Nejste přihlášen/a.
Jak se bráníte frustraci a jak často si nevíte rady sami a potřebujete pomoc, aby nepřišla na řadu deprese? Léčíte se třeba agresivitou nebo radši s pokorou přijmete "osud"?
S překážkami se člověk v každodenním životě se tkává na každém kroku, zrovna agresivitou si nepomáhám, co bych moha změnit, o to se pokusím. Zjistila jsem, že když nemohu něco vyřešit, přestanu to řešit a ono se to překvapivě vyřeší. Nevěřím, že nějaká situace je "na furt" a to mi pomáhá. Jinak by člověk z deprese nevylezl.
S pokorou nic nepřijímám a když byl problém tak jsem ho řešila. Na frustrace jsem neměla čas. Mluvím v čase minulém, protože tyto situace nastávaly, když jsem byla v produktivním věku a musela jsem v životě rozhodovat a problémy řešit. Teď už jsem v důchodu a tak už nic podstatného neřeším. Ale kdyby vyvstal nějaký problém, určitě bych v sobě zalarmovala zase sílu k nějakému řešení. Ale s rostoucím věkem, jsou ty problémy čím dál tím víc triviálnější, takže se vždycky nějak vyřešit dají. A to jsem tady teď opravdu zamyslela, abych nekecala. Ale pomoci jsem si v životě musela vždycky sama. A kdybych se složila a propadla se do nějaké frustrace, tak bych to nezvládla.
Existuje takova pomerne casto zminovana zasada: Doufat v nejlepsi, pripravovat se na nejhorsi.
Ta zasada je ale pouze castecne spravna. Sice vas diky ni to nejhorsi nezaskoci, coz je super, ale budete stejnak frustrovani, ze se vase doufani nenaplnilo.
Princip, ktery je potreba mit na pameti je, ze:
Veskera frustrace na celem sirem svete pochazi jen a pouze z ocekavani.
Ocekavate, ze budete mluvit s chytrim clovekem, z ktereho se vyklube blbec - nastupuje frustrace.
Ocekavate, ze bude otevreno a je zavreno - nastupuje frustrace.
Ocekavate, ze vase deti budou Einsteinove a nejsou - nastupuje frustrace.
Ocekavate, ze v praci dostanete pridano a misto toho vas propusti - nastupuje frustrace.
Ocekavate, ze budete zdravy a nevylecitelne onemocnite - nastupuje frustrace.
Boj proti frustraci je naprosto jednoduchy. Nikdy nic pozitivniho neocekavat, pritupovat ke vsemu prisne skepticky - presne dle zakladniho Murphyho zakona. Teprve pak muze nastoupit uz pouze uspokojeni a radost.
Bud uspokojeni z toho, ze se naplnilo vase negativni ocekavani nebo radost z toho, ze byla vase nizka ocekavani prekrocena.
Tedy zasadu z prvniho radku bych upravil na V nic nedoufat a pripravovat se na nejhorsi.
Mívali jsme na koleji citát. Snad to trefím:
Bože, dej mi sílu, abych dokázal změnit věci, které změnit mohu, abych uměl přijmout věci, které změnit nemohu, a abych je uměl od sebe odlišit.
@Liska5> Já to znám takto:
Bože, dej mi sílu změnit věci, které změnit mohu,
trpělivost snášet věci, které změnit nemohu,
a moudrost (rozum), abych obojí dokázal od sebe odlišit.
Sice jsem napsala citát, ale neodpověděla. Jestliže je frustrace dlouhodobé neuspokojení potřeb, tak to mne v plné síle asi v životě nepostihlo. Myslím teď nějaká marná očekávání ve vztazích, nemožnost se vyléčit, vracet domů, vzdělávat, pohybovat, mít děti, mít kde bydlet, setkávat se s nejbližšími...Byla jsem vždycky realista a brala problémy, jako že to patří k životu. A když to příjde, tak se to musí zvládnout. Asi nejhorší znám bezmoc, která se týká zdraví dětí. Tam je umění přijmout tvrdou realitu a zmobilizovat síly. Jinak čím je člověk starší, raději příliš neočekává.
Sebepoškozování je patologická reakce, kterou je třeba řešit s psychologem.
Ono je důležité umět odlišit ty SKUTEČNÉ problémy od blbostí. Skutečnej problém je, když ti vlak ujede obě nohy. Blbost je, když ti ukradnou telefon nebo peněženku. Nebo když tě vyhodí z práce. Je to nepříjemný, ale život jde dál. Je třeba si uvědomit, že jsme na tomto světě všichni jen na chviličku a všichni jsme jen lidé. Takže já za nejlepší prevenci frustrace považuju životní filozofii "hlavně se z ničeho nepos*at"... A funguje to...
Ano, jsem velmi často frustrována. Většinou to pramení z tohoto, že neumím číst myšlenky. M.
Tak tak...
A ti další jsou zase frustrovaní, že musí otevřít pusu a říct mi to přímo
Ano, nyní jsem byla několik dní frustrovaná, vnitřně, smutek, že jsem se na něco těšila a nevyšlo to.
Pomohl mě počítač a to písničky na youtube.
Navolila jsem si všechno, co se mi kdy líbilo, na hity, na co jsem si vzpomněla např. Walda Matuška a jeho nedostižitelný hlas, Balada pro banditu, Elvis P., G. Morandi, , Špinarová Jednoho dne... , Korn a Hlava mazaná, Izera a jeho přisprostlé vtípky, Radecky marš, Vltava, Susan Boyle a její excelentní nástup, Cohen a jeho Hallelujah, Starci na chmelu, Freddie Mercury, Vangelis, The devils Brigade, J. Dermotova Waltzing Matilda, Pet Boys - Go West a další a moc to pomůže.
Doporučuji ukaždému udělat si takový mix svých, oblíbených písniček. Co Vás nakopne a co Vás povznese nad Vaše problémy. Nad čím si popláčete a zavzpomínáte na ty, co mezi námi již nejsou, ale za svůj krátký život tolik dokázali.
Podle mně frustrací trpí jen slaboši, člověk se musí vždy vzchopit a nespoléhat se na druhé nebo na prášky od psychiatra. Život není snadný. Co nedokážu, do toho se prostě nenutím a vždy zvážím, ,nakolik je to pro mne důležité.
Já myslím, že frustrace neznají jen lidé hodně otrlí nebo ti štastní, ale jiný názor nikomu neberu, naopak mne zajímá, jak to kdo vnímáte, každý jsme jinak vyladěn. Podle mne trpí víc lidí, než kolik jich to dává najevo, nejsou štastni, ale dokážou se s tím nějak vyrovnat, nebo bojovat, aby ten svuj život pokud možno "přežili" a příliš nestrádali.
Frustrace je záležitost dlouhodobá, to slovo často v dotazu vnáší do diskuse nedorozumění.
Frustrovaný je hráč, co ho dlouho nikdo nestaví, frustrovaný je člověk, který dlouho nemůže sehnat práci, frustrované je dítě, o které se matka dlouho nezajímá.
Že mají v obchodě dneska nečekaně zavřeno, to naštve, ale příklad frustrace to není.
Muže se stát, že jedna frustrace přejde, když vyřešite problém, ale přijde další a zase další...zkrátka mohou být časté, i když jak u koho, někdo zvládá překážky snadno, jiný ne a trpí frustrací. Lidé jsou různí, šikovní a psychicky odolní proplouvaji životem na vlně štestí a ti druzí, kteří takové štesti nemaji a život je nešetří - myslím jich je vetšina
fr - kde žijete? Koho je většina? Koho život nešetří? Přestaňte se vymlouvat na vlny štěstí, na osudy a zaměstnejte své ruce prací, při které budete muset i přemýšlet a nezbude vám čas na capoviny.Je to běžný život. Znáte pana Wericha?
Jednou si dole, jednou nahoře ... anebo
Když už člověk jednou je,
tak má koukat, aby byl.
A když kouká, aby byl,
a je, tak má být to, co je
a nemá být to, co není, jak
tomu v mnoha případech je.
Mne život nešetřil, musela jsem hodně zvládnout, ale brala jsem to sportovně a nějakou frustraci jsem si nepřipouštěla. Určitě jsem se na nějaké vlně štěstí nevezla. Nebyl čas sedět a fňukat. Vás potkala nějaká tragedie?
Nerozumím tomu výrazu "přežít nějak svůj život". Život se nepřežívá, ale prožívá. Ale chápu, že tohle napíše někdo, kdo je třeba už hodně za polovinou svého života a navíc ho potká nějaké neštestí. Pak už má asi pocit, že to nějak "doklepe" a že nestojí za to, aby se snažil něco vylepšit, nebo něco změnit. Prostě rezignuje a jaksi vyhasne. Ale to je moc smutné a myslím si, že to je velká škoda, protože je ten svět přece jenom krásný a člověk, dokud žije a je třeba i ta nejmenší naděje, neměl by to vzdávat. Když ještě žila moje maminka, vůbec jsem si nedovedla představit svůj život potom, až zemře. Jelikož jsem ještě ke všemu žila v cizině a tak byl stesk po ní ještě hlubší a zdály se mi strašné sny o tom, jak zemřela. Probouzela jsem se v šoku a v doslova v hrůze a vždycky mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že to byl jenom sen. Dokud žila a já si to jen představovala, byla jsem přesvědčená, že se z toho asi zblázním, že mne budou muset uvést do umělého spánku, abych to nějak přežila. No a nakonec se to nevyhnutelně stalo. Bylo to samozřejmě hrozné, ale překonala jsem to sama, dokonce jsem si našla způsob, jak si s ní "povídat" i nyní. Ony jsou představy a strach, vždycky daleko horší, než je pak skutečnost. Ale nevím, jak bych přežila smrt svého dítěte. Takovou tragedii naštěstí neznám. Ale "znám" lidi, kterým se to stalo a většina z nich se s tím také po čase smířila. Ale jsou případy, kdy to skončilo další tragedií. Asi bude záležet na psychické predispozici každého člověka. A ta predispozice zřejmě také hraje svou roli v tom, jak každý jedinec vnímá životní překážky. Někdo se hroutí kvůli úplné banalitě a jiný má takzvaně "hroší kůži". No, už raději skončím, bylo by to hodně dlouhé...
Suzymon, podle toho, co jste napsala, tak ten výraz "přežít život" chápete velice dobře, ale jako já nesouhlasíte s tím přežívacím zpusobem života a všem frustracím se snažíte aktivně bránit. Tak by to bylo správné, jen se to nemusí vždy dařit, proto sonduji jak to kdo řeší při osobních problémech. Agresivitu sice zavrhuji, ale tvrdost k sobě i k okolí prý někdy pomáhá hlavně lidem v jádru citlivým a zranitelným, obrní se nasazením "imitace hroší kůže", srdečnost vymění za nepřístupnost...
Ne nevyhnutelně. Se "štíty" se lze naučit pracovat. První fází je přibouchnutí a zamknutí dveří, protože prioritou je ochrana. Další fází je odemknutí. A dalším krokem je pootevření do snesitelné formy. Tak, aby vás špatné věci nesemlely, ale ty dobré mohly vejít. M.
V jisté době jsem přehodnotila svůj postoj k životu a hodně ho změnila. Dospěla jsem k rozhodnutí, že už jsem dost stará na to, abych si mohla své přátele a lidi, se kterými se stýkám, vybírat. Dříve to vzhledem k mému zaměstnání nešlo a musela jsem se přizpůsobit životnímu stylu. Ale pak jsem šla do důchodu a najednou jsem si uvědomila, že toho spoustu už vůbec nemusím. Ale asi to také bylo tím, že jsem právě předtím žila až příliš společenský život a lidi mne začali unavovat. Bylo období, kdy jsem měla touhu žít někde ve skále jako hermit, jíst kořínky a povídat si se zvířaty a těšit se z přírody. Bylo to tím, jsem si čím dál tím víc začala uvědomovat povrchnost a faleš některých lidí a s těmi jsem jednoduše ukončila styky. Přestala jsem navštěvovat místa, kde bych je automaticky potkávala. A mohu s klidným svědomím říci, že mi to vůbec nechybělo, nikdy. Ba právě naopak. Ulevilo se mi a najednou jsem se cítila volná. Ale mám takové "skalní" přátele, se kterými udržuji takový zvláštní styk. Nevidím se s nimi kolikrát víc než rok a s některými i několik let, ale vím že jsou a oni ví, že jsem já. A kdybych něco potřebovala, tak vím, že se na ně mohu ihned obrátit a naopak. Jenomže já toho potřebuji čím dále tím méně a to co potřebuji, tak řeším sama. A tohle jsem udělala, když mi bylo kolem šedesáti let. Takže už tak žiji deset let a vůbec nic mi nechybí. Ale mám své koníčky a záliby, takže nemám čas na nějakou nudu, nebo stýskání si na samotu, kterou jsem si nakonec sama zvolila. A jelikož jsem udělala tato opatření, touha po životě někde ve skalní ďouře, už mne nadobro přešla. To už bych dneska teda nechtěla. Neměla bych tam internet a neměla bych www.poradte.cz *smich
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.