Nejste přihlášen/a.
Asi bych neúprosně komunikovala s jejím praktickým lékařem. To je možná na LDNku. Aspoň dočasné řešení. A kolik toho vědí o situaci Vašich rodičů na odboru sociálních věcí města, kde rodiče žijí?
Musíte si bezpodmínečně a co nejdřív zařídit příspěvek na péči (PNP). Bez toho, že by byl mamince ten příspěvek vyplácen, nemá cenu se o žádném domově pro seniory nebo domově se zvláštní péčí bavit.
Podejte si na ÚP žádost o PNP, po nějakém čase přijdou referentky na šetření, uvidí situaci (nesnažit se nic zastírat, nedělat, že je všechno v pořádku, ale ani nepřehánět - poznají to) a na základě tohoto šetření přijde Rozhodnutí o přiznání PNP. Podle výše příspěvku se zvýší šance na přijetí do domova.
Nemusíte hledat domovy jen v matčině bydlišti, klidně obešlete žádostmi i zařízení ve městech, která jsou třeba ve Vašem okolí - jednou za týden byste se šla za maminkou podívat, nebo jak by se Vám to hodilo, a péči zajistí domov. Je to komplikovanější, my jsme třeba žádali ve městě vzdáleném ani ne 10 km od města maminčina bydliště, a už to jí "snížilo body". Ale kdyby to bylo nepropustné v jejím bydlišti, někde jinde by to snad v dohledné době šlo.
Toto jsem s maminkou řešila před rokem, mám to v živé paměti i včetně žádosti o PNP, pobytu maminky na LDN a dalších věcí. Základem je vyřízený PNP a komunikace s praktikem, ten snad může "napsat" pobyt na LDN a možná i opakovaně, zeptejte se na to. Možná by přicházel v úvahu i pobyt na psychiatrii.
Nechala bych otce v tom "vykoupat". Až mu budou docházet síly při opečovávání matky, tak si ještě rád nechá pomoci a rád s ní absolvuje co třeba, jen aby si ulehčil. Je to vyčerpávající práce i pro 2 lidi, natož pro jednoho. Máme to za sebou. Můj otec trval na tom, že se o mámu budeme starat do poslední chvíle, i když už dávno měla bvýt na paliativní péči. Nakonec jedno ráno mě budil v šest hodin, že ji okamžitě musíme odvézt do nemocnice, protože už nemohl. A to jsme se o ni starali oba a ještě manžel pomáhal.
Doporučuju soustředit se na výběr vhodného zařízení. V rodině jsme měli obě babičky v jednom ze soukromých center se zvláštním režimem a nemohu vynachválit. Čistota, celodenní odborná péče od zábavy až po kapačky, aktivační programy, upravená stavba s výtahem, dvoulůžkové pokoje s televizí, rádiem, polohovací postele, matrace s kompresorkem a mnoho dalších pomůcek, které si do bytu nikdo nepořídí. Výhodou také je, že personál není příbuzný, takže popisované handrkování je vyloučené. Umístění bylo v obou případech do druhého měsíce. Takovou péči není možné doma poskytnout.
Ano, to mohu potvrdit. Maminka měla podanou žádost o umístění v domově už asi půl roku a pak jí byl přiznán 3. stupeň příspěvku na péči. K tomu jí bylo řečeno, že se v pořadníku posunula cca na 80. - 90. místo. O 5 týdnů později doma spadla, strávila půlden na traumatologii a vrátili ji domů, že je v pořádku. Vyklopili ji nechodící z kolečkového křesla doma na postel a odjeli. Během 10 minut zkolabovala, ztratila vědomí, volala jsem rychlou znovu. Strávila asi dva dny na interně, pak ji z akutního lůžka předali k doléčení na LDN a za dva měsíce pobytu na LDN pro ni bylo místo v tom domově, kde měla žádost. Hodně pomohlo, že maminka je vdova a bydlela sama. Dvakrát denně jsem k ní docházela, ale nestačilo to, nebyla schopná samostatného hospodaření.
Domovy mají vlastní pořadníky a přednostně přijímají lidi, kteří to akutně potřebují, jenom je nutné to nějak demonstrovat. To, že to v domově říkáte, nemá relevanci. Žadatel musí být prostě v situaci, kdy se z nemocniční péče "nemá kam vrátit".
nejdříve jsem se tu rozepsal..abych to celé smazal-takže ve zkratce-řešili jsme něco podobného...všude plno...nebyli jsme ani v nějakém pořadníku protože to vše se stalo ze dne na den a a maminka byla do poslední chvíle soběstačná...až nám známý poradil ...že se máme pozeptat jestli by maminku neumístili s tím že dáme dobrovolný příspěvek na Domov-nebo jak to slušně nazvat-dokonce jsme na ten dar dostali i potvrzení-takže to je taky asi legální cesta-...a najednou to šlo...dokonce si pro ni přijeli ...maminka měla i pěkný důchod a vyřízený příspěvek na ošetřování/ co jsme stačili vyřídit/-nebo jak se tomu říká...to taky asi rozhodlo...
Nechci radit a já to nebyl a všechno popřu - zkuste domovch.cz/... - domov se zvláštním režimem
Laciné to není,ale měl jsem tam manželku než jsem si ji vzal domů a naprostá spokojenost.Čekací dobu jsem měl cca.osm měsíců.Tamní sociální vyřídí veškeré papírování i s příspěvkem na péči v té nejvyšší částce a personál je super.Jídlo,starostlivost personálu,hudební vystoupení... - neměl jsem si na co stěžovat.
Co já mám zkušenost, tak v domovech pro seniory se platí ubytování (podle počtu lůžek na pokoji) a strava, na dvoulůžkovém pokoji cca 17.000, a pak péče ve výši přiznaného příspěvku na péči. Lidi bez přiznaného příspěvku na péči prakticky nemají šanci na přijetí. Proto je důležité mít příspěvek vyřízený. Příspěvek pak jde celý domovu a lze jen doufat, že bude péče poskytována seniorovi podle toho, co sám nezvládá podle Rozhodnutí o přiznání příspěvku.
Mezi zařízeními jsou propastné rozdíly. Proto doporučuju věnovat hodně času pečlivému výběru a vyjednávání. Nerozhoduje vzdálenost. Naše republika je tak mrňavá, že je možné dojíždět kamkoli i veřejnou dopravou. Přestože existuje zákon o cenách, každé trochu lepší zařízení pořaduje doplatek. V jeho výši jsou značné rozdíly. Jde vybrat do deseti tisíc. Něco zbyde z důchodu, takže pro rodinu to je částka bezvýznamná. Příspěvek na péči si často zařizují sami, protože mají vazbu na revizního lékaře, který jim schválí vyšší stupeň závislosti.
Co ji odvést k Vám - domů a najmou pečovatelku tam, pronajmout blízký byt + pečovatelku, podívat se po zařízeních ve Vaší blízkosti. S otcem se tedy rozešli? Proč ji teď chce mít nablízku?
Nerozešli se, to vůbec. Ale! Já bydlím víc jako 300 km dál a v zahraničí, tady nemá ani pojištění. Navíc se rodiče nesnesou s mým manželem, máme barák, který není vůbec pro nemohoucí lidi, samá bariéra, našim se u nás nikdy nelíbilo, chtějít být v místech, kde žili celý život, ne se stěhovat někam. Navíc já mám nemocné dítě - autistu, pořád chodím k psychologovi, psychiatrovi, neurologovi, klinickému logopedovi, na různé terapie, na 3 židlích nemůžu sedět. Ptala jsem se v zařízeních u nás, pokud jsou jiné národnosti, musí být v tom státu. Nejde je přijmout ani zapsat tady. Pak taky zhoršení stavu, doktor. Sanitka přjde jednou, podruhé, pak se jim to nebude líbit, když nejsou tady pojištění. A s tátou normálně žijí 53 let. To by tady museli být oba, to by byl masakr.
A jak někdo psal, že řvát, že není možné ji z nemocnice přijmout domů. Oni to dělají fikaně, sanitka ji odveze, v ten samý den ji dovezou zpátky, protože ví, že táta je doma, že je to ještě starší senior, to je nezajímá, nechají dva nemohoucí lidi, at tam nějak žijou. Debilně nastaveno. Sociální lůžka neexistují, oddělení následné péče neexistuje, navíc naši mají byt v OV, prý bezdomovci mají přednost, jsem se dozvěděla. Ale když ten člověk v tom bytě už nedokáže fungovat?
A táta vkuse odmítá pečovatelku a ten PNP nebude, protože on na ty vyšetření s ní stejně nepůjde a nikoho dovnitř z úřadu nepustí, co má kdo k nám chodit. A prý jim ještě vynadá, tak mi řekl. To je pak těžký. A řekl, že musí to jít i bez toho a to dnes a hned. A pořád tady opakuje - již včera bylo pozdě, včera bylo pozdě.
Já mu řekla, že na vyšetření mu normálně pošlou sanitku, zpátky třeba taxík, kdyby nemohla sanitka hned. Peníze na to jsou. Mají dva důchody, byt je jejich. Začal s tím, že taxíkem jezdí často a byl hysterický, no tak půjdou i tam, jaký problém? Ale ne, to je komplikované, to je celý on. Když se něco v rodině stalo, řešilo, tak hned se stáhl, on u toho nebude, on nic řešit nebude, žádný problém, žádné vybavování ničeho, on všeho ušetřen, na to má ženu, popř. dceru, to je takové ženské, co on už může pomoct. teď je v koncích a čeká, nevím na co. Ano, je to šok, přišlo to náhle, nečekaně, pořád jen sedí v ložnici jako hromady neštěstí a prý není nikdo, kdo by nám pomohl. A co jako dělám? Byla jsem s ní v nemocnci, dostala léky, které špatně užila, neméla jít na toaletu aspoň 6 hodin po užití, šla po půl hodině, protože zapomíná, že tam před chvíli byla, plenky si teda dá, ty kalhotkové aspoň, ale nadává na to, že jak dopadla, a proč, pak jí to pochopitelně každou chvíli nejde, tak mluví, že už umírá, všechno se jí ucpává, nebo ráno vstane a najednou, že má kontrolu u doktora a musí jít, má to už pomotané.
On už mi řekl, že se tedy bude trápit a bude čekat, až se uvolní místo v Domově tam někde, což vychází tak na roky. Tak to je. Ale toho se bojím, protože vše bude dělat podle sebe. A všechno špatně. Popřípadě já tam bude chodit co dva týdny něco zachraňovat. Protože mámu polohuje - špatně, mámu vodí za ruce a špatně. Já ji chtěla zapůjčit z charity, nebo od červeného kříže polohovací postel a začal hořekovat, že kam ji dáme, tak říkám, že tu máminu postel vyhodíme, nebo prodáme a začal hystericky křičet, že jedna postel ven, druhá postel ven, jestli nechci i je dva vyhnat na mráz. Ne, on to mít doma nechce, jediná možnost je Domov důchodcu, dokonce se byl u doktorky ptát, jestli není možnost dát mámu někam na lehátko v Domově třeba i na záchod, někam do koutka, aby tam byla, to se nedá zvládnout. Ona musí, ona musí. A potom v dohledné době on. Ale nesmí to být domov daleko, okruh tak max. 30 km, protože ona jinde být nechce, ale teď není myslím vhodná doba na vybíraní tam nebo tam. Trochu se na ně zlobím. Je to asi 4 roky zpátky, tak máma chodila po okresu a dívala se kde jaké domovy jsou, že by se tam zatím zapsali do pořadí, aby až to přijde nemuseli čekat roky. Zatím ale schopní žít. A všude něco - jeden domov páchnul močí, v dalším byla namyšlená jedna sestřička, co údajně lidem říkala, že to mají za pár a smrt na jazyku, v dalším nechtěl táta, že je to daleko - 6 km daleko? Pak nastal covid, takže nemohli chodit, tak to nechali tak. Prý oni jsou státem chráněné osoby jím bylo někým (jedna paní povidala) řečeno, že stát je někam dá. Vidíme, jak dává. že i bezdomovce by museli někam dát. tak bezdomovec bydlí, ale oni mají svůj vlastní byt, což se ukazuje jako megaproblém. A doktorka jim navrhla umístnění do jednoho domova asi 15 km od nás, kde je moc hezky, kde by ted šli treba hned okamžitě, ale oni nechtěli, že na co, oni se dokázou postarat o sebe, oni nepotřebují, si mysleli, že budou žít 400 let asi. A už je pozdě. Takže domov daleko je problém, pečovatelka je problém, PNP je problém, vše je problém. Ale to takhle nejde. Já se naštavala a řekala, že pokud nebudou spolupracovat, tak já se sbalím a hned odjedu a oni at si dělají co chtějí, už vyhrožovali policií, že já jako dcera jsem povinna jim pomáhat. To dělám, ale spolupráce nulová. Ptám se jich, jestli teda nechtějí jít k nám, jasně, že ne. Jen domov důchodcu a tam někde, jakože víme, že je tam 100 lidí před námi. A je vymalováno.
@bellino to je mi líto, ale Váš příběh neměl za těch popsaných okolností žádné dobré řešení. Nic si nevyčítejte, dělala jste, co bylo ve Vašich silách. Odpočiňte si a žijte dál ve větším klidu.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.