Dopis dívce - má to hlavu a patu

Dobrý den,

něco jsem pokazil s jednou divnou a chci to napravit. Něco jsem ji napsal a vím, že tam mám hrubky ty ještě opravím je tam spousty textu, ale spíš mě zajímá nazor jestli to má hlavu a patu.

Děkuji

Kde jsi ty? Kde jsem já? Ještě včera jsme tu stáli. Ty a já, jen my dva... Bez tebe je ten den 24 hodin, trhlina v čase kde ztracený dokola se brodím. Bez tebe je polibek mokrá stopa na rtech. Bez tebe je štěstí prázdný slovo čmáraný na zdech. Bez tebe žádnej pocit mě už nebere, jsem jak svázanej v řetězech, v zledovatělým jezeře. Bez tebe jsou věty jenom fráze bez citu, srdce jak pokoj bez oken, bez šance úsvitu. Bez tebe je život jak po velký kocovině, miliony aspirinů a ty pořád v mojí hlavě. Bez tebe jsou slzy vodopády na mý tváři. Jenom s tebou dokážu přestat na chvíli myslet. Rozdělený na dvě části choděj lidi světem sami. S tebou se cítím plnej, zahojilas rány. Láska je proměnlivá, chcem jí pevnou jako kámen. Dej mi ruku povedu tě, pak se vystřídáme. Láska je nemoc srdce, ale prosím neměj péči. Je to jediná nemoc, z který se nechci léčit.

Vzpomínáš na ten den, kdy jsi mě poprvé uviděla? Nebo na všechny ty zážitky, které jsi se mnou prožila? Když už jsme spolu byli, proč né teď? Dříve city, teď je kolem zeď, ale přál bych si koupit třeba jenom kousky vzpomínání na nás. Viděl jsem tě prvně, bylas prvně v mojich očích. Držel jsem tě za ruku a netušil jak to skončí. Nebyla jsi jako ony, jako ty ostatní, a že tě potřebuji, bylo pro mě dost jasný a to, že budem spolu, bylo pro mě jako sen a tajně doufal jsem, že jednou přijde den...

S tebou vnímám čas jako rychle ploucí řeku, na chvíli se otočím a loď už je na druhým břehu. S tebou je droga zoufalý volání pomoci, nic nedokáže nahradit mi tvůj pohled do očí. S tebou se noční můra mění na tichý prostředí, vidím tě všude kam hledím, přestávám vnímat okolí. S tebou se v drsný době cejtím jako člověk, protože právě tys dala fantazii nový rozměr. S tebou ty esemesky znamenaj bušení na hrudi. S tebou je život sen ze kterýho se nechci vzbudit a ty víš,že bez tebe nemůžu dlouho být. Je to jak tisíc nocí bdít a nikdy hvězdy nespatřit. Provází mě smutek každý večer a ty odcházíš, jako dny o kterých jsme snili.

Prosím tě nastokrát, odpust mi mám tě rád. Někdy člověk řekne něco, co nechtěl říct. Někdy člověk řekne málo, když měl říct víc. Proč nejde vrátit čas nazpět? Proč mi jde hlavou těch pár vět... Já vim, že to bolí, těžko se ty rány hojí, když musíš ohněm projít a s úsměvem tenhle závod dojít. Pojď, vratme se, vysvětlím ti jak to bylo. Popíšu ty okamžiky, co mi změnily můj život. Ještě než jsi odešla.

Nezapomínám na nás dva, na to, kým jsme byli dřív, na první zásah, jaký to bylo být ti blíž, nemůžu říct, že mi to neschází být ti blíž, ale jednou jsi nahoře, jednou zas dole, nevzdávej boj, když jsi v posledním kole. Tohle není náš konec, jenom další role. Budu čekat třeba i sto let. Jó, pořád jsem ten blázen co jde kolečkovým křeslem na kopec. Pořád jsem ta zbraň co jde na jistotu jako bajonet. Hraju si na žoldáka, abych si zvyknul na bolest. Buď umřu ve svým stínu nebo zazářím jak halogen. Jsem feták, co se stokrát přejel už pronikáš krví až k srdci. Jsi jako fronta na stání, ale stojíš za to čekání. Tak tu stojím, nedělej, že tu nejsi. Jsi moje zlatá poslední. Váháš už třikrát dvě stě dní, tak už mě zastřel, upal na hranici.

Kdykoliv tvý jméno tančí, na mejch rtech, tak zastaví se čas a na vteřinu ztratím dech, tak přibliž mě blíž a nenech mě míjet. Nenech mě smutnit, když víš, že už nemůžu brečet. Chci zpátky, když osud mi tě vzal. Nevěřím v minulost, proto jenom čekám, čekám až tě potkám a ty se budeš sladce smát. Tohle se může stát, jen když ale oba chtěj.

Teď nespím dlouhý noci, furt myslím na ten pocit, že mě máš ve svý moci, nějak jsem se začal topit Chtěl jsem tě znova chytit za ruku a letět pryč, tam kam jsme mohli jenom my, ano já a ty. Zdáš se mi v představách a ve všech mých krásných snech. Cítím, že to nezvládám, bez tebe ztrácím svůj dech a už nejsme ty a já, čekám že napíšeš a slunce zapadá a já čekám na zítřek a teď tu sedím sám a píšu tenhle příběh, o letu ke hvězdám, o tom že nejsem vítěz. Oči mi zhasly, řekla jsi že to přijde... Možná dnes, možná zítra nastane ta moje chvíle a já už čekám dlouho, uběhlo mnoho dní, naděje na lepší zítřek ztrácí se mi jako dým a má slova která hledaj tebe se však ztrácí. Už nespíme vedle sebe, zmizelas v dáli. Nějak to nezvládám, pocity ve mně hoří a ty už nejsi semnou a já už nejsem s tebou. Nejlíp mi bylo ve dvou, nechci být s jinou ženou. Nebereš telefon asi se zblázním, co asi děláš, proč se cejtim tak prázdný. Myslíš teď na mě nebo jsem pro tebe cizí. Jsem ztracený v otázkách. Ztrácím se
v myšlenkách, ztrácím se chtěl bych tě obejmout, vnímat tvůj tep, skládat náš sonet
z tvých očí a silných vět. Ztrácím se v myšlenkách, že ztrácím tě. Ve smíru procitnout, co když chtěl bych s tebou umřít láskou? Co mám si říct? Kam mám až jít, abych už věděl,
co vlastně chcem. Co mám ti říct, kam mám až jít, kdo vlastně jsem... Ten kontrast našich povah, svádí nás zas a znova, i když to víme, hoříme, bolíme, bloudíme,

Tak dal bych cokoliv, klidně se upsal ďáblu, za vteřinu jistoty, že to bez tebe zvládnu a proti prázdnu, mám ukolébavku v prášku, mít na paměti tlačítko Delete, rychle ho zmáčknu. Jsi všude kolem mě, a nejde tě obejmout. Jak zámek na mém srdci, kterej nikdy nejde odemknout, už víš proč se lidi otáčej, když kolem jdou, páč každým krokem od tebe, propadá země pode mnou, Jak mám opustit něco, bez čeho dýchat nejde. Možná to napsal osud a nám zbyl jenom scénář. Potkat tě dřív tak happy end je závěrečná scéna. Možná tě taky mrzí, že už v očích nemám diamant, páč každý si k sobě přejem napsat cizí jména.

Ty ses měla za kým vracet, na mě čekal jenom prázdnej byt, stopy tvojí vůně na mým těle a noc trápení. Dělali jsme chybu, já to vím a ty to víš. Ale chvíle, co jsme žili byly pro nás prostě něco víc. U tebe v posteli, ve tmě, veď mě. Ve snech a vedle mě jsi moje děvče. Prosím, pojď se milovat, můžeme zpomalit. Až do bodu, kdy z nás vyprchají obavy. Jsi růže na pouští, jsi studna poznání. Jsi důvod překonávat všechny moje starosti. Srdce má často důvody, o kterých rozum neví, ale věř, že ve dvou tomu můžem dobře čelit. Tak mi prosím věř, že to spolu všechno zvladnem. když se v sobě občas prostě trochu nevyznáme. Třeba ti přijde, že si má další postelová krádež, nebudu lhát v mých představách ležíš na zádech, možná tu před tebou, ale ty nejsi ten jeden nádech, proto chci ohýbat tvý jméno ve všech sedmi pádech dřív bych za sebou ty dveře k tobě radši zabouch teď nechápu, že tě chci víc, s každou další vadou. At si říká kdo chce co chce, dovnitř nikdo nevidí.To podstatný se odehrává mezi náma bez lidí.

Jak Gambler, co ztratí všechno, aby trochu vyhrál. Je to prokletí, když ráno natahuju náruč, jen abych na polštáři po prázdnu sáhnul a do šrámu si liju ethanol jak sádru, aby každej pocit zkameněl už v samotnym jádru.

Jsem zmateně divnej, když mí oči táhne displej, čekám, že zazní tvůj tón, i když je vyplej. všechno, co si hlasy asi v mojí hlavě myslej. Nutí zamyslet se, jestli, jsem si sám sebou jistej,

Bolest, jenom nesmyslný pocit, každou ránu mění na úsměv tvůj hojivý dotyk. S tebou je humor jako absinth první jakosti, proto se smíchem zapomínám všechny moje starosti, ale čím jsem ti blíž, tím dál ode mně odcházíš, já dávno ti chci říct, že bez tebe, bez tebe nejsem to já já já.

Snažím se dívat na ten svět kolem nás možná trochu jinak. Tvořit v sobě dobro, než být jen toho zla divák. Vím, že nejsem ideální, ani to není v mých silách a stejně s sebou nosím světem svůj naivní bivak. Tak denně si to říkám, at zbytečně neblázním. Tolikrát jsem si přál, aby se mi to jen zdálo, že je to noční můra, po který přijde ráno, ale dávno už vím, že čas nejde ovládnout. Nejtěžší rozsudek s tímhle pocitem stárnout. Jestli se blížím, to netuším,
když ve tvým autě se na tebe dívám. Jedno však dávno už vím, že rozbušíš, ten malý sval, co se pod hrudí skrývá. Přibliž mě blíž a nenech mě vzdálit, když v kaluži tvý slzy se valí, já jsem tvůj král, ty jsi má první dáma. Bůh mě stvořil, abych naučil tě zvládat, jak nechat zlý věci za náma, jak skákat, když stojí před náma. I kdyby mi měli mý nohy zlámat, nenechám tě samotnou mít jedinou závrat.

Taková je láska, úplně tě omámí. Ty a já. Chci to zpátky, i když nejde to vrátit, až zavane bouře do bezvědomí, až mě to zasáhne hluboko do svědomí. Možná je řešení sebrat se z dveří, směle jít. Ač mučím nohy sebevíc máš mí city ve velení. A možná si to tvoje srdce prostě už přeje jít a všechny vnitřní sdělení už vidíš jako vězení. Je to víc, je to v nás. Jsi to ty, jsem to já. Je to bolest, je to konec Je to něco, co mi nedá spát. Snad mě chytíš zpátky do svý moci, když jsme spolu tak vím, že to co spojím to si k tobě dovolím a občas s chutí tu pomyslnou hranici překročím. Bloudíme pár těžkejch chvil po dlouhý cestě bez cílů, už rád bych znovu žil v klidu a zase hezky v míru. Cítíš se se mnou v bezpečí, i přesto ztrácíš už dech. Cítím, že ztrácím navždy místo v té tvé divné duši,

Nač bejt ale romantik když to má stejný konce a každý další představení je ten samej koncert.
Je to zvláštní chvíle, když srdce dobře ví, že není žádný příště. Lásko, nevzdávám to, i když jdeme k zemi. Mám tě pořád pod kůží jak černý znamení. Ne každej je tak stálej jako čáry na dlaních

Naše cesty se našly, mé srdce máš ty, přes fotky i lži, přes všechny ty dny ti chci říct, že mi chybíš a víš, že na tebe denně myslím. Napsal jsem tisíce řádků, abych tě z hlavy vypsal. Často tě v sobě špinil, vždyt si čistá jako krystal. Nejde si přiznat, že nečekám na signál, abych vysvětlil svá poslední slova, je na čase ti to říct asi znova. Nikdo není jako ty, všechny ty holky byly jen jako by.