Nejste přihlášen/a.

Přihlásit se do poradny

 

Tvorba příběhů líbí se vám?

Od: anonymka odpovědí: 19 změna:
Nad mořem se stahovala mračna a zvedal se vítr. Hladina stoupala a tvořila vlny. „Podívej, Loren, něco se žene. Bude bouřka.“ Poklidné pobřeží se změnilo. Nad vodou se shlukovali racci a začalo pršet. Koukáme skrz okénko ven. „Petere, něco letí.“ Oba jsme odskočili. Velký kus čehosi hlasitě praštil do okna. „Co to bylo? Nějaký plast?“
Kontrolujeme sklo, které jako zázrakem přežilo. Venku je černočerná tma. Vlny stoupají a zase klesají. Voda občas něco sebere z pobřeží. Drobné věci mizí nenávratně v moři. „Takovou bouři jsem neviděl dlouho.“ „Ani já ne.“
Stromy se kymácely ze strany na stranu. Banny byl přikrčený pod postelí. „No, neboj, snad se to za chvíli zklidní.“ Avšak vítr stále sílil a s chaloupkou to cloumalo.
Sedím potichu na zemi, ruce sepjaté. Venku to řádilo asi ještě hodinu. Skrz černá nebesa se pomalu začaly objevovat sluneční paprsky. Otevíráme dveře.
„Petere, to je spoušt.“ Převrácené koše, odpadky všude, kam jsme dohlédli. „Kde je ta lavička? Naše oblíbené posezení.“ Vidím ji. Bohužel však byla zničena. Procházíme podél pobřeží a sbíráme ten nepořádek.
Vtom si všimnu, že v dáli na moři něco plave. „Co je to?“ „Proboha, Loren, vypadá to jako loď, spíše menší lodička.“ Zlověstně plavala na vodní hladině. Nikoho jsme však neviděli. Peter se vydávává pro pomoc a já bezmocně sleduji potápějící se plavidlo. Během chvíle připlouvá motorový člun. „Loren, naskoč!“ Dostáváme se k místu neštěstí.
Plavidlo se mírně pohupovalo na hladině a už do něj zatékala voda. Zdálo se být prázdné, avšak mé uši cosi zaslechly. „Petere, co je to?“ „Loren, to je snad dětský pláč…“ Odhazujeme kus poškozené plachty. Vtom mé ruce vylétly k ústům, zděšením jsem vykřikla. Na palubě, opřená o bok lodi, je žena… a v rukou pevně svírá chlapečka. Drží jej v náručí, ale ona sama nejeví známky života.
„Petere, to je hrozné!“ „Musíte mi pomoct!“ Majitel motorového člunu bere dítě do rukou a podává mi je. Ruce té ženy klesají na podlahu. Už nikoho nechrání. To malé stvoření se mi dívá přímo do očí. Drobounké ručičky se dotýkají mých. Uklidňuje se… „Tady je ještě někdo!“ Ve spodní části se nacházel ještě nějaký muž. Ležel zraněný, avšak dokázal mluvit.
„Kde je Nina? Je v pořádku?“ V rukou držel lékárničku, avšak sám zmaten nevěděl, co se stalo… Peter s Hubertem ho vynášejí ven a pokládají do člunu. Sedím naproti němu. Muž natáhl ruku k dítku a to se usmálo. V jeho očích jsem viděla něco zářivého, ale mě samotné tekly slzy. Pohlédnu směrem, kde se nacházela ta žena. Loď se potápěla čím dál víc a klesala ke dnu. Držím toho broučka v náručí a pevně ho k sobě tisknu.
Chlapík omdlel. Rychle musíme ke břehu. Člun se žene po vodě jako vítr. To už zde byla záchranná služba, ze sanitky vyskočili dva zdatní doktoři a toho muže naložili na lehátko. Z vozu vystoupila i žena v bílém a převzala si chlapečka. Žluté auto mizelo v dáli. Podlamují se mi kolena, padám na zem a nemůžu zastavit pláč. Je mi tak smutno. Peter mě obejme. „Loren, to bude dobré.“ Podívám se na Petera a pak na širé moře. Bylo klidné, po loďce a ženě ani památky. Navěky zmizela v hlubinách.
Skrz mraky se náhle prodralo světlo. Dlouhá žlutá záře, jež vede k místu neštěstí. Upřeně se na to dívám, vypadá to jako cesta, dlouhá nekonečná cesta, jež se zase kroutí a mizí mezi mraky. „Petere, viděl jsi to?“ „Ano, Loren, už jsem něco podobného viděl.“ „Opravdu?“ Vypravím Loren o Hopovi, jak jeho dušička vstoupila do nebeských bran.“
Chce se mi brečet ještě víc. „Petere, proč je někdy osud tak krutý?“ Opírám se o Petera a dál koukám do dálky. „Loren, a nechceš třeba malovat? Myslím, že by ti to teď pomohlo.“ „Možná,“ odpovídám a odcházím do chaloupky. Dřevěný stojan položím do písku, vedle barvičky a v rukou štětec. Špičku namáčím do béžové barvy, ruka sama vytváří obraz. Opřená žena, pevně svírající své dítko, avšak sama už bez života. Chrání to malé stvoření, tu malou bytost. V náručí matky to malé poupátko je skryto.
Bezmyšlenkovitě maluji, všechny ty pocity vkládám do svého díla. Občas pohlédnu na moře, jež je mrazivě klidné. Kaštanově hnědé oči sledující tu bytost, upřený zrak. Nehybné ruce drží ten kvíteček… Modrá barva vytváří azurové nebe, tu a tam mráček. Na nebeském polštářku sedí anděl, který musí ohlídat to malé bezbranné stvoření. Žlutá barva dotváří atmosféru obrazu.
Pokládám nástroj a zahledím se. Najednou je mi tak krásně. Vše špatné se někam ztratilo. Přichází Peter. „Loren, to je taková nádhera. Tvoje dílo vyzařuje takovou energií. Úplné pohlazení po duši.“ „Děkuji, Petere. Vložila jsem do něj vše.“ Nebe se zatáhlo a zdá se, že bude pršet… Raději vše uklízím. Banny sedí opodál a zdá se, že taky cítí cosi ve vzduchu. Mraky se honily mezi sebou a vítr zas trochu vál. Ruce spínám k sobě. „Proč jen, proč?“ Příroda se bouří, začíná být zima. Peter i já mizíme do tepla. V rohu stojící obraz mě upoutává. Cítím trochu brnění. „Loren, jsi v pořádku?“ Obracím pohled. „Snad ano.“ Víčka mi klesají únavou a chce se mi spát. Tělo nechám upadnout do bílých peřin… Zdá se mi sen.
Kráčím tou cestou dlouho. Okolo stromy, které jsou samý květ. Kolem ani živáčka. Kráčím dál, v dáli je lavička. Někdo na ní sedí. Poznávám tu paní, tu bytost z lodi. Avšak jak je to možné? Kde to jsme? Jsem skoro u ní, avšak jako by nevnímala. Vše okolo zdálo se být tak krásné, tak jemné. Cítím se tak štastně. Obracím své tělo a vracím se.
Peter spí. Otevírám pomalu dveře a vykročím do temné noci. Bosá chodidla se dotýkají země. Každičký kamínek cítím, avšak pomalou chůzí pokračuji vpřed. Studená voda omývá mé nohy. Nebe je zatažené. Avšak přeci jen se objeví jedna jediná hvězdička. Shlíží dolů z té velké dálky, na svém těle cítím chlad. Chvěji se. A přestože je tu tak nádherně, zima mě vrací zpátky.
Stojí tu obraz opřený o zeď. Usedám před něj, má ruka přejíždí po vlasech. Prsty se dotýkám toho díla. Vše jako by bylo skutečné. Bohužel je to jen vzpomínka. Ta, jež se ztratí jako zrnko v písku. Bílé plátno zakrývá vše. Vše zmizelo, jako by nikdy nebylo. „Sbohem, ty tajemná ženo. Sbohem, ty úžasná bytosti. Necht tvá duše odpočívá v tom nebeském ráji navěky.“
-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-
Ten svetr tam jen tak visel, opuštěn na židli. Beru jej do rukou a ukládám do skříně. Letmo přejedu po rukávu. Zavírám skříň, a tím i vzpomínky. Na stole stále ležela ta obálka se vzkazem od Mary. „Petere, co s tím uděláme?“ Vzpomínám si na to malé zlatíčko z nemocnice… a na ty další dětičky, které jsem viděla tenkrát v dětském domově. Ty úžasné opuštěné dušičky.
Pár dní nato už stojíme před budovou. Působila na mě dosti smutně, omítka místy opadávala a ani barva na mě nepůsobila hezky. Jak divné místo! Vedle stál strom, se povadlými, pokroucenými lístky. Okolní plot byl už také značně poničený.
Zazvoníme. Nervózně přešlapuji. „Neboj, Loren, bude to dobré.“ Během několika minut otevírá postarší paní v tmavomodrém kostýmku. Vitá nás a vede nás dál. Prohlížím si ji, zdá se mi milá. Procházíme chodbou, tu a tam jsou květiny, na zdech visí obrázky. Dostáváme se do malé kanceláře s tmavě červenými křesílky .Posadíme se a povídáme si. Žena si něco zapisuje. Nemohu se dočkat, až se setkám s dětmi. Zanedlouho opouštíme místnost a vcházíme do velké haly.
Děti se na nás zvědavě podívaly. Rozhlédnu se a vidím, že v rohu té místnosti se schovává chlapeček. Vydám se tím směrem, pokleknu a usměji se na něj. Během chvíle mi ukazoval své oblíbené autíčko a další poklady.
Vtom se stalo něco, co jsem nečekala… Další a další dušičky se přidávají. Sedím tam na zemi a kolem mě je plno dětských ručiček. Dětské tvářičky jsou samý úsměv… Je povznášející vidět tu radost v jejich očích. Jeden andílek se ke mně přitulí a já sotva udržím slzy. Jsem neuvěřitelně štastná. Napadá mě, že jim namaluji obraz. Každého sluníčka se ptám na nejoblíbenějších hračku. Plyšový medvídek, plechové auto… každé malé stvořeni miluje něco jiného.
Čas ubíhá a musíme se rozloučit. Všechny děti pohladím a odcházím. „Petere, to byl tak emotivní, okouzlující zážitek.“ „Já vím, Loren, ty jsi úplně zářila.“
Je večer a krajina se připravuje ke spánku. Já myslím na dnešní den. Tentokrát bude moje dílo velké. Snažím se vybavit si vše…
Černé oči medvídka, jeho chlupatá hlavička, malá ouška. Červené autíčko s bílými pruhy. Panenka barbie se zlatými vlasy. Krteček a jeho kalhotky. Maluji, vše se tvoří tak samo. S každou další hračkou, která se objevuje v mé práci, jsem štastnější.
Obraz dokončuji během týdne. Jak já je miluji!
Ruka tiskne zvonek. „Petere, myslíš, že se jim bude líbit?“ „Loren, to víš, že ano.“ Ta žena nás opět vede směrem, kde čekají ta moje sluníčka. Všichni čekají, až pověsíme moje dílo. Očička koukají na tu krásu, jedna ručka za druhou ukazuje tu svou hračku. Zase se mi derou do očí slzy.
Já vím, jak jsou ty děti štastné. Zase se s nimi mazlím. Peter sedí na židli a sleduje mě. Pohlédnu na něj, rozumíme si beze slov.
Za peníze od Mary se začalo opravovat. Budova získala nový plášt, zábradlí se také proměnilo. Zdá se mi, že i ten strom je nějaký jiný, jeho větve sahají až do zahrady. Je plný života… Vše tak ožilo!
Kolem projelo auto a zastavilo na nedalekém parkovišti. Pán se ženou vystoupili a zmizeli v budově. Vedou si malého andílka, který v rukou pevně svírá svého medvídka. Poslední pohled a nastupují… Auto zmizelo a já vím, že už ho neuvidím . Ale každá chvilka strávená mezi těmi dětmi mě neskutečně potěšila. „Mary by měla radost.“ Obracím pohled k nebesům a děkuji za ten dar. Větřík zavál a v těle cítím chlad. Přitisknu se k Peterovi a odcházíme domů.
Banny už na nás čekal. Skáče do mě náruče a olizuje mou tvář. „No ty jsi zlatíčko!“
Ač bych neměla, otevírám tu skříňku. Háčkovaný svetřík zahřívá moje tělo. V duchu se omlouvám, vím, že není můj. Snad mi Mary odpustí. Uléhám do postele a mé oči se zavírají.
Cesta je samý prach. Náhle potkávám Mary. Je to skutečnost, nebo sen? Vrásčitá tvář se usmívá a září jí oči. Já vím, že je štastná. Už ji nic nebolí, už se netrápí. „Loren, vím o těch malých dětech, o těch malých sluníčkách. Pozemský svět je tak daleko a někdy je neskutečně krutý. Ale potřebuje tak hodné bytosti, jako jsi ty. Tento svět potřebuje laskavé, moudré a chapající lidi. Z té výšky vidím vše.“ „Mary, chci tady zůstat. Tady je takový mír.“ „Ne, Loren, ještě není tvůj čas.“
Vracím se zpátky a probouzím se. Smutný obličej schovávám do peřin. „Ne, proč jen, proč?“ Slzy se derou proudem. „Loren, neplač prosím.“ Peter sedí u mě, jeho ruka mě hladí po tváři. Chci vrátit čas, jenž je tak bezcitný a je mu všechno jedno. Vánoční čas, Mary sedí v křesle a plete šálu… „Petere, proč nás opustila? Proč?“ „Loren, netrap se. Je jí tam nahoře dobře.“ „Petere, já vím. Ale tak moc to bolí.“ „Loren, prosím, už neplač.“ „Dobře, Petere. Zkusím se projít.“
Venku se chlad zakousává do mého zranitelného těla, avšak já stále jdu dál. Něco mě vede do části města, kde jsem snad ještě nebyla. Objevuji sochu a vedle vysoký kostel. Nic mě nedrží, a proto vcházím dovnitř. Na kříži Ježíš Kristus, ticho a já. Usedám na dřevěnou lavici. Vlivem prostředí se uklidňuji, spínám ruce a zavírám oči. Vedle mě se stařík opírá o hůl. Pohlédneme na sebe, rozumíme si beze slov… Nechávám se unášet, hodiny plynou… Peter o mě bude mít starost.
Rozloučíme se, pán odchází a já také . Černé dveře se za mnou zavírají. Ulice je prázdná, lavičky opuštěné.
Klíče dávám na poličku, svetr mi padá z ramen. Spatřím hodiny, čas ubíhá jako splašený… Vyndávám baterii, aby se vše aspoň na chvíli zastavilo.
Cítím neodolatelnou touha malovat, a proto usedám k plátnu. Zase se nechávám unášet, vše plyne, nic se nezastaví. Nejde to! Jemná kůže se promění ve vrásky… Vše ukradne čas. Vše, jak začalo, se vrací nazpátek. A kde je konec, je i začátek. Můžeš se snažit sebevíc, avšak to, co je dané, nezměníš.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Na stolku voní čaj a já začínám malovat další obraz. Vzpomínám si na malého chlapce z dětského domova, jmenoval se Hank. V rukou držel plyšového medvídka. Cítila jsem nesmírnou radost. Štětec namáčím do barvy a velice jemně vytvářím ten dětský obličej. Usměvavý a bezstarostný. Pára stoupá z hrnečku a já se napiji. Další myšlenka… když mě zvonek vyruší od práce. Ač nerada, opuštím své místo u okna a jdu otevřít.
„Dobrý den.“ Proboha, ten chlapík z lodi! V náručí měl teď už velkého klučinu. Ještě v šoku je pozvu dál. Přišel jsem vám poděkovat. Bez vás a vašeho přítele bych už nežil. Vděčím vám za svůj a Majklův život.“ Rozpláču se a chlapíka obejmu. Oba je posadím v obývacím pokoji. Dám vařit vodu a vracím se. Povídáme si o všem možném, ani si nevšimnu, že Majkl zmizel. Kde je? Stál tam v ložnici a koukal na moje dílo. Jak upřeně se dívá andělovi do očí. Zvedám ho a jeho malá ručka natahuje se. „Majkle, líbí se ti?“ Nedokázal odpovědět, ale já vím, že ano. Naše kroky vedou zpět. Majkl se rozběhl k tatínkovi a já cítila tu lásku. Joes dopije kávu a chystá se odejít. Rozloučíme se. Majkla pohladím po vláskách a Joesovi podávám ruku. Vyprovazím je. „Hodně štěstí!“
Oba zmizeli a já se vracím k dílu. Utíkám z reality, barva střídá barvu. Nevnímám nic, čas plyne a já jsem trochu unavená. Otevírám okno, čerstvý vzduch proudí. Ještě chvíli maluji, ale potřebuji se projít. Beru Bannyho na procházku.
Na drátech vysokého vedení sedí plno holubů. Pár jich vzlétne, mávají křídly a mizí v širokém okolí. Jdeme dál, plno lidí pobíhá sem a tam. Každý někam spěchá, ale kam? Nechápu to. Ráno vstanou a jedou do práce. Vrátí se, nají a zase běží do další. Možná jsem divná. Nebo oni? Pokládám si otázky, ale neznám odpověď. „Banny, kam to jdeš? Kam mě to táhneš?“ Následuji ho, během několika minut nacházíme na zemi ženu. Marně se snaží vstát. „Nebojte se, vše dobře dopadne.“ Svlékám si bundu a zahřívám tu paní. Volám záchranou službu. Je mi jí líto, chudák má něco s nohou. Cítím tu bezmoc a je mi smutno. Přijíždí pomoc, naloží ji a já vidím, jak je štastná. Dveře klapnou, jsme doma.
Obraz malého chlapce je potřeba dodělat. Avšak nemám náladu a odkládám ho. V misce plno barevných korálků, prohrábnu je. Tenounká šňůrka a na ní ty drobné korálky. Vytvářím náramek a přidávám také andílka. Tvořím uzel. Na tmavém kaštanovém stole vyniká. Vše uklidím.
„Petere, konečně jsi doma!“ Jak ráda ho vidím! „Loren, ty jsi malovala.“ „Jak jsi to poznal?“ Barevné flíčky na podlaze mě prozradily.
O pár dní později vytahuji znovu obraz. Co ještě dodělat? Co chybí k dosažení úžasného díla? Nechávám se vést, vše se tvoří samo. Z obrazu na mě hledí. Zase z mé práce vyzařuje taková energie. Jak já tohle miluji. Konečně hotovo! Protahuji se a zase jsem štastná. Z každého nového díla mám čím dál větší radost. Kladívko zatlouká hřebíček a mé dílo visí na chodbě.
Malá dřevěná truhlička ukrývá poklady. Otevírám ji. Kamínek darovaný od dětí, peříčko, škeblička. Cítím radost, smutek i štěstí. Ten emotivní zážitek v dětském domově. Tak strašně ráda bych se vrátila, ale vím, že bych to znovu nezvládla. Každičké dítko, každá bytost, všechno to trápení a bolest… Proč byl osud tak krutý? Proč jen skončily tam? Vždyt ony si to nezaslouží. Potřebují domov, potřebují lásku. Objetí a políbení na dobrou noc. Pohádku.
Co z toho mají? Přemýšlím. Mají jídlo a střechu nad hlavou. Pokládám si další a další otázky, ale kdo mi na ně odpoví. Kdo? Dívám se andělovi do očí. Snažím se získat odpovědi. Jenže na některé otázky odpověď není. Procházím bytem, chodím sem a tam. Povídám sama si sama pro sebe. Jsem snad blázen? Ne, jen citlivá duše.
Co mám dělat? Co? Jak jen ještě více pomoci? Ne, už nemůžu dělat nic. Vše je, jak má být. Osud vše zařídil sám.
Ještě chvíli chodím a pak usedám na postel. Sedím bezmyšlenkovitě a vzhlížím k oknu. Vtom cosi za mnou padá. Na zemi přede mnou přistálo album. Otevírá se. Pohlédnu na něj, ta vzpomínka mnou projede. Černovlasá žena se dívá přímo na mě. Beru jej do rukou, pohladím lesklou fotografii. Bylo zrovna 25. listopadu pozdě odpoledne. Potácím se domů, v rukou alkohol. Sotva se držím na nohou. „Loren, jak to vypadáš?“ Vše je mi k smíchu. Tu láhev mi bere a vylévá na zem. „Co to děláš? Jsi normální?“ „Jak to se mnou mluvíš?“ Vypukla hádka. „Nesnáším tě. Jdi pryč!“ „Loren!“
Ruka přistane na mojí tváři. Žena odchází a otevírá dveře od auta. Auto mizí v dešti mezi stromy. „Mami, nenechávej mě tady!“ Vrávoravý krok, moje tělo padá k zemi. Alkohol mě posílá ke dnu, nedokážu se postavit. Kapky deště a slzy smáčí moje tělo. Vyhlížím v dáli auto. Vrátí se, nemůže mě tady nechat. Chlad cítím po celém těle. Choulím se a v klubíčku usínám. Je temná noc.
„Loren.“ Ucítím znova tu ruku, avšak tentokrát je tak jemná. Prsty mě hladí po rameně. Otáčím se na záda. „Věděla jsem, že se vrátíš.“ Ruka, jež mi předtím způsobila bolest, mi pomáhá na nohy. Dívám se na ni svýma provinilýma očima. „Promiň, mami. Vše mě tak mrzí.“ „Mě taky, Loren. Vyměnila jsi mě za alkohol.“ „Ne, slibuji, že se ho už ani nedotknu. Prosím, musíš mi věřit!“ „Dobrá, Loren, ještě si o tom promluvíme, ale teď pojedeme domů.“
Cesta domů byla tichá, vše viselo ve vzduchu. Dívám se na osobu, co sedí vedle mě. Co si asi myslí? Její tvář je zarmoucená. Tak moc jsem ji ublížila. Dálková světla osvítí naše auto. „Mami!“ Poslední výkřik. Střepy se sypou na zem. Nastalo ticho. „Nesmíš umřít. Nesmíš mě tu nechat. Prosím!“ „Loren, mám tě ráda.“ Poslední slova. Té listopadové studené noci umírá skvělá žena, nejúžasnější máma na světě. Sbohem.
Zavírám album a přes slzy skoro nevidím. Krutá bolestná, minulost. Odpustila mi tenkrát? Osud to uzavřel, avšak v hlavě to zůstává jako temný stín. Vím, kam povede další naše cesta. Ukládání věci do kufru, vše mi však padá z rukou. Za pár dní odlétáme do Anglie.
Zanořená do sedadla pozoruji mraky plující okolo. Zanedlouho vystupujeme. Ubytujeme se a já kráčím tou dlouhou cestou dlouhou. V hlavě mám zmatek. Otevírám těžkou bránu a vstupuji na hřbitov. V rukou mám svíčku a květinu, plamínek se pomalu rozhoří. Vytrhám plevel a očistím náhrobní desku.
Pokleknu. Jsem jen sama se sebou, se svými myšlenkami. V dáli cosi bílého klesá. Co je to? Blíží se to a pomalu dopadá na žulovou desku. Drobné sněhobílé pírko. Chvíli tam jen tak leželo. Zase se jemně vzneslo a zmizelo. Chvěju se, cítím vánek po rukách. Asi už bych měla odejít. Zvedám se a zase opouštím toto místo. Je mi najednou lépe. Ohlédnu se zpět a trochu se usměju. Zavírám vrata, a tím i jednou provždy tento příběh.
Alkohol je zlo, které ubližuje. Alkohol nemá city. Srazí tě k zemi. Srazí tě na dno. Je mu jedno, že všechno zničí.
Alkohol dodává sílu a odvahu. Zdolat pár překážek nedá žádnou námahu. Avšak přátelství mizí možná navěky. Na dobré přátelství máš jen vzpomínku. Nic už není, všechno se zkazilo. Přitom ke štěstí stačilo tak málo.
doplněno 28.11.18 23:23: 1.bouře 2. V ráji dětských dušiček . 3Vzpomínka

 

 

19 odpovědí na otázku
Řazeno dle hodnocení

 

 

liska5

4x

Moc textu, příliš komplikovaného líčení a děj pak nemá spád a člověk u toho nevydrží. A ty časy! Něco v minulém, něco v přítomném a často to přeskakuje. Hlavně v první třetině. Jestli je tam příběh, tak se ztrácí v myšlenkách.

 


3x

Chci být spravedlivá. Chápu Vaše pohnutky a dokonce i chut ke psaní. Tak jsem se opravdu snažila číst od začátku až do konce. Ale nejde to. Po druhém odstavci je to pro čtenáře nudné, tak jsem přeskakovala. Vím, že Vám to naopak připadá procítěné. Ale to je Váš subjektivní názor. Jenomže příběh musí něčím zaujmout. Ten který to čte, musí být zvědavý, co bude dál a situace musí gradovat takovým způsobem, aby se čtenář dokázal do příběhu vžít, nebo by ho zaujal jiným způsobem. Tady jde asi o ten Váš problém s alkoholem, o kterém jste už psala. Vaše otázka - "Kniha, pravda o autorovi, přiznání".

Promiňte, snažím se v tom vašem záměru nějak vyznat, ale nejde mi to. Předpokládám, že tohle má být ukázka toho, jak chcete ostatním lidem ukázat, že alkohol je špatný a varovat je před ním. Ale kdybych si ty dvě Vaše otázky nedala dohromady, tak bych vůbec nepochopila o co Vám jde. Jestli chcete jenom psát, tak pište a zdokonalujte se. Evidentně Vás to baví a to je důležité. Podle mne jste uspěla alespoň v jednom. Místo pití, píšete. A to je velký krok kupředu.

anonymka

Tady začátek alkoholu..
Sedím v tom proutěném křesle . V rukou klubíčko a jehlice . ..šál ten dlouhý šál se dotýká země . Vlna je tak tenká a stále se zmenšuje. Mizí . Napadá mě ..jak tenké může být někdy přátelství. Jak tenká hranice . Jak lehko se dá zničit . Co ublíží vlněné čepici..? Když za ní někdo tahá . . Když ji válí po zemi ve špíně . Vypere se . Opraví. Ale není už jako dřív. Je poškozena. A co rozbytý hrníček..slepí se . Ale má šrámy . Tak je to z přátelstvím. Je pevné myslíme si že jo. Oboustranná důvěra. Vzájemné radosti. Avšak stačí málo . Hrníček je taky pevný .avšak špatně jej položíme a padá k zemi . Plno střepů. U přátelství stačí krok vedle . Jeden dva tři..kroky ..stačí špatný směr..špatná to cesta . A náhle je vše tak křehké. . To vlna je pevná ..ale zde je už jen nit...chybý tak málo . Je to jen na vás .
Zůstat tam kde jste? Ale proč .? Vrátit se nelze . Ale cesta je špatná. .Jediná správná možnost. Najít jinou cestou. Tu správnou. Já vím..je plná překážek. Obtížné překážky. Jámy . Skály . V podobě mnohdy nelehkých úkolů. Nemusíte to podstoupit. Ubec ne .
Jeli vám jedno že jste zničili přátelství. Člověka jež to s vámi myslel dobře. Jenže stačí opravdu málo. Sklenice vína jedná druhá . Cítíte se štastny. Je to jen na chvily . Falešná radost . Falešná štěstí. To brzy zmizí.. Bolest hlavy . Kráčíte ulici je vám vše jedno . Auta . Hromy blesky déšt. Voláte o pomoc avšak marně . Dostaví se špatná nálada . Ba přímo hrozná nálada . Negativní myšlení. Myšlenky černější jak uhlí. Topíte se ve vlastním světě. ..Kkesáte ke dnu. Kopáte kolem sebe . Vše je marné. Kdo vám pomůže? Zde zbývá jediné . Přátelé jež jste úspěšně odehnaly. Musíte spadnout na držku ..musíte se odrazit . Ne co to povídám nemusíte...ale kdo by chtěl zůstat tam na tom dně. Kde jen tma negativní prostředí. Třeba někdo jo. Já však ne. Krůček po krůčku se dostávám z tohoto světa . A po každé zvládnuté překážce jsem o krok blíže k cili. Není to snadné . Ubec ne . Avšak s pomocí odborníků..se dostávám zpět. Stát na vlastních nohou...být konečně člověkem.
Ne jen obyčejným smradlavím hadrem. Jen opilcem co ani neví kde je .
K čemu jsou takové lidi na světě. Možná jako odstrašující případ. Ne tím opravdu být nechci. Snažím se. Ale dá se vše tak snadno napravit? Nedá. .Já vím. Snažíte se z toho dostat ..přátelé nenávidíte . Jež jste nesnášeli máte rádi. Člověka jež jste pomlouvali . Teď sedíte naproti němu . Vše mu vyprávíte. Slzí se vám sami derou z očí. . Je vám zle . Hodně zle. Ale kdo za to může? Ty druzí snad? Ten každý osobně sám. ..může vám přítel přítelkyně kamarádka kolegyně radit mnohokrát ale když ji neposloucháte a řídíte se do záhuby. Nemůže vám v tom bránit. Musíte si sami natlouc. Možná vám dojde co jste měli a co jste skoro stratily. Někomu to dojde třeba az pozdě.
Někdy se člověk vzpamatuje a je pozdě.
Ale to není můj případ aspoň doufám.
Byla jsem na dně . A možná a ještě a pár metrů hloub. Když člověk chce tak moc napsat zavolat ..ale zároveň se bojí. Vezme to? Odpoví? Ta nejistota strach.
Dřív každý den pár řádků . Pár řádků a chut do života . Ale teď .Den po dni týden po týdnu měsíc po měsíci. . Můžete si myslet co chcete . Má se dobře? Je štastná? Bude to jako dřív? . Odpověď je jen ve vaší hlavě . Ale skutečnost? Může být různá. A můžete se jen dovnimat. Všechno to hezké ..vše se rozplynulo . Jako oblaka dýmu.
Dál pletu ..a nechám se unášet myšlenkami. Ale přestává mě to bavit . Odkládám vlnu. Zase to bílé plátno. Ten kopec samí listí . Po nohama vše ujíždí. Na kopci ta bytost stojí . Není sama . Zlatá srst . Místy bílá. To vodítko vzduchem letí. Chytám se . Musím se dostat na horu. Dál ten rybník a uprostřed vodník.. houpací most. A jen sama radost. Ten obraz se mi nelíbí. Praštím s ním o zem. Nával vzteku a zloby. Štětce a barvy letí do kouta . A to je další dúvod dostat se z místa kde člověk je. Chvily radost . Chvily štěstí. Pak zas smutek. Ne není tomu konec.
Je to jen další překážka. .
Sedím dál a pletu vše se odehrává v mé hlavě.
Vše je jen fantazie pouhá mysl .
Venku jen tak pofukuje vítr. Tvář stavím větru..tak úžasný pocit.vyskočím. vznáším se. Ale padám na zem. Nejsem pták létat nemůžu. Tvrdá dlažba . Pod chodidlama. Ale co je tvrdá dlažba oproti. Stracenému Přátelství . Chodidla to možná bolí . Ale co srdce.
Už tu je zase. Mýšlenky co mě nedají spát . Ale co stím?nevím proč zrovna dneska mě napadají takové myšlenky. Proč. Já vím proč . Ale to zde nemůžu psát . Zase dělám špatnou věc . Já to vím.. Zase to křeslo list po listu otáčím a fascinuje mě tato kniha ..kde se odráží autorčin život..
Dál čtu její řádky a je mě z toho trochu divně. : Člověk musí spadnout na samé dno . Projít si nejhoršími sračkama . Vymáchat se v tom. Stratit vše . Skoro vše. A cesta na zpátek je dlouhá . Dlouho trvá než to ze sebe dostanete . Nejde se jen tak omýt a jít dál. Nejde to . Stále smrdíte . Máte to všude . Úplně všude. Očistnou proceduru musíte podstoupit vícekrát.Jedno umytí nestačí. Sračky jež jste na sebe nabalily za celé léta . Je toho vrastva.
Další a další poznatky života na dně. Obyčejná jízda autobusem obyčejný den v práci . Ale v hlavě myslíte na osobu jež jste měli rádi. Chvily ji máte rádi. Chvily ji nenávidíte. V mysli podpalujete její mikinu ničíte její věci. Jste jak nepříčetný . Zlo jen zlo. Na malí moment se uklidnite. Ale jen na malí. Ač by jste rádi odpustili sobě i ji nejde to. Dál ji v duchu nenávidíte a myslíte na to jak ji uškodit. To je známka toho že jste psychicky nemocní. Ale co když už jste léčíte. A je to ještě horší. Přeci by jste nikdy neublížili člověku jež jste měli rádi? Nebo ano . Co vás k tomu vede? Vzpomínky . Proč by jste se měli zlobit na sebe . Když můžete na toho druhého. Proč . Je vám pak líp? Jen chvily . Jdete ulici ..a jak kolovrátek opakujete ..nemám tě ráda proklínám tě nesnáším že. Stále dokola . Až tomu uvěříte. V mysli vám zúszavájí jen ty nejhorší věty co vám ta osoba napsala . Jsou to šrámy na duši. Na nic jiného nemyslíte. Dochází vám že je to špatně . Ale přesto to děláte. Zase chvily dobra. Ten nádherný výlet. Ale zase se to mění. Nečí ruce vás drží . Snaží tě se dostat pryč. Kopete nadáváte. Vzduchem lítají jen ty nejhorší slova. Chcete zkusit Woodu..kledby..vše ve vás říká udělej to ..ale malinká část vašeho já ..se bojí..přeci nejde někoho tak jednoduše zničit . Co by vám to přineslo? Chvíle potěšení. Možná. Vidět toho koho jste měli rádi na kolenou . Být v těch samích sračkách jako jste vi. Stále dokola zloba vztek . Nenávist.
Kruh fotka svíčka ..vyslána kledba..spálená fotka . Pomalu ji sežere oheň. Krabička z popelem zakopána hluboko pod zem.
Po těle mě teče pot..z té knihy čiší tolik negativismu. Ale nemůžu přestat číst.
Kůži rozsekává něco ostrého. Pramínek krve stéká na zem. V očích oběti strach slzy bezmoc. Prosba. Trýznitel však na to nedbá . Dělá mu dobře týrat . Z každou další ránou se cítí líp a líp. Konečně má tu moc . Obět přivázána na stole . Rukama ani nohama nemůže pohnout. V místnosti se rozléhá její křik. Její zoufalí křik a pláč. Marné. Po udělení trestu leží na zemi. Stále spoutaná. Na kalhotech samá krev. Její bezbranné tělo se třese. Jak ráda aby ji někdo pomohl . Ale každý se na ni vykašle . Plesniví sklep. Zima. Zemřu tady? Zachraňí mě? Z posledních sil se snaží zavolat o pomoc. Ta velká ruka pleskne ji po tváři. Obět se choulí čím dál více. Má strach a to je to co tryznitele povzbuzuje k dalšímu trestu.
Tak ráda bych knihu odložila ale nejde to .
Autorka knihy asi prožívá v téhle kapitole nejhorší obdobý svého života. Ta nenávist z té kapitoly přímo čiší. Třeba se jí pak možná ulevilo říkám si. A dál čtu knihu z názvem..Přátelství a nenávist.
Obět už nevěří že ji někdo zachrání. Zoufalé volání o pomoc . Propukne v pláč. Zoufalí pláč. Rána dopadne kousek vedle jejího těla . Snad už ani nedýchá.
Po dlouhých týdnech konečně uniká . Nohy ji sotva nesou. Rukama sotva nastartuje auto. Podaří se. Ujede sotva pár metrů. A třes ji nedovolí dál . Dny bloudí . Vyčerpaná se dostává k policejní stanici.. Dveře se otevírají. Policejní náčelník volá záchrannou službu.
Obět cestou do nemocnice umírá. Její poslední slova . Co jsem komu udělala? Co. Odpovědi se jí nedostane.
Konec knihy byl tak strašně drsný. Že potřebuji jít na vzduch.
Vypadnu z bytu a říkám si jak se v někom může vzít tolik zloby.
Možná toho člověka někdo zranil . Ublížil mu natolik že mu už nedokázal odpustit.
Myslím že další knihy od této autorky číst nebudu.
Beru Bannyho a Jacka a vyrážíme spolu na procházku.
Není lepšího léků na bolavou duši než krajina jak z pohádky.

 


2x

Nezlob se, ale takto dlouhé ,příspěvky nečtu,

 


1x

Stridani minuleho a pritomneho casu a cinneho a trpneho rodu v ramci nejenom primo na sebe navazujicich vet, ale dokonce i v ramci jednoho souveti... Nekonzistentni, necitelne. Zvladl jsem prvnich par vet.

Kratke vety jsou uderne a zvysuji raz cteni, pripadne napeti, ale stejne jako u vseho ostatniho plati, ze se i tento literarni nastroj musi umet pouzivat s citem. Ceho je moc, toho je prilis.

 

sebod*

0x

nevím, no... Příběh o všem možném a přitom o ničem. Ty kratoučké věty používáš záměrně?

anonymka

Ano ..jsou to vytržené texty ..z mé tvorby ..taky vytržené záměrně..

 

tenspatny*

0x

Omlouvám se, ale nelíbí se mi.

 

ehm

0x

Připadá mi to jako pokusná psychiatrická terapie, nejste náhodou někde hospitalizovaná? Pokud to má mít nějaký léčivý účinek a pomáhá to, když si psaním ulevíte, tak proč ne, ale normální psychika se vzpouzí

 

iz*
29.11.18 19:27

0x

Nelíbí.

 


0x

Chápu, já bych také nic od této autorky nečetla. Ale mé důvody jsou jiné. Zkuste si domyslet které.

anonymka

Čeština? Vážně vás nechápu ..

Ale jak je vidět, pochopila jste alespoň jeden z těch důvodů. A ten je opravdu dost závažný, i když Vám, připadá triviální. Vy jste přesvědčená, že to, co Vy chcete "říci", je tak poutavé, že čtenář zapomene na všechno ostatní. A v tom se právě hodně mýlíte. Na takové úrovni to zdaleka není a proto se čtenář mnohem snadněji soustředí na ty hrubky, způsob vyjadřování a jiné nedokonalosti. Ale jak už jsem Vám napsala výše. Považuji Vaše úsilí za velmi dobrou cestu k tomu, abyste se dostala ze svých problémů s alkoholem, nebo z jiných problémů. Abyste dobře rozuměla. Nechci Vám ubírat určitý talent, ale ta gramatika je tak zoufalá, že to čtenáře odradí. Pokud si ovšem myslíte, že to na škodu vůbec není, nebudu Vám to vyvracet. Přesvědčíte se sama později. Chápu Váš počin a důvod, proč jste položila otázku třeba zrovna zde. Určitě jste nečekala reakce podobné "studené sprše" a proto se snažím Vám vysvětlit, že pokud Vás psaní baví a myslíte si, že z Vás bude úspěšná spisovatelka, pokračujte. Ale myslete také na sebevzdělávání v tomto oboru. A to nemyslím jako kritiku, ale jako radu do budoucnosti.

anonymka

Děkuji.. předchozí kapitoly byly ale opravené ..každopádně mě to psaní pomáhá ..v psichyce..úspěšná spisovatelka ..být nechci spíš jen být v něčem dobrá... No každopádně vzdávat se nebudu a jednou se v něčem najdu

Ano, je jasné, že první příspěvek byl někým opravený. A rozhodně to nevzdávejte a pokuste se tu češtinu zlepšit. To je můj názor. Je dobře, že máte motivaci a nenechte si ji vzít.

 

 


0x

Nudné pokusy o literaturu, víceméně bez děje a bez pointy - "Myslím že další knihy od této autorky číst nebudu."

Drobné gramatické chyby budu považovat za překlepy.

 


0x
Nelíbí. Kdo to má číst? Forma mě nezaujala. Nedalo se to číst. Nemám ráda dlouhé příspěvky. Není na to nějaká speciální stránka, kde byste se mohla lépe "vyřádit"? Jinak je dobrý, že máte nějaký zájem.
doplněno 01.12.18 09:45: Je to dlouhý jako týden. I ten týden je kratší.

 


0x

Omlouvám se, ale víc jak pět řádek nedávám, takvé dlouhé litánie by musely být ale opravdu hodně napínavé. Chápu, že vám psaní pomáhá, tomu rozumím a jestli jste se v tom našla, tak určitě pokračujte.

 

iz*

0x

@Anonymka> příběhy nejsou ničím zajímavé, v psaní dobrá nebudete (a nejen kvůli češtině).

Terapie psaním je jenom terapie, která Vám může pomoci od závislosti, ale její výsledky byste měla uložit někam hluboko do šuplíku a nikdy je nikde nezveřejňovat.

Od psaní se odradit nenechávejte, to Vám může pomoci. Ale nikdy tyto "výtvory" nezveřejňujte.

 

 


 

 

 

Přihlásit se k odběru odpovědí z této otázky:

Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.

Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.

Copyright © 2004-2025 Poradna Poradte.cz. Všechna práva vyhrazena. Prohlášení o ochraně osobních údajů. | [tmavý motiv]