Nejste přihlášen/a.
Jsou dva typy babiček, jedny se mohou z vnoučat doslova rozplynout, chtěly by je mít u sebe třeba každý den či je dokonce hlídají místo školky. A druhé mají svůj život, přátele, koníčky, třeba i zdravotní problémy a potřebu klidu. V západních zemích se děti dost brzo osamostatňují a chtějí stát na vlastních nohou, zatímco u nás je velké množství mladých, kteří vyžadují od rodičů podporu na místo, aby podepřeli je.Neříkám, že jsou takoví všichni, ale je jich dost. A vyskytne-li se babička, která nehodlá převzít vnouče do každenní péče, ale chce ho jen občas navštívit, podarovat, tak se rodiče urazí. A marná slova, my jsme začínali s ničím a všechno jsme si vybudovali sami. Ráda bych si tu přečetla nějaké názory právě těch, které žijí svým vlastním životem a odpočinkem po letité práci. Např. u nás v domě žije paní,která hlídá mladým dvě děti, dva psy a neustále nadává, že nemá vůbec čas na nemocného manžela a pro sebe vůbec ne. Na otázku proč to dělá, řekne, že to jinak nejde. Nebo druhá, dcera se k ní vůbec nechce znát, protože odmítla pravidelné hlídání vzhledem k tomu, že už se zdravotně necítí dobře a chce mít svůj klid.
My to, asi 5 let, máme zavedeno tak, že přes školní rok jednoho vnuka mladí přivezou v pátek navečer a v sobotu ráno si ho vyzvednou. Druhého zavezou k druhé babičce a také ho v sobotu vyzvednou, protože už mají naplánovanou nějakou, většinou akční činnost. V ten pátek jdou mladí do nějaké tělocvičny a pak mají pohov nebo neco. Někdy se musím domáhat, protože vymysleli nějak jinak. Ikdyž si jednoho vezmu teď o prázdninách na den, dva, nemám pocit, že bych byla "hlídací"babička. Užívám si přítomnost jednoho z kluků. Spolu rozhodně být nemohou. To máme odzkoušeno. Vždycky se velmi raduji z jejich přítomnosti. A když je déle nevidím, chybí mi.
Elvis, víte co je zajímavé. Každé to dítě není postižené. Každé je inteligentní (a všechny babičky si myslíme, že geniální, to je jasné). Když v obchodě řeknu "Vyber si něco", automaticky přinese 2 kusy. I pro bratra. Mluví o něm velmi pěkně. Mají to oba dva. Ale když jsou spolu, tak se změní v retardované, agresívní blbečky. Příjdou mi jako Gremlini ( fdb.cz/...
Ti taky byli krásní, milí, dokud. . . Tak oba, pokud nevidí toho druhého. Pak jsou neuvěřitelní. Nejstrašnější hláška: "Babíííí, on se na mě dívá! At se na mě nedíííívááá! Máme štěstí, jsme dvě babičky s bydlením kousek od sebe. Každý z kluků má nás, na chvíli, pro sebe. A je klid.
Babčo. Nemáme my stejné vnuky? Ti moji jsou rok od sebe. Když jsou spolu, tak jsou na zabití (navzájem i mnou). Ale jakmile se zdravě naštvu a chci je ztrestat (), tak jsou to nejlepší bráškové na světě. No, jen mám tu smůlu, že žádná jiná babička není . A navíc bydlíme spolu. Ale neumím si život bez nich představit. Takže kdybych je měla mít jednou za rok na prázdniny, tak by mi bylo moc a moc smutno.
Myslím si, že je to velmi individuální. Náš životní styl je jiný než např. v Asii, kde mladí pracují a rodiče, když už nemohou, bydlí společně a pečují o vnoučata. Našim dětem jsme předem jasně řekli, že rádi vypomůžeme s hlídáním a už se těšíme, ale jen pokud budeme sami chtít, mít čas a síly dovolí. Rozhodně to nebude pravidlem a nehodláme se stát otroky svých dětí či vnoučat. Že je někdo dětmi brán automaticky jako chůva na plný úvazek je jen v tom, že si prarodiče nedokáží stanovit jasná pravidla. Každý rodič, prarodič to ale cítí jinak.
Nikdy jsme žádnou hlídací dohodu s dcerou neřešily, buď zavolám já, že se mi už stýská, nebo se nejprve zeptá po telefonu, jestli by mi nevadilo pohlídat děti, nebo je tu pár dní mít. A já, v krajní nouzi, se nebojím říct ne, teď to nejde. Jediný problém mám, že mi pořád v zimě tahají nějaké bacily a já to odnáším na zdraví, koncem zimy jsem už úplně vyčerpaná a hlídací pausy se zvyšují.
Mně se letos hodně ulevilo, ač jsem hlídat nepřestala. Starší vnouče už dostalo rozum, tak je větší pohoda a mladší tolik nezlobí. Ale když prší a nemůžou ven, tak se pořád hádají a chodí žalovat. Při hlídání jsem, do letoška neměla chvilku klidu, teď už se i najde. Čím jsou tu déle, tím jsem vyčerpanější. Jsou ru nepravidelně, víkend pak týden, pár dní. Mezi tím jsou doma, ve školce, nebo u druhé babičky s dědou. Vyhovovalo by mi mít vždy jen jedno vnouče, už jen z toho důvodu, že bych se jim mohla individuálně věnovat, takhle lítaj po zahradě, jak neřízené střely, pořád něco chtěj, ale v klidu si s nimi popovídat není kdy. Jenže druhá babička je zase ráda, že se spolu naopak víc zabaví, jinak by musela ona a tak si nepřeje, aby jezdili jednotlivě, tak se musím podřídit. Věnuju se jim mezi prací pořád, ale jsou to hry, závody, bazén, houby, pracujeme společně na zahradě, ale na to povídání čas není, mladšího nezajímá, co tu starší, tak pořád ruší a odvádí pozornost jinam. Vždycky se na ně, oba s mužem, děsně těšíme a děsně se nemůžem dočkat, až si je odvezou. Už nemáme ty nervy, jako mladší babičky a dědové. Starám se já, manžel je vezme na procházku, když padám únavou. Často špatně spím, tedy naspím třeba 3 - 6 hodin, a za dva dny jsem už hotová, když se nevyspím, protože vstávají brzy. Za čtyři dny hledám chvilkový únik, ale všude si mně najdou a večer je už ukládá často manžel, už nemám sílu, na konec týdné už se modlím směrem k sídlišti, kdy si konečně pro ně přijedou. Ale koukáme si jich užít, za pár let je víc budou lákat kamarádi, než babi s dědou. Ten vztah se tvoří teď. Nehlídací babičky ho asi moc silný nevytvoří.. Přes to všechno, máme spousty společných zážitků a všichni budeme mít hodně krásných vzpomínek na jejich dětství.
Před asi 6 lety jsem byla ve Španělsku au-pairovat v peruánské rodině. Babička je tam tehdy za mého působení navštívila a já se nestačila divit: ráno vstala dřív, udělala mladým snídani až na stůl, ti se najedli a odjeli do práce, babča sklidila po snídani a až pak se sama najedla. Mrně jsem tehdy hlídala já, ale jakmile se naskytla možnost, nechali si tam místo mě babičku. Přes den jim vyprala a uklidila, malou nechala třeba hodinu v postýlce samotnou, ale jinak "se starala" i o ni. Oběd donesla až na stůl, mladí dojeli z práce, najedli se a ona zase sklidila ze stolu. To samé večeře. O nic se nemuseli starat. Je fakt, že ona nikdy nepracovala, vždycky dělala ženu v domácnosti. Já bych se na jejím (i jejich) místě zcvokla. Po mně máma naposledy umývala nádobí asi v 10 letech Pointa je, prostě je to tam normální. Rodič v důchodu dělá služku pracujícím dětem. Ve španělských rodinách to nebylo o moc jiné, v jedné (pracující!) prarodiče denně vařili pro celou rodinu a jídlo jim ještě často vozili v nádobách na dva dny dopředu, v další brali rodiče denně děti ven do bazénu, na hřiště nebo jen najíst a pobýt. Jedna babička tehdy prohlásila, že v žádném případě už nechce mít všechny pohromadě (7 ), protože se Pablo a Naiara pořád hádají a ona ty jejich roztržky už odmítá řešit, protože Naiara vypadá jako andílek a Pablo je rošták a stejně je to většinou Naiara, kdo provokuje, ale schytá to Pablo
Ono je totiž hlídání a hlídání. Je třeba najít nějakou rovnováhu a pokud babička nechce hlídat, tak se s tím smířit. Ono se to pak každému vrátí. My jsme měli na babičky smůlu - moje matka byla celkem nemocná, tak jsem ji chápala, ale tchyně je zrovna ten typ, co má svoje zájmy. Dnes je babě přes 80, ale je čipernější než lidi o 15 let mladší. Jen se diví, že za ní moje děcka nejdou - dnes je jim přes 30 a dokonce postižený syn říká, že za babkou nejde. Dcera s vnučkou ze zdvořilosti ji občas navštíví, ale jinak...Vzpomínám si na její blbé kecy kdysi - jednou jsem řekla neprozřetelně něco o hlídání a ona - já jsem vychovala 3 zdravé děti, nikdo mi nepomáhal, tak at si každý pomůže sám. Tenkrát jsem kvůli tomu brečela, jednak mi to bylo líto, když náš kluk není normální, jednak to nebyla pravda, protože jak vzpomínal manžel, celé dětství byli na krku prarodičům a tchyně se někde bavila nebo jezdila do lázní a tam za ní vždy přijel spolupracovník z práce. Že to byl její milenec, jsem se dozvěděla, až když mi bylo divné. že jí dal k 60, narozeninám hodinky za 2000. To jen tak pro zajímavost.
"aja1946", já jsem s manželem hlídací babička a dědeček. Jakmile šel i vnouček do školky a nevěsta do práce, tak jsme obě děti vnučku i vnoučka denně vyzvedali ze školky, nakrmili a postatrali se až do večera, dokud nepřijeli rodiče z práce. A děláme to do dnes, kdy už začal malý první třídu. Děti vyzvedáme z družiny a do večera se staráme, píšeme úkoly. Nakupuju, vařím, peču, aby měly co do zobáčku. To víte, je to docela vyčerpávající, manžel bude mít 70 let a ještě dělá práci na naší zahradě, zavařujeme ovoce a práce je dost. Jen víkendy jsou naše, ale někdy se mladí zastaví i s dětmi na kafe o víkend. Nyní jsou prázdniny a mimo dovolenou, kdy jsou děti s rodiči na dovolené, tak je hlídáme a střídáme se s druhou babkou, ale ta bydlí moc daleko, takže má děti spíše, když jsou prázdniny.
Víte, moje nevlastní babička se o mně a o bráchu starala a nemusela, dala mně velký příklad do života a já ho předávám dál, další generaci a kladu mladým na srdce, že rodina musí držet pohromadě a že si musí pomáhat. Snad si z toho něco do života odnesou. Věřím, že někde to mají babičky jinak.
Vím, že není povinností babičky hlídat, ale já bych byla bez mojí nevlastní, nejhodnější babičky úplně v ... někde jinde.
"blesik", díky...
Janička. Není povinnost tchýně Vám hlídat děti. Nebo snad si děti pořídila spolu s Vámi? Asi ne, že? Píšete, že Vám pomáhá finančně. Co takhle si ty peníze šetřit a příští prázdniny poslat děti na tábor (případně na dva?). Vnučka i ten větší vnuk na tábory jezdí a jsou nadšení. Ten ani ne pětiletý ani nechtěl domů. Je hodně divoký, stále v pohybu. Takže mu vyhovovalo, že je tábor zaměřený na sport a že dostává "do těla". Ostatní děti byly minimálně o dva roky starší, tak se vedoucí trošku báli, aby jim vnuk stačil . Jo, stačil... A ještě večer se je snažil přinutit k nějakému pohybu. A co se týká financí - najdete i dotované tábory za .
No ato je právě ono, skutečně není povinností Vaší tchyně vám děti hlídat a dokonce ani en vám finančně přispívat,i ona má plrávo na klid. Mně nikdy děti žádná babička nehlídala, jeli jsme na dovču střídavě s manželem a děti jezdily na tábor
Babička sice nejsem, dcera ještě chodí do školy, ale ráda bych napsala pár vět.
Babička, alespoň pro mne, byla to nejlepší, nejhodnější a nejskvělejší osůbka na celém širém světě. Jen samé nej. Byla můj přístav domova a lásky. Měla jsem výhodu, bydleli jsme v jednom domě, takže i zajíštěné hlídání, když jsem byla malá. Bohužel náhle zemřela, mě bylo 18 let a i po 25 letech mi můj přístav chybí. Ani mi rodiče mi nedali tolik lásky jako ona, museli samozřejmě chodit do práce.
No a hlídání mé dcery, co se týče babiček, to už bylo něco jiného. Moje mamka pracovala až do 15-ti let mé dcery, což už jsme později nepotřebovali a tchýně bohužel moc hlídat nechtěla ( dcera byla opravdu hyperaktívní ) Během prázdnin jsme to řešili s kamarádkami, měnili jsme si různě děti a díky za to, šlo to.
A co se mi nelíbí a nikdy jsem sama takovou věc neudělala, znám to pouze z okolí - rodiče dají dítě, nebo děti ke svým rodičům a sami jedou na dovolenou. Nějak si to ani neumím představit.
Všem babičkám přeji hodně zdraví
zoy. I já jsem měla takovou úžasnou babičku. prostě jako z pohádky. Byla strašně moudrá a laskavá. Bydlela s námi v jednom domě a s mojí mamkou (její snachou) měla neshody. Zaviněné mojí mamkou. Babičku jsem ale nikdy neslyšela, že by mámu pomlouvala, nebo o ní nějak špatně mluvila. Vždycky mi řekla : "To víš, maminka toho má hodně. Tak si to pamatuj, že se Ti to nelíbí a jednou buď k dětem lepší". . Vidíš to, a i když mi babička umřela před 40ti lety, tak mi chybí. Moc. A jestli jednou na mě takhle s láskou budou vzpomínat i moje vnoučata, tak jsem na tom světě nebyla zbytečně
Sebod -Taky si na to pamatuji. Ale problémy měla s mou matkou, což byla její dcera. Do smrti nezapomenu, když jsem se babičky ptala, proč se mamka neuměje, je pořád nazlobená a jestli mě má vůbec ráda, neustále ji omlouvala. Když zemřela, odešla jsem po střední škole pryč a vztahy mezi rodiči byly velmi průměrné. Někdy mám pocit, že se všichni snažíme ze slušnosti. Navždy bude chybět její optimismus, laskavost a že se vlastně snažila, i přes veškeré problémy v rodině, nás stmelovat. Ale všude je něco. Já jen vím, že jsem si v těch 18 letech řekla, že nikdy, ale nikdy se nebudu chovat k dítěti, jako moje mamka ke mne. A opravdu se mi to povedlo. Denně říct jak moc ho mám ráda, pohladit a naslouchat. Neumět vyjádřit city, je docela problém a dítě to určitě nepochopí, když je malinké. A dnes můžu být na dceru pyšná, radí se se mnou a denně jsme v kontaktu, i když byla na intru. Babička mi už neřekne, jestli by byla pyšná na svou dceru, mou mamku. To už je ale na jiné téma, nechala jsem se trošku unést
Sebod, i Zoy - Vaše příspěvky mně pohladily po duši. Cítím to úplně stejně. Babička s dědou dokáží dát dětem do života citový základ, který rodiče ani nejsou , při vší snaze, práci a povinnostech, schopni dětem dát, protože babička s dědou na to mají, nebo si spíš mohou čas najít. Nemají ty děti pořád. A když je některé dítě hyperaktivní, tak dá zabrat všem. Našim vnoučatům říkám, že se mají líp, jak jiné děti, přesto, že se rodiče rozvedli a více je teď vychovává nový přítel dcery. A vychovává je, na rozdíl od otce, který na ně uměl jen řvát, protože chtěl svůj klid, víc jak dobře. Získaly tak dalšího člověka do svého života, který je má rád a dokonce i jeho rodiče, takže, mají 3 babičky, 3 dědy a všichni je rádi pohlídají, každý jim ze sebe předává něco jiného a je to nesmírně obohacuje. Čím víc lidí je bude mít rádo, tím líp pro ně. Taky vzpomínám s nostalgií na babičku a její sestru s mužem, kteří neměli děti a starali se o mně stejně, jako babička, i když jsem jim říkala teto, strejdo. Oni byli mé dětství, spousta lásky, oni do mně vložili daleko víc, než rodiče, kteří byli hodně mladí a ještě kladli moc velký důraz na výchovu, na úkor citu. Moc to neuměli, řídili se víc rozumem, než srdcem. Všecko krásné do mně na celý život vložili babička, teta a strejda. Byla to láska bez výhrad. Často na ně s láskou vzpomínám, i když už dávno nežijí. Obávám se, že spousta nehlídacích babiček si bude na stáří stěžovat na nevděčnost dětí i vnoučat, nechávat se liitovat, jak strašná mají vnoučata, že o ně nikdo nestojí, jen zapomenou podotknout, co věnovaly ony vnoučatům. Mám pořád pocit, že to je dokonce rodová povinnost, rozvíjet vnoučata z pozice prarodičů. Kdo jiný nás má zastoupit? Kdo jim to dá, když ne my? Vždyt se to nějak skloubit dá i s našimi potřebami a kdo se umí obětovat, tak těch pár let i obětuje, pro jejich štěstí. A nakonec i pro pomoc vl. dítěti, kterému odlehčíme. Sama jsem hlídání nepoznala, ale to přeci není důvod, abych to neudělala pro vl. dceru a vnoučata! Já nejsem láska bez výhrad, ale jsem pro ně láska.
Dítě radost rodiny, denně na půl hodiny a už i moje maminka říkávala, že kdo si děti nadělal at si je taky hlídá. Jsem-li babička hlídací, nevím ale spíš ne, někdy ta starší hlídá mě. Jsem babička na různé aktivity (písničky, pohádky,...) na adrealinové výlety a sporty je děda. Hlídat denně od-do, to nikdy od výchovy jsou rodiče a MŠ, ZŠ. Pokud jde dcera např. do kina, pohlídáme i v noci ale hned ráno si děti vyzvedává.
Tak já nejsem hlídací babička,,jsem ráda,že jsem se zbavila jedněch plín a hned nastartovat opět. Mne to tak trochu obtěžuje,,jsem v letech,kdy mám své problémy a zatěžovalo by mne to.Přijdou,pobudou a jedou domů.Mám také malý byt a nevím,jak bych tady vydžela.Jedině vyjímečně
Hlídala jsem někdy vnučku ,,jezdila jsem pro ni do gymnastiky a dnes je na Mallorce a nevzpomene si na mne,Myslím,že je to sobecké od mladých si nadělat děti a babo starejse,my si chceme ještě užít.Já měla fajn tchyni kluk tam jezdil...ale měli barák,takže to bylo o něčem jiném..Mám už své návyky a mne by to narušovalo .Jo vyjímečně to třeba jo,ale aby se to stalo samozřejmostí tak to ne,,,,,věděli jak chtěli děti snad -co to obnáší..
Jinak mám velké vnuky už jsou samostatní ,,tak děkuji-chodila jsem do práce ale nikdy bych jim nedělala chůvu.
když už,tak starší děti,jak již chodí do školy,psát s něma úkoly to mne baví...mám 7 vnoučat mimo jiné...
po přečtení některých článků o svých babičkách jak to krásně popisujete se mě až nahrnuly slzy do očí. Nikdy jsem to nepoznala a moje děti taky ne. Maminku od matky , tak ta zemřela rok před mým narozením a matka mého otce , byla velmi nepořádná a svárlivá osoba která o nás naprosto neměla zájem. Po rozvodu našich rodičů nás ignorovala úplně.Jako dospělá jsem to nikdy nemohla pochopit . Byla to obyčejná , nevzdělaná žena o to horší je když se tak zachová žena která má vysokou školu a jen proto že se její syn rozejde s partnerkou zanevře na svá tři milá a zdravá vnoučata.Jo lidi si dokáží ubližovat ale proč dětem? Dnešní děti jsou jiné než byly ty naše a než jsme bývali my, ale jejich dušička je stejná toužící po klidu , lásce a jistotě že je my dospěláci máme rádi.
Mně je zase smutno z Vašeho příspěvku. Máte pravdu, děti jsou jiné, ale dušička je stejně křehká a touží po lásce.
Tak to mne mrzí že vás můj příspěvek rozesmutnil. V poslední době si dost všímám maminek a tatínků v obchodech a na ulici jak se chovají ke svým dětem a obráceně.Jsou to markantní rozdíly a často si říkám , proč si tato žena pořizovala děti? V autobuse za celou jízdu nepromluví na děcko ani slovo , jen píše celou dobu SMS , jen prohodí " budeme vystupovat a dítě tak tříleté si povídá samo pro sebe. Na druhé straně jsou maminky opečovající stále dítko, povídá si s ním a prostě celou svou bytostí se chová jako pravá máma.Myslím že by se děvčata na škole měla učit jak být dobrou matkou. Někdy dávno to byl povinný předmět pro dívky. Ale neznamená že jak se k dítěti matka chová taková bude z holčičky stejná máma.Není to tak . U nás doma to byly jen sankce , zákazy a příkazy, bez pohlazení, obejmutí a pochopení. ke svým dětem jsem se chovala úplně jinak a dnes se dcery , které jsou taky mámy snaží být k dětem spravedlivé, vyslechnou je a lásku umějí dát najevo.V dětech to zůstane na celý život...
pt" Víte můj příspěvek nebyl napsán ke smutnění ale bohužel tak to bylo a byly ještě horší momenty v životě tom dětském.Moje oblíbená činost je rozuzlování uzlů a uzlíků, ale uzel na životě který se nějak zamotal před lety, tak ten se mi nepodařil nikdy rozmotat.A už asi se nerozmotá.Ale to sem nepatří a vůbec dnes mám náladu se tak zahrabat sto sáhu pod zem. Aspon jsem se trochu vypsala.Jdu založit novou otázku , tak zatím...
Hlídací - nehlídací babička? Není ještě nějaká kategorie? Nemohu se zaškatulkovat.
Vnoučata mám vzdálená 30 km, 150 km a 300 km. Párkrát do roka si je beru na doléčení po nějaké nemoci a nebo sednu do auta nebo na vlak jedu pohlídat k nim domů. Jsou to vnoučata do 5ti let věku, takže hlídání potřebují.
Jinak jsme asi zvláštní rodinka. Máme rodinný kalendář kde si s předstihem každý z dětí napíše svou dovolenou s dětmi + uzavření školek. Děláme rozpis na hlídání, kde konkrétně které dítko bude o prázdninách a to i zimních. Nejraději mám na hlídání z každé rodiny jedno dítě. Mám-li sourozence, je to naprd - asi jako všude. Přes prázdniny jsme fakt hlídací prarodiče, žádné aktivity pro sebe si neplánujeme, ob den jezdíme někam s vnoučaty. Ale děti jsou uznalé, vždy mezi výměnou vnoučat u nás, nám dají několik dní volna na regeneraci. Záleží pouze na mně, zda budu hlídat a nebo ne.
My si zas do rodinného kaledáře zapisujeme své aktivity a dovolenou ( od září do června), aby všichni věděli, že hlídání v té době je nemožné. Ráda mladým pomohu, ale nejsem jejich otrok a že bychom se vzdali svých aktivit - to ani náhodou.
Mám kamarádku která měla kouzelnou babičku , maminka táty. Sama měla tři děti a od nich každý po třech dětech dohromady devět vnoučat. pět kluků a čtyři holky. Moje kamarádka byla z nich nejstarší a měla je všechny pod dozorem. často vzpomíná na ty každoroční prázdniny kdy první den po skončení školy a do posledního dne tam všichni byly a ta babi celý den vařila pekla a večer je spočítala a dala spát kam se dalo. Nikdy na nic tak s láskou nevzpomíná jako na prázdniny v malebné moravské vísce u babi a dětmi. to byla objetavost tolik dní a devět děcek.Postupně ubývaly až prý zůstaly dvě a to už se babi nudila. Holky naučila plést, háčkovat a vyšívat. Mou kamarádku vařit a péci.Kluky štípat dřevo, zatápět , ohánět se kosou a srpem. Nevím zdali se jim to v životě hodilo. Asi ano. Určitě to byly krásné chvíle tak takové štěstí měli, myslím že bylo co závidět...
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.