Tykání v práci

Máme ve firmě tykací kulturu a je v ní spousta lidí, kteří prostě na tykání není. Ono to právě v případě žena - muž a nadřízený - podřízená může zavánět i nějakou flirtací.

Podle uvedeného popisu bych věk považoval za "totožný" a vedoucí (pokud si tyká se všemi ostatními podřízenými) má být ten první, který nabítne tykání zaměstnankyni-podřízené. Ta může a nemusí tykání přijmout a odmítnutí by měl vedoucí akceptovat - neurážet se.

Vidím že se takový nesmysl dovede řešit nejen neuvěřitelně dlouho, ale i do neuvěřitelných detailů. Jednou z možností je začít tykat rovnou. Nic nenabízet. Většinou začíná nadřízený. Ale lze i opačně. No a pokud si ona tyká se všemi, začít tykat rovnou taky. Nic se nestane, nikdo se neurazí a bude vyřešeno.

Sice neodpovím na dotaz ale ja si začal s šéfem tykat při druhém setkání ještě před podpisem smlouvy.

Samozřejmně s tím přišel on.

Bylo to zajímavé ale dobrý vztah nám naštěstí vydržel do dnes

Když si dva dospělí lidé ve firmě nejsou jistí, kdo má komu nabídnout tykání, a oba si myslí, že by měl ten druhý, je to jako přetahovaná, akorát bez lana. On neví, jestli to může navrhnout, protože ona je žena. Ona zas neví, jestli může, protože on je výš postavenej. Výsledek? Trapné "Vy" prakticky donekonečna. Řešení? Prostě to jeden z vás musí říct. Neformálně a s nadhledem. Třeba když spolu něco řešíte a není kolem dav ostatních lidí: "Hele, říkám si, že si pořád vykáme... Potykejme si." Je to to krátká věta a prolomí led a uleví oběma. A nemusí se kvůli tomu čekat na vánoční večírek nebo čtvrtý panák slivovice.

Opět stařík s konzervativními názory, tak mu to odpustte.

Asi doposud některá pravidla společenského styku podle předního diplomata a autora Jiří Guth Jarkovský stále platí a já k nim řadím i pravidla odvozující se od nepominutelné úcty ke každé ženě, bez ohledu na věk, společenské postavení atd. Tzn. že event. tykání může muži nabídnout zásadně jen dáma. Práve včera, v sobotu odpoledne, běžel na CS FILM pěkný film (navazující nepřímo na 105 % alibi). Pěkné podívání na reálie té doby i na některé začínající umělce (p. Tříska a další), kde je starší manžel (ředitel) vyděšen tím, že jeho mladá a půvabná manželka si tyká s jistým mladíkem a mezi nimi už je jakési jiskření spřízněných duší. Film byl natočen mezi lety 1960 a 1961 a na tu dobu je signifikantní úsměvný výrok na obranu: přece jsme všichni odboráři, tak si tykáme.

Muž a žena, dokonce z jiných pracovišt a rozdílného postu, se jednoho krásného dne dostanou do jakéhosi sporu. Jak to bude znít : ty vedoucí jen zatuchlej, víš jaké jsi prase (hlupák atd).

Těžko ta dáma to bude ze sebe chrlit ve vykacím způsobu, tam bude chtě nechtě nad ní bdít jakýsi ostych, který ji zdravě zbrzdí.

Tot asi vše, ale časy se mění a my se měníme v nich ... ale v tom spěchu, zmatku a demokratičnosti hlídejme si přirozenou autoritu a úctu. Zdeformováni jsme už všichni až až.

Děda

Není to sice k věci, ale moje žena své mamince až do smrti Vykala, a když se pohádaly tak ji začala tykat. Čemuž se ještě teď oba občas zasmějeme.

Myslím, že podle pravidel by měl nabízet tykání ten na vyšší pozici (je jedno, jestli je nadřízený, nebo ne).

(Nejjednodušší je být muž na nižší pozici a mladší než ostatní, takže nenabízí tykání nikomu. )

Já jsem celý pracovní život většině lidí vykal a většina lidí vykala mně. Pokud mi někdo nabídnul tykání, tak jsem to přijal, ale nějakou dobu mi trvalo než jsem si na to zvykl.

Třeba v lázních když se dáme dohromady se společností a chodíme na tanečky, obvykle ženy tykání nabídnou. Jednou jsem se dal dohromady s jednou (ne, nic sexuálního v tom nebylo), vykání mi nešlo moc od pusy, tak jsem se jí zeptal, jestli by mi nechtěla nabídnout, abychom si tykali. Ona to odmítla, tak jsme u vykání zůstali.