Nejste přihlášen/a.
Něco pro oddech a zasmátí. Udělali jste někdy nějakou nelogickou kravinu, za kterou jste se styděli a nikdy byste to nikomu doma neprozradili? Tak já začnu, tak já například jsem ztratila od mokrých ubrousků vršek, tak aby nevyschly jsem je otočila a dala v rychlosti na křeslo, za dva dny bylo křeslo samozřejmě úplně žluté a na vyhození. Nikomu jsem to neřekla a všichni se divili, jak se to mohlo stát. Jediná polehčující okolnost, bylo mi 18 let. Moje kamarádka mi prozradila, že když byla pubertačka tak zapínala elektrospotřebiče do zásuvky jen napůl, v domnění, že to bude spotřeba elektriky o polovinu levnější. Doma se prý pořád všichni divili, proč mají tak začerněné zásuvky. Taky jste byli někdy tak hloupí, i když už jste nebyli děti?
Dobrý den, snažím se postupovat vždy logicky, ale někdy se to nepovede. Vlastně nevím, jestli moje historka měla něco společného s logikou, ale snad ano. Měl jsem období, kdy jsem musel vstávat ráno velmi časně - tělo se sice probudilo, ale mozek ještě ne. Na linku jsem si vždy připravil hrnek s kávou, vedle byl popelník a dal jsem vařit vodu v konvici na sporák. Stalo se mně 2x, že jsem si potom horkou vodou z konvice místo kávy zalil popelník . Později jsem dával už popelník raději jinam. Zdravím!
72mona3 - ne, nenapil, ale zdrželo to. On je zalitý popelník naštěstí cítit jinak, než ta kávička .
inzinyrka - tak, to jste si vyrobila poměrně drahý magorák .
Mně se děje pořád něco, když je v televizi Pat a Mat, tak mi to někdy připomíná mě. Ovšem já své hlouposti nakonec vykecám, protože když lžu, tak mi je špatně od žaludku. Např. dnes jsem zajela koupit semínka slunečnic do krmítka, vzala jsem 4 kg. Doma jsem to pak vydělávala z tašky a najednou - hr, sáček byl prasklý a všechno se mi rozprsklo po kuchyni. Tak jsem našla igelitovou tašku a všechno zametala a dávala tam. No a když jsem to všechno přemístila, tak ta igelitka se z lavice překlopila a vysypalo se to znovu. Takže ještě jednou. Ani jsem se moc nerozčilovala, už jsem si zvykla a čím větší pozor na něco dávám, tím větší dělám chyby.
Ti dříve narození možná pamatují samostatné ždímačky (odstředivky) na vyprané prádlo. Měly tvar převráceného většího gbelíku, nahoře bylo víko a uvnitř odstředivka - nádoba s otvory, nahoře otevřená, která se pomocí elektromotoru rychle otáčela. Zabezpečení bylo takové, že pokud nebylo víko zavřené, tak elektromotor nešel spustit.
Přišla za mnou asi 30ti letá paní, abych jí tuto ždímačku opravil, protože nejde zapnout. Když jsem k ní přišel, tak měla ve ždímačce strčené půl prošívané (vyprané) deky a druhou polovinu měla mimo ždímačku - kvůli tomu nešeo zavřít víko a ždímačka nejela.
Paní chtěla vyždímat napřed jednu polovinu deky a potom druhou polovinu, protože celá deka do ždímačky nevlezla. Sice se nic nestalo a já jsem paní vysvětlil, že tak to ždímat nejde, ale dokážete si představit, co by se asi stalo, kdyby se ta odstředivka rozjela? To by byl mazec!
Tisíce. Asi to už nebude moc vtipné, ale první týden na VŠ jsem s kamarádkou celé odpoledne obíhala univerzitu a hledala nejdřív katedru českého jazyka, když jsme ji našly, tak kancelář jedné vyučující. Když jsme si unaveně sedly na schody před budovou, že už to vzdáváme, tak jsme zjistily, že paní nás má na nějaký anglický předmět, a je tedy z katedry angličtiny. Netuším, proč jsme tehdy lítaly jen po katedře češtiny, vím přece, že mám dva obory Nemohly jsme se tehdy přestat chechtat. Legrační na tom asi bylo to, že jsme v tom hledání vytrvaly tak dlouho - jak jsme byly v prváku, první týden školy, tak jsme měly šílenou trpělivost s tím, kde co je a jak to funguje a i když jsme to pořád nenacházely, tak nás ani nenapadlo uvažovat jinak...
Já jednou vařila vývar, takový co nechávám v pátek večer táhnout třeba 4 hodiny. Ještě než jsem šla spát před půlnocí, jsem si řekla ho přecedím. Tak jsem ho přecedila. Akorát jsem si pod cedník nedala hrnec a vývar jsem nalila do dřezu .
Drhuhý den byla k obědu polévka ze sáčku.
Dobrý den, i když jsem velmi opatrná, občas mi podaří udělat blbiny. Tak třeba jsem jela vyměnit zimní pneumatiky, když zrovna byla venku ledovice. Omluvou mi může být, že jsme ten den měli v rodině pohřeb a já jsem byla vykolejená. A ano, nabourala jsem, naštěstí to odneslo jen auto. Pak se mi podařilo vytahovat připečenou topinku z topinkovače nerezovým nožem. To samo by nebylo tak špatné, nápad to byl dobrý, kdyby ovšem topinkovač nebyl stále pod elektrickým proudem. Jojo, jsem občas zmatkařka. Vyhodila jsem pojistky v celém bytě a topinkovač jsem mohla vyhodit do koše, protože shořel.
Zdravím.Já jsem se někdy v 16 letech rozhodla si sama vyprat,abych mamince ušetřila práci.Pečlivě jsem si přečetla návod na pracím prášku,kde stálo"pereme bez namáčení".Zbytek už si asi domyslíte sami.
Pro mě nejhorší bylo, když jsem jela se synem z OC. On přesedl z invalidního vozíku do auta, já odvezla nákupní košík, hop do auta a jedem domů. Po 50 km jsem se podívala dozadu a došlo mi, že tam vozík není ( byl nový a hooodně drahý) jak já brečela už jsme byli pár km od domu, tak jsme to dojeli a volala jsem do OC a představte si, bezpečáci ho schovali pak jsme se chechtali, že jaký to byl pro ně asi šok... vozík bez řidiče ted se tomu směji, ale tehdy mě to směšné vůbec nepřišlo
Zrovna nedávno – jela jsem z Tesca po eskalátoru dolu a spěchala jsem na autobus. Náhle (asi tak v půlce) mě napadlo, že bych to měla rychlejší, kdybych vyjela zpátky nahoru a šla "horní cestou" po mostě. Místo abych to normálně dojela dolu a nastoupila na opačné schodiště (jedoucí nahoru), jsem se rozhodla, že ty schody až tak rychle nejedou a zkusím je vyběhnout "v protisměru", abych se nezdržovala. Zvládla jsem to, ale jelikož jsem měla dost těžkou tašku, převážila mě a nahoře jsem nakonec spadla – naštěstí už mimo eskalátor. Všechen nákup i knihy z knihovny se rozletěly na všechny strany a jejich sesbírání mi zabralo celkem dost času (i tak jsem to stihla, ale musela jsem utíkat; navíc s potlučenými koleny).
V práci mi došel cukr do kávy. Vedoucí zalovila v krabičce a vylovila ten nejvíc barevný sáček...ten cukr se nechce potopit, plave na hladině...pořádně jsem zamíchala a kafe vypila. Sladké vůbec nebylo. Tak jsem to ještě chvíli komentovala, najednou vedoucí vykulila oči, chytla se za hlavu a povídá...raději si někam dojdi, třeba aspon do lékárny,,,,,,já ti dala výživu na řezané kytky do vázy...
V lékárně se chechtali, pak jsem se zastavila v květinářství, prodavačka se málem po po...již jsou to roky a jak mne vidí, stále se směje nic se mi samozřejmně nestalo
Vrátila jsem se z trasy do podniku /objednávky potravin/. Seděl tam už kolega, starší pán a požádal mě, abych mu udělala kávu. Rád ji pil, nerad vařil. Šéf se přidal, když prý budu vařit, že on by taky... Šla jsem. V kuchyňce stála konvice plná vody, tak jsem novou nedávala, konvici zapnula, odměřila kávu do skleniček a po uvaření zalila. A donesla kolegovi i šéfovi. Po částečném zchladnutí se chlapi napili, vyplivli to na podlahu a svorně zařvali: Co jste nám to, ženská udělala?
Ona sekretářka odstraňovala z konvice vodní kámen, vyvářela ji v octu a ten tam potom nechala, aby se všechen kámen dobře uvolnil. Já to nevěděla a tak pánové dostali "turka", že to svět neviděl. Z uvařeného octa. Nedali si vymluvit, že jsem je chtěla otrávit. A od té doby, když mě chtěli naštvat, říkali mi "Maryša".
Je to asi 10 let. Na Nový rok jsem se vypravila s 8 letým vnoučkem na výlet vlakem. Samozřejmě - na Sázavu. Bylo to prima, všude ten den málo lidí, fíra vnuka dokonce vzal kus cesty do lokomotivy motoráčku. Vystoupili jsme na konečné ve Světlé nad Sázavou. Za chvíli měl přijet rychlík na Prahu, tím jsme chtěli pokračovat. Rychlík přijel. Nastoupili jsme do kupé, seděl tam starší pán. A já ukazuji za jízdy vnoučkovi z okna: vidíš Sázavu? Pořád nás doprovází. Za chvíli budeme v Čáslavi.
A i když tu trasu moc dobře znám, vůbec mi v tu chvíli nedošlo, že Sázava podél trati na Prahu vůbec neteče. Spolucestující se na mě podíval jak na blázna a zahuhlal: Co to tomu klukovi povídáte? Phé, prej Čáslav! Za chvíli jste v Havlíčkově Brodě, no a pak v Brně.
Zatmělo se mi před očima. Na Nový rok moc vlaků nejezdilo. Auto mám u nádraží v Kutné Hoře. Jak se dostaneme zpátky? Naštěstí pomohl průvodčí, poradil. V Havlbrodě jsme vystřelili z vlaku jako dělová koule, přeběhli nástupiště a skočili do rychlíku na Prahu. Na poslední chvíli. Byl to ten, do kterého jsme měli přistupovat až ve Světlé. No, přijeli jsme mu naproti!
Vnouček si nenechal zážitek pro sebe a tak se mi všichni smáli, že nerozeznám pravou a levou stranu. Na Brno - vlak jede směrem doprava, na Prahu, doleva. Ale dobře to všechno nakonec dopadlo. Jaga.
Babajaga, to vaření kávy mi připomělo moji děsnou blbost nedávno na dovolené kamarádka, s kterou jsem byly u moře, byla ve sprše a já měla uvařit kávičku. Když vešla do pokoje, s potutelným úsměvem mi říká - ty sis dala štamprličku, že? Na tom by nic nebylo, kdybych nebyla úplný abstitent. No co se jí honilo v hlavě, si můžete domyslet. Já, že neee. A tak tam stojím u té konvice, pořád se nevypínala, zrcadlo celé orosené. A najednou mi to došlo Smrad nebo vůně? Já dala vařit slivovičku, kterou si kamoška vzala v plastové lahvi na pálení červíků Ta se naštvala, chytla konvici a bez přemýšlení ten lahodný mok spláchla do záchodu Kdyby to nechala vystydnout, možná by to bylo i lepší Tož tak, do dneska to mám na talířku
Omluvou mi je, že jsem tenkrát byla ještě dítě, na terase jsem mamince vydloubala téměř všechny sazeničky Řeřichy, do dolíčků v hlíně jsem nalila vodu a pak tam ty nebohé rostlinky narvala zpátky. Za nějaký čas mamka chodila a divila se, že některé jsou dvojnásobně vzrostlé a začínají kvést a jiné stále malinké. Řeknu na rovinu, že těm kytkám můj dobře míněný zásah neprospěl, dlouho se z toho vzpamatovávaly. Pak jsem to na sebe prozradila
Možná to byly Petůnie, už nevím
Poslední příběh mě připoměl jeden dávný trapas. Bylo mi asi 18 let , chodila jsem s jedním chlapcem a jeho maminka mě chtěla poznat, měli velkou zahradu a po příchodu k nim jsme na ní čekali , byla v práci..Chtěla jsem jí udělat radost tak jsem se dala do pletí záhonku a já která viděla záhon tak v časopise jsem vytrhala sazeničky květin ktré si pani vysela. No celkem se ovládala ale seznámení bylo bouřlivé.,když mě rostou kytičky a někdo se hrne na pletí si na to vzpomenu a upozorňuji že to není plevel...
Korino, ta maminka musela být na mrtvici, vím, co to je, když si člověk vypiplá sazeničky a pak je třeba něco zežere
Synek měl anginu. Ve tři v noci mi zazvonil budík, šla jsem v polospánku do kuchyně, abych malému dala penicilin. Vyndám tabletku, naleju po paměti čaj do hrnku - á šup, a už jsem ji spolkla! Jéžiši! Já su koza! To bylo pro kluka! Hned jsem procitla. Tak teda ještě jednou a správně...
Nevím, jestli se to počítá, spíš to byla v počátku částečně asi kravina i od mého táty, ale bylo mi asi třináct, bylo to za socíku a dostal jsem mladého chemika (pamětníci znají ). Jenže v té sadě krom manganistanu draselného moc zábavných chemikálí nebylo (Kolik legrace si asi může kluk-pyroman užít s červenou a žlutou krevní solí, že? Cokoli co nehořelo, nebo nevybuchovalo bylo nezajímavé. ) A tak mi táta začal nosit z fabriky všelijaké chemické "přebytky". No a jednou z těch věcí byla cca půlkilová, možná větší, sklenice dichromanu amonného (tuším se to používá k pochromování, dále pochopíte, proč si ten název stále pamatuji). Býval jsem ze školy doma dříve než rodiče a dítě jsem byl zvídavé. Tak jsem postavil tu sklenici s pěknými oranžovými krystalky na zem doprostřed pokoje a lehce znuděně přemýšlel jaký experiment bych provedl. Nevím proč, rozhodl jsem se pro teplotní test. Vzal jsem pistolovou pájku, nažhavil a zabodl doprostřed sklenice...
Vzniklo něco jako sopka. V tom velkém množství a ve sklenici to reagovalo mnohem bouřlivěji, než na videu. Začaly z toho sršet jiskry jako z obří prskavky, nebo raketového motoru. Utekl jsem z pokoje, zavřel dveře a čekal, až ten hukot utichne. Když jsem otevřel dveře, nebylo přes dým skoro nic vidět. Řříkal jsem si "Fajn vyvětrám, poklidím a nikdo nic nepozná". Když ale začal dým mizet, ukázalo se, že celý pokoj byl úplně zelený, na všem byla vrstva tmavě zeleného popílku, pod sklenicí bylo vypálené kolo do koberce i linolea pod ním. Pomalu mi docházelo, že tohle asi před rodiči na rozdíl od jiných svých tajných experimentů (introvertní zkoumavý jedináček, no ) neututlám. Nezbylo mi, než po návratu rodiičů přiznat plnou pravdu. Teda úplně plnou ne, trochu jsem se to snažil podat jako neštastnou nehodu při pájení. Pokud si dobře pamatuji, vše se muselo vysát, koberec se musel vyhodit a opečené kolo na linu tam tuším už zůstalo.
Kupodivu jsem z toho vyvázl bez velkého trestu, naši byli spíš rádi, že jsem neuhořel, nebo nepodpálil celý barák, máma seřvala tátu a zakázala mu mi ty zajímavé věci nosit. Později už jsem byl tedy při svých experimentech s výbušninami odkázán jen na ošrabávání hlaviček zápalek, oloupávání prskavek a výrobu vlastního střelného prachu z ledku dřevěného uhlí a síry. Ale o tom snad jindy.
Tady jsem našel tento pokus v malém:
Mně zůstala ta pistolová pájka (vývoj elektroniky). Starší syn se nepotatil, mladší uvidíme. Ono v době PC a mobilů mají děti jiné zájmy. Na druhou stranu, kdyby moji kluci prováděli to co já, asi bych je zabil, nebo bych s nimi šel alespoň na vyšetření k psychiatrovi.
Můj vztah k elekřině se nakonec ukázal být silnější. Začal totiž už cca v pěti letech, kdy jsem rozmotal velkou kancelářskou sponku a spojil s ní fázi a nulák v zásuvce. Zajiskřilo to a vyhodilo pojistky v celém baráku. Jestli jsem dostal ránu nevím. Jak jsem psal, mít takové děti dvě, tak se zblázním.
Tuhle "kravinu" udělala mamka mé kamarádky. Kamarádka mamince poradila, že okna se krásně lesknou, když použije pudinkový prášek. Druhý den jde kamarádka z práce, již z dálky se jí něco nezdá a maminka hned spustila, ty jsi mi teda poradila s tím pudinkem, uvařila jsem vanilkový a podívej na ta okna, ted to dolů nedostanu...okna byla celá zapatlaná...pudinkový prášek se má vysypat do kýblu studené vody a tím umýt okna, jenomže maminka si tu radu vysvětlila jinak
My tři malí sourozenci jsme pro změnu byli přes vodu. Jak bylo po dešti, letěli jsme ven stavět přehrady. A doma jsme vymysleli originální rozvod vody. Jeden splachoval, druhej držel v míse hadici od vysavače a třetí na konci plnil vodou jídelní porcelán. Jeli jsme jako sehraný tým. Můžéš, už to tečééé, ještěéé, stačííí... Když došlo kuchyňské nádobí, přišel na řadu svatební porcelánový servis a broušené sklo. Jednotlivé kusy jsme si posílali po parketách, jak autíčka a stavěli je do řady. Když bylo vše plné, ke každé nádobě jsme posadili nějakého medvídka, panenku až po figurky z člověče nezlob se. Naši, když spatřili to defilé napříč obývákem, byli natolik v šoku, že jsme snad ani nebyli biti. Asi proto, že jsme nic nerozbili .
Ne, že bych byl lepší, ale tohle mě napadlo.
Už je to dřív, ale pořád připomínané.Žena jela s práce autem, zastavila v obchodě, asi 1 km od nás, nakoupila a přijela. Nemám peněženku, tam jsem s ní platila. Nasedla do auta a odjela.Zvoní domovní zvonek a dva manželé jdou s peněženkou, to se nám ještě nestalo, aby nás někdo bombardoval penězy. Žena měla plné ruce, nákup dala do auta, peněženku na střechu a hurá domů.Řeklo by se stane se, kdyby to nemělo pokračování.Neuběhlo ani čtrnáct dnů, koukám z okna, žena přijíždí a na střeše sáček s mlékem. Ten na nikoho neskočil.
Mému kamarádovi a spolužákovi ze SŠ se jednou stala nemilá příhoda: měl hroznou rýmu a smrkal do velkého látkového kapesníku. Kapesník už byl úplně mokrý a jeho nenapadlo nic lepšího, než ho přehodit přes opěradlo židle, "aby vyschl". Ve třídě bylo dosti chladno, sedávali jsme tam v bundách a kabátech. On pochopitelně zapomněl na kapesník a o opěradlo se opřel. Na konci hodiny vstal a i s tím usopleným kapesníkem přischlým vzadu na bundě šel domů. U brány školy ho prý někdo naštěstí zastavil a upozornil ho na to, jinak by tak jel přes celé město.
jak to tu procitam tak jsem si na neco vzpomel
ja takhle jednou sel do prace a mel jsem tam byt drive nez obvykle... jako vzdy rano porad specham a nestiham kord kdyz mam byt nekde treba o hodinu drive. jdu uz skoro z baraku jenze zjistim ze je zamceno... hlavni dvere... klice mam ale ted kde jsou? nejspis nekde venku... tak ze pujdu kotelnou... zamceno... tak v zmatku venuju asi 5 vterin premejsleni jak se dostat ven a jedine co ma napadlo je ty dvere od kotelny vyrazit. v tom adrenalinu sem do nich zacal kopat... vrazet do nich jako v kobre 11 ramenem a nic tak jsem vzal cca 40 kg spalek na stipani. dubovej... cca 80 cm vysokej sotva sem ho urval protoze mam sotve 60 kg a zacal sem ho hazet na ty dvere... 2x... 3 a konecne panty povolili... parada dvere otevrene... a jde se do prace... dvere sem vedel ze nebude problem opravit tak jsem byl cely den uplne vklidu... v praci telefonat od roducu ktery byli zdeseny ze se jim nekdo vloupal do baraku tak sem je uklidnil ze sem to byl ja... a nak se to neresilo... po praci jsem prisel domu a vpohode... a rodica na me klidnym hlasem... "to te nenapadlo jit pres zahradu a nebo oknem od kotelny?" to me v tom spechu vubec nenapadlo a misto toho jsem rozmlatil dvere ktery sem pak asi hodinu sparavoval
Milí přátelé, včera jsem zase skutečně zaperlila.
Jela jsem ráno na odběr krve. Vyzbrojená vytištěnou žádankou velikosti A5, na bílém papíru, zkumavkou s močí a k tomu několika taškami a takovým tím papírkem, co mám ve městě navíc koupit a zařídit. Říkám mu pamatovák, nebo blbník.
Na odběrech byla, jak jinak, spousta lidí. Někteří čekali na odběr, jiní už mačkali náplast, několik nás čekalo ještě na odevzdání žádanek. Připravila jsem si ji do ruky, k tomu kartičku ZP, kterou pokaždé chtějí. Sestra vybírala ty papíry, zkoukla podle kartičky RČ a kartičky hned vracela.
Když otevřela mou žádanku, vykulila oči a povídá: Co je tohle? Byl to bílý papír velikosti A5. A na něm:
CITRÓNY, OLOMOUCKÉ SYREČKY, HLADKÁ MOUKA, JOGURTY, TOALETNÍ PAPÍR, 1 VEKA, BANÁNY...
Já jí omylem podala svůj blbníček, žádanka stejného rozměru na stejném papíře zůstala v tašce. Sestra povídá: TAK TOHLE, PANÍ, U NÁS ROZHODNĚ NENAKOUPÍTE! TO NEVEDEME!
Okolní pacienti se nahlas chechtali, já popadla pamatovák a z tašky vytáhla tu správnou žádanku. A byla mě děsná hanba, co jsem to zase vyvedla. Jaga.
Ale co, aspoň byla sranda, u doktorů jí až tolik není.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.