Že by svědomí?

Názory na současnost disidentky a chartistky, spisovatelky LenkyProcházkové.

To by měla být povinná četba na školách všech stupňů.
Lenka Procházková interview, Parlamentní listy.

Zrovna ode mě to asi zní divně, ale musím říct, že život
v normalizaci nebyl tak šedivý, stísněný a uniformní,
jak se dnes píše v učebnicích. Byl v něm prostor pro
soudržnost a lidskou slušnost.
Lidem, kteří v dětství či mládí prožili Mnichov a pak
válku, nelze vyčítat, že po osvobození vstupovali do
KSČ, protože cítili vděčnost k vojákům Rudé armády,
kterých u nás padlo víc než sto třicet tisíc. Proto v
roce 1946 dostali vČechách komunisté tolik hlasů.
Komunismus byl v té poválečné době opravdu vnímán jako
nadějný směr plný energie. Občas jsem zvaná na
přednášky, a tak vím, že ani mnozí vysokoškoláci dnes
neznají základní fakta z novodobých dějin své země,
natož z dějin světových.
Komunistické školství sice taky přechylovalo dějiny k
obrazu svému, ale kam se hrabalo na dnešní
mystifikátory. Když jsem koncem šedesátých let
dospívala, patřilo naše školství k nejlepším na světě a
umění bylo taky na vrcholu. Dnes se filmy z této zlaté
éry pouštějí v televizi v noci, aby se těch pár bdících
pamětníků nažralo a stádo spících zůstalo nedotčeno
srovnáváním. Říká se, že malý národ může být velký jen
svou kulturou a vzdělaností. Pokud na tuto tradici
zapomene, jakým tmelem bude držet pohromadě? Televizními
seriály?
Připadá mi, že už zase žijeme v kleci přikryté hadrem.
Naštěstí i dnes mnozí, a je jich čím dál víc, hledají
škvíry v té celtě.Těmi škvírami je internet.

Nedávno jsem vnějakém článku na internetu četla věštbu,
že česká státnost po sto letech skončí.
Opravdu se zdá, že vývoj k tomu směřuje. Rozdělení
republiky byl první krok. Předávání majetků a půdy
církvi a šlechtě, které je popřením smyslu Masarykovy
pozemkové reformy, už proběhlo. Samostatná zahraniční
politika neexistuje, pouze prezident sejako jediný snaží něco
dělat pro národní zájmy.
A dávno zaprodaná média ho za to cupují. Devastace školství pokračuje. O průmyslu, zemědělství, zdravotnictví a sociální politice už ani nebudu mluvit. Co ještě zbývá k dovršení?Zrušit Benešovy dekrety a uzavřít konkordát s Vatikánem... .
Na toto sepětí minulosti a přítomnosti s budoucností je
dnes embargo.Chováme se, jako bychom žili v bezčasí. A
zatím se čas nachyluje. Obranné mechanismy, mezi které
patří například instinkt, urychleně mizí, když jsou atakovány nepřetržitým proudem zavádějících informací.

Většina těch informací má jepičí životnost a nulovou výpovědní hodnotu.
Přesto si namlouváme, že jsme in.

Náš mozek je ale stvořen pro jiné programy, než je vnější masáž.
Většina lidí si vroce 1989 nepředstavovala, že změna
režimu se zvrhne do kapitalismu, který notabene
nedodržuje ani vlastní pravidla. Mnozí doufali, že
navážeme na ideály obrodného procesu. Že bude svoboda
tisku, že se otevřou možnosti drobného podnikání a
soukromého zemědělství, ale že velké podniky zůstanou
státu. Jistě si nepředstavovali, že prodáme i vodu
zahraničním firmám a že velkou část polí a lesů věnujeme
církvi. Možná, kdyby se v prosinci 1989 stal prezidentem
Dubček, mohla ta naděje a semknutí mít delší trvání. Tím
by se zpomalil a snad ani neprosadil historický návrat
ke kapitalismu. Republika by se nerozpadla. Jenže
Dubček se kandidatury vzdal na vytrvalénaléhání Havla.

Bylo mu totiž vysvětleno, že pouze osobnost Havla může

být zárukou, že se stát udrží celistvý.
Dubček se nesměl stát ani prezidentem Slovenska. Byl
symbolem něčeho, co mělo být pohřbeno, protože mocní
tohoto světa měli jiné plány. Jakou roli v těch plánech
sehrál Havel, můžeme pouze odhadovat. Z jeho skutků je
ale zřejmé, že kulisák se necítil být hercem, ale velkým tvůrcem. Myslím, že tato iluze mu vydržela až do smrti. Jakospisovatelce mi Dubčekova postava připadá tragičtější.
Máme, co jsme nechtěli.

Žijeme ze dne na den a ve stálém strachu, co bude zítra.

A zítra může být i válka.

Ekonomové se obávají, že je neodvratná.

Zbrojařské koncerny v to doufají.

Tentokrát už Rusko ale nebude Evropu zachraňovat.

Tak se probuďme, je za minutu dvanáct!