Nejste přihlášen/a.
Aja dala krásnou otázku "Hlídací a nehlídací babičky". Je to moc krásná diskuze. Já bych se moc ráda dozvěděla jak to je s dědečky. Nemyslím jen těmi, kteří hlídají nebo nehlídají vnuky, ale hlavně těmi, Kteří dokáží být svým vnukům vzorem muže-chlapa. Takového, který klukům věnuje čas a trpělivost, aby je naučil "chlapské" práce a dovednosti. Něco jako děda kluka Filipa, který se tady čas od času objeví.
Jste takovými dědečky? Měli jste takového dědečka?
Dobré ráno, já budu poměrně tvrdý. Nevím, jak to bude třeba za 30 – 50 let, to už tady zřejmě nebudu, rozhodně ne při smyslech, ale dnes to podle mě stojí za starou bačkoru. Současní dědečci žili v poněkud jiné společenské situaci, než je dnes. Mám tím na mysli rozdělení společenských rolí mezi muže a ženu a vnímání úlohy muže a ženy v rodině. Výsledkem je to, že naprostá většina dnešních dědečků se dělí na dvě skupiny. Ti v první již neudrží moč a myšlenku a pak těžko po nich očekávat cokoli směrem k vnoučatům. Ta druhá sice ještě nežije "s tím Němcem", ale jsou to naprosto nesamostatné osoby, které potřebují ženu snad ke všemu a mají starostí sami se sebou dost i bez vnoučat.
Dědečků jsem zažil opravdu dost, ale ani jeden bohužel nebyl takový ten laskavý "hlídací" dědeček, ty jsou zřejmě jen ve filmu.
Dovětek pro hnidopichy. Ano věřím tomu, že i já budu starý nerudný dědek. Každopádně jsem vyrostl už v trochu jiné době a dnešní muži už většinou nepotřebují ženu i k tomu, aby jim říkala, kdy mají jít na záchod nebo si zapnout poklopec.
Honzíku, to je hodně smutné čtení. Bohužel, pravdivé. Teď záleží, jestli z mužů jsme my, ženy, neudělaly nemohocí dědky. Úsměvné pozorování: Do lokalky vlítne ženská, se dvěma taškama. Stojí nad prázdným sedadlem a vyzývavě se dívá ke dveřím. Vstoupí důstojný starší pán s kabelkou na doklady. Ona tiše zavrčí: Sedni si. Počká, až si on sedne a pak si najde místo na sezení ona. Za chvíli se otočí a zavrčí: Budeme vystupovat. Balancuje se dvěma taškama, nad pánem a žene ho ke dveřím, ikdyž tramvaj stále jede. Vystoupí za ním. Opravdu ten pán nevypadal na nemohoucího staříka. Fakt ne! Není tahle situace typická, jak ženy nedovolí mužům, aby byli muži? Já jsem bez manžela několik desetiletí, jen pozoruji a poslouchám. Příjde mi to tak. Nemohu si odpustit, náš tata by mamce teda dal, kdyby s ním takhle zacházela!
Jsem muž, myslím si nezženštilý, ale přesto se mi často chce kvůli tomu brečet. Ne kvůli sobě, ale kvůli dětem. Podle mě, když se dědečci nebo i babičky "nevyvedou" tak v duši dítěte zůstane velká díra, která měla být zaplněná. Nechápu ty dědečky a babičky, kteří se dobrovolně připravují o společné zážitky s vnoučaty. Často jen kvůli vlastní pohodlnosti a touze po klidu.
Jeden můj dědeček byl nemocný a brzy zemřel, druhý byl nesmírně laskavý, ale vůbec nebyl akční. Moje děti své dědečky prakticky nepoznaly, ale nakonec se jeden úžasný děda v rodině přece jen objevil. Je to synův tchán. Pro své tři vnuky by udělal první i poslední. Je manuálně velmi zručný, takže kluci (zatím jen ti dva starší) dovedou vzít do ruky nářadí, nebojí se žádné práce. Pozoruji to jen z dálky, bydlí daleko. Říkám si, že tento děda je pro kluky úplné požehnání, protože můj syn na typicky mužskou práci moc není, možná právě proto, že dědečky nepoznal a manžel se doma nezdržoval. Pracuje spíš hlavou a je děsný puntičkář. Když má zatlouct hřebík do zdi, půl dne vyměřuje, propočítává a kreslí plánky. Kluci budou jiní. Dědovou zásluhou. Jsem za to vděčná.
Muj deda patri presne mezi ty, kteri jsou klukum vzorem.
Od mala jsme s nim stale neco kutili, pracovali, pomahali mu, naucil nas vse od prace s kladivem, pres nahazovani omitky, obraceni sena az treba po roubovani a zastrihovani stromku. Ucil nas jak rovnat stare hrebiky, jak brousit kosu, strilel s nami z praku a ze vzduchovky, lezl s nami po stromech. Naucil nas jezdit s traktorem a na pinckovi, jak postavit ptaci budku, kdy vykopavat brambory a milion dalsich veci. Stavel nam houpacky, prolejzacky a vzdy byl plny napadu na zlepsovaky vseho druhu.
Bral nas s sebou do prace - jako posledni praci jezdil s pojizdnou prodejnou - takze sme se s nim vozili v Liazce a u kasy se ucili, jak se prodava zbozi. Kdyz se na Liazce neco rozbilo, tak nas naucil, jak si s tim uprostred lesa poradit.
Bral nas na vylety po celych Cechach, vypravel o historii, o vjeho vzpominkach na 2.sv.v., ucil nas matematiku, nemcinu, zodpovednost a samostatnost.
Dneska je mu 87 let a je stale stejny. Pred par lety si koupil nove auto, pry ze mu uz Felicie na vylety nestacila a take si poridil kolo s prehazovackou misto skladacky, aby mohl jezdit s pravnoucatama na koupak a ukazovat jim, jak se oblazkama hazi zabky.
Vzdy byl a stale je neuveritelne akcni a kdyz kdokoliv kdykoliv potreboval s necim pomoct, tak se neptal co a jak a proc, ale v kolik a vzdycky tam byl jeste o hodinu driv a pulku uz mel zarizenou nebo hotovou.
Axus, takový děda je požehnáním. Naši kluci mají 3 babičky a 2 dědečky. Jeden děda s babičkou, je vyzvedává a vozí do kroužků. A taky je bere na chalupu, kde se on narodil. Dílna s veškšrým nářadím, sklep, hůra a patro, sekačka a naposledy i kosa, protože se sekačce nějak nechtělo do vysoké trávy. Hoši snad ještě měli pleny a už dostali prkno a kladívko s hřebíky. S vrtačkou na baterky vrtali dřevo na topení. Nejen zručnost, ale hlavně vědění, že lze opravit, vyrobit, vyřešit. Pozorují úctu, s jakou s ním všichni jednáme. Význam toho, když on řekne a myslí to vážně. Tenhle dědeček je obdivuhodný, s jakou trpělivostí a laskavostí s nimi jedná. Kluci ho milují. Druhý děda má fajn babičku, která dobře vaří a peče.
Naše vnučka mně pobavila, jak nás všechny vnímá. Nedávno prohlásila:"Víš babičko, babičku A máme na to, že nám peče a vaří, někdy nám něco z města přiveze, dědu "A" na to, že s ním chodíme se psem a blbne s námi v bazénu, babičku "B" na to, že s námi chodí sáňkovat, dědu na to, že se s námi baví, Tebe na to, že nám dovolíš všechno dělat (práci) a Tvýho dědu na to, že s námi chodí na procházky a blbne. Tátu máme na to, že si nás bere a dovolí nám vodit na vodítku psa, mamku na to, že se o nás stará a jezdí s námi a přítelem na výlety a přítele na to, že s námi blbne, čte nám knížky a je s ním legrace. (Tak mně napadlo, jestli jsem jim třeba nezapomněla dávat najíst, nebo jestli není škoda času, který jim věnuji), ale vidí to hold takhle jednoduše. Všichni jsou pro ně nějakým přínosem i když mnohem hlubším, než si uvědomují.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.