Nejste přihlášen/a.
Ahojte!
Bude mi třicet let a dozvěděl jsem se o sobě v posledním roce snad více, než za posledních dvacet let. O co jde?
Má rodina si žila nejdříve docela dobře, otec vydělával a živil rodinu. Jenže pak přišel krach a toto se projevilo i do rodinných vztahů. Odstěhovali jsme se a já to nijak extra neřešil. Problémem bylo, že já už od dětství reagoval a cítil emoce druhých a bohužel jsem je nasával do sebe. Ještě se k tomu dostanu. Poté co jsme se přestěhovali, jako bych poznával společnost, at už šlo o koholiv (cizi lidé, sousedi,...), že se mě chtějí zbavit, že se mi smějí, že pomlouvají. Snažil jsem se tyto pocity zahnat a neřešit je, protože mě to brzdilo. Jenže nástupem na střední přišel zlom. To, o čem jsem si myslel, že je jen v mé hlavě, to se tu společnost nových neznámých snažila mi vštípit do hlavy. Nebudu lhát, propadl jsem depresím, vyhýbavým poruchám, ocitl se na okraji společnosti, byl jsem vyhozen ze školy. Lhal jsem si sobě, že je to jen daným místem, jenže jakmile jsem se někde ucházel o zaměstnání, přišlo to, co jsem znal dříve - pohrdání, vysmívání, odsuzování, nerespektování, prostě nic. Nikdo mě nebral vážně, ani nechtěl. Slyšel jsem na sebe, jak jsem ošklivý, odporný a to pozor, to i od lidí, do kterých by to nikdo neřekl. Když jsem pomáhal druhým lidem, tak z jisté křestanské skupiny si rozhodně na mě nebrali servítky. Já jsem žasnul, kolik zla, kolik zloby se dokáže prolnout společnosti, jen proto, že je někdo údajně jiný. Nikdy jsem se přímo od nich nedozvěděl v čem, že to jsem jiný. Otravné pohledy, posměšky, různé naschvály... Já jsem nechápal, nikdo z okolí komu jsem to řekl nechápal a hlavně to nechtěl řešit.
A co že to na mě měli? Jsem trošku více hubený. Ano prošli jsme si pak chudobou. A ano, rodiče neměli na mě moc času. A ano, jsem citlivý a vnímavý, takže si vše dokonale nesu do sebe, ale už jsem to neuměl vstřebat, filtrovat, aby mi to neublížilo. Já jsem odmítal uvěřit tomu, že jsem měl život takový kvůli tomu, že by mě někdo nebral jako člověka. Bohužel je to tak. Ani základní respekt u lidí jsem nemíval. Doma jsem se samozřejmě nesvěřoval, bylo to těžké, zvlášt, když to máti proti mě otáčela, ale nyní už je to na lepší cestě.
Samozřejmě člověk si o tom hodně čte, přečetl jsem si asi milion motivačních knih, podíval se na motivační videa... Některá dílka byla povedená, některé zase méně, ale jakmile jsem vyšel mezi lidi, nic z toho nefungovalo.
Když jsem toto a více vyprávěl psychologovi, ten mi na to řekl, že se musím přijmout. Vážně? Já byl docela přijatý, než do mě začala společnost hustit, že bych měl mít na okraji a vůbec se nezapojovat.
Je ale pravda, že by hodně bylo jinak, kdyby se o mě nějak zajímala rodina. Řešili jsme to nedávno s máti, proč mě nechávala často samotného doma i do pozdních hodin. Že ona se nechtěla vracet do zimy, do místa, kde jí to irituje, protože neměla dobrý vztah se svou tchyní. Takže zůstávala v práci. Moc jsme se jinak nebavili, nesvěřovali se a když už, tak o povrchních věcech a možná už ji to přestalo bavit. Ona sama říká, že si s náma dost hrála a já ji věřím, že pro nás chtěla to nejlepší, jenže když potom jsem ji nejvíce potřeboval, tak tu pro mě nebyla. Viz ten rozchod, okomentovala slovy, že si stejně jednou někoho najde. A ten výraz byl až skoro vyčítavý. Pořád mi připadala nervozní.
Tak a teď otázka. Je podle vás možné, aby člověk, když citově strádá měl zaostalý vzhled? Že v patnácti vypadá na šest? Že je zakřiknutý z toho důvodu, že neměl kde se svěřovat? Že měl jiné problémy než vrstevníci? Jako trochu mentálně zaostalý si někdy připadám. :D Jsem hubený, vím to. Vzpomněl jsem si na tu řadu narážek a dal si to dohromady. Jediné možné vysvětlení prostě je, že jsem v dětství a dospívání nedostával to, co by asi dítě a dospívající měl dostávat. Já žil na střední už v apatii a nezájem, nez jakýkoliv motivací a snů, protože ten neustálý stres z toho, abych se vyhýbal lidem, abych byl co nejdříve v klidu, abych nestrhával pozornost, to se prostě podepsalo... A to, že jsem neměl komunikační dovednosti na dobré úrovni, že jsem byl ze všeho vystrašený, všeho jsem se bál, to je prostě pravda. Já jsem v temnotě a v depresi strávil posledních deset až patnáct let. Úzkostné stavy už mám tak od desíti let. Věřím, že ten dlouhodobý stres se prostě na fyzické stránce podepíše. A zbytečně prostě.
Otázka zní, jak to teď vyřešit? Ano cvičím, ale někdy si říkám, že je to stejně zbytečné, protože jsem uvěřil, že to je ve mně, že já jsem špatný. Že společnost je dokonalá. Ale ona není. Je pokrytecká. :D Ano, k nesympatickým lidem se lidé chovají hůře. Zaznamenal jsem to i jiných. Průser je, když vyprchá životní elán a člověk je zlomenný.
Žádný štastný konec. Jsem sice na tom mnohem lépe, než před deseti lety, ale stále někdy nerad chodím ven, nebo něco zařizuji s lidma. To co jsem si prožil mě bude utvářet ještě hodně dlouho a vím, že potřebuju super hezké zážitky, aby se to přesvědčení o lidech změnilo, ale vím, že někdy už na to není ani ta síla.
Přesvědčil jsem se, že když lidé chtějí, udělají vám ze života peklo, jen proto, že se cítí více nadřazení, než vy. A vy to peklo prožijete. Nikdo vám nepomůže. Nikdo vám neřekne přesně, co děláte špatně. A když pak takový člověk vezme auto, rozjede se do davu a zabije pár lidí, je nepochopen těmi lidmi, kteří se mu otáčeli zády.
Má to tu někdo podobně? Já jen upozorňuji, že jako dítě jsem nevěděl, co a jak. Samozřejmě teď zpětně je každý generál po bitvě, že?
Jaký na to máte názor? Díky
1) Prakticky nikdo nečte nic, co má víc než 10 řádků.
2) Potřebuješ psychoterapii. Tím nemyslím popovídat si s cvokařem, ale třeba někoho, kdo dělá regresní terapii. Podle mě ti to pomůže.
To jste dobří, já končím číst po pátém řádku. Na romány nemám chut ani čas.
Člověk je takový, jaký se vidí. Stačí se na sebe i okolí dívat pozitivně a ono to pozitivní bude. Takže spolu s psychologem přijmout to, jaký jsem a brát to jako přednost.
To, v čem vyrůstáme, nás utváří. To je fakt. Dalším faktorem je osobnost. To je hodně důležitý faktor. Na něm záleží jestli se odrazíme, padneme na dno nebo se v tom budeme doživotně plácat. Vy zatím vypadáte na třetí možnost. Žába, co zůstala sedět v ohřívající se vodě (psychicky) a přemýšlíte nad světem, co je mimo hrnec.
Je jen na vás, jak se k tomu postavíte. Už nejste dítě, co musí spoléhat na ostatní. Jste tu jen vy. A vaše činy budou rozhodující. Nestarejte se o to, co špatného ve vás vidí ostatní. Vy musíte žít sám se sebou, tak se postarejte o to, aby to bylo co nejpříjemnější. Abyste si mohl říct, že jste pro to něco udělal a ne jen čekal (až voda začne vařit).
Je dobré, že se sebou něco děláte. Psycholog, cvičení... důležitá je jakákoliv činnost. A právě i to vědomí, že nikdo neni dokonalý. Ani vy, ani nikdo jiný. Je těžké nezahořknout, když nemáte jediného člověka, který o vás smýšlí pozitivně. Jenže tady je právě rozhodující ta osobnost. Ten, co spadne na dno, vezme to auto. Ten, co se odrazí, na sobě maká navzdory ostatním (už právě proto, aby dokázal, že se mýlili) a to špatné je pro něj hnacím motorem.
Když jste člověk citlivý (nasáváte emoce druhých), je mnohonásobně těžší se s tím poprat. A skoro bych řekla, že můžete působit skoro jako magnet pro ty, co si potřebují něco dokázat. Jenže každej, kdo se po vás vozí, kdo do vás kope a považuje vás za méněcenného, je ten chudák. To je třeba si uvědomit. Přestat nenávidět (sebe i ostatní), závidět a začít se starat sám o sebe. Nemusíte se usmívat na ty, co jsou k vám hnusní ( určitě byste je tím víc naštval ), ale zkuste se celkově tvářit trochu pozitivněji. Stále na sobě makejte. A mohla by i pomocí změna prostředí.
Držím palce, at vás to nesemele. M.
Pochopila jsem Vás, ale nepomůžu Vám. A nepomůže Vám nikdo. Vy se topíte v sebelítosti a ukřivděnosti. Vy nehledáte cestu ven, Vy si zdůvodňujete svůj stav a hledáte lidi, kteří Vám řeknou, že jste chudinka a že to máte strašný. To Vám sice uleví, ale nepomůže. Nopak to ve Vás umocní pocit, že máte pravdu a to je ve Vašem případě velmi nebezpečné a může Vám to zničit celý život. Vy se chcete jednoduše svěřovat a plakat nad svým údělem a očekáváte porozumění. K tomu jsou psychologologové jako stvoření. Ti Vás budou poslouchat vyměřený čas, protože je za to hezky zaplatíte ze svého. Tohle VZP neplatí. A seance nejsou zrovna levné. To víte, musí si také vydělávat a nemohou si dovolit ten luxus, jako máte Vy, jenom sedět a plakat nad sebou. Ale nepočítejte s tím, že Vám ty terapie pomohou. nepomohou, není v jejich zájmu Vám pomoci, to už byste se nevrátil a oni by ztratili klienta. Ale tam Vás rozhodně vyslechnou a určitě budou chápat, jak jste strašně neštastný. Ale také ne celé odpoledne, asi tak 45 minut, podle toho, kolik si zaplatíte. Zadarmo Vás poslouchat nebude nikdo. Tak vezměte rozum do hrsti a přestaňte se štourat v minulosti, otevřete oči do přítomnosti a vytvořte si budoucnost. Je Vám 30 let. To už je docela dost.
Klasika :D
Tři lidi pochopili o co tu šlo. Nejde vůbec o sebelítost, ani vyžívání se v depkách. Ale máte pravdu, motivují mě hloupí lidé, kteří vypustí z úst podobný blekoty. Ukazuje se totiž, že vůbec netušíte o čem je řeč a pak takový člověk si řekne, že má větší potenciál než ten, který tomu vůbec nerozumí. Já nikomu nic takového nepřeju, ale pochopení a um komunikace by měl zvládat každý.
Skvěle to popisuje to, jak jste napsala, že zadarmo vás nikdo poslouchat nebude. Tohle je přesně problém. Já se snažím, aby lidé kolem mě komunikovali, protože komunikace je v dnešním světě důležitá.
Jste hloupá tím, jak uvažujete, ne vědomostma, abychom si rozuměli.
Vy si teď budete myslet, jak jste píchla do pravdy, do univerzální pravdy, ale ve skutečnosti nic takového neexistuje. Jen vy si to musíme nějak obhájit před sebe samou, abyste mohla dále žít.
Problémem lidí, které jsem popsal, je ten, že jsou příliš komplexní a emocionálně zanedbaný, že nezvládají svou osobnost. Proč jen tři lidé to zde pochopili a vy plácáte něco o sebelítosti? Právě kvůli lidem, jako jste vy, to mají citlivější lidé, hlubší osobnosti, mnohem těžší, protože vnímají a vstřebávají ty nesmysly, které vy generujete. :D
Nic z toho, co jste napsala, takovému člověku nepomůže, protože nemá dořešenou svou osobnost, nikoliv minulost. Psychologé, psychiatři (těch dobrých je opravdu málo) mají svou práci a já bych rozhodně nesnižoval jejich potřebnost. Nechápu, jak něco takového vůbec můžete sdělit.
Zkrátka, v dnešním uspěchaném světě je zapotřebí, více než jindy, dbát o duševní hygienu. Ta je tak podstatná stejně jako výchova. Lidé si ubližují a lidé, kterým bylo ublíženo ubližují dále. A toto chci, aby si všichni lidé, co to mají stejně, nebo hůře, než já, uvědomili. A aby to pak zastavili. A bude líp.
Předmětem problému bylo, že notoricky známé "buď sám sebou" funguje jako sebeklam a že ne vždy je jinakost ku prospěchu. Někdy to dovede až na okraj společnosti.
Píšete, že Vy se snažíte, aby lidé kolem Vás komunikovali? Tak to se ale snažíte na špatném místě. Tady se kumunikuje v jednom kuse. To Vy jste zde popisoval svou neschopnost komunikace s ostatními. A docela rozvláčně, s veškerými podrobnostmi. Tak co se štětíte? Ale snad jste spokojený, protože 3 lidé zde, Vás pochopili. Tak nezbývá, než čekat, až se opět ozvou. Já se loučím.
Opět klasický případ dnešní generace - jen žvanit o ničem, kecat do aleluja a skutek utek. Dobře vám tady poradili, já jen dodám, že by vám nezaškodila fyzická práce a místo keců dělat něco, co udělá někomu radost - NEZIŠTNĚ. Já jsem z rodiny na h...o a kdydych se měla ve všem hrabat, tak už jsem si hodila špagát.
Sisi, přesně tak. Na neštastné dětství, si z 99 % stěžují právě ti, kteří měli naopak to dětství v pohodě a pořád jim stál někdo "za zadkem" a z povzdálí a bez nároku na vděk, řešil všechny problémy, jako nějaká "šedá eminence". A nakonec se takový výlupek, který byl vlastně celé mládí ochraňován, při setkání s normálním životem zhroutí, začne "plakat" a obviňovat právě toho, který toho pro něho udělal strašně moc. Ono je to složitější, nelze to zde rozvádět. Ale vím s naprostou jistotou, že naopak lidé, kteří měli opravdu dětství těžké, se dokáží se životem "poprat" a většinou něco dokáží. Minimálně dokáží žít bez kňučení, jak na ně byli všichni zlí, když byl malý. A nejhorší na tom je to, že tihle ufňukánci, sami sobě škodí a nikdy s z toho nedostanou, protože si to nikdy nepřiznají. Nakonec je to vidět třeba i z odpovědi tazatele, na můj příspěvek. Začal mne urážet a vysvětlovat mi jak je on citově založený, napsal, že já jsem hloupá a že on má hluboké vnímání, on je chudinka a emocionálně zanedbaný, nemá ve 30 letech vyřešenou svou osobnost, dovolává se duševní discipliny, a chce, aby to NĚKDO zastavil. Někdo. A kdo? Tak at to zastaví sám. Ale na to nemá a nikdy mít nebude. On je totiž jiný člověk a má těžký život. Je přesně tohle, co je na té figurce. Ale tam se uzavřel sám. Ale klíče má má on. A to je na tom to nejabsurdnější. On je totiž nepoužije, aby se z toho dostal. On bude chtít, aby mu otevřel někdo, kdo ty kjlíče nemá.
Jo, koukám že empatie železné traverzy je nakažlivá.
Každý člověk je nějak psychicky nastaven - je to podobné i s fyzickými předpoklady. A je jedno, jaký měl start do života, vůle nic nemusí změnit. Nebo si myslíte, že všichni mohou být jako Usain Bolt, ale nejsou, protože se jen dost nesnaží? Citlivost i empatie jsou dané, není to slabost (ovšem psychopaté si to myslí). Je naprosto normální, že vlastní problémy jsou důležitější než problémy cizích (zadřená tříska ve vlastním prstu bolí víc než zlomená noha cizího člověka). A mluvit o někom s despektem jen proto, že podle vás dost netrpěl? Přesně tady se pak pozná charakter. M.
Paní "mono". Neobracela jsem se k Vám, ale k uživateli jménem "sisi". O mé empatii nevíte vůbec nic. A měla byste se věnovat tazateli, když jste tak empatická a nesnažit se něco vysvětlovat mně. Nebot já se Vás na nic neptala. Vaše komentáře jsem četla a nechala je bez povšimnutí. Neodporovala jsem Vám, nekomentovala jsem je. Pokuste se o to samé. I to je známka empatie a porozumnění. Pochopte už konečně, že já se s Vámi nechci bavit na žádné téma. Tak mi prosím neklaďte otázky a nesnažte se se mnou vstupovat do konfliktní diskuze. Už jsem Vám to vysvětlila vnitřní poštou právě proto, aby nedocházelo k takovýmto zbytečným výlevům emocí. Až se k Vám obrátím přímo a budu Vám přímo odporovat, nebo Vás prosit o radu, tak prosím. Ale to není tento případ. Tak se spíše snažte poradit tazateli, nebot on má problém a on Vaši emapatii a hlavně radu, jak z toho ven, potřebuje. Já ne. Já jsem v pohodě. Teda bolí mne ta záda, ale v tom mi těžko pomůžete. Nebo že by?
Paní "Suzy" , až se na vás obrátím, nebo vám konkrétně položím otázku, poznáte to. Protože vás oslovím. Jako teď. Můj příspěvek je reakcí do diskuze (váš příspěvek bych nechala bez povšimnutí nebýt @sisi), ne na na vás. I já vám to již vysvětlovala. Nedokážete to odlišit. A podle vaší teorie by se lidé s rozdílnými názory neměli bavit? No potěš. To by na světě zavládlo ticho
Ale máte pravdu. O vaší empatii nevím nic.
Zkusila jste po ní vyhlásit pátrání?
Vymlouváte se, protože jste klidně mohla "sisi" oslovit, když teda nyní říkáte, že jste reagovala na ni. A navíc jste doslova kladla otázky, rovnou pod mou odpověď a snad nejste tak nedůvtipná, abyste nevěděla, že to klidně mohu vzáhnout na sebe. A víte co, já jsem to celé přehodnotila. Vidím, že máte o mne neutuchající zájem. Nebudu Vám tedy brát tu radost. Asi se jinak dost nudíte, když nemáte do koho "rejt". Nakonec jste ve mně vzbudila zájem a začalo to být pro mne zábavné. Tak v tom klidně pokračujte. Nechtěla bych Vás připravit o Váš vnitřní klid a raději Vám nechám prostor k reakcím na mé příspěvky. Také byste se z toho mohla cítit frustrovaná a to by Vám mohlo způsobit depresi. A to by mi bylo líto. To bych opravdu empatická nebyla. Tak si poslužte.
Vy se až patologicky hrabete v minulosti. To vám nepomůže, v tom se utápíte. Kdybyste řekl: bylo to kruté, hodně mne to poznamenalo, ale život jde dopředu. Nechci se k tomu vracet, to už neovlivním. Nechci, aby mi to vzpomínání bralo sílu.
Co Tě nezabije, to Tě posílí. Teď se chci změnit, chci žít jinak. Mému okolí je jedno, jak jsem žil a co mne poznamenalo. Nechci, aby ze mne vyzařovala minulá příkoří. Teď musím myslet na budoucnost. Sehnat si práci, najít koníčky, Dělat, co mne baví. Nezatěžovat nové kolegy přemíláním o své neštastné minulosti. Popřemýšlet, proč se Ti vyhýbají, jak si vylepšit vizáž, styl oblékání, opravit zuby, změnit účes, chování, začít někam chodit třeba s turistama nebo na fotbálek. Stanov si den, kdy takovou změnu nastartuješ. Žiju jenom jednou, tak ten druhý poločas musím dát mnohem líp.
Zažila jsem, kdy k nám do ochotnického divadla před třiadvaceti lety přišel chlápek z ulice.Vypadal, jak žebrák. Strašně nechtěl být v zimě venku sám. Dali jsme mu malou roli nějakého cestujího, jen tak pro klid. Překvapivě se začlenil.Pak jsem s tím divadlem nebyla v kontaktu. Až nedávno jsem se dostala na jejich představení a koukám, to je on! Změnil se, ale ty rysy zůstaly. A docela velkou roli měl a hrál výborně! Prostě se našel. Zkuste se taky v něčem najít. I kdybyste měl venčit pejsky v útulku nebo uklízet listí v parku nebo rozvážet obědy babičkám...
Jen se těžko odpovídá, když nemáme představu. Já jen vím, že jsi hubený, žes nechal školy, máš depky protože se nikomu nelíbíš a nikdo Tě nebere.. Ale taky, že jsi docela inteligentní / podle písma/.
Jen není jasné, zda chodíš do práce, zda máš střechu nad hlavou, nějakého kamaráda či kamarádku, zda bydlíš u mamky nebo jsi někde sám, zda chceš zpátky na školu ap..
Já jsem měla podobné dětství . Už deset let se léčím na úzkostně depresívní poruchu. Je to těžké se změnit , když byl člověk od malička ušlapáván. Chce to hlavně zvýšit si sebevědomí , ale jak , to nevím.
Právě. Člověk žije v přesvědčení, které se mu neustále potvrzovalo i když tomu nechtěl uvěřit, i když se snažil bojovat a přemoci se to změnit. Jenže cosi vám to zkrátka nedovolí. A člověk nemá bezedný zdroj energie a na to dno prostě šlápne.
Přectlivělí lidé by měli najít sebevědomí v sobě tím, že si odkryjí svoje slabiny, svoje silné stránky, svoje pocity, svoje vzorce chování, tak aby učinili poznání sebe sama. Ono to funguje. Nejsem už tak zranitelný k tomu, co mi kdo řekne. Dřív bych to řešil v sobě hodně dlouho. Dnes jsem sice také citliví, ale už si mnoho neberu k srdci, i přesto stále mám problémy.
Každý máme na něco talent a určitým druhem jsme jedineční. Jenže jakmile člověk žije všedním životem (a to vnitřně - to znamená, cítí a vnímá pořád stejně, žádné nové stimulace, stereotypní myšlení, to vše vede k depresi a úzkostem a člověk se emočně motá v kruhu - to je potřeba změnit a i jednoduchými drobnostmi, tak abychom nastolili trochu novoty).
Ano, je to velmi těžké, po tom všem.
Je ta léčba nějak užitečná podle vás?
ahoj,
dala jsem si práci a přečetla to celé. Nemám problém číst dlouhé texty. To,co popisujete v textu je dobré téma do psychoterapie. Vás formovaly vztahy v rodině a s vrstevníky,to je běžné,ale bohužel vVs formovaly negativně(i to se někdy stává,nakonec mně se stalo něco podobného). Teď jde o to přerámovat myšlení,najít si nový smysl života,nové přátele,nové impulsy. S tím Vám pomůže dobrý psychoterapeut. Nestačí k němu ale jít jen jednou,je to na několik let práce. Věřím,že by Vás to posunulo. Já mám dost vážné deprese,stalo se mně,že mě psychiatrička odbyla,našla jsem si jinou a ta je super. TAké docházím na terapie. A musím říct,že jsem těch terapeutů také vyzkoušela víc. Ne každý Vám sedne a dokáže Vám pomoct,chce to hledat,zkoušet. Dobrý terapeut dokáže ve vztahových problémech poradit,ukáže Vám zhruba cestu,jakou se vydat,ale hlavní práce je pak stejně na Vás,co si z jeho pohledu vezmete. Každopádně Vás chci povzbudit,abyste tu terapii zkusil,pokud jste již započal,abyste v ní pokračoval. Pokud nejste spokojen s terapeutem,najděte si jiného. Držím Vám palce
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.