Nejste přihlášen/a.
Dobrý den,
píšu přes anonymizér, mód, který zabezpečí mojí identitu, tak trochu. Po zavření tohoto okna se smaže historie a nebude na tomto pc zmínka, že jsem tu něco takového psal. Nechci, aby se minulost opakovala. (Info pro administrátory)
Jak již název napovídá, cítím se na okraji společnosti. Když to napíši ve zkratce, bude to vypadat, že se jen lituji, ale naopak sloh by většina z vás nečetla. Zkusím střední cestu.
Vyrostl jsem v chudé rodině, kde každá korunka znamenala blahobyt. Často jsme neměli na chleba a i hygiena byla v bídném stavu. Po rozvodu rodičů a návratu otce z vězení, jsme se s matkou odstěhovali. Asi jen pět kilometrů, blíže k základní škole. Dříve jsem úšklebky, naschvály neregistroval, nevšímal si jich, ale časem mi došlo, že otcova pověst mě předchází a já začal společensky zmatkovat. Neuměl jsem se soustředit, stále jsem myslel, co kdo na mě řekne, jestli nevytáhne moji rodinu, jako argument. Byl jsem neprůbojný, nesebevědomý a vlastně sám sebe jsem se "vychovával" Často nebyl nikdo doma, jen snad babička, která by ani nespatřila, kdybych začal fetovat...
Ale zpět k tématu. Na základní škole jsem poznal, že to se mnou bude ještě horší na střední, kde jak jsem tušil správně, to horší bylo. At už šlo o vzhled, o oblečení o témata k hovoru, byl jsem totálně mimo. I učitelky si toho všímaly a často se mě ptaly, proč jsem takový a onaký, i zde byly úšklebky na denním pořádku a to i při letmém kontaktu s lidmi na ulici. Uzavřel jsem se a byl jsem jak z jiného světa. Vůbec mě nezajímala móda, ani trendy tehdejší doby, šlo to mimo mě. Nic mě nezajímalo, byl jsem laxní a štvalo mě, že jsem takový.
Podle slov "hodně" lidí totiž vypadám na deset, ačkoliv mi je 24 a do komikčnosti sama sebe to podtrhuji svou gestikulací, chůzí a i řečí. Vypadám až absurdně a vzpomínky na dětství a dospívání jsou typu "jak jsem jel vlakem/buse, jak jsem seděl v lavici ve vztahu s ostatními lidmi" všechno jsem si moc bral a zapamtovával si a vytvářel si tak mindráky.
Rodinné vztahy jsou na bodu mrazu, vůbec nerozumím tomu, proč se scházíme s otcem a půjčujeme mu peníze, když on sám by nám měl platit, vůbec nechápu, proč dva měsíce jsem pomáhal nemohoucí babičce, abych pak byl zase za nejhoršího. Je toho mraky, nechci to sem všechno psát.
Chci jen, aby ta křivda, to zlo ze mě vyšlo a byl jiným člověkem, jenže už na to nemam energii. Dokud budu mít komplexy a každý ráno vstávát s tím, jak jsem nemožnej, tak to dál nepůjde. V práci se taktéž nedokážu soustředit, jsem nemotorný a pak doma si nadávám, jak jsem to mohl zkazit, když to je úplně jednoduchý. No a k tomu se váže odborná pomoc. Šance na prožití klidného života je malá a je to úkol na dlouhou trat. Šest let pekla na střední mi naučil, že nejsou špatní ti ostatní, ale já. Za to jak vypadam, jak chodim a podobně. Do posilovny jsem chodíval, ale přepadaly mě chmurné představy, jako už i teď..Řešim blbosti a zaplétám se do vlastního světa, že jsem zapomněl, jak se žije reálný život. Apatie a pocit bezmocnosti. Ano, přečetl jsem spousta knížek o filozofii, o duševních hodnotách, ale od té doby vidím svůj život, pořád stejně. Vnitřní motivaci už není odkud brát. A ikdyž někde tam vevnitř se nechci smířit s tím, jaké je to teď, něco daleko silnějšího mi v tom brání.
Odborná pomoc zabere jen na pár dní. Všechna ta pomoc a vůle změnit svůj život je pořád menší než ta negativní energie, co je ve mně. A přitom dokážu pomoct těm pár přátelům, které mám, ale vím, že se na ně nemůžu obrátit s mým problémem. Možná, že to vidím složitěji, ale já když něco dělám, musí to dávat smysl...
Když mě nikdo nebere vážně, jak pak můžu brát vážně sám sebe? Vždyt to pak vypadá, že si to jen namlouvám.
Plány, jako dodělat si střední, mít dobrou práci, vystudovat vysokou školu, naučit se angličtinu na mezinárodní úrovni (jsem pokročilý řečník) mít se prostě skvěle, mít svou nadaci, dělat něco pro ostatní... To všechno se vzdaluje. Sny stále mám. Ale umírají společně se mnou, když zjištuji, že jsem na to všechno sám...
Děkuji, že jste si to přečetli. Musel jsem se vypsat.
Je mi Vás upřímně líto, i když to Vám nepomůže a možná Vás to i naštve, ale to opravdu nechci. Jsem sama dost přecitlivělá a je mi hrozně líto, když někdo má tak mizernou startovní pozici, a přesto se snaží tak, jak by se málokdo dokázal snažit. A navzdory veškeré námaze nevidí výsledky. Ale ty výsledky jsou, jenom je nevidíte pro tu velikou únavu z té námahy. Myslím si, že zasloužíte obdiv za svoji houževnatost a že opravdu potřebujete pomoc odborníka, a to pomoc natolik dlouhodobou, až se naučíte si sám sebe vážit. Držím Vám palce, abyste uviděl to pověstné světlo na konci tunelu.
Vyraz "houzevnatost" je ve spojitosti s dotazem vyse primo k posrapopukani. Ja jsem toho nazoru, ze si tazatel spoustu problemu sam zhorsuje, protoze podvedome touzi byt litovan. Prekazky, ktere mu zivot klade, nejsou zdaleka neprekonatelne. To, co mu v dosahovani jeho cilu brani nejvice, je jeho sebelitost a slabost. Zivot nema nejsnazsi, uznavam, ale to plati pro spoustu lidi. Kdo chce dosahnout uspechu, nesmi se nechat odradit prekazkami. Pokud se clovek jen rozbreci a rekne si, ze dal to nejde, tak se opravdu nikam dal nedostane.
Místo vašich nových a rádoby vtipných tvarosloví, byste mi mohl ku příkladu říct, které problémy si zhoršuji sám. Když jsem váš příspěvek četl, pousmál jsem se.
Jako každý jiný i já udělal spoustu chyb a ještě udělám, ale váš názor nemá žádnou vypovídající hodnotu. Dnešní doba plodí pokrytce, kteří místo nadhledu používají "může si za to sám" a tímto společnost zakopeme společně pod zem.
doplněno 07.08.14 20:07:(Autor otázky)
Zlobte se jak chcete, ale za tim, co jsem psal si stojim. Vas handicap - nemajetna rodina, otec v kriminale, slaba konstituce, neni nic tak obrovskeho, aby vas to vyradilo z bezneho zivota a branilo uspechu. 99% z celeho proslovu je o tom samem. Ja ja ja, nemam silu, nemam vuli, nemam motivaci. To neni neco, co by vam realne branilo, to si jen sam namlouvate. Za to si jednoznacne muzete sam. Ocekavate, ze vas nekdo poplaca po zadech a rekne "si houzevnatej frajer, ty to zmaknes" a nekdo vam se vsim pomuze, ale tak to nechodi.
Vas pristup ke svetu je vase, byt podvedome, rozhodnuti. Pokud chcete rezignovat na vsechny sny, ambice a pomalu se protrapit az ke smrti, pak prosim. Nikdo vam nebrani. A nevinte z toho spolecnost, MUZETE si za to sam.
V dnesni dobe je kazdej nemocnej, kazdej je trapici se chudinka, ktera potrebuje psychologa, psychiatra, psychopata a buhvico jeste. Neni mozny se o kazdeho starat, musite se prosadit sam.
Já se vůbec nezlobim. Neberu váš už vážně. Deset let dělat něco bez výsledku by omrzelo každého.
A ještě bych pokročil. Pokud bude člověk kopat sám za sebe, lidstvo brzo vyhyne. Nmůže existovat invidualismus. Ale tomu nerozumíte, jinak byste "černým otrokům neřekl, že si můžou za svoje uvěznění sami" - přeberte si to jak chcete.
Já nic neočekávám, co jste vypsal.
Vy ze sebe děláte děsnýho znalce lidí, ale přitom to jsou hloupé naučené fráze.
Chcete tedy rici, ze by meli ostatni kopat za vas? Asi to pro vas bude sok, ale dnesni doba je opravdu znacne individualisticka a budete se s tim muset srovnat.
Cerni otroci nad sebou meli bileho pana s puskou a bicem, ktery je omezoval. Vy nad sebou nemate nic nez sve mindraky.
At uz se vam zdaji fraze naucene, nebo ne, nic to nemeni na tom, ze jsou myslene uprimne.
Nemusí vám být líto mě. Nenaštve mě nic, o čem vím já sám a co je pravda. A když to není pravda, mávnu nad tím rukou
Já jsem sem samozřejmě nepsal pro politování, obdiv atd, ale vystihla jste ten fakt, že sám sebe si vážim velmi málo. S odborníkem jsem už jednal a je to na velmi dlouhou trat a nevím, jestli chci dalších deset let žít "nežít"
To nejhorší mě teprve ještě čeká.
(Autor otázky)
Těžko se takhle na dálku radí, ale zkus třeba každý večer před usnutím v duchu vyslovit svoje přání. Třeba tak, jak jsi je popsal v předposledním odstavci: chci dodělat školu, vystudovat vysokou, mít dobré přátele, mít se hezky ..., dále se pochval - např. jsem hodný, hezký, zajímavý, umím to a to, nedělám hloupé chyby, mám dobré nápady atd. A když si to takhle budeš opakovat, uvidíš, že se ty věci postupně splní. Mně se to osvědčilo
Ano, máte pravdu. Litujete se, ač se vám to asi nezdá. Neberte to špatně. Ale podle mě vykazujete příznaky deprese. Máte cíle, ale nemáte na ně sílu. Vidítě vše černě, at je to vaše minulost, či budoucnost... Zkuste zajít za odborníkem. Antidepresiva dokážou v člověk nastartovat chut do života. A z deprese se vlastní silou většinou nedostanete, je-li deprese rozjetá a už silná. Z prostého důvodu. Nemáte na to tu sílu. Přeci takto neprožijete svůj život? A nemyslete si, ne každý má na růžích ustláno. Já bych vám taky mohla povídat story ze svého života, taky občas nic moc. Ale chce to naučit se bojovat s nesnázemi, neházet flintu do žita.
Jako bych to nepsal.
Na maniodepresivní poruchu se využívají antidepresiva. Chodí se na společné terapie. Představa, že za týden bude vše v pořádku, je mylná. Není to lítost, spíš zoufalost. Ale chápu, může se to z příspěvku tak zdát.
Já se nechci poměřovat, kdo co měl horší, nebo lehčí. To je zbytečný, nemá to smysl.
(Autor otázky)
Ne každá deprese je bipolární porucha... Deprese mívájí i lidé, co netrpí maniodepresivní poruchou... No pokud nechcete chodit k doktorovi a máte pocit, že vše je špatně, tak se pustte do nějaké fyzické aktivity. Ta hodně vyčištuje mozek od psychické únavy. Něco, co by vás mohlo bavit. Sport, štípání dříví, jízda na kole, turistika, cokoliv. A za týden v pořádku nebudete. To je jasné. Snažím se vám normálně radit ze života, co mám např. já odzkoušené, že funguje.
Ano, já to chápu. Jen si nemyslete.
Tu fyzickou práci, sport, kdeco jsem dělal... Překonával jsem se, zdálo se, že je to na lepší cestě a pak hned druhej den přišel pád. Kdyby šlo o nějaký blbosti, tak neřeknu, ale většinou se jedná o otce a jeho trampoty.
Jasně, je to můj problém v hlavě, že si ty komplexy udržuji. Vím, že moc odpovědnosti nevlastním. Nemam v rukách svůj život.
(Autor otázky)
Možná je problém v tom, že si člověk napřed o všem vytvoří "představu", "ideální představu", jenže její naplňování nebo i pozdější "reálný výsledek" se pak s původní vizí "ideálem" neshoduje, zákonitě vzniká rozpor = vnitřní nespokojenost nenaplněnost. Dnes se klade obrovský důraz na intelekt, čím více ale budete přemýšlet, tím hůře se Vám bude žít, to je problém dnešní doby, na místo abychom "život žili", tak ho "studujem", žel tak jsme byli naučeni, vidím v tom i původ krizí vztahů následně rodin a celé společnosti, dříve v předminulém století lidé tolik nepřemýšleli, neměli na to také tolik času, byli "blíže""obyčejné realitě", než je tomu dnes. Dnes jsou lidé naopak zmateni, zaplaveni mořem "informací a trendů" .
Nemůžu uvěřit vlastním očím,kdybych měl výpadky paměti tak bych si snad i myslel,že jsem to psal já :O Přesně na mně sedí ta neprůbojnost,bez seběvědomí,že jsem byl totálně mimo (to plyne z té psychiky),vzhled malého dítěte,žádný respekt,nikdo mně nebral vážně každý si utahoval z mého vzhledu... Ve škole mně šikanovali,přestal jsem tam chodit a ocitl se v dětském domově. šel jsem na střední,kde to první měsíce vypadalo,že moje trápení neskončí (žádní kamarádi..) ale naštěstí (což mně asi zachránilo) jsem si našel ve třídě opravdu dobrého kamaráda a od toho jsem se mohl alespon trochu odrazit za poslední dlouhé roky... ale i přesto jsem na tom byl hodně špatně,zlepšilo se to až poslední rok (snažil jsem se najít společné témata s ostatníma lidma a pomalu jsem zapadl do kolektivu).. Dnes jsem na tom už lépe,oproti všemu by o mně někteří dnes řekli,že jsem společenský a zábavný člověk ale i tak když mi někdo vynadá,udělá si ze mně srandu nebo už mám kolem sebe velký kolektiv tak se "zaseknu" a nedokážu pořádně mluvit,což se mi stalo nedávno,když jsme šly pít s hodně cizíma lidma a já se prostě sekl a řekl,že jdu domů (kamarádi nechápali co blázním)... co ti můžu poradit tak nečti žádné psychologické knihy a články což jsem taky dělával,nepomůže to,sppíš to ještě zhorší,protože si budeš pořád připomínat jak jsi na tom špatně a budeš špatný z toho,že žádné návody na zvýšení seběvědomí apod. nefungují... nevím jak bych ti poradil i když tento snav dokonale znám,vybředl jsem z toho ani nevím pomalu jak. Sebevědomí si můžeš lehce zvednout tím,že budeš pomáhat lidem, podporovat je jak budeš moct i přes svou špatnou situaci (je k nezaplacení vidět štastnou babičku,které pomůžeš vytáhnout tašku z vlaku apod... ) dále mi pomáhá hudba,kterou mám rád (např. Iné kafe)... nebo sednu na kolo a bezmyšlenkovitě jedu někam hodně daleko co nejrychleji a poslouchám píšničky vím,že se to strašně lehce říká,ale nebud doma,dej si 2 piva a běž se bavit s někým třeba normálně na ulici,cokoliv... snaž se nezabývat myšlenkama typu "co si o mně pomyslí,jak vypadám apod..." to ti nepomůže,každý nemůže za to,jak vypadá... nebo když na tom nejsem opravdu dobře,tak mi pomůže myšlenka,že za miliony let co tu žijí lidé,tak jsem se nemohl narodit v lepší době než dnes a na lepším místě (afrika apod...) což je šance tak 0,001% ,že budu mít takové štěstí,že mně nikde nebudou mučit ve středověku,umírat hlady,na mor atd... :D držím palce,bojuj,není co ztratit,vzdát to můžeš kdykoliv. jinak mám 18
PS: smolím to tu tak 45 minut,protože psát souvisle mi vůbec nejde :/
Mnoho problému vzniká dětství...pokud se neřeší..bere si je člověk do dospělosti ..Věřím, že jste neměl hezké dětství...a v té době jste potřeboval nejvíce pomoc...Dospěláka...či dobrého kamaráda aby jste nebyl sám...
Rozumím Vám...já již přes 15 let stavím dům..trvá to kvůli penězům...Už mě také neustále dochází ´´baterky´´ ale jedu dál..nic jiného mě totiž nezbývá..přeci ten dům nenechám nedostavený..A tak to máte i Vy...Nic jiného Vám nezbývá, než každý den vstát a ´´bojovat´´..
Neposlouchejte ty chytrý ´´kecy´´ těch uživatelů, kteří radí, že jste litující se egoista. Každý je nějaký...Problém dnešní doby je v tom, že zakrýváme svoje srdce před druhými...Hrajeme divadlo aby jsme legálně okradly toho druhého... Dnešní svět...je takový, jaký ho vidíme my...protože v něm žijem...V Africe to je jiný svět...V Mongolsku také jiný...Ti, co Vám radí, že se moc litujete, zapomínají, že cit, který mají v sobě, zakopávají hlouběji a hlouběji.. V důchodu pak budou mluvit jinak a žadoni o pomoc třeba doktora...
To, že voláte o pomoc už teď neslyší jinak než pomoc hmotnou ...Místo aby Vám darovaly dobrou radu, či jen úsměv, který nic nestojí... A přitom chcete jen návod jak se zařadit do společnosti..
Podle mě, potřebujete ´´resetovat´´ mozek, ale to přeci nejde...Myslím, že teprve vlastní rodina s dětmi dokáže zmírnit pozapomenout na mindráky, které máte... Jen si hlavně nenajděte podobnou ženu s problémy..
A také by jste měl vycestovat do zahraníčí..a za nějaký čas se vrátit..s penězi...Bez nic to bohužel nejde...Ta cizina Vás přijme jako člověka, který má dvě ruce a nohy..Tam by jste mohl začít znovu a budovat si svoji osobnost...tam ,kde Vás teď znají to budete mit slozitejší..
Jinak se myslím, že nejste vůbec hloupý,, jste hodně citlivý...a dokážete se zapálit pro práci...prožil jste si svoje...O to víc Vám přeji , at se Vám podaří v duši najít klid a jste štastný.. Věřím, že to dokážete..
Jak to vidím, problémů máš víc. Asi jsi přečetl moc tendenčních psychologických knížek. Možná díky tomu jsi málo "sobecký". Jinak řečeno, máš pocit že je tvojí povinností pomáhat ze všech sil celému okolí. Ale to není pravda. Ty sám máš problémy a pokud se budeš snažit řešit i problémy okolí, pose*eš se z toho a v konečném důsledku nejen že nikomu nepomůžeš, ale ještě budeš na pomoci závislý ty sám a tím pádem už nic v životě nedokážeš. Nauč se asertivitě, začni být aspoň trochu sobec. Musíš se starat především o sebe. Třeba když přijde otec že chce peníze, řekni mu at táhne a jestli ještě přijde, že na něj podáš trestní oznámení. Nemusíš se nechat využívat. Je to tvůj život a tvůj vyměřený čas. Sám si rozhodni co s ním a rozhodni se dobře, další život už nedostaneš.
Ideální by bylo kdybys dodělal školu a odešel za prací někam hodně daleko. Začal bys potom s čistým štítem, nezatížený nějakými pomluvami a pověstí. Záleželo by jen na tobě, jak by tě tam lidi brali. Na to se můžeš zkusit soustředit a ze všech sil za tím jít. Tvůj písemný projev je na úrovni, blbec tedy nejsi a tak by to mohlo vyjít. Co se týká vzhledu, na ten se vykašli. Většina lidí se vidí příliš kriticky a příliš se vzhledem zabývají, ale okolí nás nikdy tak kriticky nevidí.
Je zde ještě jedna věc, která je hodně opomíjená - strava a celková životospráva. Každý živý organizmus i stroj potřebují to svoje a pokud to nemají, fungují špatně. Pro psychickou pohodu je pravidelná kvalitní strava zásadní, protože když mozku něco chybí nebo naopak přebývá, projeví se to na náladě. Léky na deprese defakto jen drasticky upravují chemickou nerovnováhu způsobenou zcela nevhodnou stravou. Mají bohužel i nepříjemný vedlejší efekt v tom, že jejich uživatel se stává sice spokojeným, ale extrémně důvěřivým až naivním. Zkus se na stravu zaměřit, jsem si jistý, že to pomůže. A pomůže to i zlepšení vzhledu - rachitické, různě pokroucené postavy se vždy vyznačují akutním nedostatkem železa, často i vápníku. Vynechej cukr a vše s cukrem - blokuje trávení překyseluje a díky tomu ničí v těle vápník. Omez mléko a mléčné výrobky - ničí železo a prakticky vápník nedodávají. Vyhýbej se konzervantům, dochucovadlům, koření, barvivům. Dodej potraviny obsahující železo, třeba si vař jáhly. Česnek taky pomáhá díky velkému obsahu vitamínů a lehce antibiotickým účinkům. Jsem si jistý, že úprava stravy ti dlouhodobě pomůže mnohem víc než nějaký psychiatr a psychofarmaka. Držím Ti palce a věřím, že když se nad výše uvedeným zamyslíš, podaří se Ti tvůj život nasměrovat správně.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.