Miluji spolužáka

Jsem opravdu smutná. Zamilovala jsem se do svého spolužáka.

Je to člověk, který mě dokáže neskutečně naštvat a vzápětí mě rozveselí, tak jako nikdo. Jenže.. nám to prostě nevyšlo, i když někde v hloubi srdce, tomu stále věřím. Sedíme spolu v lavici a já nedokážu říct: "Prosím, nesedej si sem, už takhle mám zlomené srdce!"

Potřebuji ho, potřebuji ho vedle sebe alespoň tu chvilku ve škole. Bojím se, že se z toho zase nedostanu, protože já když se zamiluju, trvá to tak dlouho a nic okolo mě nezajímá, i kdybych měla být neštastná navěky.

Byli jsme spolu skoro pořád, skoro každý den a bylo nám tak fajn. Ano, je zadaný, ale všechna ta síla, která mezi náma byla mi dala pocit, že to není zbytečné. Všechno bylo tak krásný, ale najednou se něco změnilo. Najednou spolu skoro nemluvíme. Sedíme vedle sebe a nikdo nic neříká. Jsem z toho, tak nervozní.

Každý den jsem se těšívala do školy, teď mám z každého dalšího dne strach.

Nikdy o tom nemluvíme. O pocitech, o tom co by jsme chtěli. Bojím se, že bych něco pokazila, ale tohle je pro mě peklo. Nedokážu si představit, že bych ho měla ztratit. Tolik mi to ubližuje a já vůbec nevím, co mám dělat.

Někde uvnitř vím, že by nám bylo strašně dobře. Chtěla jsem to vzdát, ale bojím se toho, že se jednoho dne probudím a budu litovat toho, že jsem nic neudělala. Tak jako už lituju toho, že jsem to nechala zajít takhle daleko.

Bude mi 20 a já se vlastně vůbec nedokážu ničemu postavit. Vždycky nechám všechno, tak vyšumět..hlavně, abych nikomu nepřekážela, nebo nezpůsobovala problémy, ale tentokrát mám pocit, že pokud to nechám být - ztratím to nejlepší v životě, co mi mohlo potkat...