Umíte se radovat z maličkostí?

Nedokážu se radovat z dárků, které člověk nějak očekává... narozeniny, vánoce,... a právě tyto dárky bývají ty dražší a radost je tak nějak předpokládaná - nucená.

Když přijde syn ze školky a dá mi kus otrhaného papírku s obrázkem "táto to si ty, tady máma a tady já a bráška" - to je úžasné... mám pár obrázků v práci na stole

Nebo když mne vítá doma z práce a je vidět ta jiskra v oku, ta radost... (stejně tak sem tam manželka, ale to není tak časté) - pokud se toto bere jako maličkost, pak toto potěší.

Velké věci se dějí pořád, ale to se netýká přímo mně, takže to jen beru jako přijímání novinek... - Ta pravá radost je právě z maličkostí v okolí.

Já miluji maličkosti více než velké věci. Podle mě velkých věcí není možné dosáhnout pomocí maličkostí. V mém případě jsem ráda za kažkou jedničku z testu, vydařenou práci, radost rodiny nebo něco jiného. Jestli někdo dosáhne něčeho velkého ve svém životě najednou, může to snadněji ztratit.

Ano, radost mám i po probuzení z klubajícího se sluníčka, dnes jsem našla ve sněhu první trs sněženek. Není to úžasné? Povinné dárky a povinná radost není pro mne. Mnoho pěkných maličkostí dělá život veselejší, krásný.

- dnes už se raduju jenom z toho, že můžu ještě chodit ! - jinak za mých mladých let jsem mívala ráda "velké a úžasné" zážitky, to zase jo.

Dobrý den, radovat se - co to je? Ale, abych nebyl takový pesimista, tak přes jistou dávku introverce se raduji spíše z maličkostí. Spíše vnitřně a bez okázalých radostných výkřiků.

Např. po výhře v hokeji, kdy většina národa skáče, tak mám velkou radost, ale k výskokům to nevede. No, a když se povede "předpisově" ranní stolice - jejda, to je přeci radost . Zdravím!

Me mamka vzdycky rikala, ze clovek se musi naucit radovat i z malickosti, ze clovek musi zit pro ten okamzik.. Velke ejchuchu je v zivote jen par, bolesti taky, takze clovek se ma radovat z malickosti, aby dal tomu zivotu stavu.. U me je to jak kdy, ale jak psal jeden radce vyse, tak i ja se raduju nejvic kdyz za mnou prijde mu 4 lety syn a jen tak me obejme a rekne, ze me ma rad.Zrovna vcera jsem si taky uzivala hezkeho okamziku..Manzel porad pracuje, jezdi po svete a casu pro sebe malo.. Vcera byl doma zavreny v pracovne, ja jsem za nim vtrhla, unesla ho v poledne do nasi loznice a jen tak jsme spolu lezeli v objeti.. Nakonec usnul na hodinu a praci vem cert..Porad rikal, ze toho ma moc a ja mu rikam, ze tak to bude porad a proto jsem ho unesla. Smal se a pry mam pravdu..

Jeste bych jen doplnila, ze pokud neni zdravi, tak se radost hleda tezko.Bez zdravi neni nic..

Raduji se z maličkostí. Třeba na zahradě už máme asi 14 dní koberec sněženek. Zajdu se tam podívat, opřu se o plot a zasněně na ně civím...Kdyby mě tak někdo viděl. Stejně se těším z prvních podbělů, pampelišek, kvetoucíh trnek. Z jarního zpěvu ptáků. Ti teď na jaře začnou koncertovat jako diví.

Raduji se z toho, že jeden kluk z vesnice si pořídil krásnou fenku JRT a občas, když jde kolem nás, zastaví se "na kus pohlazení".

Raduji se i z takových věcí, jako je pomoc někomu. Když mě v obchoďáku zastavil trochu zmatený dědeček, žmoulal "pamatováček" a kde prý sežene ty houbičky na mytí nádobí. Nevěděla jsem, ale nakonec jsme je společně našli. Nebo když se stará paní ptá, z kterého stanoviště že jí jede autobus do její vsi. Dovedla jsem ji, i tašku jí donesla.

Za den je plno malých radostí. Partner se usměje, prohodí vtip, známá pošle zprávu, jak se má...

Jen když babička něco vyvede, to je hned po radosti. Ale co naděláme. Ony se ty radosti a smutky střídají. Jaga.

já myslím, že to přichází s věkem - umět se radovat z maličkostí... mladý člověk touží něco úžasného zažít, poznat, vykonat apod... čím je starší, tím víc si dokáže vážit právě těch drobných radostí a okamžiků, o kterých píšete vy všichni nade mnou... taky to už mám tak

Mám radost když svítí slunce, mám radost když prší a zaleje mi zahradu, mám radost když příjdou vnučky a ta malá volá děda děda děda (tak říká zatím všem), mám radost když si zacvičím a nic mě u toho nebolí, mám radost když ujdu víc jak 10 kroků, mám radost když jsem si včera vyměnila papír v kuchyňské lince (nebudu mít radost až se vrátí manžel z chalupy a zjistí, že neposlouchám,neležím a neodpočívám). Včera jsem měla radost když mi ta starší vnučka donesla 2 sněženky...Jistě jsou i horší dny, příjde i depka ale z maličkostí se radovat umím.

Vynechala jsem jednu velmi důležitou věc. Mám radost (vážně velkou) když mi jede počítač a mohu se připojit na poraďte.cz, mám radost když zjistím, že tu jsou všichni dobří rádcové, že nikdo z nich není nemocen nebo neumřel.

V mém životě se stejně nic velkého neděje (ono je to tak lepší, velká by mohla být leda katastrofa), takže zbývají ty maličkosti. A z nich se radovat umím.

Raduju. Jednou si vedle mě sedla v autobuse hezká holka. Přitom si mohla sednout k někomu jinému nebo dokonce na prázdné dvojsedadlo a ona si sedne vedle mě. Já měl takovou radost...

Myslíte příspěvek nemocného tazatele, kterého nebaví žít? Zrovna tenhle dotaz mě dovedl k dnešnímu přemýšlení nad radostí ze života a současné skepsi. Přiznám se, že já se z maličkostí radovat neumím. A dělá to můj život dost nesnesitelné. Jsem v podstatě ještě mladá a i zdravá. Neprožila jsem v životě žádnou hrůzu jako že by o mně rodiče típali cigarety nebo jsem neměla co jíst... A stejně mě to na tomto světě nebaví. Neměla jsem úplně ideální dětství, byla jsem spíš odstrkovaná, tak jsem zlobila a místo aby to někdo vyhodnotil jako touhu po pozornosti, tak jsem byla ta zlá a ošklivá s daleko hodnější, chytřejší a úspěšnější sestrou. Otec o mě po rozvodu rodičů nejevil zájem, o sestru ano, takže jsem na ni dlouhá leta žárlila. Strašně jsem toužila po lásce, doma jsem ji necítila a hledala jsem ji u mužů. Bohužel jsem měla smůlu. Nechala jsem se zblbnout chlapem... který za to nestál. Jenže mi bylo 20 a tak jsem chtěla aby mě měl někdo rád. Skončila jsem ve vztahu kde jsem se nechala dlouhá leta ponižovat a vydírat. Ano, i já si kdysi říkala - proč ty ženské neodejdou? Proč si to nechají líbit? Ale kdo nezažil, nepochopí. Vyděrač má nad Vámi moc, bojíte se... Nakonec to po letech skončilo... žiju dál s hromadou dluhů, které splácím. Má důvěra v lidi, lásku, muže... dostala ještě víc na frak. Mám zajímavou práci, docela slušný plat... ale nejsem štastná. Vidím kolem sebe tolik hnusu, že nejsem schopná se pořádně radovat. Upřímně nedokážu pochopit vozíčkáře, co se radují ze života. Já jsem zdravá a svět mě nebaví. Mrzí mě, že to tak je, ale neumím s tím nic dělat. Nedokázala bych se nikdy zabít, ale kdybych si mohla vybrat jestli se narodit, tak bych zvolila ne. Je mi v podstatě všechno jedno. Vydělávám peníze, platím co mám a nevím co se svým životem. Netuším kudy dál a nevím, jak se žije. Ano, asi si za všechno můžu sama a zrovna to je myšlenka, která mě dostává nejvíc na kolena. Nemám přátele, nemám koníčky... Mám partnera, který je jediný člověk, kterému dokáži projevit city, asi se jej učím milovat, zná mé problémy, ale myslím že mi nerozumí. On je opak. Navzdory všemu se usměje do sluníčka a řekne že život je krásný. Já tomu prostě nerozumím, nechápu to, hlava mi to nebere. Nejsem na venek žádná chudinka. Normální ženská, umím se smát, prý jsem vtipná a snad i chytrá... Ale v hlavě a srdci mám tohle...

Eulálie, já mám k radování nejraději jenom maličkostí ! Na zahradě mi krásně kvetou krokusy, sněženky, dnes při sluníčku krásně voní vyvětrané peřiny, moji blízcí jsou relativně zdraví a zde na poradně se také většina "hlásí" ke slovu... Já mám totiž obavy, že by mne mohla ta "velká a úžasná věc" porazit a také bych to nemusela přežít...Jak říkali naši předkové "DOBRÉHO POMÁLU". Pěknou slunečnou středu