Znáte své sousedy?

Dneska to není divné a bohužel si tak moc každý hlídá své soukromí,že jej ani nezajímá kdo bydlí vedle...tak to má většina a takoví sotva pozdraví,natož aby si pokecali.Díkybohu máme v domě hodně starších lidí a ti udržují"staré zvyky"že prohodí pár slov na chodbě,jsou milí,rádi je potkáváme všechny.Sousedka v bývalém domě byla ukrajinka,jednou na mě vykoukla její kočka,pak vykoukly ty moje a už jsem daly řeč.Naproti romská rodina,pán vyšel z bytu,potetovaný a těch satenových trenkách... prohodil pár slov,neotravoval,zavtipkoval a potom jsme vždycky už hodili pár slov,když jsme se potkali...

Až na nějakého souseda narazíte,tak podle výrazu bych se rozhodla zda jej oslovit.(pokud nebude nějak nabroušený,nebude spěchat apod.)Vše je o lidech,vzhled může klamat.

Nic si z toho nedělejte, dnes mají lidé k sobě velmi daleko. My jsme se před 8 lety přistěhovali do paneláku malého města. Dodnes tu lidi neznáme a ani se nikdo nepokusil se s námi bavit, obyvatelé jsou vesměs mladí lidé, kteří brzy ráno odjedou za prací a vrací se až večer. V předchozím bydlišti, též v paneláku v daleko větším městě, jsme byli zvyklí, že se lidé bavili a tady jsme si nemohli na tu lhostejnost zvyknout. Řekl bych, že je to o štěstí, na jaké lidi narazíte a na velikosti města ani tak nezáleží.

Taky bydlím v činžáku, i když ne v Praze, ale v 35tisícovém městě, taky jsou na poschodí ještě další tři byty ale musím říci, že jsem na tom s dvěma ze tří oněch bytů dost podobně. Jedny neznám vůbec, druhé jen od vidění (a to ještě díky tomu, že na sebe upozornili tím, že se se mnou dali do řeči proto, že si o mně přečetli v novinách); lepší je to se sousedy přímo naproti, s těmi se nejen zdravíme, ale taky jsme si někoélikrát vzájemně pomohli, když jsme něco potřebovali...

Dobrý den. Znám všechny svoje sousedy desítky let. Do roku 1977 jsme byli vesnice,pak jsme povýšili na město. Ti nejstarší už zemřeli a jejich dětem je dnes 70-75 let.V naší ulici znám všechny, ale i ve vedlejších ulicích. S mnoha z nich si občas na ulici popovídáme, když se potkáme. Tady jsou samé rodinné domy, i když v polovině devadesátých let, se postavilo i pár větších, kde bydlí víc rodin. Všechny okolní ulice jsou ale rodinné domky. Se sousedy se vidíme i přes plot našich zahrádek.

Bože děkuji ti že jsem se narodil a žiju dodnes na vesnici narodí se třeba někomu potomek obejde sousedy a naleje po panáčku všichni si skoro vidíme do talíře jak se říká ale Bože díky za to ve městě bych asi zdechnul

Bydlím v paneláku již čtyřicet let, jsem jako inventář. Se sousedy se známe, slušní, hodní lidé, občas na chodbě popovídáme. Když se nastěhují noví, většinou mladí lidé, za pár týdnů se naváže hovor a jsou přijati do vcelku dobré party. Ze svého bývalého zaměstnání vím, že pár slov udělá víc, než jen pozdrav. Jak se člověk někdy v druhém plete, když o něm nic neví, dost často je najednou z nepříjemně vyhlížejícího morouse, milý a hodný člověk.

Kdysi byl problém se zloději v panelácích. Během dopoledne, když nebyli doma, je vystěhovali. Ne vykradli, ale komplet vystěhovali. Vyprávěla jsem to rodičům a také jsem to hned zdůvodňovala. Kdybych viděla, že vynášejí nábytek mé sousedky, nestrkala bych do jejich záležitostí nos a nešla se zeptat, jesli se stěhují. To jsme bydleli v 10.patře paneláku se 72 byty. Znali jsme se skoro všichni jen tak, z výtahů, z cesty s odpadky: "dobrý den, to je dnes pěkně." Ikdyž dvě kamarádky jsem tam měla. Ráno jsme vyšli ze svých bytů a vraceli se navečer, většinou s plnými taškami a věnovali se své rodině. Děti, ty se znaly ze školy a z kroužků. A také lítaly před domem. Beze strach a bez obav, že jim někdo ublíží. Čím větší hustota obyvatel na malém území, tím větší je snaha udržet si své soukromí a také snaha, nestarat se o soukromí jiných. Nedovolit nikomu nakukovat do hrnce a postele. Už 20 let bydlím ve třípatrovém domě a známe se ti, co máme už nějaké křížky na bedrech. Máme čas na pokec před domem, na zahrádce u jednoho točeného, z procházky s pejsky. A povídáme si i o hrncích. Postelí už nějak ubylo.

Dobrý den, asi jste se měli hned jít představit, moje dcera, když se přestěhovala do paneláku, tak zvolila tuto formu a 3 ze 4 se s nima normálně baví a ti poslední jsou prostě divní a nebaví se s nikým. Možná by se to dalo při nějaké příležitosti zkusit touto formou.

Před 35 lety to bylo jednodužší, nově přistěhovaný nájemník, otevřel šampus a zazvonil na sousedy na patře (to bylo zvykem u nás), na první domovní schůzi se představil a pak postupně poznával lidi co potkával, v našem paneláku se známe všichni starousedlíci, dvě nově přistěhované, mladé rodiny známe také ale jen díky tomu, že jedna chodí ven se psem, druhá je matka + 3 děti a matka chodí pernamentně nalitá a sociálka se na ni ptá po baráku. Už to není jako dřív, mám pocit, že dnes lidé o seznámení nestojí.

Když jste se nastěhovali,tak jste se nešli představit? Pokud ne,udělejte to...můžete nabídnout i pomoc,pokud by se ,něco stalo, - to lidi ocení...asi nežijete na vesnici..

Bydlím na vesnici, nejbližší soused podnikatel ověšen žlutým kovem, jezdí v BMW X6 s nikým se nebaví nikoho nezdraví, další soused Rom, dle dojmu slušný aklimatitován zdraví prohodí pár slov, třetí úředník nemluví neodpoví na pozdrav prostě hogo fogo

Bydlíme v okrajové části města, stranou vesničky, 7 domů. Vzpomínám, jak po revoluci se k nám dostávaly informace ze západu, že se tam sousedi nenavštěvují, každý zaleze do svého, že tam našincům chybí to naše "přátelení". Dnes jsme na tom podobně. Každý přijde z práce a zapadne za svůj plot, čas máme sotva na rodinu a občas na ty nejbližší, staré přátele. Taková je doba. Když jsem bydlela v paneláku, tak jsem žádné kontakty ve vchodu nepěstovala z preventivních důvodů. Moje maminka mi totiž vtloukala do hlavy, že je naprosto zbytečné riskovat, že si časem někoho ve vchodu znepřátelím a bydlet tam budu muset stále,a potkávat ho taky. A někteří lidé se dokáží postarat o to, aby Vám ze života uzdělali peklo. Říkala pozdravit, prohodit 2 nicneříkající věty, nenechat se zavléct do posuzování, drbů a rychle domů. Vyplatilo se to jí i mně, s nikým jsme ve vchodě neměli špatný vztah, ani problémy, zatímco spousta rodin tam spolu navzájem nemluvila, pomlouvala se a dělala si ze života peklo. Za našimi přáteli jsme si raději zašli o pár vchodů dál a byl klid. Třeba má někdo podobnou motivaci.

Bydlím v domě, do kterého mne v roce 1948 jako roční přinesli a v současnosti netuším ani kdo bydlí vedle mne. Je tu 12 bytů, někoho sice znám, ale už se tu žádné přátelské vztahy nepěstují. Ke mně si tak akorát chodí půjčovat nářadí, nebo o pomoc s PC ( jsou ještě větší lamy než já ), ale zas tak moc mi to nevadí. S kocourkem si vystačíme...

Tak se mi ta neznalost sousedů málem těžce vymstila. Můj kocourek miluje courání po chodbách a ještě víc návštěvy cizích bytů a tak se stalo, že nikým nepozorován proklouzl právě do tohoto sousedního bytu. Já to sice tušila, ale na můj dotaz odpověděli že ne ( možná mi ale jen nerozumněli ) a odjeli celá rodina na kolech pryč. Když jsem pak ovšem u jejich dveří zavolala na kocourka, tak se ozval. Zpočátku jsem byla v klidu, sousedi jeli i s dost malým dítětem, ale po dvou hodinách už jsem silně znervózněla a pustila se do složité záchranné akce. Majitelka bytu je Italka žijící v Římě, ale na dveřích je spojení na jednoho Čecha, který ji tu zastupoval. Tomu jsem mu situaci vysvětlila, on zavolal do Itálie a pak zřejmě ta majitelka zpět té paní, co je u ní v Praze v pronájmu. Jak to bylo dál přesně nevím, nechala jsem pootevřené dveře u svého bytu a asi za další hodinu se můj kocourek objevil doma. Kola jsem na chodbě neviděla, tak nevím, ale už bez dozoru kocourka nepouštím ani na krok...

- bydlím v paneláku - a upřímně - asi bych se vyděsila, kdyby se mi někdo přišel představit, jako nový soused.

Ale s každým, koho v domě potkám, se pozdravím a pokud se to hodí, prohodím pár slov, nebo pochválím pejska. Znát sousedy blíže zatím nepotřebuju, řekla bych, že v některých případech to může i dost zavazovat.

Zákonitě kde je natěsnáno víc lidí, neznají se nebo se stane, že o úmrtí sousedky z vyššího patra se člověk dozví za rok. Usedlost samota je naproti tomu informovaná o všem dění v okolních obcích, lidé se zastaví a povídají.

Našla jsem Vám tento článek fanda.nova.cz/.... Se sousedem odvedle je to špatný a ostatní normálka, ale že bych na ně jen tak klepala, to ne. Nedivím se, že na to nemáte koule.