Nejste přihlášen/a.
Když jsme chodívali do základní školy, tak v té době bývalo zvykem,že učitelka přinesla do třídy dopisy od ruských dětí k dopisování. Takže jsme si skoro celá třída dpisovali s dětmi rusky. Chtěla jsem se zeptat, jak jste to měli vy, jak jste si douho dopisovali, nebo kdy jste s dopisováním skončili. Já jsem si psala se 2 ruskami, jedna se odmlčela sama a s tou druhou jsem si zase já sama přestala dopisovat po r. 68. To mi bylo 13. Ale mám ty dopisy doma pořád, také jsme si posílali malé balíčky. Moje máma vždycky nadávala,že jí balík stál plno peněz, chtěla jsem jí poslat hezkou věc, třeba plyšového medvídka, sladkosti, ale já jsem dostala jenom takovou blbost. Nikdy se mi to nelíbilo a byla jsem zklamaná.
To bylo asi na všech školách a určitě to v rámci výuky cizího jazyka /RJ byl preferován/ nebylo špatné.
I dnes by to bylo prospěšné, třeba ohledně anglického jazyka, ale možnosti jsou dnes zcela jiné a rychlejší. Tady je vidět, jak doba pokročila. Ale čekání na dopis ,,letecky,,, olemovaný v krajích modrou a červenou, mělo své kouzlo.
Také jsem měla svoji Lenočku, odněkad od Amuru, člověk si s ní psal, ale téma se brzy vyčerpalo. Posílala mi 2krát balíček s bonbóny, nebo jenom s papírky od bonbónů a čokolád a obrázky ,,artistov,,. To jsem si říkala, že jich mají tolika a obdivují je, cirkusáků, než jsem přeložila, že to jsou herci.
Oni tam opravdu toho moc neměli, než se po válce trochu vzpamatovali a obyčejní lidé byli velmi chudí. My jsme pro ně byli vlastně takový ,,západ,,. poslala jsem jí tenkrát nějakou knihu o Praze a korále.
Přestala jsem si dopisovat okolo 13 let.
Také jsem někdy ve třetí nebo čtvrté třídě dostala adresu. Do dopisování jsem se vrhla s vervou, protože všechny starší kamarádky si už dopisovaly a občas se chlubily obdrženými dárečky - pohlednicemi, známkami, papírky od cukrátek... Výjimkou nebyl ani pionýrský šátek. Byl trochu jiný než ty naše, snad hedvábný. Moje ruská kamarádka se jmenovala Galja a žila v Čeljabinsku. Zatímco já pilně posílala všelijaké ty papírky, nedostávala jsem v dopisech nic. Až jednou přišla fotografie, která moji chut si dopisovat hodně zbrzdila. To děvčátko bylo velmi neupravené a vypadalo zlé. Měla jsem pocit, že si s ní nemohu rozumět. Dopisování nějak vyšumělo. Ale po letech jsem někde našla tu fotografii a už se uměla dívat jinýma očima. Za neučesanými vlasy a kabátem s utrženým knoflíkem, po němž zbyly jen roztřepené nitě, jsem uviděla chudobu. A z přísného pohledu a ze sevřených rtů jsem zase poznala budovatelskou odhodlanost. Možná jí byla vlastní, možná si to přál fotograf. Na Galju si vzpomenu vždy, když v tisku čtu nebo v televizi slyším název města - Čeljabinsk.
Já jsem si hodně dlouho psávala s chlapcem ze Sibiře, na přelomu 50tých a 60tých let. Jmenoval se Artom Pastuchov a bydlel v Kemerovu. Kulhal, protože u nich hořelo a on, jako dítě, byl zraněn, ale neošetřen. Z toho co psal a poslal fotku z nemocnice, užil si bídy dost. Nedávno tam vyhořelo nákupní centrum a mi se vybavilo i jméno. Kdopak ví, jestli ještě žije a jak žije.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.