Nejste přihlášen/a.
Tuším to už odmalička, ale teď to na mě dolehlo v plné síle. Měla jsem věci, řekněme koníčky, které mě bavily, dokázala jsem se nadchnout, plně se tomu oddat, čase to přešlo, ale přišlo něco nového. Ale v posledních měsících už nepřichází nic. Jen přežívám. Už jako malá jsem nechápala, proč mám někam cestovat, když se na to můžu podívat v televizi. K čemu to je? Proč mám chodit do divadla? K čemu to je? Proč mám dělat sport, když se tím stejně nebudu živit? K čemu to je?
Dávno jsem věděla, že život nemá smysl. Že je to jen čekání na smrt. Někdo ho prožije radostně, tvořivě atd. Někdo se nějak probojuje. Ale všichni dojednoho zemřeme. Dříve nebo později. A časem po většině z nás nezůstane nic. Hrob, pomník, ale za pár let si ani na to nikdo nevzpomene.
Teď to na mě dolehlo v plné síle a já nevím, jak se s tím poprat. Jak najít chut do života? Jak jen nečekat na smrt? jak se ubránit tomu, abych ten konec neurychlila? Ano, nemám pro co žít. Jsem docela asociální. Nedokážu navazovat kontakty, vztahy. S lidmi jsem ve styku v práci. Ale jakmile se za mnou doma zavřou dveře, jsem sama. Osamělá jsem odmalička. Táhne se to se mnou celý život. Jsem zvyklá vše dělat sama, řešit sama. Jsem stará na to, abych si na někoho zvykala (35), přesto mi ten někdo chybí.
Beru antidepresiva, napsal mi je obvoďák, nevím, jestli zaberou. Je mi mizerně. Chtěla bych aspoň občas zažívat pocity štěstí, radosti. Ale nejde to. Jak se s tím smířit, vyrovnat s tím jaká jsem a jiná už nebudu? Že nemám šanci na štěstí?
Bože vy máte depku- vyjděte ven uvidíte jak je na světě krásně .Příroda se mění každou hodinou... je hezké být její součástí ...zažívat vše na vlastní kůži.
Zajděte třeba na procházku do zoo uvidíte jak i tam život pěkně běží jak se zvířata radují . Naplánujte si výstavu- divadlo- zajděte na horký voňavý čaj nebo kávu do cukrárny -třeba se někde potkáte s někým kdo vám bude sympatický- nemusí to být hned muž...i povídání se spřízněnou ženskou duší je příjemné.Neuzavírejte se do sebe .Když budete zavřená doma vše se jen zhorší a deprese prohloubí. S televizí se nedá srovnávat žádný výlet či dovolená. Na televizi se nedívám nepřináší mi nic ...Ve 35 letech nejste vůbec stará jste v nejlepším věku.Odhoďte splíny a vykročte do krásného podzimu.
Smysl života nenajdete doma v obýváku u PC nebo telky, mám jednu radu, co se mi osvědčilo.Rozhodněte se, že takto žít nechcete, to rozhodnutí musí být opravdu pevné...a následně začněte a to tak, že v každé volné chvíli někam půjdete...někam mezi lidi, jděte do toho po hlavě, protože nic nemůžete ztratit, jdete na přednášky, na výstavy, přihlašte se do nějakého kroužku, kurzu, cokoliv, na cvičení...dělejte to i za cenu, že to potom bude horší...ale vy potřebujete v první řadě jakoukoliv změnu do svého života a jakmile dojdete k "radikálnímu rozhodnutí", tak vám přijde nějaká pomoc a nebude jedna...moc vám držím palce
Vím, že je to těžké vyjít ze své samoty a najít svoji cestu, zavřete oči a skočte, udělejte takový krok do neznáma, přez veškerý odpor, který ve vás je, stále si říkejte, nic nemohu ztratit, jen získat a tak se vrhejte všemi směry, co vám přijde do cesty, tam jděte, koukněte na interner, co se kde pořádá...
- samozřejmě, že život sám o sobě nemá smysl, proto taky já osobně lituju každého (i zvířata), kdo se musel narodit...
Ale jednou jste na světě, tak ten život nějak využít musíte, to se nedá nic dělat ! Zatím je Vám jenom 35 let - jste mladá, můžete se ještě dobře (doufám) hýbat - tak nepromarněte nejlepší léta fňukáním, protože mládí rychle uteče a v 60-70 - letech budete moc litovat, že jste si ho trochu víc neužila, protože pak už nic nedoženete.
Vykašlete se na dumání o nějakém smyslu a snažte se najít něco, co Vás bude alespoň trochu bavit - proč by po Vás nakonec mělo něco zůstávat? - Váš život je jenom o Vás a o Vaší spokojenosti, no zapřemýšlejte... ta antidepresiva by Vás měla trochu srovnat pro začátek, ale pak se musíte snažit i sama... jistě Vám zde ostatní dají i nějaké konkrétní rady. Tak přeju hodně zdaru.
Culdabulda to vidi realisticky, zivot musime nejak prezit, takze smysl zivota si musi kazdy stvorit sam, kdo to nedokaze propadne depresi a ceka ho zbytecne utrpny ocistec, nespasi ho ani sebevrazda, protoze to je prohra, ktera se tresta dalsim zivotem v horsim ocistci, proto se snazte prezit co nejprijemneji to pujde bez nasili na sobe či bliznich, klidne budte uzitecne sobecky, hlavne se mejte rad a nezapominejte, ze zijeme virtualne! ! Amen
Milá Ztracená, já myslím, že smířit se s nesmyslností života právě nesmíš! Bojuj s tím, snaž se nějaký smysl si najít. Mám to podobně jako ty, taky jsem odmala cítila jakousi nesmyslnost všeho - doléhalo to na mě vždycky, když jsem byla sama, tak jsem se snažila sama nebýt, přinutit se jít někam, s někým, podniknout něco a tam mi pak bylo dobře, slíbila jsem, že zas přijdu, doma jsem si pak nadávala, vůbec se mi tam nechtělo a někdy jsem opravdu nedokázala jít, ale časem se to zlepšilo... začala jsem postupně navazovat vztahy, a i když dodnes mám pocit, že se tak trochu přetvařuju, s lidmi mi je líp... Máš šanci na radost a štěstí, věř mi, ale musíš pro to něco udělat (hodně), nepoddávat se tomu... nikdo jiný ti nepomůže, musíš ty!
ještě mě napadá, jestli máš ráda zvířata a je to možné, pořiď si psa - to je parták, se kterým můžeš chodit všude a necítit se sama, začneš třeba chodit na cvičák a tam navážeš první kontakty... od něj se přiučíš i radosti ze života, zvířata to umí, i když ani jejich život nemá žádný smysl, radují se z přítomného okamžiku a prožívají ho naplo - dělej to taky tak
oprava: prožívají ho naplno
ahoj,
nemyslím si, že život je nesmyslný. Je to jen o tom jak ho umíme, nebo taky neumíme prožít. Myslím, že je to dost o naší povaze, o životních zkušenostech a prožitcích, které na nás mají vliv apod.. Mám to trochu podobně: většinu života mám pocit, že jsem se nenarodil na štastné planetě přesto, že mám třeba méně důvodů si to myslet než nějací jiní. Je to nahoru a dolů - někdy je to lepší někdy horší, ale celkově už pár let "nic moc". Přemýšlím o tom a myslím, že je to tím, že je tu nějaký rozpor mezi tím jak žijeme a jak bychom žít chtěli, mezi tím co máme a mít bychom chtěli (a memyslím tím majetek) atd.. Často slyším, že musím být spokojený a štastný, protože mám to a to... Tohle je ale individuální a relativní: co stačí někomu, nemusí stačit jinému, nebo to pro něj nemusí být důvod ke štěstí.
I když samozřejmě tyto pocity nezáleží příliš na věku, trochu mě to překvapuje (věk 35). V tomto věku se dá ještě leccos udělat, zachránit apod... Proč myslet na nejhorší? A nějaká rada? Zkusit se na věci podívat nějak jinak, podívat se jak to dělají jiní, zkusit nějakou zábavu, koníčky. Zkusit najít někoho s podobnou povahou, smýšlením a pomoci si vzájemně a třeba se z toho dostat společně... Zkusit změnit prostředí, práci...co já vím. Vím, lehko se to řekne, ale chce to se nevzdat a někdy je prostě potřeba s tím trochu bojovat.
ztracena
Velmi dobře jste to pochopila! Ano život je takový, kladete-li si takové otázky je nejvyšší čas prozkoumat co na to říkají světové filosofie a náboženství, nezabývají se totiž ničím jiným než "smyslem života" o čem je, kam směřuje. Doporučil bych nahlédnout do východní duchovní "školy" buddhismus, vaišnavismus, potažmo na západě gnose (viz. Bibliotheka gnostika) knih je dostatek.
Co se týká radosti ze života pak vězte že ta je v každém z nás je uvnitř a je "bezpodmínečná" "bezpříčinná" na ničem nezávislá, "čirá radost". Proč se tedy cítíme špatně? Je to jednoduché tuto "studnici radosti " jež máme hluboko v sobě zakrývají shora jako desky a dlaždice každodenní hmotné "problémy". Odsunutím těchto problémů se ke studni radosti dostanete ale je to namáhavá práce musíte odházet "hromadu nesmyslů" tedy "starého harampádí" včetně myšlenek dobrých i špatných. Například nemáte partnera, pokud by jste ho ale našla a byl to "ten pravý" nebo alespoň "dobrý kamarád" pocítíte "štěstí" ale to štěstí není v tom "příteli" ale v tom, že jste tím že jste vyřešila svou samotu "odhodila" něco "bince" který zakrývá shora "studnu radosti" a z ní pak vytryskne ta "radost" ta je tam ale stále, akorát my o tom nevíme.
Ztracená,
když máte tyhle pocity,berte antidepresiva,která Vám předepsal lékař.Ale to jsou pouze berličky,ty Vás doživota neprobudí.
I když budete v léčebně na psychiatrii,tak tam Vás budou nutit něco dělat.Hledat smysl života.A věřte,že se jim to daří.
Pro začátek zkuste třeba zajít do obchodu s konfekcí a kupte si něco pěkného na sebe.Kupte si kabát,bundičku,kalhoty,sukýnku,roláček,šálu,čepici...Pěkné botičky,kabelku...Zahrajte si na módní blogerku.Dělejte si radost.Uvidíte,že to zabere
Běžte ke kadeřnici,na manikůru,na solárko.
Přihlašte se na jógu,ta Vám pomůže.U ní je důležité tzv.hluboké dýchání,které málokdo dělá.Máme málo kyslíku...
Za další,není to pouze cvičení,je to v podstatě spojení těla a mysli.Velmi účinné !
Moc Vám držím palce !
Ženy jsou od přírody pečovatelky. No, aspoň většina. Zkuste si najít něco, kde můžete pomáhat. Nemusí to být zrovna lidem, když máte pocit, že jste asociální (nemusíte být, jen nemáte štěstí na lidi, kteří jsou podobně naladěni). Ale třeba zvířatům. Zkuste si pohledat něco o dočaskách pro pejsky či něco podobného. Třeba vy vás to mohlo "nakopnout". Jediným smyslem života je ho prožít. Nemyslet jen sám na sebe a svůj konec, ale i na to, co (koho) tu zanecháme. Nemusíme být výjimeční, stačí, že jsme jedineční. M.
mám to stejně, je mi 34. náznakem chápu, co myslíte např. tím cestováním. momentálně to tak necítím, ale pamatuji si na ten pocit, když to mnou projelo nebo projíždělo - taková beznaděj, nesmyslnost ale slova jsou pro to málo, nestačí na to. je s podivem, jak fungujeme. když to řeknete člověku, který je přirozeně pozitivní, nepochopí vás/nás. on to tak prostě nemá, prototže uvnitř jeho samého, to má hozené jinak. co to ale způsobuje?kdo, nebo co v nás způsobuje, že necítíme štěstí, nejsme spokojení. nevěřím, že se lidská bytost narodí s předpokladem, že nebude štastný. všichni se rodíme, abychom byli zdraví a spokojení. např. já k tomu mám veškeré předpoklady, abych se spokojený cítil - vrátil jsem ze po roce ze zélandu (kde jsem narazil na své životní knížky,,,,,půl roku se mi žilo krásně,,,protože jsem měl pocit, že jsem našel TO, co jsem celý život hledal ale neuměl pojmenovat), nechodím teĎ do práce (takže by se mohlo zdát, že mám to, co jsem po dobu těch 8mi let chtěl - a to svobodu, svobodu v tom, každé ráno tupě nevstávat do práce ale mít svobodnou volbu, co dělat) mám báječnou přítelkyni, jsem zdravý, mám nejlepšího kamaráda, kterého jsem vždycky hledal. ale stejně se každé ráno probouzím s neutrální nebo lehce nepříjemným stavem, který trvá celý den. takže si myslím, že to není o tom, co člověk má nebo nemá ale o tom, jestli sami v sobě dokážeme vyvolat změnu - zlom - cvak
mně se například líbí myšlenka, že život je v přítomnosti - pokud nás nepostihla žádná tragédie, nic nás nebolí, tak kdy jindy - než právě teď, teď, teĎ. vím, že bych si měl vážit svého těla, děkovat mu, jak pro mě pracuje. jsme dokonalé stroje, přemýšlela jste o tom někdy? nevážíme si toho. vím, že bych si takhle měl vážit i všech lidí, zvířat i rostlin. všeho, co tu kolem nás je (tedy myslím to přírodní) , vím to, věřím tomu,,,,,,,,,,ale prostě to tam není. necítím to, nežiju tím. věřím ale, že tam někde je ten přepínač. teda doufám
antidepresiva zahoď. to je cesta špatně. teď ti bude líp, ale počítej s tím, že až je vysadíš, všechno se vrátí ale bohužel silnější
asociál jsem taky možná to má s námi nějakou souvislost
mně pomohla knížka od E.Tolle - moc přítomného okamžiku, anita moorjani - musela jsem zemřít. tam jsem se odpíchnul.frčím jardu duška - všechny díly jsou zdarma vystavené na youtube. ten člověk mě nabíjí a 90% hostů které tam má, jsou na vlně, na které bych chtěl být i já (a i když mě ten díl nebaví, dokoukám se, protože i jedna věta, která ve mně zavibruje, je správně) můžeš napsat na jedenjezek@email.cz
Někde jsem četla, že na tyhle depky je dobré plánovat. A pak je na co se těšit. Vzít kalendář a zapsat si, co kde se děje, jaká přednáška, jaká akce, výlet, divadlo, koncert, kurz, soutěž, přednáška. A dodržet to. Sednout na bus, zajet na výlov rybníka, večer do kina, druhý den po práci na nějakou výstavu, po ní třeba do té cukrárny. Sama začít chodit na nějaký kurz od zpěvu, výtvarky po jazykový. Další odpoledne se podívat na nějaké utkání nebo závod. Na víkend turistickou vycházku nebo se přihlásit na nějakou exkursi. Teď už máte mít jasno, kam na Silvestra viz. www.akcepronezadane.cz. Jak je naplánováno dopředu, je na co se těšit. Choďte na slunko. To taky pomáhá.
"Každý svého štěstí strůjcem..." To byste se musela na život přestat dívat a začít ho žít. Tedy projevit trochu té osobní, nefalšované aktivity, pak se přestanete cítit, jako živá mrtvola. Potřebujete , jako každý člověk, nové vjemy, impulzy, které postrkují lidi stále dál. Pokud jen životu přihlížíte a nezvládnete se do něho zapojit, pak už to je pro psychiatra a ne pro nás. Antidepresiva by to měla zlepšit.
Myslím,že antidepresiva ji jěště utlumí a nebude mít zájem o nic.
Má prázdný život ,,chce to fajn kámošku nebo kámoše..kteří ji dostanou ven...
zavinac
- antidepresiva nejsou přece jenom utlumující - v jejím případě by odborník použil - anebo alespoň měl použít, spíše něco pro povzbuzení - pak by se začala na svět dívat úplně jinak ! Pokud bude v depresi - tak každého kámoše za čas otráví !
A brát si v tomto stavu na starost nějaké zvíře, by bylo vůči tomu zvířeti nezodpovědné, myslím. Zvíře potřebuje péči a lásku a ne nezájem a lhostejnost !
- babkazov
- jsou to opravdu často těžké osudy kolem nás. - lidi, kteří mají to štěstí, že jsou (jakž takž) zdraví a spokojení - by si toho měli vážit ! a ne fňukat !
Navíc - dnes je taková doba, že nevíme, co bude za rok, za dva - tím spíše bychom se měli snažit využít času, kterej nám zbývá. Mladí, kteří si zde často stěžují, nevědí, co promarňují ... Ale asi je taková doba, lidi už nemají žádné ideály - o lásce ani nemluvě - všechno je jen o sexu (případně o vyholování se, či orálu, atd ... ). Tak zdravím.
Culdo, máte velikou pravdu. Ob jeden vchod bydlí žena, už žádný diblík, s maminkou. Obě jsou pacientkami na psychiatrii. Maminka je už nepohyblivá a dcera je na antidepresivech. Obě jsou, řekla bych, hodně smutný příběh. Často k nim dochází a dojíždí pečovatelka a sociální pracovnice. Mladá se nějak hodně sesypala a musela do psychiatrické oléčebny. Maminka je v nějakém ústavu, snad v LDNce, který ji našla druhá dcera. Mají andulky a psa. Moc pěkného křížence. Ten pes je doma sám. Na několik minut ráno a večer, příjde přítel, vyvede ho pod první strom a jde s ním domů. Tak to už je měsíc! Se sousedy jsme přemýšleli, jak mu pomoci, ale jeho nikdo nenaučil čistotě, kadil a čural po bytě, když potřeboval. Kdo je bez psa, ten si ho domů nevezme a kdo psa má a ví, co je žárlivý pes, si netroufne. Pomoc pro toho psa není. Navíc, až mladá příjde a pes doma nebude, to bude její konec. Ten pes dával jejimu životu jakýs takýs řád.
Pes, pořiďte si pejska! Žádné výmluvy na nepořádek, chlupy, štěkot! Prostě si ho přineste domů a uvidíte, jak se vám život promění.
Mám známé, mají zahradnictví. Od rána do večera dřou, o víkendech se musí také zalévat, také větrat skleníky. Neznají pořádně dovolenou. A běží jim roky, desítky let stejně. Od rána do večera v montérkách. Je svátek, když se na skok podívají do blízkého města nebo na nějakou kulturu. A říkají : Na to nesmí myslet, jinak by se člověk zbláznil. Asi to tak bude, když už jsme tu na tom světě na návštěvě : Člověk se musí naučit radovat z maličkostí: Z večerní knížky, z návštěvy přátel, z pokroků svého potomka či vnoučka, z povedeného vlastního výrobku, z toho, že je ještě zdráv, že si koupil pěknou čepici, že viděl v lese lišku, že přeplaval rybník nebo byl na hradě... A na to, co nemá, prostě nemyslet.
Jednoduchá odpověď, chybí Vám láska...
Werich říká:
"Člověk přišel na svět proto, aby tady byl, pracoval a žil..."
Ztracená a jak moc jste ve styku s lidmi v práci? Nezačíná u vás syndrom vyhoření? To, co popisujete, není normální stav duše. Vaše psychika je podle mého v depresi. Můžete být samotářská, ale z vás mluví velký smutek a naprostá nechut do života. Pokud máte nemocnou psychiku ve smyslu depresivních stavů, tak zde i dobře míněné rady, vám nepomohou, pokud nemáte už sílu ke změně. Možná by to chtělo odborníka, který by s vámi probral vaše trable. Nemáte-li smysl života, zkuste dělat něco pro druhé. Nemusíte si domů brát psa, ale co kdybyste je začala chodit venčit do útulku pro opuštěná zvířata? Je to dobrý skutek a zvířata umějí být velmi vděčná.
Víte, Ztracená, když si přečtu další vaše odpovědi, tak mám ten dojem, že vy ani po žádné změně netoužíte. To vás nebaví, tamto se vám nelíbí. Tak se jděte jděte podívat do nějakého hospicu na lidi v paliativní péči. Možná, že si pak života začnete vážit. Život sám o sobě není nesmylný. Je takový, jaký si ho uděláte. Vy chcete někoho sehnat k sobě, ale bojíte se změny, že už si na nikoho nezvyknete. Roky vám letí. Pro hodně žen je náplní jejich života narození dětí. Vám čas běží, za chvíli žádné svoje vlastní děti ani nebudete moci mít. Přemýšlením nad "nesmyslností života" prožijete veškerý svůj aktivní život. Vy ve svém životě máte jen práci a nic jiného. Život se skládá jen z drobných radostí, těch velkých přichází jen málo. Ale když poskládáte ty drobné radosti dohromady, tak se jich možná časem poskládá celá kupa. Jenže to se musíte naučit ty drobné radosti života vidět. Třeba zrovna ji najít v malé procházce krajinou, radovat se z pěkného úkazu na obloze - pozorovat mraky apod. A nemyslete si, že by vás někdo další, partner, učinil štastnou, Pokud neumít být štastná sama se sebou, tak ani v partnerském životě byste štěstí nenašla. Stále byste hledala něco, co vám chybí.
Tenhle stav u mě nastal v době, kdy jsem zaměstnání opustila. Byla jsem tam 5 let a už jsem cítila, že to není ono. Tak jsem se jednoho dne naštvala a odešla. Chvilku mi trvalo najít něco nového a tehdy začly ty stavy. Právě bez práce jsem si uvědomila, jak mizerně na tom jsem. Teď už mám pár měsíců práci novou, ale stavy zůstaly. Obzvláště o víkendu to na mě doléhá. Přes týden to ještě jakž takž jde.
Milá "ztracená".
Depkou může trpět každý - je to nemoc podobně jako třeba rýma nebo chřipka. Důležité je se začít léčit !
Na každou nemoc pomáhají "babské rady" a když to nestačí, tak je k dispozici lékař a nějaký lék, který předepíše.
Na Tvůj problém jsi dostala poměrně dost "babských" i odborných rad - využila jsi z nich něco? - Pokud ano, tak s jakým výsledkem? - Co tato rada: Od: spokojeny Datum: 02.11.16 12:00 - pomohla?
Pokud jen naříkáš a nic pro svůj problém neděláš tak se z toho nevyhrabeš a budeš na tom stále hůř. A pokud rady, které jsi dostala - ty "babské" nepomohly, tak se seber a zajdi k lékaři. Na psychiatrii chodí dost lidí, nebudeš sama.
ztracena
- ono Vám ale tak nějak nepomůže nic, pokud se sama nepřinutíte něco dělat - to je právě ten problém, že musíte sama chtít něco dělat a to je právě to, co není lehký. Třeba by byla dobrá nějaká skupinová terapie, prostě se přinutit vyjít mezi lidi. Jinak máte smůlu ...
Prášků je víc druhů - požádat lékaře o jejich změnění nebo najít lepšího lékaře.
Sám Bibli zkoumám a z vlastní zkušenosti vím, že za ní stojí nadlidská síla a moc. Znám dost lidí, kterým v mnoha ohledech pomohla. Jak víš, že ti nepomůže? Už jsi to zkusila? Nebo jsi zavrhla něco, co ani neznáš?
Odkaz na článek samozřejmě nepomůže, stejně jako nepomůže napsat, že na nemoc jsou léky. Pokud člověk lék nevezme, tak mu odkaz nepomůže, Pokud nevezme bibli a nezačne ji číst, tak mu také nepomůže žádný odkaz na článek. Projdi si i videa a zkušenosti uvedené na té stránce a neodmítej něco předem když to neznáš.
Patrně máte nějaké bloky z rodiny a protože jste ještě mladá, odstěhujte se někam jinam a tam budou úplně jiné energie.
Taky mám pocit, že má nějaké bloky. Nemá vyřešené vztahy s nejbližšími. Je to smutný, že Vás nic netěší. Já se raduju, když třeba vidím svého oblíbeného herce nebo zpěváka. Zkrátka z maličkostí. Sama byste měla přijít na to, co vás těší.
A myslím si, že jen odstěhování nepomůže. Chce to navštívit nějakého odborníka přes duši. Protože ten jí odblokuje a uzdraví. Nikdo jiný to za ní tady asi neudělá. Věřte mi, takovou depku a problémy jsem kdysi měla taky. Díky psychoterapii už jí nemám. Je to otázka třeba několika měsíců, roků, ale pomůže vám to. Nestačí jít jednou a pak to vzdát při prvním problému. Musíte vytrvat a ne se vzdávat. Stejně tak je to se cvičením. Čekáte, že tam s vámi budou cizí lidé mluvit? Snad si tam jdete zacvičit, tak nečekejte, že s vámi cizí budou vtipkovat. Nic není zadarmo. Je to dřina, ale půjde to. Stačí chtít.
Je podzim, nevlídno, splín doléhá na mnoho z nás. Co mně ale trochu překvapuje je Váš postoj.
Tady rádcové ochotně nabízí řadu možností. Přidám třeba jen procházku po okolí, nakukovat co se děje v přírodě. Doma vzít knížku na čtení, pustit si nějakou hudbu. Jenže Vy vše negujete. Je řada lidí vyloženě osamělých, starších a starých a v maličkostech si najdou zájem o něco, inspiraci. Taky mě napadá i třeba nějaké ruční, výtvarné snažení.
Psa bych rozhodně nedoporučovala. Pes potřebuje lásku, trpělivost a pohodu zázemí, výchovu. Navíc je člověk vázán, všude nelze pak na výlety apod.
Vy jste hodně mladá, máte řadu možností, jen si šáhnout a vybrat. Neuzavírejte se jen mezi 4 stěny. To pak opravdu není život, ale přežívání.
Dovolím si nesouhlasit, neneguji vše, jen něco Na procházky chodím pravidelně o víkendu. Přes týden to holt nejde, když přijdu domů pozdě a jsem skoro mrtvá. Hudbu taky poslouchám, bez ní bych to nedávala. Ale tohle dělám dlouhodobě a už mi to moc nedává. Ano, potřebuji nové vjemy, to vím. Hlavně si uvědomuji, že potřebuji někoho k sobě a to je ten problém. Nedokážu se bavit s lidmi. Mám problém s nimi koexistovat. V práci jsem celý den v kolektivu (jsou to skvělí lidi!) a je to fajn, ale upřímně odpoledne jsem ráda, že za sebou zavřu dveře kanceláře a jedu domů. Vím, že mi chybí spřízněná duše a že ji nenajdu u televize, ale nemá sílu jí hledat v reálném životě, protože nevím ani dost dobře jak.
Tady se všem řekne, jdi někam za kulturou. Ale to se mi vyloženě příčí. Prostě nejsem ten typ. Výstavy mi nic neříkají. Pár jsem jich obsolvovala, ale prostě je to pro mě nuda. Nikomu to neberu, ale mě to prostě nebaví. Stejně tak cestování. Za svůj život jsem už pár míst navštívila, ale vše mi stejně splývá v jedno. Těch hradů a zámků, co jsem třeba viděla a více méně mi přijdou všechny stejné.
To se mi zdá taky postavené na hlavu, chodit hledat někam kam nechci, na "silu"..za prva když mě to tam nebaví, budu z toho otrávený, znuděný a v tomto stavu si někoho hledat..a navíc si najdu někoho, koho baví kultura a blbosti, které nebaví mě..to je taky zcestné. Jsem na tom tudíž podobně a jediné třeba moje východisko jsou seznamky, v práci, na nákupu Jinak rád chodím i do přírody a kolo, jenže to se mám s každou ženskou dát do řeči, jestli náhodou je nezadaná a hledá chlapa? Jednou nebo dvakrát bych to možná i zkusil se zeptat, ale tak by mě to vysílilo, že bych další rok na to dlabal. A jaká je šance, že zrovna takovou v lese apod potkám?
Kdo vlastně jste? "spokojený, nalezený, franto, jeník"? Bible je jistě duchovní kniha o tom není pochyb, ale Vaše odkazy nejsou na Bibli.
Moje přezdívka není bezdůvodná, protože jsem se také dost těžce a divně protloukal životem a hledal jeho smysl. Smysl živata jsem našel až díky zkoumání Bible a teď už jsem spokojený.
V některém příspěvku jsem se dočetl, že se zde nesmí psát o politice a o náboženství - proto nemohu více uvést o tom, kdo jsem (ale dá se to zjistit ze stránek na které jsem zde dal odkaz).
O Bibli se těžko dá říct, že je to "duchovní kniha", ptotože popisuje dějiny lidstva a především izraelského a judského národa, zákony dané Izraelitům, dějiny vzniku křestanství, zákony pro křestany, proroctví, rady do různých oblastí života, atd. Duchovní část jsou jen některé žalmy (= chvalospěvy a modlitby).
Začít číst Bibli a číst třeba o tom, jak byl svět zničen potopou, jak byla zničena Sodoma, jak izraelité válčili, jak byl umučen a popraven Ježíš, jak byl ukamenován Štěpán, ... by asi těžko někomu zlepšilo náladu a dalo smysl k životu. Proto jsou z Bible vybrané takové pasáže, které mohou v určité situaci čtenářům pomoci. V odkazech, které jsem uvedl jsou tyto pasáže buď citované, nebo je na ně odkaz (například: Jan 13:35 znamená - biblická kniha s názvem "Janovo evangelium" nebo "evangelium Jana", 13. kapitola, 35. verš), a k těmto biblickým textům je přidám vysvětlující komentář. Takže odkazy na Bibli jsou.
Ale at už se na to díváte jakkoli, důležité je především to, že tyto rady pomáhají, když se jimi lidé řídí.
Asi jste to myslel dobře, ale ten odkaz není na Bibli. Víte, je hodně církví, které třímají v ruce Bibli a mají jen ten svůj výklad za jediný správný. Já Vám ten Váš neberu, jen zkuste vidět pohled z druhé strany. Přečtěte si knihu: "Křestanská svoboda" od Raymonda Franze, mohu doporučit.
pro nalezenypokoj: Vaše postesknutí, že se zde nesmí psát o náboženství uvedu na pravou míru. Přišla jsem na to zcela náhodou, právě tento týden. /viz - Kde je můj příspěvek - /. Můj příspěvek se týkal otázky - Jak by se Vám líbil M.Horáček jako prezident?.
Jsem zde na poradně již delší dobu, ale nevěděla jsem o tom.
Otázku s tématem politika anebo náboženství lze vložit do volné diskuze a to do podrubriky politika, či náboženství. Zřejmě se tam přesunují i jiné, kontroverzní dotazy a odpovědi jiného tématu.
Vy jste ztratila naději. A tu získáte jedině, když se s vhodným partnerem pokusíte založit rodinu. Život není nesmyslný, když musíte vychovat dětátko do dospělosti a postavit ho na jeho cestu životem. Garantuji Vám, že všechny tyto vaše potíže pominou.
Tyto potíže máme my všichni, nebo většina, když nám ulétnou děti z hnízda, anebo zemře, odejde dlouholetý partner.
Pokud budete schopná, pořiďte si dvě tři děti, potom se budete těšit i z vnoučátek a na tyto starosti si možná ani nevzpomenete.
Omlouvám se, nečetla jsem celé toto vlákno, je dost dlouhé. Proto jestli je zde podobná rada neopisovala jsem.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.