Nejste přihlášen/a.
Zdravím, mám napsat práci do angličtina na téma klady a zápory dlouhého života, ale nemám žádné nápady co by mohlo být kladem a záporem dlouhého života Takže nenapadají někoho nějaké klady a zápory? Předem moc Děkuji za odpovědi
Asi Vás zklamu, ale těším se, co tady diskutující napíši. Chvilku jsem se zamyslel a odpověď jsem nenašel. Mám doma v péči 93 letou matku a hledám marně, co je záporného i kladného. Vše závisí od zdraví. Matka 6x zlomeniny všeho druhu, nemůže chodit, sama jíst, obléct, osobní potřebu, nevnímá děti, vnoučata, známé, atd. Samozřejmě přeju, aby mezi námi byla co nejdéle. Na toto nenajdu odpověď a rád si vše přečtu.
Klad - dlouho s rodinou, stihnout všechno, co člověk stihnout chce, vidět vyrůstat vnoučata, pravnoučata a prapravnoučata.
Zápory - nízký příjem, takže hrozící chudoba, úbytek tělesných sil, takže bych člověk leccos dělat chtěl, ale už nemůže, a samozřejmě nemoci (nevím, jestli je horší být mentálně v pořádku a být na vozíku, nebo být tělesně zdravý, ale nepoznávající svoje nejbližší)... a když člověk žije moc dlouho, tak leckdy přežije i vlastní děti, což taky není zrovna kladný zážitek.
doplněno 17.04.15 14:26:Jeee, děkuji .
Dobrý den, kladem i záporem stáří současně je zmírnění až ztráta sexuálních tužeb - potom je najednou spousta volného času. Ale, jestli se to hodí do toho referátu nechám na Vás. Zdravím!
Klady mne žádné nenapadají.
Zápory - nemoci a bolest, ztráta samostatnosti a odkázanost na pomoc ostatních, z toho pocit trapnosti a studu, tím možná i pocit, že zatěžuju své blízké, ztráta ztráta přátel a nebo i nejbližších, pocit bezmoci... to vše za situace, kdy je zdravý rozum.
Když už rozum není, je to možná klad.
Někdy a někde jsem četla citát : Žijí-li rodiče příliš dlouho, je to nefér vůči jejich dětem. Kruté.
Já vám napíšu klady. Také se starám o 81 letou mamku, má stařeckou demenci a praktickou slepotu. Nejsem na to sama, pomáhají mi ještě 2 sestry. Kupodivu, mě to, že se o ní musím starat ,nabíjí pozitivní energií. Dělá mi dobře uvařit jí, uklidit u ní a kdybych nemusela s ní na procházku a to velmi pomaloučku, tak já bych se sama na procházku nevypravila. Prostě musím u mamky zpomalit, nejen pohybově. Jako největší klad ale vidím to, že když se sejdeme celá rodina na nějaké oslavě jsou tam děti, vnuci, pravnuci a ti vidí, jak se o mamku staráme, je to pro ně ńejlepší praktická výchova mezlidských a rodinných vztahů.
Palvest, myslím so to samé co Vy. Co bych za to dala, kdybych se ještě mohla o maminku starat a ona tady byla. Zápory stáří poznám, až budu sama stará natolik, abych si to začala uvědomovat. A nemyslím si, že většina starých lidí u nás žije v chudobě. Navíc opravdu starý člověk nemá ty samé nároky jako mladý. A žít se mu chce, ne že ne.
Plavest klaním se vám až k zemi ale přesto si neodpustím otázku "Jste si jistá, že maminka je štastná, že "živoří" na tomto svetě"?
¨Nechci tu být ani o minutu déle, pokud se o sebe nedokáži postarat.
doplněno 14.04.15 21:57:Jofa opravdu se skláním před každým kdo se alespoň krátký čas dokázal postarat o nemohoucího. Dobře vím oč jde, bohužel to znám z té druhé strany, já byla ten nemohoucí, odkázaná jen na něčí pomoc, odkázaná aby mě někdo nakrmil, přebalil. Opravdu mít na výběr, řeknu děkuji, nechci. Je to potupné, degradující a to i v tom případě, že ten starající ujištuje, že to činí rád. Bohužel jsem neměla tu výhodu co má většina starých lidí, můj mozek pracoval celkem bezchybně.
Z druhé strany to znám pouze omezeně, babička ležela 8 let, pečovala o ni maminka, já pouze párkrát když matka byla nemocná. Babička měla 73 let když ulehla a dokud ještě vnímala, často říkala proč už si ji pán Bůh nevezme, že to není život, když přišla o rozum jen se usmívala, říkala mi hodná paní a hladila mi ruku,vypadala opravdu štastně ale nemyslím si, že štastná byla.
lidus: Štastná je asi "silné" slovo a ve věku 93 let (mé matky) má asi zcela jiný význam. Přál bych Vám ten pocit štěstí, když po celodenním shonu kolem, uděláte večeři, přebalíte a uložíte maminku do postele. Přidáte nějaké utěšující a pochvalné slovo a ona se usměje. Co v tu chvíli projde její hlavou musí být neskutečně krásné. Škoda, že se to nikdy nedozvím.
Kladů asi moc není. Pokud není člověk do poslední chvíle jako Babička od Boženy Němcové, není asi ten život nic moc.
Pečuji o babičku tchyni /90/ a 15 km od nás čeká na mě a hlavně na spoustu jídla moje mamka /83/. Každá je na tom jinak, ani jedna moc dobře.
Tchyně: za život 12 - 15 operací všeho druhu. Dneska se na stará kolena kupodivu organismus zklidnil, snad ji nic netrápí. Ale kdo ví, zda by to řekla. Bohužel, primář na psychiatrii po zevrubném vyšetření konstatoval, že už tam vůbec není mozek. Babička tedy jen přijímá potravu a vylučuje, většinou do kalhot. Občas vyrazí pár divných zvuků. Lidi kolem sebe nepoznává. Není možné ji někam vzít, třeba na návštěvu. V zimě jsme ji vzali na OÚ na setkání s důchodci. Říkali jsme si, at si užije se svými dřívějšími známými. Nepoznala nikoho z lidí, které znala celý život. Počůrala židli, snědla své sousedce její pohoštění. Ač čerstvě vykoupaná, čistě oblečená, jedna paní vedle ní si stěžovala, že strašně smrdí. Bylo mi to líto, pečujeme o ni, co se dá. Ale ta paní měla pravdu. Tak jsme ji vzali a jeli domů. Proto jsme neustále doma s ní. Koupeme, přebalujeme, pereme, aby za půl hodiny bylo zase všechno ve stejném. Je to sysifovská práce, která nemá konce. Víme, že musíme pomoci, udělala pro nás, dokud mohla. Ale občas se přistihnu, když si myslím: Jak dlouho ještě? Nejsme už taky nejmladší, zvládneme to?
Mamka: vdova, žije sama, silná cukrovka /píchá si 4x denně/, mozek má úplně v pořádku. Pamatuje si všechno. Ale asi před 2 lety padla na nohy. Šoupe se jen po bytě s 2 holemi. Operace už nelze /slabé srdce, silná cukrovka/. Pečuje o ní moje sestra. Já abych aspoň trochu pomohla, vozím jí o víkendech hodně jídla. Dáme to do mrazáku a z toho pak týden žije. Firma tam rozváží obědy, měla by to čerstvé. Ale nechce ani slyšet. Je dost paličatá, když si něco vezme do hlavy,musí to být tak, jak ona rozhodne. Nemá zapnutou teplou vodu. Nádobí nemyje, sestra jí ho vozí mýt domů, 20 km. Pak přijedu já s jídlem a ona to nemá do čeho dát, nádobí je na výletě. A jak to bez teplé vody dělá s hygienou, na to se radši ani neptám. Stejně by neřekla pravdu.
Navrhuji ji nějaký ústav. Nepůjde a hotovo. Po pravdě si myslím, že by se s nikým nesnesla. Je to sice máma, ale ke každému a ke všemu má výhrady a hledá neustále náměty k hašteření.
Dostala takové to tlačící chodítko, domlouvám ji, at s ním pomalu zkusí chodit. Nebude a nebude. Proč? Inu, protože nebude! Chodítko stojí na verandě a tím to končí.
Bývala hodně společenská, bohužel, dost ráda zapřádala různé nesváry. Drobné hádky a pomluvy. To jí teď chybí. Když přijedu s jídlem, je polévka příliš mastná, segedín příliš řídký, květák příliš měkký /zuby má umělé, tak by to měla být spíš přednost/, maso příliš slané. Manžel je moc tlustý /už tam přestal jezdit, kvůli jejím řečem, musím sama/, já jsem taky tlustá a navíc, proč se barvím na ryzato? /mám barvu "tmavá třešeň", ale jí nikdo nevymluví, že to není rezaté/.
Občas jedu domů a v autě bulím. Je stará, ano, ale stáří nikomu nedovoluje být naomalený. Jí nic neřeknu, nechci ji nějak popichovat, je stará, ale obrečím to. Rozhodně to není typ chápající a milé maminky s laskavou náručí. Už mi manžel říkal - Nejezdi tam, ale zase ji nechci nechat celou na starosti sestře. Aspoň s tím jídlem vypomohu. A vařím dobře.
Takže klady ve stáří nevidím žádné. Zápory, někde chybí mozek, jinde chybí slušné chování. Postarám se o ně. Ale mám obavy z toho, že než odejdou /nepřeju ani jedné nic zlého/, že potom už my budeme v takovém stavu, jako jsou dnes ony. Že už bude pozdě na normální život, který teď věnujeme jim. Jaga.
Jaguš nezávidím tedy ani jeno ani druhé- je to děs - proto říkám než takové stáří - raděj umřít někde v běhu.
Zápory byly pojednány výše, tak ty klady: Dlouhý život znamená hodně zažít. Starý člověk má díky zkušenostem obrovský nadhled a např. se už nehrne do jakékoli revoluce, nikam bezhlavě. A dovede říct proč. Díky dobré lékařské péči je šance být relativně a dlouho zdravý, vylepšený různými umělými hmotami na klouby, které přestaly pracovat a podobně. No a také to znamená být dlouho se svými bližními, jsou-li a jsou-li povedení. Socio: Různé instituce se snaží udržet různými zlevněnými akcemi (divadlo, kurzy, cvičení..) seniorům duševní svěžest. Trochu se to i daří a je to dost klíčové, nezhloupnout nějakým neduhem duše. Na německé nebo britské svěží důchodce radost pohledět: Tihle měli celý život asi dost vysokou životní úroveň, tak se dožili.
- myslím, že násilné udržování dlouhého života i za cenu bolesti a utrpení by mělo být považováno za trápení člověka (a v mnohých případech i trestáno).
Nebyla by špatná nějaká "instituce", kam by si člověk mohl zajít "na injekci" , pokud by "nastal čas" a pokud by se pro bezbolestný konec sám rozhodl.
Marcelo, asi jste se nablízko s podobným člověkem nesetkala. Protože píšete: "kam by si mohl člověk zajít na injekci". Tito chudáci už velice často nechodí, jsou ležící, dělají pod sebe, čekají na podání hrnku vody. Jak by si mohli zajít na injekci? Pokud by si zašli, nebyli by ještě adepti, ale soběstační lidé. Právě pohyb je jeden z nejdůležitějších aspektů. A pokud navíc uvažují? Chodím, myslím = na co euthanasie?
A velice často chybí myšlení. V mozku hlodá ten zlý Němec Alzheimer. Nedovedu si představit, jak by třeba naše babička přišla k názoru, že "nastal čas" a rozhodla se sama pro bezbolestný konec. Neuvažuje, nemyslí, nekombinuje ..., jak se proboha může sama rozhodnout? A navíc, na životě asi lpí každý, i ten těžce nemocný, i ten bez myšlenek...
A mně by bylo velice žinantní a napíšu i nepřípustné, kdybychom s manželem rozhodovali za ni:
-v pondělí vykopeme brambory
-v úterý nakrouháme zelí
-ve středu dovezeme utratit babičku
-ve čtvrtek zryjeme zahrádku...
Jsou prostě věci mezi nebem a zemí, které nemá právo nikdo jiný rozhodnout, než dotyčný. A co když on už není schopen? Proto pro euthanasii nejsem. Zatím do všeho, co člověk vymyslel, se dokázal vloudit podvod. Myslím, že všiváci by se našli i v tomto případě, třeba kvůli dědictví. Takže radši to nechat na "bohu" a na přírodě a nezasahovat do času, který nám byl vyměřen. Jaga.
babajaga - děkuju za odpověď - má poznámka o "injekci" byla míněna spíše v nadsázce a pokud se Vám snad zdála cynická, tak se omlouvám.
Ale povzdechla jsem si takto právě pod dojmem vzpomínky na svoji maminku, která byla ke konci svého života hodně nepohyblivá a v závěru dokonce ležákem - a pořád mám před očima, jak mne prosila, abych ji zabila, že ji všechno moc bolí -volala mi to i z nemocnice, než ji nadopovali nějakými léky, pak už byla jen bezmocný "balík". Jak bych jí byla bývala ten bezbolestný a v podstatě důstojný konec moc přála ! - rozhodně bych na ni teď vzpomínala bez výčitek svědomí, které mám teď, když si uvědomím, že jsem pro ni nemohla nic víc udělat.
Pokud jde o právo rozhodovat o životě - v prvé řadě bych měla mít právo sama! rozhodnout, zdali se mám narodit nebo ne. Nikdo se mne neptal, když mi život "dával" - měla bych mít alespoň právo rozhodnout o jeho konci, pokud toho budu schopna. A jsem si jista, že mé hypotetické "instituce" by využilo více lidí, nežli jenom já.
Pokud jde o podvody v případech euthanasie - bude-li nějaký "všivák" stát o to, aby se nepohodlného nemocného zbavil, jistě si najde jinou cestu, jak už to "všiváci" dělají. A vzhledem k tomu, že všichni stejně umřít MUSÍME, at chceme, či ne, at zdraví, či nemocní, at zločinci, či nevinní, tak je v podstatě jedno, jestli někdo umře dříve, než by měl, hlavní je, aby umřel bez utrpení ! No, je to jen moje chápání života - a míchat do toho nějakého Boha je nesmysl. Zdravím a ještě jednou se omlouvám, jsem si vědoma, co všechno pro svoji babičku děláte a jak obětavě se o ni staráte. To by jen tak někdo nedokázal, takže máte plné právo mi vyčinit. Marcela.
Naprostý souhlas s ostatními, že všechno závisí na zdraví fyzickém i duševním, ale když budu předpokládat alespoň přiměřené zdraví, tak bych řekla, že hodně záleží také na tom, jaké má člověk záliby a koníčky. Například můj otec, kterému je 75 let chodí pravidelně hrát do domova důchodců na tahací harmoniku nebo na klavír, spravuje muzeiní knihovnu, jako prduch dělá kustoda na vyhlídkové věži, chodí na výlety s klubem turistů a doma si hraje s fotografiema v programu, který já bych neuměla ani stáhnout, natož v něm pracovat. Moje kolegyně měla jako jediného koníčka rodinu a teď když ovdověla a děti se odstěhovaly, tak najednou vůbec neví co má dělat, topí se v depresích, polyká prášky, otravuje svoje děti ubrečenými telefonáty a je na nejlepší cestě strčit hlavu do plynové trouby. Myslím, že by si každý měl pěstovat nějakou zálibu, aby se měl čemu věnovat kdyby zůstal sám.
konkrétně k otázce - pokud je člověk zdravý tělesně i psychicky, má plno zájmů a koníčků, dobrou rodinu - tak si život užívá i ve vysokém věku a je vděčný za každičké "nové ráno".. - pak je dlouhý život darem.
- pokud je člověk nemocný a trpí at už fyzicky, nebo psychicky a ze života se neraduje, je dlouhý život trestem a nevidím žádné výhody v jeho udržování, a pokud takového nemocného miluju, měla bych mu dopřát bezbolestnou a důstojnou smrt. Pak bych na něj mohla vzpomínat s vědomím, že jsem pro něj učinila to nejlepší.
Vycházím z faktu, že umřít prostě musíme - a dnes umírá spousta dětí i mladých lidí na to, abych euthanasii v případě starých, bezmocných a trpících lidí považovala za hřích. Já sama bych chtěla být "utracena", až se pro mne život stane nesnesitelným. Takže asi tak.
mam dva dedy, oba lehce pres 80let. Jeden lezi celej den, neni schopnej si ani dojit na zachod, musi se krmit, prebalovat, koupat, skoro nevidi a neslysi. Kdyz sme u neho, tak zacne brecet, protoze jeste tak zhruba vi jak na tom je a nedela to dobre nikomu.
druhy deda dostal nedavno k narozeninam kolo, kdyz sme se strejdou dedu na kolo posadili, zmizel za kopeckem a za chvili se vracel s usmevem malyho kluka, kazdej den neco dela na zahradce, kdyz babca zmizi, tak si da rad potaji se strejdou hruskovici, porad se smeje a ma dobrou naladu.
Ja tu chci byt co nejdyl, ale nikdy bych nechtel aby se o me musel nekdo takhle starat, jako prebalovani, krmeni apod, Ja osobne v tomto pripade beru smrt jako vysvobozeni. Prijde mi to nehorazne nedustojne takhle cekat na smrt (v posteli, kde nevim o svete a jenom cekam az si prdnu do plinek a nekdo me prebali)
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.