Vzpomínka na nějaký zvláštní moment z dětství

Já mám hodně vzpomínek na babičku a dědečka. Byla jsem takové nedomrlé děcko a babička měla v podezření mou maminku, že mě špatně živí. Tak mě brávala k sobě. Bydleli a pracovali v nemocnici na Fifejdách. Byly mi snad 4 roky, aby mě zabavili, protože oba nějaký den museli být v práci, děda byl topič, dal mi metlu, že mám pracovat s ním a já před kotelnou zametala. Na konci směny přinesl obálku a byly v ní nějaké papírové koruny, že mi to posílá pan ředitel za to, že jsem byla tak pilná. A babička usmažila bramborové placky, které jsem milovala. A koupili mi malinovou "zodovku v židliku", protože bych z té práce mohla vyschnout. Dodnes si pamatuji, jak ta kotelna voněla a jak jsem pyšná! Chvíli jsem nezlobila a dokonce jsem i jedla! A ještě jsem vydělala.

Ze všeho nejdříve si vzpomenu jak mně stará teta odvážela v r¨.1968 z města plného vojáků, stará lokomotiva se spoustou páry, že na peronu nebylo vidět. Od té doby ty staré parní lokomotivy miluju.

Hned pak si vzpomenu jak jsem v mš sjela za klukem po zábradlí a rozrazila si bradu o parapet,kluka jsem zmazala a pak teprve řešila krev, v Brně ve vojenské nemocnici byl primář na mrtvici jelikož jsem mu u ošetření zpívala a nebo se stále ptala co právě dělá.

Další vzpomínka je z prázdnin u babičky a krádeže třešní, spadla jsem ze stromu rovnou do včelínu a modré trenýrky zůstaly na vršku, přes půl vesnice jsem musela s holým zadkem.

Na operaci slepého střeva jsem šla místo školy, mladičký doktor do svého stáří vzpomínal, jak jsem ječela a nechtěla se před chlapem vyslékat. Tehdy říkal, holka, snad ti to nezůstane. Rodiče tehdy byli na první a poslední dovolené, hlídala mně stará teta a když jsem nepřišla ze školy, dala mě hledat policií, hledali mně 2 dny.

Vynechám spoustu zážitků ale ještě jeden mi zůstal v paměti. Bylo mi skoro 18 a první sex v autě, tuky tuk na okénko, Policie...můj dnešní manžel byl v klidu a vytáhl služebák, já bych se nejraděj propadla. Policajt nižší hodnosti zasalutoval a řekl, užijte si to pane poručíku.

Jejda, to by se vzpomínalo ale největší zážitek je asi fakt ta lokomotiva.

Máma nechala vymalovat pokoj válečkem se švestkami a ségra je do rána okolo postýlky oškrábala a snědla.

Nebo nezapomenutelný vánoční dárek-na sáňkách seděli 2 velcí medvědi, vidím to jako dnes.

Jednou máma uvařila koprovku s valíčkem a bramborem a řekla, že pokud to nesním, nejdu ven. Seděla jsem nad tím hodně dlouho, nakonec to táta zabalil do novin a spálil. Bože, jak já nenávidím koprovku, blé..

Do dneška občas vzpomínám, jaké jsem byla šikovné, bezstarostné a blbé dítě. Byly mi asi 2 roky a máma mně vezla v kočárku přes kamenný most, který měl po stranách otvory ve tvaru hvězd. Zvládla jsem za jízdy otvorem prohodit všechny máminy klíče dolů do velkého jezu a pamatuji se, že jsem neměla žádný pocit viny. Chudák máma, asi jsem jí nadělala spoustu starostí, tátu jsem totiž měla na vojně, tak to musela řešit sama. Je to moje druhá nejrannější vzpomínka, ta první je, jak ležím v hlubokém kočáře a cítím, jak celý kočár drnčí na žulové dlažbě, i ten pocit, který jsem u toho měla - drnčela jsem taky. Nebo jsem milovala jahody a těžko jsem se k nim mohla dostat, tak jsem byla schopna lézt po drolící se vysoké skále za jahůdkou, kterou jsem tam uviděla a to vše nad obrovským bouřícím splavem na řece. Voda se do něj chrlila z výšky asi 8mi metrů a dole to úplně vařilo. Z protějšího břehu na mně křičeli postarší manželé. "Proboha, holčičko , nehýbej se!" Ale stálo mi to za tu jahůdku! Taky si vzpomínám, jak mně někdy máma posadila do autobusu a já vystoupila na vesnici u babičky, kde jsem to k ní měla kousek. Mohlo mi být šest let. Jenže to bylo v době,kdy se brzy setmělo a okna autobusu byla zamlžená, takže jsem přejela až na konečnou, neměla peníze, byla tma a nevěděla, jak se dostat zpátky. Dnes už nevím, jak to dopadlo, ale určitě dobře. Byla jsem nesmělá, tak jsem si chtěla poradit sama. Vzpomněla jsem si, že strejda vyprávěl, že někdy chodí zkratkou přes louky a pole, po silnici to bylo 10 Km, tak mně napadlo to v té tmě zkusit, ale vím, že k tomu nedošlo. Asi se mně někdo dospělý ujal a poprosil nějakého řidiče autobusu, který jel zpátky, aby mně u babičky vysadil.

Když mne bratranec vezl na motorce a cestou mne ztratil. Bylo mi asi šest, držela jsem se ho jako klíště, vzal to zkratkou přes strniště. Ulítla mi mašle.Otočila jsem se a pustila se jednou rukou, abych si sáhla, jestli tam ta druhá zůstala. Drnclo to a... motorka pode mnou podjela.. Nepoznal to, že mne ztratil a valil dál. Zvedla jsem se potlučená a popíchaná a přede mnou velké širé rodné lány. Nemělo smysl brečet, nikdo by mne neslyšel. Až asi po 10 minutách se pro mne vyděšenej vrátil a musela jsem mu slíbit, že to doma neřeknu. Za mlčení jsem s nim mohla do fotokomory vyvolávat fotky. To tehdy byl zážitek. To dnes děcka neznají. Už je to přes 60 let...