Trest smrti - ANO či NE

Jo, třeba v padesátých letech se dělo hodně prasáren, které musely být potrestány nejtvrdším trestem! Později se sice ukázalo že nešlo až tak o spravedlnost jako spíš o odstranění potencionálních politických protivíků, ale čert to vem. Byli to přece jen soudci a plnili svou povinnost, za své rozsudky nejsou odpovědní.

A právě o to jde - některou pravomoc by se prostě žádný státní orgán nikdy neměl dostat.

To je sporné, ale dobrá otázka na zamyšlení.

právě protože je to sporné,

prívě protože se nelze vždy "sebemenších pochyb o pachateli," viz justiční omyly

Jsem proti trestu smrti. Takový rozsudek nejde zvrátit. PT

...Protože i doživotně odsouzený může po 20 či 25 letech požádat o podmíněné propuštění**** nevyhovět

...může uprchnout a... **********tak mu to nedovolme

nemocného taky popravit?

...má kumpány které může řídit**********zamezit možnost.

Liduš, smrt za smrt? "jsem ochotna ho zastřelit"******* "euthanasii u nevyléčitelně nemocných" kdo uřčí, že je nevyléčitelný? viz po 23 letech se "vrátil"...

Liduško (krásné jméno) naprosto s Vámi souhlasím " že pravdu má každý tu svojí"

na vše se snažím dívat z pohledu, že se m ě to týká, pokud by mi někdo zavraždil mé dítě opravdu bych neváhala ani vteřinu. A ta eutanázie- mám roztroušenou sklerozu a jsem 6let po urazu(pád ze 4patra do výtahové šachty)Viděla jsem spoustu mladých lidí, co nejen že přišli o lidskou důstojnost (kdo neví co je to čekat až ho někdo nakrmí a utře mu zadek) tomu se to lehko mluví.Milane ( krásné jméno, jmenoval se tak můj táta), dovolím si pochybovat, že bys chtěl žít ve stavu v jakém je ten muž po 23letech ve vegetativním stavu.Já vím, že by se našli tací, co by s klidným svědomým poslali na smrt někoho kdo by mohl žít ale snad by se to dalo nějak ošetřit.Když to jde ve světě proč ne u nás? měla jsem kamaráda, s rogalem narazil do skály a zůstal celý ochrnutý-mozek super, sondou se najedl a nesrozumitelně mluvil a každou návštěvu prosil dejte mi jed, zemřel v bolestech, s proleženinami po 2letech trápení. Je to jak říkám, každý má svou pravdu a svůj důvod pro ni.Hezký den.

Lidus Píšete o zabití z pomsty, tedy ve vašem případě by to byl spíš afekt. A naprosto to chápu, protože kdyby se někdo dopustil násilí na mém dítěti (a nejen na mém) nemám pro to omluvu a těžko bych asi ovládal svoje emoce. Ale jsme lidé vybavení stvořitelem jistou dávkou inteligence a kultůrnosti. To co nás dělá lidmi je schopnost utvářet zákony a dodržovat je, schopnost demokracie a její naplňování, schopnost ovládat svoje instinkty a pudy. Jako lidé máme povinnost ctít život i toho kdo si to na první pohled nezaslouží. Takže to shrnu: Když se bestiální vrah dožije spravedlivého demokratického procesu, pak nemá společnost právo jej zbavit života stejně jako vrah nemá právo na smrt. A to přesně z toho důvodu o jakém píšete o euthanázii.

Když tak horlivě pronášíme rozsudky smrti, víme co je to vlastně život? Je to ten stav kdy jedinec dýchá a bije mu srdce a v žilách mu koluje krev? Nebo je život životem, kdy smí jedinec naplňovat svoje touhy a představy, když prožívá emoce a říká co si myslí a buduje společenský život?

Na jednu stranu jste ochotná zabít s pomsty a na stranu druhou darujete smrt jako akt milosrdenství. Lidus jste emocionální osobnost a to z vás dělá dobrou mámu a skvělého partnera do nepohody, ale v tom rozporu o smrti je cosi bestiálního. Neberte to prosím jako urážku. nechci vás urazit ani vás nařknout. Pokud vás to přece jen urazí pak mi napiště dám vám své nacionále abyste měla možnost se pomstít... třeba i smrtí...

Hezké ráno TECHNIKJIRIK a všichni další. Já se v žádném případě neurazím jen proto, že někdo má jiný názor než-li já. Nechtěla bych být katem co by rozsudky vykonával a to z důvodu, že můj pohled by byl zajisté jiný pokud by se mě to bezprostředně netýkalo a jistě bych pro toho člověka hledala nějakou polehčující okolnost.V momentě kdy mi někdo sáhne na dítě, jednala bych zcela jistě, díky emocím, jinak.Ta eutanazie-tak to je životní zkušenost, tam nemám co řešit a při hlasování zvedám obě ruce.Jak už jsem psala, to pochopí ten kdo si stav beznaděje , byt u jiného prožil.Nepřeju nikomu, vidět tolik zcela ochrnutých lidí( po nějakém naprosto zbytečném úrazu), lidí, kteří jen očima prosí o milosrdnou smrt.Dík, vím jak na tom zdravotně sama jsem a nechci, opravdu nechci zůstat ležet ve vlastních výkalech. Stačí, když navštívíte oddělění LDM-v čase kdy nejsou v době návštěv, chudáci bezmocní vymydlení v čistě ustlaných postelích. Na život se ale jinak dívám optimisticky, jsem proti potratům u zdravých matek.Ano, život je dar ale myslím, že přece jen je rozdíl v tom, jestli život nebo živoření.

S tou eutanázií Vám rozumím a za určitých okolností bych i souhlasil... měl jsem jedno období kdy jsem měl co do činění s hospicem (velmi zajímavá zkušenost s opravdovými profesionály) a mám za sebou velmi nedávnou zkušenost osobní imobility a zoufalé permanentní bolesti. Moje manželka měla ode mne istrukce, že kdybych měl být jen troska tak nemá pokračovat v léčení...Jde o lidskou důstojnost. (tentokrát jsem měl obrovské štěstí) takže Vám rozumím.

Píšeš o pomstě, ne o spravedlnosti.

Vím o několika případech kdy mladé oběti bestiální vraždy mají své pomníčky na hřbitovech a pachtelé po uplynutí poloviny trestu šli na svobodu.Pamatuji jednoho násilníka a ten dokonce žádá po třiceti letech o omluvu a tvrdí,že byl vždycky nevinný.Nejenom cesta je cíl.Všechno co děláme a říkáme je účelové a ne že NE.Pokud kdokoli ublíží mým blízkým neváhal bych ani minutu.

Jen k eutanázii - rozsudek smrti?

Děsivé svědectví: byl v komatu 23 let a všechno slyšel!
Včera 20:00
Třiadvacet let o něm lékaři mluvili jako o fakticky mrtvém. Třiadvacet let musel poslouchat, že je v komatu a jeho tělo žije jen vegetativně. Třiadvacet let vnímal svět kolem sebe naplno, ačkoli jeho duši nebylo dovoleno projevovat ani smutek slzami.

Po třiadvaceti letech se Belgičan Rom Houben probudil, aby neurology šokoval svým příběhem o klinické "nesmrti".
Poslouchat nelichotivé poznámky zdravotnického personálu nebylo tak těžké jako vyslechnout od matky, že zemřel otec, aniž mohl hnout byt obočím, aniž byl schopen uronit slzu. Také proto lékaři tvrdili, že je klinicky mrtev. Chybnou diagnózu provedli v roce 1983 po automobilové nehodě, během níž téměř zemřel.
Neurologové z univerzity v belgickém Lutychu se však teď obávají, že podobných špatných diagnóz klinické smrti je po celém světě spousta. U mnoha lidí se tak hovoří o vegetativním životě a zvažuje se, zda je podporovat připojené k přístrojům. Houben ovšem začal po třiadvaceti letech totální paralýzy komunikovat jedním prstem a světu svěřil děsivé svědectví o jednom z nejhorších vězení.

I tak se musím zamyset, zda by mu nebylo mrtvému líp. Nebo mi snad chcete tvrdit, že by jste rád žil ve stavu v jakém je?

Hmm, podobný dobrý nápad měli myslím i nacisti, ale kupodivu se to podzději nesetkalo s kladným ohlasem.

Jestli je mu líp nebo ne není naštěstí na tobě, abys to soudil. Je to jen a jen na něm. Pokud by měl pocit že už nechce dále žít tak by měl mít právo na euthanasii, nicméně řešení koma = usmrtit se mi nezdá jako moc dobrý nápad...

Ostatně to že je někdo vážně postižený nebo fyzicky omezený nic neznamená, zkus si zjistit třeba něco o člověku jménem Stephen Hawking

Já vím, že to není na mě ale opravdu mi věř, že si tu situaci dost dobře představit umím.A pokud ti někdo říká, že ochrnutí lidé na vozíku žijí plnohodnotný život, tak lže.Pravda je , že když jsem v nemocnici tak těm spolupacientům také nalévám optimistické kecy a neříkám jim jak to stojí za H..,.

Umění žít spočívá v radosti z maličkostí a schopnosti unést těžká břemena... každý si nese svůj kříž...a každý musí vědět kdy už nemůže a tehdy má mít právo na rozhodnutí o své smrti tak jako máme každý právo na život...

viz včera jsem o tom psal