Nejste přihlášen/a.
Hezký den, čím dál víc kolem sebe sleduji, jak je početí dítěte težší a těžší, a plno dětí se rodí s vadami, at už mentálními, nebo fyzickými. Nabízí se mi teoretická otázka: nakolik je sobecké nedonosit dítě, o kterém se dozvím, že bude mentálně postižené (středně či těžce)? Matky, co postižené děti mají, jsou většinou vykreslovány se svatozáří, nicméně na svůj život většinou zcela rezignují. Byla bych tedy špatná, kdybych postižené dítě nechtěla?
Zkuste mi napsat své názory, zda jste či nejste ochotní obětovat svůj život pro dítě, které nikdy nebude samostatné a vyžaduje každodenní nepřetržitou péči. Děkuji.
Martino, myslím si, že rozhodnutí je zcela na matce/otci a skutečnosti, jak se budou moci se svým rozhodnutím vyrovnat v budoucnu. I v případě, že by ses rozhodla pro, nemůžeš dopředu zaručit, jaký vztah k takovému dítěti budeš mít. Může tě to psychicky položit a odrazí se to na tvém chování vůči němu. Dítě to pozná a nebude chápat příčinu. A to je asi ještě horší.
My jsme to prozili, proto si troufam rict, ze mam vetsi kvalifikaci nez ti co povedou pod touto otazkou pokrytecke reci. Rozhodli jsme se pro ukonceni. Bylo to nejhorsi obdobi meho zivota, zvazovali jsme i sebevrazdu. Bylo by to trapeni nejen nas, ale hlavne toho ditete. Nemohli bysme mit dalsi deti, protoze to jedno by nas vytizilo naplno. Proto se delaji prenatalni vysetreni, aby se tomu dalo zavcas zabranit. A co se tyka tech kecu ohledne toho, ze je to spatnost, tak ja myslim, ze Buh dal lidem rozum aby dokazali najit reseni sami a za to jsou pak sami zodpovedni, ne souzeni. Vetsinou od matky s postizenym ditetem odejde manzel, protoze se zacnou hadat - vztah nevydrzi tak extremni zatez. Zustane pak sama. Tezce postizene dite zije nekolik dni az nekolik let. Stredne postizene, zije treba 40 let. Vnoucat se nedockate, a stesti taky ne. Jsem ochoten obetovat zivot pro svoje dite, pro to aby bylo zdrave, to bez rozmyslu, ale privest na svet tezce postizene dite ackoliv se tomu zabranit dalo je podle me tyrani jeho i celeho okoli. Lepsi je nechat ho bezbolestne odejit hned a misto toho vychovat zdrave dite, ktere da svetu a okoli mnohem vic.
Víte Martino, to je velice těžké odpovědět. Celé těhotenství můžete mít vzorové, dítě bez postižení, všechny genetické testy na jedničku, ale stačí jeden těžký porod, nedostatek kyslíku a už je neštěstí hotové. Taky byste dokázala to nebohé stvoření, které jste právě porodila, odhodit a nechat státu, aby se o něho staral? A i když vám genetické testy vyjdou na nějaké to postižení, pořád to nic nevypovídá o tom, že se vám přesto všechno může narodit zcela zdravý potomek. Ty genetické testy jsou jen na principu pravděpodobnosti. Víte, kolik zbytečných potratů kvůli těm genetickým testům je? Kdy se nakonec matka doví, že dítě bylo např. zcela v pořádku. Nemohu ale odsoudit matky, které se na potrat odeberou, každá nemá tu sílu se o nemocné dítě starat. Musí mít zázemí v rodině, a ne zůstat na všechno sama, jak se mnohdy děje. A co se týká toho početí dětí, které je čím dál tím více složitější. Dříve se to nějak moc neřešilo. Manželé čekali na potomka třebas několik let. Nyní, po roce neúspěšného snažení už obíhají umělá oplodnění. Taky si myslím, že za tím vším může být i dlouhodobé užívání hormonální antikoncepce. Ale to je jen můj názor.
Ono je postižení a postižení. Mám kamaráda, jehož maminku v těhotenství dopovali nějakými léky a výsledek - narodil se s těžce postiženou rukou. Několik operací, celoživotní bolesti. Ale vzhledem k tomu, že jinak je úplně normální, chytrý kluk, nadaný IT technik a student VŠ.
Myslím si, že s dítě s tělesným postižením může až na výjimky vést prakticky normální život. Horší jsou různé neurologické a mentální postižení. Na takové dítě bych opravdu "neměla". Bratranec měl Downův syndrom a těžkou srdeční vadu. Zemřel v cca 3 letech, je to už přes 15 let, ale protože mám osobní zkušenost, JÁ BYCH DO TOHO NEŠLA.
Kamarádka má těžce mentálně postižené 2 děti (už dospělé) a je to opravdu záhul. Chodí do práce - vede stacionář pro podobně postižené "děti".
PS: Martino, doufám, že se ptáte jen tak, "filozoficky", a že nemusíte toto rozhodování podstupovat.
Nemusim Tedy samozrejme zatim, nikdo nevi, co prijde. Jen jsem chtela vedet, zda je sobecke zit svuj zivot a nechtit ho menit a v podstate uplne (pro me) znicit kvuli diteti, co neprezije treba deset let... a nestastna budu ja, nestastne bude cele me okoli... stastne bude mozna ono dite, ale jake je to "stesti"?
My jsme na výběr neměli. Dítě tu bylo a je s námi. Ani dnes nejsem schopen odpovědět co by, kdyby jsme to věděli dopředu... Hodně asi záleží na stupni postižení. Je to zátěž a stejně tak radost z každého pokroku které dítě udělá. A v jedné knize je napsáno, že postižené děti se rodí pouze obětavým matkám, které pro dítě udělají naprosto vše, co je v jejich silách. Věřte tomu, že Vám to obrátí život naruby. A co si budeme povídat, dnes je to hlavně o penězích. Co s ním bude, až tu nebudem. Není to lehké pomyšlení na jeho budoucnost bez nás. Hodně dobře to zvažte, rizika jsou to hodně velká, a pokud Vám to dovolí víra, jen Vy máte právo rozhodnout.
Rozhodně ne.Sobecké to rozhodně není,spíše je sobecké dítě o kterém dopředu víte,že bude těžce postižené přivést na svět.,,Rozhodí,,to celou rodinu a otec dítěte v mnoha případech od rodiny odchází,protože si myslí,že selhal hlavně on,ikdyž to tak není.Byla by jste závislá na rodině a státu a věřte,že mnoho lidí vám ty ,,výhody,,ještě bude hodně závidět! Vím o čem mluvím,měli jsme takový případ ve vzdálené rodině,ale ti to dopředu nevěděli.Těch 12 let,co dítě-ležák,který nikoho nevnímal a nepoznával žilo,ta rodina vůbec nežila.Ne,podle mně to sobecké opravdu není.Obětovat se v takovém případě opravdu není na místě.
Ne, pokud rodiče (kolik se jich pak rozvede) žijí, ještě to jde, ale posloucháte jak "stát"tedy společnost jim dává málo... a po jejich smrti ...?
doplněno 01.11.11 19:14:Tak jsou ruzne stacionare, dilny... ale tam jsou jen ti s lehcim postizenim. Ti s tezsim, notabene lezaci - to netusim, kam s nimi po smrti rodicu
Prave kvuli vyse zminenemu clanku jsem jsem zadala dotaz, protoze me to zajima. Drive byl takovy trend, ze matka, vychovavajici postizene dite, ma temer svatozar a nemelo by se chodit na potrat, protoze je to proste dane. Jeste na stredni jsme toto hodne rozebirali a plno lidi bylo proti potratum, ze pry co si clovek udela, to si ma taky snist.
Po par letech se ovsem obraci a spise jsou v popredi zajmy a zivot rodicu...
Myslím si, že to je tak těžká otázka, že pravdivou odpověď na ni člověk dostane až když se ocitne před takovým rozhodováním. Jen bych doplnila info k myšlence kam s těžce postiženým po smrti rodičů. Je pravda, že stacionáře a dílny navštěvují spíše osoby s lehčím postižením. Pro všechny druhy postižení až po ty těžké jsou tu domovy pro mentálně postižené. Na praxi jsem v jednom dělala a byly tam i ti ležáci. V dnešní době se, ale začíná razit trend deinstitucionalizace a je snaha i osoby s postižením začleňovat co nejvíce do společnosti a umožňovat jim např. různé chráněné bydlení. Při ústavu, kde jsem dělala právě tyto byty byly a žil v nich i pár. Je to určitě dobrá myšlenka, ale zase spíše pro ty s lehčím postižením.
Víte,ono je to dvousečná zbraň.Nikdo Vás nemůže soudit,at se rozhodnete jakkoliv...ale...
Dítě se může jevit v průběhu těhot.jako postižené a co bylo těch případů! a pak se ukáže,že to bylo špatně určené,nebo ani vadu doktoři neodhalí a pak najednou stojíte před hotovou věcí...věřte,že i postižené dítě je určitým přínosem pro Vás i pro okolí.Najednou vidíte věci i jinak a vážíte si věcí,které byli samozřejmostí,člověk by neměl takto uvažovat.Ale stejně se musíte se vším vypořádat jen Vy sama.
Měla jsem špatné krevní testy, dokonce pravděpodobnost 1:73 na Downův syndrom, poslali mě na amniocentézu (u ní riziko potratu snad 1:99, tedy nižší než samotná hrozba) - a na výsledky se čeká kruté 3 týdny přemýšlení, pláče, strachu. Dopadlo to u mě dobře, nemusela jsem nic řešit, byt nakonec dítě malý problém má. Nicméně - srdce matky, která dítě nosí, říká ANO životu, přece nemůžu jít na potrat s tak velkým plodem, jak se s tím vyrovnat, rozum a hlavně okolí musí rozhodnout - u mě to bylo okolí, nakonec jsem ráda ( i když se řešit nemuselo) - manžel a tchyně proti, moje rodina daleko: bez kladného rozhodnutí svého nejbližšího okolí to dle mého názoru nejde. Stačí i nemoc, třeba krátká, a pokud Vaše okolí není ochotno pomoci, nemáte šanci postarat se o takové dítě, denní stacionář je často v "okresních " městech ap. Pro rozhodnutí ANO ŽIVOTU musí být hodně silné osobnosti a ne jen jedna, určité finanční zázemí (co bude s 30tiletým postiženým dítkem, pokud už tu nebudu, dokážu zajistit péči finančně? Nemohu svou zodpovědnost o něho přenést na jeho sourozence ap...). Moc jsem se takového rozhodnutí bála, děsila jsem se, že bych se s potratem nevyrovnala. Dnes má dcera 3 roky, je raltivně zdravá, ale drobný handicap a každá bolístka mámu bolí moc, natož asi, kdybych ji přivedla na svět vědomě s postižením. Nevím. Můj názor.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.