Nejste přihlášen/a.
Může být člověk smířen se smrtí blízké osoby natolik,aby měl klid v duši? Mám divný pocit,že nejsem normální.
Maminka byla po pobytu v nemocnici propuštěna do domácího ošetřování s tím,že srdíčko je hodně poškozené a může kdykoli
nastat konec.Po 3 měsících se to opravdu stalo.Bolí to,přes slzy nevidím na klávesnici,ale jinak jsem klidná,až mě to děsí.
Jsem normální?
Mozek není schopen nést příliš dlouho velikánský stres. Když dojde na hranice, stres zablokuje a nastoupí pud sebezáchrany. Ví, že musíte přežít. Moc ráda bych vám řekla něco, co by vás potěšilo a podrželo, ale mohu jen s vámi cítit a politovat vás. Upřímnou soustrast
Máte naprostou pravdu, ale co když se stane, že než mozek stačí zpracovat jeden stres z úmrtí přijde další a za rok zas další a ještě další...a přesto se nějak musí žít. Je pravda že čas léčí ale je i bolest nadčasová, na tu už mozek nemá.
Tohle ale není případ, ke kterému se vyjadřujeme. Je velmi pravděpodobné, že časem se bude žal vyvíjet jinak, má to své zákonitosti. Mám na toto téma opsané některé zajímavé postřehy, jenže je to ve Wordu, tak nevím jak bych to sem dala. Mohlo by to pomoct víc lidem.Šlo by to třeba - tisk>copy>scan> uložit jako... JPG? Zítra to zkusím.
doplněno 08.01.11 21:05:Nevydržela jsem do zítřka a avizovaný list se mi vložit podařilo výše uvedeným postupem.Je to sice na hranici čitelnosti ale pokud na to někdo nevidí a chtěl by, ráda pošlu na mail. Je to vloženo k mé další odpovědi.
...někam uložit a sem dát odkaz. Určitě máte mailovou adresu a k ní příslušný datový prostor ( www.poradte.cz/pa/... , www.volny.cz/patr/...)...
V tomhle máme strach o babičku. Té vlastně zemřel syn a doufám, že se to netýká tazatelky. (relativní klid, klid před bouří). Stále cítíme, že se ještě nevyplakala, tak jak by sama chtěla. Prostě se ještě nerozloučila. Je klidná, stará se o vnoučata, žije tak jako před tím, ale třeba na silvestra posílala lampion štěstí do nebe, prý tátovi posílala vzkaz, na vánoce odmítla společnost, chtěla být sama. Je klidná, ale je jiná. Neumím to popsat. Je až moc klidná.
Můj táta před svoji smrtí dost trpěl a smrt pro něj vlastně byla vysvobozením z vleklých a neléčitelných těžkých zdravotních prolémů. Jedním z mých pocitů, když zemřel bylo kromě smutku i to, že "už je mu lépe". Na jeho blížící smrt jsme byli tak nějak připraveni, je to přirozený závěr života.
Myslím, že v tomto směru jste určitě normální a nemusíte mít žádné výčitky. Výčitky by byly namístě, pokud byste smrt zavinila nebo konec života Vaší mamince nějak znepříjemnila. Ale věřím, že se toto nestalo, takže můžete mít naprosto čisté svědomí. Hlavu vzhůru, život jde dál...
Děkuji Vám všem za vlídná a uklidňující slova,která mi pomáhají.
Jen mě znepokojoval ten můj klid. Ještě jednou děkuji všem. mej
Když zemřel můj otec (po dlouhé a těžké nemoci - měl Parkinsona), maminka byla podivně racionální a klidná. Zařídila všechno kolem pohřbu, přečkala složité dědické řízení (otcovy děti z prvního manželství)... a pak se sesypala. Je možné, že nějaká vlna žalu Vás teprve čeká. Ale čas hodně věcí srovná. Upřímnou soustrast
Mej. Upřímnou soustrast. Není to tak dlouho, co mi zemřel tatínek. V té době jsem se tu vyplakala a vyzpovídala z ohromné bolesti a zmatku jak v srdci, tak v duši. Lidičky tady mi fakt pomohli. V prvních chvílích jsem si myslela, že tohle nepřežiju.
Naprosto logické mi přijde vysvětlení od Babkazov Ale není to pravidlem, já to vidím u nás. Ségra se v depresích utápí dodnes. Má vše o to horší, že spí sice ve své posteli, ale naposledy v ní spal tatka, pořád ho tam vidí. Taky bydlí ve stejném bytě, já jsem domů od té doby nejela, nezvládnu se podívat na fotografii, kde je jeho křeslo. No vidíte, už mi je do breku. O vánocích, při filmech pro děti, jakmile se objevila scéna dětí s tátou, brečela jsem. Takových okamžiků bych našla hodně, ale navenek, v práci, když jdu ven i normálně jsem taky klidná. K vánocům jsem si z dědictví koupila náramek na ruku, ačkoli tu už táta není, je od něj. Prostě jsem si ho koupila s tím, že to je poslední dáreček od táty, který nestihl koupit. Já nevím jak to popsat, srovnala jsem se s tím. Tak nějak... Ale přijde chvíle, kdy koukám na telefon položený na stole a hrozně moc mu chci zavolat.
Takže klidná jsem taky, ale přesně jak píšete, ty slzy tam jsou. Já je mám už schované, ne pro okolí, sama od sebe. Jste normální.
Kazdy clovek je jiny, nekdo reaguje tak jako vy, to je situaci prijme jako skutecnost a je v relativnim klidu (i kdyz nitru to boli ), nekdo nedokaze situaci prijmout a reaguje po urcitou dobu hystericky, nekdo se s ni nevyrovna nikdy. Vy mate stesti , reagujete dobre, vsak vsichni vime, ze nikdo tu neni navzdy a ze podobne smutne veci se na svete deji kazdy den... Uprimnou soustrast a vse nejlepsi.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.