Nejste přihlášen/a.
Nedávno jsem v nějakém časopise četla, jak se známých osobností ptali, jaký první zážitek si v životě pamatují. Někdo tam popsal elaborát na půl stránky, další - třeba Dana Drábová, že prý si nic nepamatuje. Já to u sebe vím přesně - bylo mi tak přes dva roky a jely jsme s mamkou navštívit tetu do nového bytu. A mně dodnes utkvělo v mysli, jak jsem místo pyžama,které mamka zapomněla - což je pro mě dnes nepochopitelné, spala v jakémsi strýcově podvlékacím triku, u kterého jsem měl několikrát ohrnuté rukávy. Já vím, že je to pro mnohé kravina, ale když já mám tak ráda cizí příběhy. Děkuji za postřehy.
Byly mi asi 3 roky a s rodiči jsem byla na návštěvě u otcových rodičů. Bydleli daleko od nás, jezdívali jsme tam vlakem jen asi 2 x do roka. Dědeček mě vzal na procházku. Měla jsem tepláčky s laclem a vepředu s takovou kapsičkou, jako měl krteček. Spořádaně jsme kráčeli, ruku v ruce, jenže on potkal svého kamaráda. A dali se do řeči, na mě děda nějak pozapomněl. Nevadilo mi to, zábavu jsem si našla. Na krajnici ležela přejetá myš. Střeva venku. Moc se mi to líbilo, nikdy jsem nic podobného neviděla a zkoumala jsem to prstíkem. Děda, když zjistil, čím se zabývám, občas houkl směrem ke mně: Fuj, nech toho! Pak se rozloučil s pánem, popadl mě za ruku a šlo se domů.
Když jsme přišli, obsypaly mě ženské - matka, babička a teta. A že mě budou svlékat. Najednou se celým domem ozval šílený několikanásobný řev. Proč? Když mi svlékly ty tepláčky, z kapsičky vypadla přejetá myš i s těmi střevy. No řekněte sami, přece takovou pěknou věc nenechám jen tak ležet u silnice! Jaga.
Priority se mění. Dneska bych ji u té silnice určitě nechala!
Jaguš, ty seš celej můj malej brácha. Když jsme byli v děcáku, měli jsme skříňky na chodbě a já společnou s bráškou. On byl takový nemluvný a venku si naprosto vystačil sám. Pozoroval všechny chrobáky a podobnou havět a nosil to ve sklenici. Ale, jak šel čas, tak z naší skříňky vanul smrad a ten smrad byl den odedne silnější, hustší, zvláštní. Nejprve jsem myslela, že to bude asi někde vedle, ale ouvej, on ten smrad se táhl z naší skříňky. Jala jsem se tedy skříňku uklízet, protože se už podezíravě tvářili všichni. Vše jsem přerovnala, nic nenašla. Napadlo mně ještě projet všechny kapsičky a ejhle, u bráchy v bundičce chcíplá myš, už taková měkká a rozbředlá. Tak jsem jí šla spláchnout do záchodu, bundičku jsem vyndala a kapsičku jsem šla prát v ruce, v umyvadle mýdlem. Nikdo to neviděl, nikdo si mně nevšímal a smrad časem vyvanul. Musím napsat, že mně bylo devět roků a bráchovi s bídou šest. Myslím si, že na ten věk jsem to zvládla dobře, prostě jsem musela být samostatná od mala...
Učila jsem se chodit a ručkovala podle nábytku a postýlky. Máti naháněla obrovského pavouka . Zastavil se u mne na zdi. Když se mamka blížila, řekla jsem PUVA! a pavouka chňapla, strčila do pusy a spolkla. Pamatuji si matčin výkřik a marný pokus mi ho vyndat z krku. Bylo to proti oknu. To ostré světlo a matčinu siluetu hlavy, to si pamatuji. Jo, a pavouk alias PUVA , byl naplacku druhý den v plíně.
Podle odborníků se vzpomínky malých dětí fixují až od třetího roku věku.Některé vzpomínky jsou pak spíše interpretace rodičů z pozdější doby,které si malý jedinec přisvojí později.Vlastní vzpomínku mám z války.Americká letadla bombardovala město,večer jsme strávili v krytuDodnes cítím pach acetylenových lamp a vlhký pach jílu..Ráno jsme se byli podívat na vybombardované domky.Domek byl rozpůlený a bylo vidět uvnitř postýlku a obrázky na stěně.Určitě se to do mě vrylo a nenávidím válku ze srdce.I ty,kteří se ji snaží vyvolat.Je to ta největší zrůdnost na světě.
JABRAKA
Hm, už jsem to tu, tuším, jednou psal. Mám vzpomínku na to, jak veliká hlava nade mnou cosi povídá a pak mi sahá na obličej, možná na nos. Asi to byla jedna z babiček... A pak další vzpomínka, jak mě vadí čepice, jaksi škrtí. Tu čepici jsem po letech objevil na fotkách a vůbec se tomu pocitu nedivím.
Mamka mne nechala v sesličce před drogerií, byly mi cca dva a půl. Seslička měla takovou tu sít svelkými oky a za tou sítí na mě zíral obrovský chundelatý bílý pec...opravdu hodně jsem se ho bála, byl to silný zážitek, proto si to pamatuji. Mamka vzápětí vyška a tak se mi ulevilo.
moc závidím lidem, kteří si pamatují spíše jen ty hezké vzpomínky. Úplně nejstarší je asi ta, jak jsem někde s mámou, ještě v kočáře a někoho jsme potkali a on se rozplýval jaký jsem krásná holčička. Více si pamatuji školku a negativní vzpomínky. Nejsilnější je rozhodně ta, jak sedím u stolu a musím do sebe soukat vepřo-knedlo-špenát, brečím a učitelka stojí nade mnou. Tímto zdravím všechny pedagogy a přeji, nejen jim, hezký den i krásný víkend.
Zdravím,byly mi asi 3 roky a babička mě a mého o 2 roky staršího bráchu vezla na saních do školky. Tehdy nebyly ty opěrky a já cestou spadla uprostřed silnice. Babička si toho všimla až u školky,tak s hrůzou chudák běžela zpátky. A já místo abych se postavila a šla za nima,tak jsem seděla jak buchta a cpala se sněhem . Bylo to na vesnici a tehdy naštěstí skoro žádný provoz. Dlouho se to pak přetřásalo na rodinných sešlostech,co jsem byla za flegmatika. Je to už 50 let. JISKRA
Lidičkové, obdivuju toho, kdo umí odpovědět na tuhle otázku. Těch střípků mám mnoho, ale naprosto netuším, který je nejstarší. Obvykle jsou spojené s nějakým nepříjemným zážitkem. Tak snad: Utekla mi sestra s kamarády, jak jsem se tak za nimi rozběhl. Byl jsem rychlej, nejrychlejší v životě. Ta puklina v betonu, která zastavila sprintera, je tam dodnes. A uprostřed čela mám na ten den památku.
Pokud jde o první vzpomínku, tak mám stále před očima, jak jsme s máti přijeli k dědečkovi, jejímu tatínkovi, seděl na dřevěných točitých schodech a kouřil fajfku, další obraz je spojený opět s dědečkem na jeho pohřbu. Byl vystavený v otevřené rakvi a já si stoupala na špičky a v té truhle jsem ho hladila po hlavě. To mně bylo kolem dvou let...
Také mi asi byly dva, poobědvaly jsme s maminkou něco se špenátem, pak šly na procházku, vyšly před barák, tak běhaly slepičky, já se rozeběhla a strčila jeden slepičinec do pusy s pokřikem ...špenát, špenát...
Take mam vzpominku,byla jsem s rodici na navsteve u tatovych rodicu na Ostravsku,moji rodice jim vykali(pro mne divne)a pak jsem sla na zahradu,a tam jsem si utrhla ze stromu jablko a to jsem nemela delat (dostala jsem vynadano) oni je meli spocitane!To mi bylo asi 5-6 let.Na to nezapomenu do smrti.
Byly mi asi 3 roky, seděla jsem na kraji chodníku na zahradě a hrála jsem si, proti mě šel děda, který mě měl moc rád. Najednou se chytil za hrudník, zapotácel se, zasípal a upadl. Pak ležel na trávě a potom v rakvi a všichni plakali... Už je to 60 let a dodnes je mi smutno, když si na to vzpomenu.
Mám velmi kuriozní vzpomínku. Mám 2 roky a moje matka byla těhotná. Šla na gyndu na prohlídku a já dodnes vzpomínám na to jak jsem se divila, že ona ji má chlupatou a já ne a že leží s roztaženýma nohama a je nahá.
Druhá také zvláštní vzpomínka, to mi byli asi 4 roky. Spolkla jsem nit, kterou mi pak na druhém konci těla museli ustříhnout, protože nechtěla vylézt ven celá.
První zážite z dětství je bud stresový,nebo radostný.Ty stresové jsou zapamatovatelné na celý život.Třeba já si pamatuju,jak jsem byl v postýlce,a táta seděl na mámě a fackal ji.Adalší,útržky.A to si pamatuju už 55 let.Když jsem to vykládal matce,tak ani ona si některé věci nepamatovala.Z radostných věcí si pamatuju starou televizi a paní Haničincovou,jak uváděla pohádky s loutkou.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.