Nejste přihlášen/a.
Byl jsem tam dvakrát - můžu doporučit. Pokud ovšem dokážete např. naporcovat kus krkovičky nebo stáhnout králíka... Někdo nesnese pohled na krev nebo trochu "sadismu" a omdlí - lékaři pak řeší problém...
Za sebe - můžu doporučit všem manželům či partnerům. Naučí vás to vážit si své ženy i života. Nechut k sexu? Tak to ani omylem
@pb
no já měl celkem zajímavé zážitky - asi bych je prožít na místě ženy nechtěl -- trochu dramatické a jednu chvilku jsem měl chut vyliskat celý personál, co si dával kafíčko... Podruhé se manželka velmi nehezky roztrhala a já ji jednou rukou přidržoval na lůžku, druhou jsem držel dítě v peřince. Nebyli lidi... Těžko uvěřit, že to bylo před 6ti lety.
Za nás to naštěstí nešlo. Řekl bych, že je to další z nesmyslů, které spáchaly ty dnešní sufražetky. Je to nekulturní (nebo spíš protikulturní) a porodnicím to přidělává práci.
Chlap hlavně není u porodu proto, aby čuměl ženě mezi nohy, od toho je tam zdravotnický personál. Chlap je tam proto, aby byl své ženě oporou a to doslova. Podpíral ji v úlevových polohách, na balonu ve sprše, masíroval záda, podával pití.. ...Protože když to neudělá manžel nebo dula nikdo jiný to neudělá. Ve většině porodnic je první dobu porodní, tedy tu nejdelší a ke konci nejtěžší, ponechána žena sama za občasné kontroly zdravotnického personálu. V samotné vypuzovací fázi je nejlepší, když si muž stoupne čelem k ženě a zády k nohám, kdy nemá šanci zahlédnout cokoliv, co by se mu eklovalo. Ale pokud nejste oporou své ženě ani při běžné nemoci, nevidíte že je jí zle a nedokážete/nechcete jí pomoct, nenapadne vás jí uvařit a donést ani čaj, když leží s teplotou v posteli, pak byste jí u porodu akorát vysíral a opravdu nemá cenu, abyste tam byl.
pb, jednoduše krásný.
K dotazu: Já si představuji, že by to měli chtít oba. Jestli budu já chtít a muž ne, tak mně to bude líto, ale budu respektovat jeho přání. (Ale pokusím se ho přemluvit.) Zatím ale nejsem rozhodnutá - zatím není důvod
Trošku mě ale zaráží, že nechcete k porodu z důvodů, že byste mohl zkolabovat nebo že by Vám žena mohla v bolestech nadávat. To se mi jako důvody nelíbí jako muž a otec budete muset vytrpět mnohem víc. V momentě, kdy jeden trpí a druhý nepomůže, protože by ho to taky stálo nějaké síly, bolest, nepříjemný pocit, tak to mi připadá sobecké. Asi říkám jinými slovy to samé, co pb v poslední větě, nevím. Jestli tam opravdu nechcete, tak se vyhraňte; jestli ale máte pocit, že byste mohl být užitečný, tak se přemožte.
Přesně stejný pocit jsem z dotazu měla. Hlavně aby se pánovi nestalo, že by zkolaboval, že by mu žena nadávala nebo že by pak - nedej bože - ztratil snad chut na sex. To je lásky, to je lásky... o opoře ani slovo.
U porodu jsem byl, protože si to žena přála a já s těmito záležitostmi nemám problém. Kdyby o to naopak nestála, nevnucoval bych se. Stál jsem u její hlavy a snažil se být oporou. Jak je ale uvedeno výše, tak kdo o sobě ví, že je slabší povahy v podobných situacích, tak si umím představit, že může být ve finále spíš na obtíž. Nechut k sexu? Tak to asi nehrozí, porod je pro mě jednoduše "úkol", který se musí zvládnout a tak jsem to i vnímal, čistě pragmaticky. Nic (a)sexuálního jsem v tom neviděl.
souhlas s ra252.Odpovím za manžela.Nebyl u porodu a je mi za to vděčný.Oba uznáváme nějakou intimitu toho druhého a věděl,že nechci aby mě viděl v té nejcitlivější,nejslabší chvíli v životě.Přišla jsem tam odrodit děti ,tudíž jsem potřebovala jen personál.Držet za ruku mě může doma bez potu,krve a bolesti.
Nechut k sexu ovšem nastala.Sice to nebylo kvůli porodu,ale protože jsme utahaní z obou dětí
Často i zaznívá,že se personál chová lépe když je tam tatínek.Já si to nemyslím.Měli jsme rodit my a čekali jsme na pokoji,když tam na oddělení vtrhli manželé,kdyby to šlo tak nás vyhodí z pokoje a vypadalo to,že si asi odrodí sami.Byli hrozně důležití a vše měli naučené.Doslova tam šli s tím,že jim bude chtít někdo ublížit nebo něco upřít.Stejně tak jedna známá to měla do puntíku naplánováno,ale rodila dříve a potom tam "dělala ramena"na personál neonatologie.Já se těm sestřičkám nedivím,ony pečují a rodí děti denně jak na běžícím páse a potom příjdou rodiče odrodit jedno a jsou chytří jak opice.
Myslím,že neškodí trocha pokory,slušnosti a chovat se k personálu s respektem,protože žena si tam odrodí jedno,ale oni denně třeba 20miminek,které potom i zachrňují a starají se o ně i o matku.Já měla nejlepší personál na světě a když byl problém mohly si za o ty maminky samy.
Byl sem dvakrat a pohoda. Prakticky vzato pro mne nuda, ale kdy jindy se neco takoveho zase uvidi, ze, tak proc to nevyuzit. Navic tam ses alespon za podrztasku, to v te chvili take muze zene pomoct. Neco podat a pod.
Prvnimu se ven moc nechtelo, tak jak tam ke konci kolem byli sestry, tak sem ani zadnou podporu nebo co moc davat nemohl, tak sem stal jenom rozpacite opodal a cekal co bude - nic jineho sem v te chvili stejne delat nemohl, podruhe to bylo kychnuti a mala byla venku, takze opet zadna velka veda.
Rozhodne nic, co by na me zanechalo nejake psychicke stopy, natoz abych mel kolabovat. Treba takové otelení je mnohdy vetsi horor. A to filmove nadavani je take blbost. Zenska ma v te nejvypjatejsi chvili krapet jine starosti nez se starat, jestli tam vubec ses.
Jsem ráda, že jsem 1. dítě rodila koncem roku 1977, kdy tatíci přítomni být nemohli. Ta péče byla jiná. Ultrazvuk žádný, rozbor plodové vody žádný, kontroly velice povrchní.
2 měsíce před porodem mi starý pan doktor řekl, že podle poslechu si myslí, že to budou dvojčata. Jak vyšetřoval? Naslouchal dřevěnou trumpetou přikládanou na břicho těhotné. To bylo vše. Já se rozbrečela. On: vy nechcete dvě? Já povídám - dvě děti najednou by mi vůbec nevadily, ale před týdnem jsem si sehnala krásný kočárek, a víte, co mi to dalo práce? ALE ON JE JEN PRO JEDNO!
Nakonec to bylo jedno, veliké. 4,30 kg. Do poslední chvíle nikdo nevěděl, že to bude jen jedno. Nechali mě ležet víc než 12 hodin, v potu, žádné provokačky, žádná pomoc. Tak velké dítě nechtělo na svět. Bránilo se fest. Asi vědělo, co jej venku čeká a chtělo zůstat v pohodě uvnitř. Tak mě aspoň důkladně nastřihli.
Je to už skoro 40 let a dodnes mám velice nepříjemné vzpomínky. Když si představím, jak jsem se tam válela, nikdo si mě nevšímal, aby mi aspon pot z čela setřel. Rodily jsme asi 4 najednou - jako na běžícím páse. A tak bych za těchto podmínek tatínka u porodu zaručeně nechtěla.
To jenom v románech či telenovelách - maminka něžně šeptne - au, sestra hned odebere buclaté miminko, omyje ho, zavine, dá otci pochovat. Život je o něčem jiném. A ti chlapi také nemusí být u všeho. Stačí, že byli u toho začátku. Jsem ráda, že jsem konec zvládla sama. Jsem ráda, že jsem ho nakonec vůbec zvládla...byly i chvíle, kdy jsem si myslela, že nezvládnu... Jaga.
Abych byl u porodu (u obou), to jsme chtěli oba, já i žena. A ona byla ráda, že jsem byl u ní a pro mě to byl nezapomenutelný zážitek. A nešlo jen o tu podporu v první době porodní, i při samotném porodu jsem plnil drobné úkoly - synka odstřihnout, podržet, podepsat...
I když je porod záležitost popravdě velmi neestetická, myslím, že muž by u něj neměl chybět. Neměl by ostatně chybět u jakékoliv zásadní události v rodině.
Našel jsem si jednu fotku z porodního sálu - pokud by byl zájem o první vteřinky mimina na světě... První porod byl pohodička - po narození bylo hned "tatínku no fotte..." vůbec mne to nenapadlo, já myslel, že budu fotit až hezký mimino v peřince .
Jo po prvním porodu jsem říkal "za čokoládu jdu znovu". Po tom druhém už ne - ale to byla zase žena ráda, že jsem ji 9 hodin podporoval, pak 3 hodiny opatroval...no fuj, nebylo to snadný ani pro jednoho
Tazateli, jestli vás žena přesvědčuje a vy o tom trošku pochybujete, tak bych radši nešla. Odrodila jsem 3 děti, u prvních dvou manžel nebyl a byla jsem za to ráda, není to moc hezký pohled, u prvního bylo mi trapně, nevěděla jsem co mám dělat a ještě k tomu tam přišlo asi 10 studentů v rámci praxe na mě čumět. Manžel by je asi vyhodil, já jsem na to neměla sílu ani odvahu, ale to je tak všechno v čem by mi pomohl. Pod vlivem tlaku okolí a momentálnímu boomu a snad modě či co, stalo se to, že u třetího stál u hlavy a tiše ani se nehnul byl mimořádně klidný a vyrovnaný. To mě překvapilo a i naštvalo, prostě mě ten jeho nezvyklý klid ještě více znervozněl a když mu doktor potřetí mával nůžkama a přemlouval ho at si jde přestřihnout šnůru, byla jsem vděčná, že nešel, ale vysmívajícímu doktorovi jsem chtěla už jednu vrazit. Zas mi bylo strašně trapně, je to hrozně intimní, asi jsem více stydlivá, nebo co. I když tam manžel u třetího potomka byl a byl mi malinko oporou, nejradši bych ho v tu chvíli poslala pryč, naštěstí to šlo celkem rychle. Chlapi jsou tam fakt celkem k ničemu, mě to jen víc vynervovalo. Dřívejší babky věděli, proč je to čistě záležitost ženská. Ale je to věc názoru.
alennn-vy jste to napsala lépe jak já.Taky patřím do té kategorie stydlivých nebo jak to nazvat.I když mám blbou rýmu,tak se nerada ukazuju,natož porod.Když mi budou trhat zub,taky u toho manžel nebude jako podpora při bolesti.Prostě když je mi zle nerada se ukazuju.A třeba my nemuseli vidět děti hned jako první.Třeba já je viděla až po 30hodinách a nějak jsem se nehnala.Je supr,že tazatel vidí různé pohledy na věc.
honz490-plantáte páte přes deváté.Někdo prostě nerad ukazuje svou slabost a bolest před druhýma.I když s manželem souložíme,nazí jsme se viděli,zamilovaní jsme pořád jako na první schůzce,tak před sebou nečůráme,neprdíme,nekrkáme,když nás něco bolí nemusíme se držet za ruce(jsme už velcí)...to jsou věci které patří do naší intimity.
Přirovnala bych to k našemu kocourovi.Když je nemocný stočí se do klubíčka někde pod postel.Cítím to podobně,nechci aby mě viděl v takovém stavu bezmocnosti,bolesti.Rozhodně mi to nepomáhá,spíše jsou to pocity studu a trapnosti apod.
Myslíte že když manžel viděl děti cca půl hodiny po porodu a já 30hod.po porodu,že jsme o něco přišli?že se ty děti nějak změnily,nebo vypadají jinak?Nevidím v tom logiku.Každopádně bych ráda aby jste měl pravdu,protože u porodu je snad každý otec,ale rozvodovost se nesnížila.Takže ani ta krásná první chvilka,nedokáže udržet rodiny pohromadě a otce u dětí.
...ani se jeden před druhým neškábeme na přirození,když mi tam v těhotenství naskočily křečáky neukazovala jsem mu je(i když to vypadalo strašně)když mám rýmu a rozdrápaný nos,nechci aby mě líbal...asi bysme vzájemně stratili atraktivitu pro toho druhého,kdybychom neměli kapku studu a soukromí.
Stručně řečeno, je to různé kus od kusu. Někomu to nic nedělá, ale znám případ, kdy chlap byl u porodu a takové z toho měl trauma, že pak už nemohl mít s manželkou sex a nakonec se i rozvedli. Na druhou stranu manžel neteře si vše u obou dětí i natáčel a jsou v pohodě. Takže tak. Záleží na každém, pokud to nedokážete manželce vymluvit a udělat jí radost, tak chyte ruku, zavřete oči a nebo se koukejte do stropu.
Jsem toho názoru, že by tam muž měl být, když to tak řeknu, oba na něm pracovali a dítě není pouze matky . Ale na druhou stranu, musí se na to cítit. Když tam pak zkolabuje, je to když to řeknu blbě, na obtíž nejen pro personál ale i matku. Když budete u porodu, pochopíte, co ta žena musí zvládnout a budete se ji ještě více vážit.
Honzo, vy jste fakt úplně mimo, jak vám napsala lucie. Jak můžete srovnávat sex ve dvou a porod, kde je několik lidí, a ještě se střídají. . Nevím, komu se může porod líbit, není tam jen krev, ale manželka nebo přítelkyně se může i pokálet, proto to srovnání s WC. Takže nic moc sexy, to není. A ti co ještě k tomu natáčejí na kameru případně fotografování a pak to ukazují kamarádům tak to jsou pro mě debilové.
honz490-sice odběhnu od tématu,ale třeba můj otec několikrát říkal,že kdyby byl vážně nemocný nebo umíral,tak nás nechce v nemocnici,abysme se na něj dívali.Myslíte,že kdyby to(nedejbože)přišlo,mám kašlat na jeho názor,říct mu,že je stydlivka a přesvědčit ho,že psychická podpora a držení za ruku mu udělá dobře?Mám stejně pocity jako on,nechtěla bych aby mě někdo viděl nemocnou,slabou,bezbranou a třeba i umírající.
Všude ve světě už tahle moda mužů u porodu opadá.V naší republice se to ještě drží a jak už zde zaznělo,ženy si často myslí,že to stmelí vztah.Bohužel tomu tak většinou není.Otce z chlapa udělají jiné činy.
Můj manžel ví už od dětství jak se rodí děti,kudy to dítě musí žena protlačit.Takže mě obdivoval celé tějhotenství,nemusel čekat až to uvidí.
A jaképak ubírání o nejkrásnější zážitek? I když jste jen na chodbě za dveřmi, tak jak okamžitě manželka poradí a to zdůrazněji okamžitě, ještě si ani nestačí vydechnout, tak vás okamžitě zavolají, takže držíte, pokud se nebojíte, dítě hned po sestře jako druhý vy. a to je dnes, před deseti nebo dvaceti lety, pořád stejný. Takže o nějaké okrádání, myslím, tady není řeč
Zdravím, odpověď - není každý nadšený všeobecnou módou..., jsou porodní sály, kde není maminka za plentou a tatínek vidí v podstatě vše, existují porodní sály, kde tatka je ,"tak trošku" mimo vidění a na něm zůstává jen fyzický kontakt rukou a podpora maminky u její hlavy, pak teprve se dočká prvního vidění a přivítání mimča. Teď, bez keců, mi padla slza./nepatří do odpovědi, prostě fakt/. No co už./ Mojí manželce jsem odmítl být asistentem, ale vězte, že každou vteřinu jsme byli "propojeni", i přesto, že jsem dobře znal porodní tým, moje emoce byly za "červenou". Dnes můžu klidně přiznat, že víc jsem se bál o manželku, protože.. Spousta se popíše o budoucím pevnějším vztahu, snad, že si chlap uvědomí - co ona mamča musela prožít díky porodu a co vlastně jí ten tatka způsobil jedním z bičíků za životní anabázi. Neřešte. Milujete-li svou ženu, tak se nebojte ji před porodem říct: "Možná se toho bojím víc než ty, ale chci být s tebou, ruku v ruce s prvním pohlazením". Kdyby jste si nebyl sám s sebou jistý, tak to řekněte nahlas, není nic blbějšího než na porodním sále řešit tatku zrovna, když jsou potřeba ruce úplně jinde. To není ostuda, ale rovné jednání.
Mimochodem, manželka se rozhodla rodit v poměrně vzdálené porodnici, a i když od prvních stahů do samotného porodu je zpravidla několik hodin času, může se stát cokoliv. Takže jsem byl teoreticky (a hlavně psychicky) připravený i na situaci, že se bude rodit v autě na dálnici, jen s telefonickou podporou operátorky ze 155 ale přes veškerou přípravu jsem rád, že k tomu nedošlo.
Je to úplně jedno, každý se musí rozhodnout sám, a musí to chtít oba partneři. Na lásku, pevnost či trvalost vztahu a jeho upřímnost a vytrvalost to nemá žádný vliv, stejně jako na citovou vazbu k dítěti či matce.
Není ostuda tam nebýt a není žádné hrdinství tam být.
Dnes je bohužel do toho spousta chlapů nucená, a když tam nejsou jsou za sraby a zbabělce - proč? Pravý chlap se pozná podle toho, že si své ženy a dětí váží, umí je zabezpečit a být jim po celý život oporou a bezvýhradně je miluje, ne podle toho, že s velkou slávou "byl u porodu" a pak třeba na svou rodinu kašle.
Spoustě žen to ani není příjemné, třeba chtějí mít klid a na porod se soustředit a ne řešit, jestli je manžel vidí zakrvácené, pokálené, zpocené a křičící.
Takže - je to čistě jen na vás a na partnerce, názory kohokoliv dalšího neberte v úvahu.
Uvědomila jsem si, že díky tátovi u porodu, jsem na světě. Když jsem se drala na svět, těsně po válce, byla noc a sněhová kalamita. Dostat maminku do porodnice, bylo naprosto nemožné. Telefon nebyl a táta pro něho běžel. Byl u porodu někde daleko. Byla jen babka. Nedařilo se a vypadalo to, že obě nebudeme. Nastoupil táta řezník, který se, celý schvácený ze závějí vrátil. Jednou rukou se zapřel do zdi a druhou, pěstí do mamčina břicha. A tak mě vytlačil. Potrhal mamce břišní svalstvo a já potrhala mamku. Druhý den, navečer, přijel opilý doktor. Nešil nic, jen mávnul rukou. No řekněte, nejsou tyhle diskuze srandovní, v porovnání s tímhle?
Oprava- Táta běžel přes půl města pro doktora. . . .
babkazovpěkný příbeh a máte pravdu.Ženy si dříve vytrpěly své,nebylo nic,mohly jen doufat,že všichni přežijou a takhle za život rodily některé i desetkrát.Když vzpomenu na svou babičku a další,příjdou mi některé stížnosti žen na porodnice úsměvné.
Bály se hlavně o svůj život a život dítěte,neřešily kolik stehů má jizva nebo jestli byl někdo nepříjemný či se doktor málo usmíval.
Věříte,že mi až po roce došlo,že jak mě nechali na tom pěkném pokoji,že to byl porodní pokoj?Jěště že jsem rodila nakonec císařem,protože jsem vůbec netušila,že se rodí v těch pěkných postelích.Vždycky jsem myslela že je ta postel nějak upravená,třeba z koženky apod. ale že se rodí v lůžkovinách jsem fakt netušila.Asi bych si vzpomněla pokaždé když bych doma ulehala
Zdarec, tvá žena není prvorodička, stejně neuvidíš, /jak v které špitále/ co ti zkušenější povídají, jen budeš stát vedle své ženy, držíc se za ruku a přesto OPODÁL, klidně do toho jdi, jen zvukové vjemy a jednání personálu je autentické a jedinečné a logicky vycházející z problému - Rodí se - Teď! Vadnoucí tatínek je v daný moment podružný problém. Pokud ustojíš, dostaneš malilinkatého vašeho tvořečka do náruče. A změní se ti život.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.