Nejste přihlášen/a.
Jak se přestat bát toho, že vás lidé jejichž uznání byste chtěli mít vás "odmítnou" a nebo se k vám budou chovat jako k nule která je obtěžuje? Na co, jako méněcenně smýšlející člověk myslet ve společnosti takových lidí a co si "vrýt" do podvědomí?
Nijak, žádný spolehlivý recept neexistuje. Buď se to samo obrousí věkem, nebo také ne. Každá racionalizace osobního postoje vydrží jen dočasně, někdy nezabere vůbec. Na zázračnou radu předem zapomeňte, i když nepochybuji, že se budou doslova sypat.
venkov4ever
- souhlas - pokud člověk není přirozeně sebevědomý, musí k tomu dozrát věkem. Získat více zkušeností, poznat více lidí, naučit se s nimi komunikovat. Pokud se člověk příliš snaží (aniž na to má), může to často vyznít křečovitě až směšně. Na to bych si dala pozor (taky zkušenost).
Už po několikáté tu čtu dotaz v podobném tónu? Já to nějak nechápu? Čeho se bát?
Potřebujete si vybudovat nezbytnou dávku sebevědomí-to Vám chybí, nepodceńovat se, být důrazný, věřit si..jít si tvrdě za svým.
A že se to někomu nebude líbit? To bych vůbec neřešila.. přece není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem.
Já se bojím spousty věcí, ale toho, že bych snad někoho obtěžovala a měl mě za nulu, to fakt ne.
Takže hlavu vzhůru a jít středem
První krok je chovat se příjemně a vstřícně. Druhý krok, pokud si nejste sám sebou jistý, nemluvte příliš a zbytečně. Třetí krok rozvíjejte debatu, kterou načal ten druhý, abyste se vyhnul nudným tématům. Pokud nevíte, co odpovědět, s milým úsměvem řekněte, že zrovna toto téma Vás nikdy neoslovilo a že se obáváte, že nebudete ten správný diskutér.(Nikdo není doma ve všech tématech, jen většima lidí to rovnou a rázně oznámí, protože si jsou toho vědomi.) Nebo mluvte málo a víc poslouchejte. Možná přijdete na to, že byste k tomu i něco dokázal říct. Nevím, jestli Vaše otázka zněla všeobecně, nebo jen pro styk s erudovanými lidmi, či Vaším nadřízeným?
Já bych začala přehodnocením toho, o čí uznání stát.
Lidí, kteří někoho dokáží bezdůvodně odmítnout, nebo se k někomu chovat jako k "obtěžující nule", bych si těžko mohla vážit. Nevidím sebemenší důvod, proč bych měla stát o uznání právě od nich...
pochopila jste to jinak než jsem zamýšlel. nebojím se viditelného odmítnutí ale spíš že si o mě udělají závěr že jsem hloupá nula a prostě mě budu ignorovat, ale je pravda, že se najde vždy někdo kdo má náklonnost ke mně. Já se ale vždy chtěl bavit s těmi lidmi, kteří jsou chytří a obratní v řeči ale mám dojem že budu spíš muset začít pokorně a stavět solidní základy tak že se budu učit komunikovat s tím kdo bude ochotný i když zdá se, že není na společenském žebříčku nejvýše. Možná nějak přehodnotit to, podle čeho lidem přiděluji hodnotu/důležitost
děkuji za zkušenost, rád bych do vámi popisovaného stavu také došel ale dříve než budu třeba v důchodu
podle mě to souvisí s používáním vědomí, pokorou a mírností a ne být unášený vjemy z okolí bez používání vědomí, potažmo podvědomí. Otázka je jak je získat když je moje priorita práce, která ve mě vyvolává spíše opačné vlastnosti
Všechny odpovědi jsou fajn, já bych jen dodala, že důležité je, aby člověk zůstal sám sebou. Moc jsem to nechápala, ale čím jsem starší, tím mi to víc dochází. Já jsem já, takže se budu chovat normálně a nebudu si na nic hrát, takoví lidi jsou v jakési křeči a je to na nich vidět. Otřesným příkladem jsou starší ženské, které jsou oblečené jako dvacítky a přitom jim nedochází že mají o 20 let a 30 kg navíc. Co se týká mladých, tak z těch, co jsou tzv. suveréních, tato křeč doslova čiší. Asi je nejdůležitější mít stále úsměv na tváři, ale ne ten křečovitý, ale takový lehký a umět si ze sebe udělat legraci a přitom nikomu nelézt do zadku. Možná to píši zmateně, ale brát věci s humorem je to nejlepší pro život. Vždy jsem trpěla tím, že jsem tzv. vesničan, z chudé rodiny a ještě se nám narodil postižený syn. No a dnes je mi přes 50 a zjištuji, že ten život není tak hrozný. Pro mě byla a je obrovská škola náš syn, který má občas své nálady a někdy to vypadá divně a já to vždy nějak zahraju do autu a smějou se i cizí lidi, což dnes nejde tak snadno. My bydlíme kousek od Brna a doma mluvíme jako só a kókám a každý rok jezdíme se synem do Prahy na pár dní. Co my si užijeme v tramvaji, protože on pořád kecá...Naposledy cosi, já povídám, kdo to má pořád poslóchat, já chcu jet v klidu šalinó, tak pořád nekecé nebo vystópíme a nepudeme na žádné oběd...To bylo najednou v šalině veselo a dokonce mě pán pochválil, jakou mám s bratrem trpělivost...
vlastně již tu zazněly dobré rady, ještě vám chci říci, aby vždy ten nejdůležitější člověk pro vás jste byla vy sama a to na prvním místě.
Pokud se někdo ke mně chová, jako k nule, tak o něj nestojím, nebot se sám chová, jako nula, jak se říká: "nula od nuly pojde", zasvítí, zazáří a zhasne...
Já myslím, že recept na nízké sebevědomí je učit se, učit se, učit se. ( kdo to jen řekl?) Nevyhledávejte společnost lidí, kde se cítíte jako nula, věnujte čas studiu a uvidíte, že výsledek se dostaví. Nevrývejte si do podvědomí nějaké pseudofinty a pseudorady a vrývejte si do vědomí informace.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.