Nejste přihlášen/a.
Omlouvám se že jsem píšu toto ale já už nevím s kým si popovídat nebo jak ulehčit svýmu nitru tak píši sem. Pokud budete mít nějaké dobré rady tak budu taky rád ale je to spíše moje zpověď za několik let mýho života než otázka.
Začalo to už dávno. Na ZŠ jsem byl psychicky týraný od ostatních spolužáků. Byl jsem takový vyvrhel třídy prostě absolutně jiný než ostatní. Po nějaké době zřejmě na druhém stupni jsem se začal bránit. Tak né jen, že jsem byl vyvrhel, ale také jsem za nadávky od ostatních tyto lidi mlátil. Měl jsem každej týden poznámku týkající se mé agresivity ke spolužákům. Ale jinak jsem byl docela hodný, kluk který prostě jen nesnášel nadávky a tak to řešil tímto způsobem. Doma jsem mámě pomáhal na zahradě a se vším co šlo (byly jsme sami dva) proto si myslím že až takový zmetek jsem nebyl, prostě jsem jen nesnášel nadávky a posměch druhých lidí tak jsem jim dal co proto. V posledních ročnících základky jsem se trochu uklidnil ale pořád jsem ve třídě byl spíše jako vyvrhel Proto jsem se chytl party z obce, která mě především brala jako ovečku, když se něco stalo tak to hodily na mě a já byl takový blbec, že jsem vždy řekl, že jsem to udělal já. Myslel jsem, že jsem měl opravdové kamarády, ale to jsem si jen namlouval. Prostě jsem byl jen ten vůl co všechno vzal na sebe a myslel si, že si tím získám místo v této partě a že budu mít dobré kamarády. S této party jsem si akorát odnesl to nejhorší lidi v obci mě považovaly za sígra co prostě všechno rozbíjí a krade a podobné nechutné věci. nakonec jsem od té party odstoupil a zase jsem neměl žádné kamarády. Potom se to změnilo na konci 9-tého ročníku kde jsem byl se spolužákama na týden v horách (nikdy jsem tyto akce nemusel vždy mě to jen vnutila máma). Jediné co jsem na těchto akcích měl rád tak byla příroda ke které jsem vždy měl hezký vztah. No asi po třech dnech kdy jsem vždy seděl někde v koutě tak za mnou přišli spolužačky jestli bych nechtěl jít s nimi něco hrát. Tak po pár minutách jsem šel, ale stejně si myslím že jim to řekla jen naše třídní s kterou jsem měl asi nejlepší vztah.
No po přechodu na střední jsem byl už základkou poznamenán a přitom jsem se chtěl změnit proto jsem byl mlčenlivý introvert ,který si nevšímal nikoho kolem jen jsem seděl se sluchátky v uších a všechny ignoroval, a také jsem už nebyl takový agresivní cholerik spíše jsem se změnil na melancholika kterého zajímala jen škola. Ale na střední to nebylo o moc lepší jak na základce vždy jsem byl ten divní spolužák co seděl v předních lavicích a z nikým pokud možno se nebavil. Postupem času jsem se sice seznamoval se spolužáky ale vždy jsem byl jen ten blbý spolužák co někomu půjčil sešit a pak se mu nevrátil. Nějak jsem to neřešil protože jsem myslel že daná škola mě bude bavit ač na začátku to tak opravdu nebylo (no nakonec v této škole jsem se naučil jen že lidi jsou svině nevděčný a co jsme tam měli brát jako hlavní obor jsme tam nebraly). Trochu se to změnilo když nastoupil 2 rok střední začal jsem se jako vždy více bavit s učitely a mistry a na spolužáky sral. Ve třetím ročníku jsem začal dělat něco navíc a psal jsem si začal psát elektronické zešity a tím pádem jsem se ještě více sesnámil s učitely ke kterým jsem utíkal v přestávkách místo abych byl s těmi ko.oty ve třídě samozřejmě mě spolužáci zase překecaly abych jim dával sešity tak nejdřív jsem byl proti ale pak jsem povolil. Začaly se se mnou bavit spolužáci a po několika měsících mě někdo osvítil a já pochopil že jen podlézali abych jim dával ty zkurvený sešity. Ve čtvrtáku to nebylo o nic lepší jen jsem nedělal sešity ale když potřebovali opravit notas nebo poradit co s ním tak jsem byl první za kým se šlo.
Nějak jsem přežil střední a dokonce jsem udělal i napoprvé maturitu což jsem se divil. Podal jsem si přihlášku na VŠ kde mě přijaly. A myslel jsem že konečně začnu zase znova a lépe samozřejmě, že učitelé se střední se se mnou přestaly také bavit když už nic nepotřebovali a v posledních týdnech napíší jen když něco potřebují. Ale líbylo se mi na vysoké škole kde jsem si myslel že se konečně něco naučím ze začátku to bylo super vše mě bavilo, ale jak začaly písemky tak jsem začal mít velké problémy vždy když jsme něco psaly (i když jsem danou látku znal třeba i ze střední) tak prostě při písemce mi zatrvdl mozek a nedokázal jsem nic vypotit. Samozřejmě že teď ve všech předmětech mám nehorázný problémy a nedám to. Ale nejhorší je to že mě už to prostě nebaví, nebo abych to uvedl na správnou míru obor mě baví prostě jen ve škole jsem zas jen ten ke kterému se chodí pro rady občas jinak se mnou lidi moc nemluví. Když přijdu domů tak bych si nejraději jen lehl a nic nedělal a v posledních dnech to tak i praktikuji protože to nemá cenu. Před tím jsem však se učil dané témata každý den. Teď jsem zase v depresích nemám žádné kamarády i když když dojdu do školy tak mě tam zná snad každej 20 člověk kterýho potkám na škole. Ale já většinou si ho nepamatuji. Ale to mě je jedno.
Sere mě však jedna věc za posledních 10 let jsem udělal velký pokrok v učení.Ale každej koho znám tak mě jen využívá a pokud náhodou už řeknu ne tak mě nezná a je na mě nasranej. Samozřejmě když já něco potřebuji pomoci (nebo jen pokecat) tak mě taky nikdo nezná nebo nemá čas. Nemám žádnýho kámoše přítelkyni ( i když to se ani nedivím moje postava kvůli zdravotním problémům v dětství není nijak extra) a moje povaha je kvůli ZŠ je taky úplně na dvě věci (podceňuji se, jsem introvert, mám deprese i když to nedávám nikde najevo, jsem podle všech pesimista ale já si připadám spíš jak realista). Prostě jsem úplně jinej než všichni kolem mě. Nevím prostě co dělat v poslední době nevidím nic před sebou nic mě nebaví i když jsem furt seděl u učení z oboru co mě vždy bavil. Teď mám dělat úkol co má být hotov příští týden ale já se prostě nedokáži nijak dokopat k tomu abych ho udělal nejraději bych jen spal a pak zemřel protože tento život fakt nemá smysl. Kdybych měl aspoň někoho komu bych mohl věřit ale takový nikdo není. Nevím ani proč jsem to sem psal možná proto abych nemusel psat úkol nebo já nevím proč jen jsem se chtěl vypsat i když tento text nedokáže vystihnout můj život který je na dvě věci.
Pokud si to někdo přečetl, až do konce tak ti děkuji, protože jsi jediný kdo mě za posledních pár let vyslechl.
To je hodně smutné a depresivní psaní...tak asi bys měl jít nejdřív udělat ten úkol, dupnout si, plivnout do dlaní a jít na to, dokážeš si tím, že nejsi žádné béčko. Když máš maturitu a jsi na VŠ, je vidět, že ti to myslí, tak vezmi rozum do hrsti a až ten úkol doděláš, možná by nebylo na škodu zajít si do nějaké poradny, aby tě nasměrovali k lepšímu vztahu k životu. To, že tě každý jen využívá, si možná trochu namlouváš, stává se to přece nám všem, že lidi se často přátelí jen když něco potřebují, ale nejsou takoví všichni, jen ty správné najít. Ale jsi mladý, určitě je najdeš, jen se přestaň zaobírat tím negativním a koukej spíš na to pozitivní, na to co umíš. Psal jsi, že jste byli sami s maminkou, tak přece ji nebudeš trápit tím, že z tebe bude starý mrzout. Držím ti palce !
No já byl u psychiatra a moc mi to zrovna nepomohlo. Ale s těmi poradnami nevím zkusím se podívat kde nějaká je. A podle mě si nenamlouvám že mě každý využívá jen prostě mám buď smůlu na lidi a nebo si je špatně vybírám. Já vím že nejsou všichni lidé špatní ale já mám kolem sebe zatím jen takový co mě využívaj. Ono hlavně jsem se docela i od těch lidí odstřihl aby mě zase jen nevyužívaly. Ale tedy nepovedlo se to od všech. No a ono zabírat se pozitivním nejde když nic moc pozitivního není poslední pozitivní věc co mě potkala byla maturita a to mě hodně posunulo vpřed ale když jsem pak na konci srpna viděl že to udělali všichni co se probojovaly přes vysvětčení (i když se na maturitu ani moc neučily) tak jsem si řekl že ta maturita asi tak náročná není no. A na to co umím se koukám. A já ji netrápím ona právě moc o mým životě neví už tak chodí nasraná z práce tak ji nechci zatěžovat. Proto se před ní furt jen přetvařuji i když to nejde furt a pak si jen vymyslím nějakou banální kravinu aby nevěděla jaký (pro mně velký) problémy mám.
ach jo, baví tě fňukání a celej svět je zlý, všichni lidé jsou špatní a co ty? Můžeš mi vysvětlit jeden z tvých blábolů? Za tvpou povahu může ZŠ? Již nejsi dítě, aby jsi se svou postavou nemohl něco dělat? CHybí ti ruka, noha? PIŠ
Nemám žádnýho kámoše přítelkyni ( i když to se ani nedivím moje postava kvůli zdravotním problémům v dětství není nijak extra) a moje povaha je kvůli ZŠ je taky úplně na dvě věci
No vida, už se máš od čeho odpíchnout. Baví tě kolo, příroda, pokud není náledí, tak hup na něj. Ale denně + běhání je také fajn. Ne jen pro tvoje tělo, ale hlavně pro tvou duši. Že tě lidé pozorují na kole je jen v tvé hlavě. Lidé mají oči aby se koukali, ale né proto, aby jsi byl středem vesmíru. Prď na ně, já tedy na kole nemám moc času pozorovat ostatní lidi.
Začni hned - pořádně se obleč a běž se proběhnout, je tma, už nemáž diváky. Každý den si přidávej kus trasy navíc. Ještě nějaký problém? Kdo CHCE, hledá způsoby, kdo NECHCE hledá důvody jak to nejde. Nadváhu mít nemusíš at máš povahu jakoukoliv. A věř, že i tvé myšlení bude jiné.
No vše vychází z té základky od té doby jsem se začal podceňoval, přestal jsem komunikovat z lidmi, přestal jsem jim věřit. Určitě neříkám, že celá základka, ale jen někteří spolužáci. No a ono se cokoliv blbě dělá když si nevěříte. Pokud to berete jako fňukání je to váš názor nebo možná více lidí. Já jsem toto bral jen jako vyspovídání at se mi uleví, protože to nemám komu říci a nikomu bych nepřál aby si své problémy musel držet jen v sobě. Toto je vlastně poprvé co jsem zhrnul svůj život do tady pár odstavců a někomu to jistým způsobem řekl. Ono žít uzavřený jen se svými problémy je bohužel opravdu otřesné. A neříkám, že všichni jsou špatní (pokud to tak vyznělo tak se omlouvám), ale já narazil zatím na lidi tohoto typu. A neříkal jsem že jsem byl svatoušek, ale ze svých chyb jsem se poučil a takový sviňárny co jsem si zažil já bych opravdu nikomu neudělal.
A k té další části. Ruka ani noha mi naštěstí nechybý. Ale když jsem začal sportovat doma tak jsem si řekl že to stejně nemá cenu, že i když bych změnil tělo (tlouštku) tak stejně bych nezměnil povahu, která je ještě horší než to tělo. A když jsem začal jezdit na kole (což mě bavilo) apod. tak jsem měl pocit že mě všichni pozorují a posmívají se mi stejně jako na té základce.
Ok už jsem doma díky.
Eriku, máte-li deprese, zkuste se obrátit s nimi na odborníka, který by vás vyslechl a pomohl by vám. Asi se vám k psychiatrovi příliš nechce, ale smysl by to mělo. To, že se vám nechce nic dělat, je možná také jeden z příznaků deprese. S tou si sám neporadíte a tajit ji je tak hloupost, zvláště, když uvážíte, jaký byste mohl vést život, kdybyste se těch chmurných myšlenek zbavil. Váš život mi nepřijde úplně marný, však jste toho dokázal opravdu hodně. Možná byste se až divil, kolik lidí tady na poradně se každý den potýká s nějakými problémy. Jenže brečet a litovat se asi fakt nemá cenu. Jste mladý, celý život máte před sebou. A že momentálně jste bez kamarádů. No, jako introvert jich asi v životě moc mít nebudete. Nejste spokojený se svojí postavou. A nezkoušel jste nějaký sport, který by vás bavil? Nemusí to přeci být nic náročného, ona i ta turistika v přídodě dělá divy. Minimálně člověk provětrá hlavu na čestvém vzduchu a přijde na jiné myšlenky. A pro tělo je to taky zdravé.
No já k psychiatrovy chodil trochu z jiného důvodu ale částečně se to týkalo deprese. A bohužel to dopadlo tak, že mě vždy dal jen prášky zeptal se jestli je to lepší nebo horší popřípadě tedy vyměnil prášky a nijak extra mi nepomáhaly sice jsem před mamkou dělal jako by to bylo lepší at se nenervuje ještě se mnou ale jinak mi nepomáhaly. No taky si myslí že kvůli deresím a nebo možná by na mě částečně padl i syndrom vyhoření protože už měsíců v kuse jsem se buď jen učil nebo byl na brigádě. A ono ji až tak netajím jen to neříkám mamce a vlastně s nikým jiným se moc nebavím.
Já vím že moje problémy narozdíl od těch co mají ostatní jsou minimální. Ale já jsem to prostě nějak ze sebe musel dostat. A neříkám že jsem toho dokázal málo to asi ne, ale vždy když jsem někomu pomáhal s nějakým problémem v mém oboru tak se nemohlo dostat na povrh že jsem to dělal já. A když jsem zase něco dělal jen tak sám pro sebe tak to taky není ono sice jsem z toho měl radost ale přeci jenom když jste jediný kdo o tom ví tak je to dost o ničem. A brzy takové projekty přestanete dělat z důvodů, že se na to jednou podíváte možná ani to ne a pak to bude ležet na hardisku dokud to nevymažete pro nedostatek místa. Ale dobrej pocit z toho je to neříkám, ale už na to nemám čas kvůli škole a teď kvůli spaní.
A já vím že brečet a litovat se nemá cenu a rozhodně jsem tento text co jsem napsal tak nebral jen jsem se potřeboval s někým pobavit a když to nešlo jiným způsobem.
A právě jsem mladý a celý život před sebou celý život ve kterém nevím co budu dělat nožná jen chodit do práce jíst a spát. To je asi. A momentálně bez kamarádů já vlastně nikdy pořádný kamarády neměl já nechci stovky přátel mě by stačil jeden o kterým bych věděl že bych se o něj mohl opřít, ale možná je to jen představa v mojí hlavě která ani neexistuje.
Jo zkoušel jsem ježdění na kole ale měl jsem furt dojem že mě někdo sleduje a posmí vá se mi i když vím že to je blbost kdo by si mě všímal, tak stejně jsem měl pořád takový pocit když jsem viděl nějakého člověka a tento pocit mám vlastně vždy když musím mezi lidi. A ano turistiku jsem dělal ( teď při maturitě a teď na VŠ na to ale nemám čas) dokázal jsem klidně ujít i 30km denně když jsem měl volno a 5 - 10 když jsem šel po škole nevím jestli je to málo nebo hodně ale postavu jsem měl furt podobnou.
Děkuji za přínosný komentář a také děkuji že jste se mnou strácela čas na napsání tohoto komentáře.
Ahoj,
velice náhodou jsem tu natrefila na tvůj příspěvek. Můžu ti říct, že to máme hodně podobné. Mně doktorka řekla, že mám sociální fobii. Taky nemám žádné opravdové přátele a když už by se někdo se mnou chtěl bavit, tak jednak on a a ni já nevím, o čem se máme spolu bavit. Možná je to i mojí upřímností a někdy radši vůbec nemluvím, protože nevím co mám říkat a když něco řeknu, tak to jsou kraviny a pak si připadám hodně blbě, tak radši nic neříkám. Možná je to tím, že jsem o sobě přesvědčená, že jsem špatný člověk. Prý nejsem, ale nevím no...Je toho hodně.
Ale nic není tak černé, jak vypadá, já už se nad tím netrápím, samozřejmě mě to někdy dostihne a mám depku. Dřív jsem se kvůli tomu trápila celé dny, hlavně po rozchodu s ex, který mně všecko tady to vyčetl, hlavně to, že nemám kamarádky.
Je to smutné, ale musíš to přijmout, každý nemáme ten dar najít si kamarády a udržet si je. Určitě si zajdi k psychologii, nic to nestojí a pomůže ti, já jsem se tam bála jít, připadala jsem si jak cvok, ale nic na tom není. Psycholog tě nasměruje, spoustu věcí ti vysvětli a hlavně ti poradí, určitě se ti uleví.
Jestli ti můžu poradit, tak si najdi nějaké zájmy, kde se lidé scházejí, kde si pomáhají. (církev, organizace pro mladé lidi, skaut, nějaký sport...nevím cokoliv, je toho hodně...) možná by ti pomohla skupinová terapie...
Zjistila jsem hlavně jednu věc, nikdo nemá rád, když se někdo neustále lituje a stěžuje si. Přestala jsem to dělat a život je hned lepší. Aspon pro mě.
At se ti daří a opravdu si dopiš ten úkol
No tak já to mám trochu podobné já nemám problém mluvit s chlapama a když jde o můj obor jinak když mám mluvit na jiné téma nebo nedej bože s holkama tak stuhnu a vyplodím vždy nějakou ptákovinu. A všichni se na mě dívaj jak na kus vola.
No nevím jestly bych chtěl zajít k psychologovy byl jsem u psychiatra a nijak mi zrovna nepomohl. Ale je pravda že jsem slyšel že to jsou úplně dva rozdílný přístupy od nich. Možná ho zkusím vyhledat.
No s těma zájmama je to těžký můj jediný zájem je i můj obor (a stále nevím přesně co chci dělat ale to se podá) a nic jiného mě až tak moc nebaví maximálně ještě mě baví dělat něco kde uvidím za nějakou dobu komplet celý projekt ale zrovna nejsem moc manuélně zručný že bych dělal věci typu nějaký sklo keramika a podobně. Spíše jsem na hrubší práce. A nevím jestli by mě pomohla skupinová terapie ten psychiatr mi jej doporučil ale měl jsem ztrach s těch lidí tam tak jsem řekl že to nepotřebuji.
A děkuji za všecchny rady a typy.
upřímně řečeno - život stojí za "hovno" , pokud si ho nedokážete nějak užít.
Ale fňukání a stěžování si na okolí Vám nepomůže. Pokud máte deprese, tak zkuste psychiatra, nebo psychologa - ti by Vám mohli poradit, jak začít (nevyhýbala bych se ani lékům) - ale dál se musíte snažit sám. Co chcete jinak dělat? - myslíte, že Vás bude někdo opečovávat, litovat a vodit za ručičku? Třeba Vás i politujou a to je asi tak všechno.
doplněno 06.12.14 20:36:- na psychiatry se moc nespoléhejte, - ani oni za Vás nebudou řešit Vaše problémy, ale můžou Vám poradit jak na to - i zde platí - pomoz si sám a Bůh ti pomůže. Pokud budete jenom čekat, tak se nic nestane.
doplněno 06.12.14 20:39:- anebo se přestaňte pozorovat, přestaňte o sobě přemýšlet a pitvat se ve svých problémech - a třeba to najednou samo půjde. Podle mne se příliš pozorujete, myslete na něco jiného.
Jo to stojí.
Já vím že fňukáním a stěžováním mi nijak nepomůže, ale jak jsem psal potřeboval jsem se jen vypsat. Jinak jsem ten poslední co by si nějak nahlas stěžoval.
Psychiatra jsem zkusil a ty prášky mi nějak moc nepomáhaly. Já vím že se musím snažit sám ale když se snažím tak se prostě vždy s prominutím posere 1000 věcí. Ale stejně když to neudělám jeden měsíc tak se na to vrhnu druhej až zas jsem ve větší pohodě a napadne mě jak to vyřešit.
Jinak bych chtěl být IT technik.
A já vím že mě nikdo nebude opečovávat a ani to po nikom nechci když to jde. Jen teď jsem závislej na penězých od mamky no. Já vím že se dá dělat při vysoké ale pamatuji si když jsem dělal zakásky na začátku 4 ročníku jak jsem pak absolutně nic nestíhal a když jsem spal 3 hodiny denně tak jsem byl rád.
A já nevím proč ale já se furt pozoruju a hledám na sobě chyby.
Eriku, každého ovlivní prostředí a rodina, kde člověk vyrůstá. Vy jste vyrůstal sám s mamkou a velice Vám chyběl mužský vzor "táta", to je fakt. Za další si o ZŠ myslím také svoje. Přestože jsou naše děti dávno dospělé, tak se základkou nemám nejlepší zkušenosti, jako s prostředím. Vy máte rád přírodu, máte psa? Pořiďte si psa, budete s ním chodit na dlouhé vycházky, budete v přírodě, budete mít pohyb a hlavně budete mít kamaráda k nezaplacení. Časem se můžete potkat s dalšími, co chodí venčit svého psa. Nebo zkuste zajít do útulku, zda nepotřebojí pomoct, či chodit venčit jejich psy a nebudete sám, jistě tam chodí i jiní lidé pejsky venčit. To si myslím pro začátek by byla dobrá aktivita i relax zároveň. Nyní k té škole. Dal jste se na vojnu, musíte bojovat a školu dokončit, jste přece chlap. Takže sedněte k úkolu a začněte pracovat, budete mít sám ze sebe dobrý pocit. Zítra je neděle a psíci v útulku se těší, kdo je zítra provětrá, přemýšlejte o tom. - pt
Eriku ani netušíš, jak moc ti rozumím.Děti na základce umí být velmi zlé a v citlivé dušičce to zanechá stopy navždy.
Ty rady, at začneš sportovat nebo si pořídíš pejska jsou jistě míněné dobře,obojí ti později pomůže,ale ty se musíš léčit.Není pravda,že tě baví fňukat,deprese je opravdu nemoc a nevyléčí ji rada at se sebereš a něco se sebou děláš.
Když si zlomíš nohu,taky se to nespraví,kdyš někdo řekne seber se a postav se na ni,TO JE BLBOST.
Je dobře,že si uvědomuješ,že to sám nezvládneš,přiznat si to je velmi těžké.Je to ten první a nejdůležitější krok.
Já užívám antidepresiva už roky,takže o tom něco vím.To,že se nedokážeš přinutit udělat úkol i to, že ti všechno připadá zoufalé,zbytečné a beznadějné,stejně jako to,že tě najednou nic nebaví,ani to co ti dřív dělalo radost - to jsou příznaky deprese, je jich mnohem víc,každý to má jinak.
Máš pravdu,psichiatr ti napíše jen léky,ale ty léky pomáhají, jen je třeba trpělivost,musíš vyzkoušet,které ti dělají dobře a taky jde o dávkování,to se nepozná za pár dnů,chce to čas.Deprese je nemoc,při které se v mozku netvoří nějaká látka(nebo jen málo) a na to jsou ty léky,pak se budeš cítit líp.
Abys dokázal vyřešit svoje problémy a zase vidět svět z té lepší strany,na to je psicholog,ten si s tebou popovídá a poradí.Když budeš mit pocit,že to není ono,že se mu nedokážeš plně otevřít a svěřit,tak prostě jdi po čase k jinému.Je to jako se všemi lidmi,někdo ti sedne a někdo ne.
V každém případě počítej s tím,že to je běh na dlouhou trat,nezmizí to za týden ani za měsíc.Já beru léky už asi deset let,ale je mi dobře,někdo je za čas může vysadit, jiný se už bez nich neobejde,ale to záleží na mnoha věcech.
V ŽÁDNÉM PŘÍPADE SE NEVZDÁVEJ.I když teď máš pocit,že život nemá smysl.Mysli třeba na svou maminku,babičku nebo kohokoli,kdo tě má rád a moc by trpěl,kdybys tento svět opustil.To není řešení!
DOKÁZAL SIS PŘIZNAT,ŽE MÁŠ PROBLÉM,TAK TEĎ S NÍM BOJUJ!
Mně moc pomohla kniha ,,Miluj svůj život", pomůže ti mnoho věcí pochopit.Ale je možné,že se dokážeš soustředit na čtení,až ti bude líp.Můžeš si ji koupit,čož je nejlepší, já se k ní pořád vracím znovu a znovu, nebo ji stáhneš na ulozto.cz, já ji mám i v mobilu.
Přeji ti abys to zvládnul, jsi mladý,máš celý život před sebou.V životě je i mnoho hezkých věcí a jsou i hodní lidé,i když je někdy těžké je najít.Kdybys chtěl jště cokoli poradit tak napiš,a hlavně se za to nestyď,za nemoc nikdo nemůže.
DRŽÍM PĚSTI !
Děkuji za odpověď a za doporučení knihy zkusím si ji přečíst. A jinak já tento svět kvůlli mamce nedokážu opustit bohužel. Protože ona by se složila taky a nechci aby zase trpěla už si toho protrpěla dost takže tato možnost přichází v úvahu za pár desítek let asi.
Jinak já vím že přiznat si problém je první a nejduležitější krok (nebo jsem to spíš četl), ale nedokážu s tím vším bojovat když na to nemám absolutně sílu.
Co se týče těch léků tak mě buď absolutně nezabíraly a nebo jsem to nijak nepocítil. Jde o to že kdybych pocítil aspoň chvilkovou radost nebo úlevu tak s tím nepraštím ale prostě půl nebo spíše skoro třičtvrtě roku jsem si spíše připadal jak testovací králík na léky než jako člověk.
Ještě jednou děkuji za odpověď.
Není doktor jako doktor,když jsi měl pocit,že to nezabírá,musíš mu to říct a když s tím nic neudělá,tak jít jinam.Ani já nemám s doktory nejlepší zkušenosti, naopak si myslím,že dnes na pacienty kašlou,ale ne všichni.Nedávno jsem byla v nemocnici,nepomohly mi léky ani obstřiky(jen to šíleně bolelo) a nic se mnou neudělali.Neposlali mě na vyšetření,pořád mi dávali stejné léky od bolesti i když vůbec nepomáhaly a nakonec mě poslali domů i když mi bylo hůř než na začátku.Taky jsem to vůbec nechápala.
Nevzdávej to,ten pocit,že nemáš na nic sílu patří k depresi,najdi si na netu o tom články a zjistíš,že k tomu patří i únava, pocit,že ti praskne hlava-jakoby napětí nebo tlak,ne bolest,lítostivost,plačtivost a jiné.Můžeš si ještě stáhnout knihu Sebeléčení vlastní energií,netvrdím,že tě to vyléčí,ale na začátku se naučíš pozici klidu.To znamená se nejen uklidnit,ale i uvolnit, je tam přesný návod.Zkusit to můžeš,zabere to jen chvilku času.Autor má jistě pravdu,že stres nám škodí všem.
Zkus si najít každý den chvilku jen pro sebe,třeba půlhodinku, jen tak nic nedělat a poslouchat ticho,nechat myšlenky volně plynout,nebo si pustit příjemnou uklidňující hudbu,podle toho , co ti dělá dobře.Když je ti do breku tak breč a neřeš to,tím se ti taky velmi uleví.
no - ony ty běžné léky zdánlivě nezabírají, ale najednou třeba pocítíš, že uvažuješ jinak, nebo máš trošinku lepší náladu, nebo tak nějak (můj případ). Ale nesmíš na to úpěnlivě myslet.
Nějaké "dryáky", které by s tebou "zacloumaly" , se asi předepisují jenom opravdovým "bláznům" s vážnější diagnozou. Myslím teda. A k psychiatrům chodí hodně lidí s běžnými depresemi, kdyby se měli každému podrobně věnovat ...? To asi nejde, asi byste si musel platit nějakého soukromého specialistu (nebo podvodníka).
Nečetla jsem to celé, nedá se to, je to velice rozvláčné, ale nikde tam nevidím zmínku o rodičích. Snad jen to, že "máma" tě vnutila na lyžák.
Máš rodiče? Máš slušné rodiče? Máš takové rodiče, kteří o Tebe mají zájem?
V tom případě bys tohle všechno, co jsi psal nám, napsat jim. Určitě by Tě pochopili, podrželi. Protože rodiče, pokud jsou co k čemu, se za své děti dovedou bít jako lvi. Jaký s nimi máš vztah? Jaga.
No s rodiči je to těžké svýho poravého otce jsem nikdy nepoznal a podle toho co jsem o něm slyšel bych ani nechtěl byl to hajzl první kategorie. Proto jsem byl s mámou asi do 2 třídy základní školy sám pak si našla přítele, který je docela super a já ho beru jako vlastního otce kterého jsem nikdy nepoznal. Rodiče o mě zájem mají ale ono je to tak že je nechci zatěžovat mýma banálníma problémama, protože mamka má zdravotní potíže a také potíže v práci a já ji nechci ještě přitěžovat. A jednou jsem jim něco takového napsal ale stejně to dopadlo tak že jsem šel k psychiatrovy a ten mě cpal jen lékama. Abych rodičům ještě nepřitěžoval tak jsem se začal před němi předtvařovat jak to je v pohodě i když prostě vždy to nešlo, občas poznají, že mi něco je a tak to vždy jen nějak zabalím do jiného problému. Aby se nemuseli trápit. A jen kvůli nim tady ještě jsem jinak už bych se tady s tim posraným světem nesral.
Já to mám trochu jinak moje brigáda co mám každý rok je vyzicky náročná a někdy jsem dělal i presčasy několik hodin aby se to za prázdniny stihlo , ale já nad tím přemýšlím hlavně při práci která mě nevytěžuje po stránce že bych musel nějak extra pořemýšlet. Takže když bych dělal v lese tak bych byl sice urvanej ale měl bych si myslím psychyku ještě více v hajzlu.
Ale díky za radu.
Eriku, ještě si myslím, že fyzická práce je pro odreagování psychiky dobrá, při ni musíš myslet jen na to, co děláš, aby sis třeba v lese neusekl prsty, prostě musíš dávat pozor, soustředit se a myšlenky ti netíkají jinam. Mám ještě jednu radu a to je zazpívat si, vážně to pomáhá. Dříve si lidi zpívali při práci, rozvibruje to některé svaly v krku a napětí opadne. Víš, že se říká, že se hrdlo stáhné úzkostí, a od toho je zpěv na uvolnění a pro radost. Zpívat si může i ten, kdo zpívat neumí, je to pro potěšení, pro uvolnění. Za pokus to stojí (denně osm písniček). - pt
Eruku123, nezlob se, ale sám jsi to také napsal. Nechápu, že jsi udělal maturitu. Možná to umíš s počítačem, ale dál nic.Máš absolutní nedostatky už ze základní školy. Takže ta VŠ je podle mě omyl. Ale můžeš se teď dokopat k tomu, že dokážeš, že to dokážeš.
No sice nechápu jak jsem udělal maturitu, ale proto, že jsme tam místo PC měli skoro pořád jen elektroniku. Část kde jsme dělali s PC mě šla nejlépe ze všech (podle mistrů i učitelů) ale tu elektroniku jsem silně nedával. Proto jsem psal, že nechápu jak jsem mohl udělat maturitu, kvůli té elektronice. A jak to myslíte s těmi absolutními nedostatky ze ZŠ? pokud myslíte češtinu tak ano máte pravdu ta mi opravdu nejde. A ta vysoká mě přišla na začátku, že to není omyl jelikož byla na obor co mě opravdu bavil a i šel. Proto nechápu proč mě to přestalo na té škole bavit a hlavně jít.
Napsal jsi toho hodně, odpovědí je tu taky hodně. Můj názor je, že "myslíš špatným směrem". Nevím jestli by ti dokázal pomoci psycholog nebo psychiatr, podle mne jsou oba skoro na prd (psychiatr jen na napsání prášků, když už je někdo fakt mimo).
Za prvé: přestaň řešit minulost. Byla kdysi, dnes je sice tvou součástí jako vzpomínky a zkušenosti, ale to je vše. Minulost jako taková ti už nijak škodit nemůže. Soustřeď se na přítomnost. Máš cíl - udělat VŠ - tak se snaž. Na to, abys ji udělal, potřebuješ nejdřív udělat ten úkol. Tak padej! Dalekou budoucnost si neplánuj, stejně bude jiná.
Že ti dřív škola šla lépe a teď máš potíže? To je normální, jsi na VŠ. Kdyby jí dokázal projít každý, stála by za prd. Možná na ni opravdu nemáš. Ale to si přiznej až tehdy, když se budeš snažit, pořádně, na plno, a stejně uvidíš, že ti spousta procent vědomostí chybí. A buď klidnej, oni tě pak vyhodí sami. Ale ty se snaž a nevzdávej ji.
S kamarády to bývá různé. Taky jich mám málo (ostatně ten, kdo tvrdí, že jich má hodně, tak má stejně jen "známé", kamarádů nikdy není hodně). A jestli bych se o někoho z nich mohl opravdu opřít, nevím. Naštěstí jsem to nikdy nemusel vyzkoušet. Moje rada: na cizí nespoléhej. Spolehnout se můžeš (ve tvém případě) jen na mámu. Cizí ti může leckdy pomoci, ale spoléhat na to nelze, protože když bude mít jakékoliv potíže své, tebe řešit nebude. A jestli nemáš žádného kamaráda, nedá se nic dělat. Možná se časem nějaký objeví, nebo taky ne (hlavně už dopředu neříkej "neobjeví", to nikdy nevíš, tak ho už dopředu neodháněj, nebo fakt budeš mít pravdu!).
Dalo by se psát ještě dlouho, ale tohle stačí. Závěrem: Teď se soutřeď na školu, další řeš až po jejím ukončení (úspěšném či neúspěšném). Nenalítni každýmu blbcovi, kamarád bude rád občas s tebou, bude se bavit o všem možném, pomoc bude chtít jen výjimečně a naopak s drobnostmi rád pomůže tobě. Jestli za tebou někdo chodí jen pro rady, pomoc atd., není a nebude to kamarád, jen prospěchář. Jestli se ti nelíbí tvá fyzická schránka, tak trochu cvič, nebo něco. Jen pro sebe, abys byl (jako živočich) zdravější, silnější, odolnější. Neděláš to pro nikoho jiného, jen pro sebe. Aby tě třeba za pár let nebolela záda. Pro sebe! Takže ti je jedno, jestli to někdo cizí ocení, nebo co si o tom vůbec myslí. At si myslí, co chce, je ti to jedno. A hlavně: měj radost ze všeho, co se ti kdy podaří (Že něco udělat stejně nemá cenu? Blbost! Máš z toho radost? Tak to má cenu sakra vysokou!).
Já vím že myslím špatným směrem nebo mi to někdo už řekl, ale já nevím jak myslet tím správným.
Já bych rád přestal řešit minulost, ale jaksi mi to nejde. Ale budu se snažit. No sice daleká budoucnost bude jiná ale myslím si že kdybych věděl co od života chci a kam mám mířit tak se mi půjde světem lépe teď jen vím, že zítřejší den bude podobný jako ten dnešní.
No na cizí nespoléhám to fakt ne. A každý ke mě chodí jen pro rady takže asi tak. A s těmi zády už jsem na štíru teď teoreticky bych neměl dělat žádný těžký práce, ale doktory fakt nemusím tak je ani neposlouchám doktoři u mě vždy jen něco zkurvily.
Díky za příspěvek a částečné nakopnutí.
Tvůj problém se zjevně jmenuje velice nízké sebevědomí, což jsi asi získal hlavně díky své postavě. Prášky od psychiatra ti určitě nepomůžou, psychologa můžeš zkusit, když bude dobrý, mohl by ti pomoct, ale většina tě nejspíš bude jen poslouchat, což ti nepomůže. Určitě by ti pomohlo zlepšit postavu (ne tak, že nebudeš jíst, ale co a kdy budeš jíst a současně sportovat) a taky by ti hodně pomohlo najít si přátele, začni si třeba s někým dopisovat na Seznamka.cz. Tak hodně zdaru, to zvládneš!
Ahoj Eriku, myslím, že vím docela dobře, o čem mluvíš, i když mně se v životě až takové věci neděly. Nevím, jak moc bych ti uměl poradit, ale kdyby sis o tom chtěl třeba víc popovídat třeba po ICQ, aby se ti trochu ulevilo (a třeba bychom přišli aspoň na nějaké řešení), tak stačí napsat nějaký kontakt a můžeme to probrat. Hlavně hlavu vzhůru, i když taky zdaleka pořád nejsem optimista, snažím se aspoň v těch světlých chvilkách uvědomit si, že život nemusí stát jenom za prd, ale že může být i pěkný a že se dá dokázat spousta věcí, stačí jen mít vytyčený cíl a chtít.
Přeji hezký den, snažila jsem se číst pozorně a moc se mi chce napsat " jaký si to uděláš, takový to máš" a souhlasit s tím co napsala "culdabulda"-celý život stojí za ... Přestaňte skuhrat a hledat viníky, začněte něco dělat, za tím co bylo udělejte tlustou čáru, život jde dál. Přestaňte si říkat, jak vás všichni lidé využívají a nemají vás rádi, naučte se říkat "rád bych pomohl ale teď se mi to nehodí, vůbec nemusíte zdůvodňovat, proč se to nehodí. Pokud potřebujete pomoc odborníka, myslím si, že psychiatr není ta správná cesta, psycholog nebo nějaký terapeut ve skupinové poradně by vás vyslechl zcela jistě, problémy rozebral a poradil další postup, 3x denně hrstka léků je k ničemu, když se o věci nemluví. Také mi pomohlo, když jsem si tu na "poraďte" mohla postěžovat, o problémech promluvit, zjistit, že vůbec není až tak zle a že někteří lidé jsou na tom hůř a přece si nejdou koupit dva metry provazu. Řekla bych, že jste šikovný, mladý kluk, život není procházka v růžové zahradě ale vždycky je cesta kterou se dá jít. Tak šup, rovnýma nohama do života, problémů bude ještě hodně ale já si vždycky řeknu "přece se z toho neposeru" a věřím, že už zítra bude líp.
To seznámení bych nevzdával, hledej někoho se společnými zájmy nebo aspoň problémy a bavte se o tom. A čti třeba nějaký časopis, třeba Reflex, at´je víc o čem mluvit.
Jo hledám ale asi né moc dobře. A co se týče reflexu a podobných manipulačních médií včetně televize tak jsem na toto háklivej a číst to nebudu i kdyby to byla poslední šance na záchranu života. Ale díky za rady a snahu mi pomoci.
Eriku, dočetla jsem až sem a Vaší poslední poznámkou jste mne rozesmál tak, že jsem málem smíchy spadla ze židle , máte velký kus pravdy. A uvědomila jsem si, že máte dar jistého druhu humoru, zvaného sarkazmus, což mi trochu připomnělo autory jako M. Twain (Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše - velmi doporučuji, nasmějete se, nebo geniálního Jana Nerudu, jeho fejetony jsem si nedávno koupila v Levných knihách za pár korun, doporučuji rovněž). Vaše tak trochu"chyba" je v tom, že vidíte život až natvrdo realisticky, v celé jeho mizérii, což v podstatě vidíte správně, ale zároveň Vás to rozesmutňuje, a to není třeba. Vedete si velmi dobře, Váš vztah k mamce je skvělý, určitě i k jejímu příteli a jste dobrý člověk, o tom vůbec nepochybuji. Takže ještě připomenu Vaši předchozí poznámku o růžových brýlích, samozřejmě to s nimi není třeba přehánět , ale to bude tak asi všechno, co potřebujete. Jen v jedné věci s Vámi nemohu souhlasit, fyzická práce, u které právě musíte myslet hlavně na ty "usekané palce", zvláště v přírodě, třeba i na zahradě, jak Vám píše Liduš, je lék na vše, vyzkoušeno. Zdravím a přeji krásné Vánoce .
No pokud jsem sarkaztickej tak by mě pak dávalo smysl proč se se mnou lidi baví jen když něco potřebuji. Ale já osobně si to neuvědomuji, ale asi na tom něco bude. Jediný co vím, že jsem býval na střední trochu cynik, ale to doufám, že mě už přešlo i když asi né úplně. A Jan Neruda je super pár jeho děl jsem četl a četli se mi hodně dobře. Občas jsem ani nevěděl, že jsem četl celou noc a už musím do školy. Jo to byly časy.
Jinak co se týče toho pohledu na život já vždy říkal že jsem realista, ale lidi (učitelé co mě učily) říkali, že jsem pesimista, ale stejně jsem si myslel svoje i když jsem říkal pak, že jsem pesimista abych se s nikým nemusel hádat.
Jo je pravda že s rodiči mám dobrej vztah vcelku, nebo spíše si nemohu na nic ztěžovat. Naučily mě hodně věcí do života i když spíše do toho co byl před několika lety než do toho co je teď.
No a z tou fizickou prácí si to nemyslím, protože máme zahradu chodím na brigády a vždy jak se určitou věc naučím ( no spíše pochopím základy jak se co ovládá jak se co dělá) tak pak už nedávám zase tak velký pozor a v hlavě mi lítají různé myšlenky na které není čas když jsem se učil. Jediné kdy musím dávat pozor a nesmím se nijak rozptilovat myšlenkama tak je, když mi šéf nebo někdo zadává práci co mám dělat a vysvětluje co mám udělat to kdybych nedával nějak tak pozor tak mám průser. Je pravda že čátečně dávám pozor na to co dělám ale tak na 25% aby se nic nestalo mě a neudělal žádnou škodu na majetku nebo neublížil někomu jinému.
doplněno 13.12.14 09:54:
Jo a děkuji za příspěvek a přečtení veškerého textu kolem. A taky přeji hezké vánoce.
Ještě dodatek, to jste asi šikovnější, já už jsem se taky pořádně řízla... ale taky vyléčila. Ale napadla mně ještě jedna věc, a to je cestování do zahraničí, stačí hned za naše hranice, myslím hlavně Německo nebo Rakousko, stále platí, že jiný kraj, jiný mrav, dýchne na Vás jiná mentalita a je to velké osvěžení vidět, že věci se dají dělat a lidi se můžou chovat jinak, než je u nás zvykem. Letos v létě jsem ve vlaku v Německu cestovala se starším pánem a jeho vnukem, něco přes 20 let, jeli navštívit (pro ně) zajímavá místa a bylo příjemné vidět, jak si spolu rozuměli, i když jiné generace. Zkuste s otcem naplánovat aspoň malý výlet, maminka by to možná i přivítala, měla by chvilku na odpočinek , příště ji můžete vzít sebou, zdravím, tif.
Ted jsi dokázal, že jsi chytrý kluk a má cenu o sebe bojovat, byla by tě škoda. Můj známej byl taky takovej tlustej kluk, na základce se mu smáli, i na střední se mu smáli, ale pak si řekl, že to dokáže být atraktivní a najde si nejhezčí holku, kterou mu budou všichni závidět. No a začal chodit denně cvičit, chodil do fitka, plavat, ted je taky už na VŠ a měl bys vidět jakej je z něj frajer, samej sval, vymakanej ale bez prášků ! Chce být ochrankou u policie. Holku má taky krásnou, tak se všechno splnilo, ale ne za něčí přispění, psychiatrů prášků, rodičů, ale jen sám za sebe. Taky byl sám s matkou a sestrou, táta je opustil před Vánoci když byli malí, od té doby nemá rád Vánoce. Jak pro sebe neuděláš něco sám, žádný jiný ti nepomůže. Moc ti přeju aby ses rozhodnul jako zralý muž, přestal brečet a spolehnul se sám na sebe a taky pro sebe něco takovýho udělal.
Děkuji za příspěvek a bohužel už jsem si připustil, že jsem k ničemu. I když bych z toho začarovaného kruhu chtěl odejít tak se mi to zatím nedaří tak snad v budoucnu.
Odpovědi na své otázky bys mohl najít v literatuře. Mívali jsme doma knížku, která se dokonce jmenovala "Jak působit na lidi a získávat přátele" nebo nějak hodně podobně. Nebo ještě vím o knížce, která se jmenuje "Sebevědomí" od Petera Laustera a kterou vydal Knižní klub v roce 1993. Ani jednu jsem sice nečetl, ale myslím, že ty by jsi si měl něco takového určitě přečíst.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.