Nejste přihlášen/a.
Vím, že tohle si musím vyřešit sama, jen mě zajímají názory lidí zvenčí, sama se sebou se nemůžu dohodnout
Jsme v rodině 4 vnoučata, v hodně podobném věku. 2 od mé matky, 2 od její sestry. Já jsem nejstarší. Když jsem se narodila, koupili mi rodiče postýlku - pěknou, velkou a bytelnou. Možná i snějakým přispěním prarodičů, to dnes nikdo neví. Po mně postýlku zdědila sestra. Teta má děti jen omálo mladší, tedy pro své prvorozené si pořídili postýlku vlastní, nebyla možnost výpůjčkyv rodině, ještě u nás byla třeba. Naše postýlka se uskladnila u babičky na půdě. Teta tu jejich po letech půjčila sousedům, kteří ji již nevrátili.
Nyní je sestřenice jako první z vnoučat v očekávání. Její rodiče přijeli k babičce a že jestli je tam ještě ta postýlka, že se na ni chtějí podívat a že sestřenka by si ji možná pro to své robě vzala.
No a mně to docela vadí. Přece jen postýlku považuji za svoji, dostala jsem ji já nebo alespoň ji považuji za "naši" - mé matky, moji, sestřinu... Na jednu stranu beru, že rodina si má pomáhat, na druhou stranu mi vadí, že se nikdo nezeptal. Přijeli s oznámením za babičkou (byla jsem u toho), jelikož ví, že babička je velmi nekonfliktní a nikomu neodporuje. Sestřenice za celé těhotenství u nikoho z naší části rodiny nebyla, ani za babičkou, i když ví, že ta se na pravnouče velmi těší, ani ona nezvedla telefon a nezeptala se. Vadí mi též to, že o svoji postýlku se nechali připravit a s tím, jak je znám, přijdeme zřejmě i o tuto. Navíc je to věc na půjčení tak na 2 roky (pokud zůstanou u jednoho) a vzhledem k tomu, že i já se sestrou jsme ve věku kdy už o rodině uvažujeme, máme stálé partnery a na dítě "věk" tak si umím představit, jak za rok si jdu za své kačky koupit postýlku novou, protože jen těžko ji pak sestřence seberu.
No a tak bymě jen zajímalo, jak byste se na věc dívali vy - je to prvnídítě generace, at si ji vezme a bude klid, stejně bych třeba chtěla jinou a nebo se postavit proti s tím, že postýlka je "naše" a že se mě nikdo neptal a já ji půjčit (v tomto případě = darovat) nechci?
Dokud byl dotaz jen o postýlce, myslela jsem si že, nestojí za rozbroje v rodině. Vzdala bych se jí. Možná s trpkým úsměvem, ale bez řečí. Ale jak jste se rozepsala o těch kompotech, měním názor. Z vás se stává takové "krmítko", kam se v nouzi jednoduše zajede pro potřebné.
Nechala jste situaci zajít poměrně daleko. A je jen na vás, jestli budete pomalu brzdit, nebo to vyřešíte jednorázově.
Bylo by lepší, kdyby k postýlce, pokud je ještě v domě, řekla své vaše maminka. Prostě a stručně, postýlka je naše. V minulosti jsme na ni měli kupce, ale šetří se pro naše holky. Když to maminka nezvládne říct, zkuste to říct sama.
Zavařeninu bych občas nějakou dala, ale pokud není z druhé strany odezva na oplátku (někdo má přístup k domácím vajíčkům, králíkům, zvěřině...), nabídla bych, že z dodaného ovoce a cukru tetičce domácí povidla nebo něco podobného uvařím a připravím. Jako náznak, že v rozdávání brzdím, by to mohlo stačit.
U vás ale ani tak nejde o majetek a finance, ale o sektávání se rozdílných povah. Někdo je mírný a pak jen kouká, jiný je bez zábran a jen se směje.
Mám trošku jiný názor. Pokud je postýlka pěkná, bytelná, podívala bych se na ni. Umyla bych ji, zkontrolovala, co je potřeba odřít a nalakovat ecolakem. Staré postýlky budou určitě lepší, než ty nové. Ano, ty nové budou některé druhy také pevné, ale budou stát tisíce. V rodině je potřeba více postýlek. Jedna v ložnici, jedna v obýváku, či u kuchyně.
Mě by to vadilo velice a postýlky bych se nevzdávala. Možná bych se dříve ozvala okamžitě, ale dnes bych vše řešila mírně, s rozvahou, aby nebyly nikde tlaky. Takže s úsměvem, klidně. Nezatahovala bych do toho, jestli se přijeli za babičkou podívat, či ne.
Ta byt dříve bytelná postýlka může být po 4.-5. dítěti již na šrot. Naše postýlka z roku 1976 po půjčení pro 3. cizí dítě je již také na odpis nebo na rekonstrukci. Ne každý si věcí váží tak, jako třeba já.
Novou do obýváku, starší do ložnice, nebo na terasu, do patra. Nevím, kolik máte pokojů, jak velký byt.
Též když přijedou mladí na návštěvu, ta postýlka by mohla zůstat k použití pro všechny u prababičky.
Já výjdu z Tvé jedné jediné věty : "...stejně bych třeba chtěla jinou..." Takže za mě: není co řešit.
Jinak na různých bazarech jsou dětské postýlky za . Asi bych se teda kvůli tomu s rodinou nechtěla dostat do nějakého střetu.
No já bych se hádala nerada, na druhou stranu je to možná taková ta pověstná poslední kapka. Jsou to fajn lidi, popovídáme si... ale vadí mi taková ta "shánčlivá" povaha. Já bydlím u babičky, nastěhovala jsem se sem, když už byl děda nemohoucí a zůstala tu. S babičkou vycházíme dobře. Teta sem jezdí jako před lety, kdy babička byla plná síly, zavařovala, pekla, pěstovala... a vždy dávala oběma dcerám s sebou kompoty, džemy, zeleninu... Jenže dnes je babičce 80 a pokud se zavařuje a džemuje a tak... tak je to vesměs z mých zdrojů a z 80% moje práce. Kdy koupím broskve, okurky, jahody... Babička se mi snaží pomáhat, ale už jen tedy nějak v rámci svých možností. No a pak přijede mamka a ségra a vezmou si... A to mi neva. Zase na oplátku napečou, navaří, koupí, mamka mi přispěje na něco... Jenže přijede i teta a berou si pořád dál, jako to bylo kdysi, jenže teď si berou z mého. A já si někdy připadám jako blbka. Když je práce, tak nikde nikdo ale když dojde marmeláda nebo kyselé okurky, tak to jsou tu hned. Ale nikdy nepřijede s mísou chlebíčků nebo koláčem, vždycky však odjíždí s výslužkou. Na jednu stranu si myslím, že nejsem lakomá, na druhou stranu mám pocit, že jsem trochu blbá a měla bych to zarazit.
Každý si k vám dovolí jen to, co mu dovolíte vy sama.
Jen mě tak napadlo - neměly by se o té inkriminované postýlce dohodnout spíš maminka s tetou?
Zeptejte se, co vám vadí víc? Jestli to, že "se nikdo nezeptal" nebo "si jdu za své kačky koupit postýlku novou".
Já bych se asi nedohadovala - sestřenka ji potřebuje teď a kdo ví, co bude za rok. Ale to je jen můj pohled - na hmotných statcích nelpím.
Na to si právě neumím odpovědět. Aktuálně asi ta samozřejmost, že si vezmou něco, co je uskladněno u babičky, ale sami ví, že je to naše. Na druhou stranu teď mám asi ještě ten naivní náhled jak bych chtěla pro své miminko vše krásné, nové a moderní, ale až přijde na lámání chleba dojdu k tomu, že je praktičtější vzít si postýlku z půdy, která je v bezvadném stavu, mimču to bude jedno a za ušetřené kačky koupit něco jiného... A k tomu samozřejmě fakt, že sestřenka s partnerem rozhodně nejsou v nějaké finanční nouzi, kdy by se na to člověk zase díval jinak a postýlku si dovolit mohou.
Postylka je samozrejme toho, kdo ji obstaral a poskytl k pouzivani, cili urcite ne ditete, co v ni kdysi spavalo, takze je jasne kdo rozhoduje, komu ji pujci nebo daruje.
Na tom se ale po těch letech dávno neshodneme. Buď ji koupili naši a nebo naši s nějakým přispěním prarodičů. Nicméně moje babička je na peníze velmi spravedlivá, takže pokud přispívali jedné dceři, přispěli i druhé. A na začátku postýlky byly dvě. Kdyby teta svoji neposkytla kamarádce, vzala by si sestřenka tu "jejich". Proto ji zkrátka považuji za "naši"
Osobně bych toto zde neřešil-chci-li ji vzal bych si ji a nečekal až si někdo další (sestřenice,bratranec) vzpomene že je u babičky.Byla-li Vaše (vašich rodičů) tak tím spíš bych se spíše ptal proč si ji pak nevzali zpět a zůstalo odložena u babičky?!
U babičky je proto, že jsme se sem s mamkou nastěhovali, když mi bylo asi 8. Následně jsem odešla za prací, pak se chtěla stěhovat mamka do svého a já se vrátila k babičce, abych jí pomohla starat se o dědu když zůstal jako ležák. Tedy jsme tu prakticky pořád bydleli. Tedy z Vašeho pohledu, pokud je po mně na půdě kolo a sestřenka přijde že ho chce tak si ho má klidně vzít, protože je u babičky na půdě?
Jinak tedy babička je jediná, kdo má barák a tedy se tu běžně z obou rodin shromažďují věci, které jsou momentálně k neužití, ale nejsou na vyhození. Sestřenka zde svého času měla uskladněný na půdě svůj nábytek z pronajatého bytu. Když jsem se stěhovala já pryč, šla jsem si skříně koupit. Vůbec by mě nenapadlo říct - hele babi na půdě jsou ještě ty skříně, tak já si to vezmu, jo?
Řešíte blbosti. Postýlka se dá koupit z druhé ruky za pár stovek, včetně nebes, koleček, kolíbky na nohy, takže lze celou postýlkou kolíbat, postranicí, která se dá stáhnout doů, vyndavacími šprušlemi, když je dítě větší, aby si do postýlky samo vlezlo. Sama jsem takovou z druhé ruky koupila.
Teprve se jedou podívat, takže si jí neberou. Třeba zjistí, že je to starý nepoužitelný krumpl, co se hodí leda tak na spálení v kamnech. Shánčlivá babička takhle schovávala dětské oblečení po vnoučatech. Když jsem to pak jako těhotná rozbalovala, šlo všechno rovnou do koše. To byly tak nepraktické věci, že se hodily snad jen na utření oleje z motoru a nový domov v popelnici. Příšerné dupačky na knoflíky, látkové košilky, které dítěti vylezou až na lopatky... Tenkrát nic jiného nebylo a shánělo se špatně, tak chápu, že to schovávali. Ale v dnešní době, kdy oblečení stojí pár korun, má vychytávky v podobě patentek, mezi nohama, takže není dítě třeba při přebalování celé svlékat, jen rozepnout, se nevyptatí používat něco nepraktického ani s vědomím, že mi to ušetří pár stovek. Rozhodně nemusím mít děti jako ze žurnálu a hodně věcí mají poděděné, ale odmítám je oblíkat do oblečení, které je nevkusné, s ničím neladí a bylo odporné už jako nové. Něž otahané zaprané body, to si radši koupím v Pepco za 30Kč nové a dítě se mi v něm líbí.
Třeba to s postýlkou bude stejné.
Stará postýlka, ve které bylo odchováno několik děcek, nebude jistě nic moc pěkného na pohled. Být Vámi, nelpěla bych na ni. Ano, koupili ji Vám, ale byla jste prostě první. Ale kdybych se měla chovat jako Vy /je to moje/, musela bych doma schovávat brusle šlajfky na kličku, červenou školní atovku, jasanové lyže s řemeny, nebo kostkovaný hubertus, jak se tehdy nosilo. Navíc, Vy zatím těhotná nejste a postýlku nepotřebujete. A jednou, až ji budete potřebovat, si určitě vyberete nějakou novou a hezkou. Tahle je na půdě spoustu let a to jí určitě na kráse nepřidalo.
Bylo to u nás podobné. Se sestrou /o 6 let mladší/ jsme měly také dost věcí. Koloběžku, tříkolku a kolo Pionýr. Nic nového, ale tatka byl šikovný a uměl vše opravit a vylepšit. A my jsme nic nerozbily, takže vše se schovalo. Vzhledem k věku jsem měla děti jako první já. Když byly větší, poprosila jsem mamku o zapůjčení těchto věcí. S tím, že je zase v pořádku vrátím, až bude mít děti sestra a bude to potřebovat. Tvrdě jsem narazila. Mamka měla raději sestru, než mě, vše sháněla jen pro ni. Tak začala lhát. Tříkolku jim rozbil sousedův vnouček, koloběžku ukradli ze dvorka cikáni a kolečko? To že dal její druhý muž svým příbuzným pro jejich syny. Lhala, jako když tiskne. A tatka, který by bez problémů půjčil, už tehdy nežil.
Nechala jsem to být. Vím, že mě balamutila, ale nehádala jsem se. Dětem jsme potom koupili, co bylo potřeba, tříkolku i to kolo. Sestra se pak po čase provdala, měla 2 syny, nějaký čas žili u matky. A já jen kulila oči, když jsem tam přijela a viděla synovečky, jak drandí na "rozbité" tříkolce, "ukradené" koloběžce a časem i na "darovaném" kole. Bylo jako dřív, jen na blatníky švagr přimaloval žluté kosočtverce. Mamce to bylo jedno, jak se zachovala, byla to prostě taková neštastná povaha. Já bych se styděla do hloubi duše. Protože naše děti jsou o dost starší, než sestřiny, mohly to ve zdraví užít všechny. Ne, to by matka nesměla být taková, jaká je.
Nechte je být, kvůli jedné staré postýlce mohou nakonec vztahy v rodinách úplně zamrznout. Taky jsem mávla rukou, i když mi to bylo moc líto, jak se matka chová. Dneska už je to všechno pryč.
S tím zavařováním je to jiná věc. Vy nakupujete ovoce, zaváříte. Někam bych si to zamkla, dala někam stranou, do komory apod., tím spíš, že oni Vám to nijak nemahradí, jako to dělá Vaše matka a sestra. Jsou to ženy dospělé, koupit a zavařit si může každá sama pro sebe. Já chystala tento týden švestky na povidla a jablka na štrúdl do sklenic, koupila jsem to v sadech. To si může udělat každá sama.
Když si to uschováte někam stranou, kam Vám nepolezou /jistě při návštěvě nevymetají ve všech koutech/ a dáte každé třeba 3 sklenice ochutnat, myslím, že to stačí. Pokud by sháněly další přísun, řekla bych, že jsem si to zavařila pro sebe. A hotovo. Jaga.
Já vás asi chápu, tady nejde ani tak o postýlku, ale o ten pocit, že někdo má vše a já nic. Já mám dlouhá léta takový pocit z rodiny z manželovy strany a nějak se mně to nedaří odbourat ani po letech. Asi bych to nechala běžet, ale jen pro zajímavost vám napíši pár příhod - manžel měl kdysi brusle nechané doma u rodičů a když si pro ně jednou šel, tak zjistil, že švagr, který tam ani nebydlel, je našel na půdě a komusi je prodal. Když jsme stavěli, tak si jel půjčit fošny - prý - má je Fanda - tak tam jel a na místě zjistil, že dotyčný ty půjčené fošny pořezal na topení, protože je nepotřeboval! My jsme tenkrát neměli moc peněz a museli jsme si koupit nové...No a teď staví neteř barák na pozemku, který má hodnotu milion a manžel dostal od rodičů také pozemky - v záplavové zóně, které mají hodnotu desítky tisíc...? Stačí?
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.