohle je časté mezi dospívajícími.Většinou jsou za tím nahromaděné emoce,problémy se kterými si mladí lidé neví rady.Návštěva psychologa je dobrý nápad,ale kolikrát nereálný,ale třeba by šlo oslovit školního poradce"psychologa"-výchovného poradce.Nějaký vždy na škole je,který je na tohle určen,aby si tam mohli žáci/studenti přijít pokecat a pořešit spoustu věcí,než to zajde daleko.
Jinak se to chce zamyslet,kde je příčina-obezita?problémy s rodiči?problémy s učením?akné,ošklivost?šikana?...seber poslední rozummoje kamarádka má dodnes zjizvené ruce a ted se za to stydí.Nic to nevyřeší jen zůstanou následky,které uvidíš celý život.
zrovna dnes zpráva" Dívka se na sociá/..." je to smutné,ale směju se.Tohle být v ČR dopadne to stejně.Snad to nebude nikdo opakovatvšichni by měli vědět,že svůj život si musí řídit sami a nenechat o tom hlasovat anonymní lidi.Na internet se cítí vyspěle každý,ale jak mají vést své životy,to neví.
Vzpomínám si, dětství a dospívání je těžké,návaly emocí a poznávání světa je náročné,ale jde to zvládnout.Nic není tak strašné jak to vypadá,nic není důvodem k poškozování nebo smrti,stejně to nic nevyřeší a pomník nikomu za to nepostaví.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.