Mizení věcí

Jo, přesně. Tři roky hledám mikuláše. Vždy jsem ho měla sedět na saních a uklízela v sáčku společně. Jednou mně napadlo, že dám sáňky zvlášt a mikuláše zvlášt a od té doby není k nalezení. Asi jsem ho omylem vyhodila. Už jsem za ty roky všechno několikrát prohledala, ale mikuláš nikde. Asi se ozývá skleróza...

Ahoj gg.

Lidé konají při hledání v taškách a kebelách-kách zásadní chybu. Hrabou se v nich. Mají vyložit vše ven a pak tu tašku otočit dnem vzhůru. Tzv. leteckej den. Většinou ty věci někdy vypadnou ven. Nebo si musíš nahlas říct, že tu věc nepotřebuješ, že ji vůbec nehledáš a ona od někud prostě jen vyleze na denní světlo.Ještě se to stává, když si tu věc znova koupíš. Já jsem sousedce koupil malé nůžky. Zítra ji je dám a budeme uvidět, jak to bude fungovat. Jestli se ta myšlenka potvrdí. A jak to dlouho bude trvat. Už je marně hledá 2 měsíce.

To mi připomíná ten známý vtip: Dnes v noci ke mě vlezl zloděj. Hledal peníze. Vstala jsem a hledala jsem s ním...

Mám pocit, že hledání mě zaměstnává ze všeho nejvíc. Když nemůžu fakt najít, tak volím metodu ignorace, protože nacházím, jen když přestanu hledat. Tak to prostě je. Své vnučce jsem vysvětlila, že s námi bydlí skřítek Naschválníček, který ty věci schovává, protože má škodolibou radost, že je pak musíme dlouho hledat, tak mu občas dá mlíčko do mističky, aby nás tolik nezlobil. Zkuste to taky, třeba to pomůže.

- mně se to stává skoro vždycky, když si nějakou věc uložím tak, abych ji pak snadno našla.

Ve svých letech už vím, že je to normální. Prostě na čas zmizí ve čtvrtém rozměru a zas se vrátí. Nemá cenu se tím trápit.

Stalo a dodnes mě to hrozně mrzí. Byli jsme předloni v létě mimo domov, oblékla jsem si 2 pěkné zlaté prstýnky. Po návratu jsem večer oba položila na noční stolek. Ráno tam byl jenom jeden. Nikdy jsem nepochopila, jak to bylo možné. Jeli jsme na Sázavu, nebyl čas hledat. Ale po návratu - zásuvky, skříňky, postele odtahat, koberec, kouty...Prstýnek jsem už nikdy nenašla. O to víc mě to mrzí, že mi ho dal můj nynější manžel, tehdy můj chlapec, v roce 1974 k maturitě. Byl jemný, velice krásný.

Nikdo u nás nebyl, druhý prstýnek zůstal na svém místě. Mám jen jedno vysvětlení - možná, že jsem u knížky v posteli něco snědla /třeba kousek ovoce/, zbytky dala na stolek a pak jsem je vyhodila i s prstýnkem. Jinak to není možné a dodnes o tom přemýšlím. Jaga.

Tato historka není moje, ale je hezká a ze života...
Pekla jsem koláč. Předpekla jsem základ, vytáhla z trouby,namazala náplní a vrátila dopéct. Šla jsem něco dělat, za deset minut jsem se vrátila, otevřu troubu... a koláč tam nebyl. Kroměmě nebyl nikdo doma!
Pomalu a opatrně jsem troubu zavřela. Pak jsem ji znovu otevřela. Koláč tam stále nebyl. Opakuji si v duchu všechny známé příznaky schizofrenie. Pak se mi vybavila dětská říkanka:"Čert to vzal, ochutnal a zpátky dal". Pro každý případ odcházímz kuchyně, abych nepřekážela... Vracím se, otevírám troubu. Koláčtam není.
Nevím už proč, šla jsem k zrcadlu... Zdá se, že zevní příznaky žádné nemám...
Vytukala jsem na Google "z trouby zmizel koláč". Je mi jasné, že to k ničemu nebude. Štípla jsem se do ruky. Reakce normální.Říkám si: "Káčo, jsi dospělá, chytrá ženská! Kam se ten koláčmohl propadnout?"
Pomyslela jsem na sousedy. Třeba je zlákala vůně koláče. Nabalkon je otevřeno... Vyšla jsem na balkon. Ne. Tam se nikdonedostane.
Jdu zpátky do kuchyně. Jsem úplně mimo. Bůhví proč se mivybavila "Akta X"... mimozemštané dychtící dostat můj koláč dosvého talíře ... Začala jsem se hystericky smát. Vypila jsemsklenici vody. Otevřela jsem myčku, abych tam sklenicipostavila.
Z myčky se na mě vytřeštěně díval koláč. Dvířka od trouby jsouhned vedle...

Tento příběh není můj, ale takhle jsem našla brýle v pouzdře, na mražáku. Dvířka skříňky a mražáku sousedí. Když jsem přišla z pochůzky, pouzdro jsem uložila.A v něm i brýle. Navíc, hledala jsem samotné brýle. Šílené!

Alzhajmr je mrcha! Ten mi občas postává přede dveřmi. I s kámošem Parkinsonem. To je ten, co cukruje buchry. Je dobře, když tři králové vejdou do baráku a nad dveře napíší: K + M + B + P Ne jako Kašpar, Melichar a Baltazar, ale klíče + mobil + brýle + peníze

jj, chodí za vámi jeden zlomyslný a neviditelný němec, který věci schovává. Než najdete peněženku, schová klíče od auta. Než najdete klíče, schová vám doklady. Než najdete doklady, schová vám boty. Než najdete boty, schová vám gatě. Než najdete gatě, schová peněženku atd.

Jmenuje se Alsheimer.

Ahoj.

Věci se k dobrému obrací. Dneska stařenka našla klíče, které vůbec nepostrádala. Ty samé jiné jsou pořád někde v prostoru. Nůžky jsou už koupeny a zítra jí je dám. Ale z palice se jí to stejně jen tak nedostane. V tom je ten problém. Furt to tam hlodá a nedá pokoje. Už jsem taky šacoval co kde šlo, ale míst kde by mohly být je moc.

Ano, jsem ráda, že se tyto věci dějí nejen mně. Během dvaceti let mi zmizelo pod rukama dobrých 50-60 věcí. Většinou nenávratně, někdy se po čtrnácti dnech objeví na místě, kde jsem je x krát hledala. Je to zouufalá situace, když třeba vytáhnu ze schránky papír, ten padá k zemi, a nedopadne. Zkrátka není. Děje se to i před svědky. Bohužel mizí nejen věci bezvýznamé. Svědkové se vždy s úlevou ujistí, že jich se to netýká, že je to "má" záležitost. Kdysi jsem četla kniihu na toto téma. Jako motto tam stálo: Záhadou není, že věci mizí. Záhadou je, že mizí tak miálo...